Ministr kultury Dostál svému slovu dostál

03.12.2015 10:36

Most naděje a život

Vzpomenu si na ni pokaždé, když vkročím do lidického Růžového sadu. Také ona tady voní, nabízí návštěvníkům radost, něhu i naději. Připomíná mi, že člověk nemá klesat na duchu, postihne-li ho nějaké neštěstí, protože to hezké a dobré ho určitě ještě čeká, bude-li tomu ovšem skálopevně věřit a udělá-li pro to především něco sám.

Věra Picková, ravensbrücká vězeňkyně, skvělá novinářka a překladatelka, báječná žena se smyslem pro humor, ale také přísná učitelka, která mi před desítkami let v ČTK ještě coby vysokoškolačce dávala první praktické lekce z novinařiny i z překladatelství. Jednu z těch růží zde před lety při obnovování sadu na její památku zasadila Irma Martinovská, učitelka z lázeňského města Teplice se svými německými přáteli.

Když se rozhlížím po té záplavě roztodivných květů, neopomenu Věře Pickové poděkovat za vše, co mi z našeho řemesla vštípila. I ona pomáhala stavět můj soukromý most naděje, že v životě, budu-li se hodně snažit, něčeho dosáhnu.

Mezi květinami mají růže výsadní postavení. Dokonalá stavba květu, přepestrá paleta barev a odstínů, ušlechtilá vůně… Ne náhodou jsme si ji zvykli darovat při mimořádných událostech, ne náhodou ji dáváme lidem, na nichž nám záleží a které máme rádi.

Lidice – to není jen onen tragický 10. červen roku 1942. To není jen smrt a nelítostné vraždění i těch nejmenších. To je také lidská sounáležitost s těmi, na nichž se tu němečtí nacisté dopustili hrůzného zločinu. To je také Růžový sad – most naděje a života. To je i krásná současnost.

V kategorii Návrat do minulosti mu pořadatelé festivalu Pelhřimov – město rekordů 12. června 2015 udělili certifikát Rekordman roku za nejvíce růžových keřů vysazených v jednom sadu. Tvoří ho 240 odrůd, přičemž součástí jsou rovněž záhony pro nové přírůstky. Vskutku zasloužené uznání, jehož se sadu k jeho šedesátým narozeninám dostalo.

Ne vždy měl Růžový sad na růžích ustláno. Jeho cesta od velkolepého zrodu, těsně spojeného se jménem sira Barnetta Strosse (1899-1967), britského lékaře a politika, který pro Lidice nezištně vykonal mnoho prospěšného, strmě stoupala vzhůru, aby náhle dostala nečekaný spád, vedoucí téměř k zániku.

Když B. Stross v polovině padesátých let minulého století přišel s myšlenkou na založení Růžového sadu, byl přijat s nadšením. Prostřednictvím svých mírových výborů se do její realizace kromě Velké Británie zapojily další země Evropy, Asie a Ameriky. K prvním dárcům růžových keřů patřily východní Německo, Sovětský svaz, Rakousko, Rumunsko, Čína, Korea, Lucembursko a Maďarsko.

Podle plánu se zahrada růží měla stát symbolickou spojnicí mezi starými a novými Lidicemi. Slavnostního otevření Sadu přátelství a míru se v neděli 19. června 1955 zúčastnily davy lidí. Návštěvníci přijížděli autobusy z různých koutů naší republiky. V proslovech vedoucích představitelů zahraničních delegací zněla jména jako Stalingrad, Oradour, Hirošima, Varšava, Coventry… Za britskou delegaci tehdy promluvil sir Barnett Stross. Kromě jiného, jak následující dne uvádělo Rudé právo, řekl: „Jsou dobré důvody pro to, aby tento sad kvetl v Lidicích. Víme velmi dobře, že v Polsku, Francii i v Sovětském svazu zničili nacisté za války sta vesnic a měst a že jejich nevinní obyvatelé byli nemilosrdně povražděni. Lidice jsou symbolem všech a patří světu všech, kdo strádali útrapami války.“

Po listopadu 1989 zájem o Lidice prudce upadl. Tato skutečnost tvrdě dolehla i na růžový park. Hlavní problém spočíval v tom, že příslušné orgány a instituce začaly příspěvky na hospodaření obce omezovat až na neúnosnou míru. Stačily sotva na základní údržbu pietního území. Na růže nezbývalo nic. Koho tenkrát zajímalo, že jde o zahradu oproštěnou od jakýchkoliv politických, náboženských či rasových tlaků, sporů a předsudků?! Jedinečný kvetoucí kout, který ročně navštěvovaly tisíce lidí, začal pustnout. Hrozil mu zánik. Zahraniční návštěvníci nešetřili údivem i kritikou.

Čas plynul a Růžový sad zarůstal plevelem. Zásadní řešení bylo v nedohlednu. Pamětníci vzpomínají, že lidičtí občané se styděli, co se s jejich chloubou stalo, ale tím to skončilo.

„Nejvíce byli popuzeni Němci,“ vzpomíná Václav Zelenka.

„Vytýkali nám, že nejsme schopni dát si své věci do pořádku. Kdyby se to prý stalo u nich, tak se dá dohromady parta lidí a udělají, co je potřeba.“

Právě on jako starosta obce v letech 1999-2006 intervenoval u tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Na pietní vzpomínce v Lidicích ministr prohlásil, že Růžový sad, jemuž jeho předchůdci nevěnovali dostatečnou péči, dostal do vínku, že ho zkrátka vyfasoval. A slíbil, že za rok v Lidicích růže opět pokvetou. Pavel Dostál svému slovu dostál. Zásadní obrat přineslo zřízení nové instituce  - Památníku Lidice - jako příspěvkové organizace. Stalo se tak k 31. prosinci 2000. Prioritou se stala obnova Růžového sadu.

V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že o jeho renesanci se významně zasadila rovněž občanská iniciativa Vděčnost, založená mimo jiných i Věrou Pickovou. Oficiálně byla zaregistrována Ministerstvem vnitra ČR v květnu 1993.

(http://www.obrys-kmen.cz/archivok/?rok=2007&cis=29&tisk=12)

Růžový sad opět žije. Zachránily ho solidarita, přátelství a sounáležitost. Právě tyto ideje stály u jeho zrodu. Nelze než souhlasit s tvůrci výpravné knihy Most naděje a života, že právě ony jsou úzce spojeny s plnohodnotným mírovým životem.

„Byl by to triumfální počin, kdyby zmíněné přesvědčení – a budiž předáváno zejména mladému pokolení – vedlo naše současné kroky i vytyčovalo cestu ke dnům příštím.“

K tomu není co dodat.

(Pro Památník Lidice v roce 2015 vydal Ivan Ulrych, Nakladatelství VEGA-L Nymburk. Publikace vznikla za podpory Ministerstva kultury ČR; www.lidice-memorial.cz; e-mail: lidice@lidice-memorial.cz; Tokajická 152, 273 54 Lidice; tel./fax: 312 253 680)

 

                                                                                  Jana Vrzalová

 

 

 

 

Do rámečku

 

„Kdo se topíš jako prám / v naší rozbouřené době / v téhle chvíli právě tobě / zazpívám / Podívej kvete růže / Podívej kvete růže... Ta tvá / Slunce zamklo zlatý chrám / Noc ta dáma v černé róbě / volá hvězdu a jdou obě / přímo k nám / Podívej kvete růže... Ta tvá...

 

                                                                   Zpíval Gilbert Bécaud