Meteorit landsmanšaftu

11.07.2005 09:58


Čtenáři Národního Osvobození už vědí z recenze v č. 2/05, že vyšla kniha „...Bylo mi 13“ v plzeňském nakladatelství Grafia. Tehdy třináctiletý chlapec z brněnské smíšené rodiny vylíčil své osudy na konci a těsně po konci 2. světové války.

Rodina nasedla v Brně 18. 4. 1945 do vlaku, který je měl dovést do Bavorska. Transport ale skončil v Blatné a jeho účastníci se dostali do různých sběrných táborů. V tom posledním před odsunem vypukl tyfus a z celé rodiny zůstal naživu jedině Hugo. Německem vyvolaná a teroristicky vedená válka jistě způsobila mnoho velkých i malých nespravedlností a krutostí - svědčí  o tom smrt 50 milionů lidí. Jenže Hitler osobně nevraždil, za něho tak  jednal mnohý Němec. Ve svém dopise jsem ukázal Frischovi, že i jeho rodina byla molekulou tohoto stoje na likvidaci domnělých  „nepřátel arijské rasy“! Konkrétně v ČSR to přineslo smrt 360 tisíc občanů. Frischova kniha se dostala do všech bavorských škol jako povinná četba a v Rakousku dokonce do osnov. Z autora se stala hvězda! Jeho pohled je ovšem zoufale jednostranný. Informuje jenom o svých osobních zkušenostech a nezasazuje osudy své rodiny do celkového historického rámce. Přesto jsem vydavatelce českého překladu vydání doporučil jako literaturu faktu, ale současně zdůraznil, že je potřebný i pohled „z druhé strany“, z té české. Právě pro tuto jednostrannost pohledu na sebe autor upozornil. Nicméně mi brzo Hugo Frisch poslal tvrdý dopis, v němž odmítl připojené vzpomínky tři Čechů. Peter Barton, ředitel kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze, varoval Frische před stykem s Macháčkem a českou spoluautorkou Němcovou, protože jsme podepsali protest proti vzniku jeho kanceláře v Praze.  Proto mi Frisch napsal: „Bylo by lepší, kdyby ta kniha u Vás nikdy nevyšla,“ a hodnotí naše vzpomínky větou: „Polovina Vaší knihy je český dějepis, který jste navíc opsali z knih  totality, podle kterých se ještě u Vás učí.“ Po mnoha dalších výtkách proti mně končí svůj dopis větou: „Vím, že pro Vás budu vždycky ‚zatracený Němec, pro kterého by bylo lepší, kdyby tenkrát také zemřel a nemohl dnes napsat takovou blbou knihu.“ V tom ovšem nemá pravdu. Na válku jsem se díval přes ostnatý drát koncentračního tábora Flossenbürg a bylo i je mi líto všech v té době zmařených životů. Po válce bylo po celém světě rozšířeno tvrdé odsouzení Němců za zvěrstva, která masově páchali za války. Postupně se tento postoj měnil a v prosinci 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Listinu práv a svobod, která opět nastolila v lidstvu úctu k člověku, potlačenou ideologií „nacistických nadlidí“. Podle usnesení Postupimské konference vítězných spojenců se rozhodlo o demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci Německa. Zdá se, že se to u značné části Němců zdařilo. Denacifikace však neproběhla v SL, jehož ideové základy položil Witikobund, krajně pravicová, nacistická a elitní součást SL.
To se promítlo do programového prohlášení  SL „20 bodů“, které jsou platné dodnes.
Dokud tyto výrazné pozůstatky nacismu SL oficiálně i fakticky nezavrhne, nemůže se zařadit do současné Evropy.  A je to spor, který H. Frisch nastolil mezi námi dvěma. Už dlouhá léta dělám vše pro dobré českoněmecké vztahy. Mám mezi Němci řadu dobrých přátel. Ale tvrdě odmítám Němce, kteří jsou dodnes nepřáteli Čechů. Ti nesou odpovědnost, že má SL dodnes platné, dnes však zcela nesmyslné požadavky, aby ČR zrušila dekrety prezidenta republiky a zákon č. 145/46 Sb., aby Češi odsoudili odsun a omluvili se za něj, aby uznali SL „právo na vlast“, na „volksgruppe“, zajistili hromadný návrat odsunutých „do vlasti“, vyplatili jim „odškodné“ atd. atd. Proto jsem H. Frischovi napsal desetistránkový dopis, plný argumentů. Upozornil jsem ho na dnešní stanovisko dvou nejvyšších  činitelů  SRN - prezidenta a kancléře - a  ukázal na reálnou politickou sílu SL v EU, na útlak Čechů v protektorátě a na oficiální plán Německa vyhubit po válce český národ. Informoval jsem ho o výsledcích průzkumu veřejného mínění, financovaného Nadací Fridricha Neumanna, kde Německu stále ještě nedůvěřuje 82 procent Čechů, poslal jsem mu svoji knihu „Cesta Čechů a Němců k dnešku“ a znovu jsem mu doporučil, aby začlenil osud své rodiny do tehdejší   situace v Evropě. Mám samozřejmě velice špatné zkušenosti s „přesvědčováním“ stoupenců SL. Vím, že jejich víra je stejně pevná jako u všech náboženských fanatiků-fundamen-talistů, ať již jde o katolíky, mohamedány, či jiná náboženství. Jejich víru nelze „ohrozit“ žádnými racionálními fakty. Přesto jsem tento experiment znovu podnikl - samozřejmě že zbytečně. Obdržel jsem druhý list: „Na Váš  dopis neodpovím, protože Vy se mnou nesouhlasíte, a já zase s Vámi... Tím končím dialog a korespondenci s Vámi.“ Z tak rigorózního stanoviska si jistě udělá každý čtenář závěr sám: Nesmiřitelnost, nezměnitelnost a zaslepený dogmatismus SL je základní konstantou. S takovými ideově „pevnými“ členy SL se nemá smysl pouštět do diskuse. Nepřátelství SL k nám Čechům stále trvá a B. Posselt a jeho druhové je neustále utvrzují na věčné časy.

PhDr. Pavel Macháček,
tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí