Lidumil nebo mazaný špion a průmyslník

12.12.2014 10:38

Lidumil, mazaný špion nebo vychytralý průmyslník?

Oskar Schindler  - Legenda a fakta

 

Jaký ve skutečnost byl muž, celosvětově známý díky filmu Stewena Spielberga Schindlerův seznam, jemuž předlohou posloužil román australského spisovatele Thomase Keneallyho? Lidumil - dobrý nacista, který vybudoval fingovaný koncentrační tábor, aby „své“ Židy zachránil před téměř jistou smrtí, mazaný špion či vychytralý průmyslník, využívající získaných informací čistě pro vlastní prospěch?

Legenda se zrodí snadno. Stačí z polopravd či z pozměněných skutečností načrtnout základní rysy, a pak už to jde doslova samospádem. Poopravit ji na základě faktů, reálií získaných z dobových listin, z vyprávění pamětníků nebo ji dokonce zbořit, vyžaduje nejen nadlidské úsilí, ale také notnou dávku lidské i badatelské odvahy. Kuráž pustit se do této nevděčné práce v sobě našla Jitka Gruntová, autorka obsáhlé publikace nazvané prostě Oskar Schindler, s podtitulkem Legenda a fakta.

Od osmdesátých let minulého století shromažďovala informace o pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci – studovala archiválie, setkávala se s lidmi ochotnými podělit se o své děsivé vzpomínky z válečných let. Na základě bohatého materiálu začala s legendou zvanou Oskar Schindler polemizovat. Pod tíhou doložených faktů a skutečností, jejichž zdroje a původce důsledně uvádí v poznámkovém aparátu, se legenda hroutí.

Údajný spasitel Židů byl od roku 1935 členem Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP). V jeho rodišti ve Svitavách, v západním výběžku Moravy, podle pamětníků nechvalně proslul pod různými přezdívkami:  Gauner-agent, Schindler-gauner či Schindler-schwindler. Jen v letech 1931-1938 byl nejméně šestkrát soudně trestán za rvačky, nebezpečné vyhrožování, podvod, za spoluvinu zločinu krádeže atd.

Svitavský policejní strážník německé národnosti Rudolf Huschka v červenci 1938 2. zpravodajskému oddělení IV. armádního sboru v Olomouci ohlásil, že se ho Oskar Schindler snaží získat pro zpravodajskou službu ve prospěch Německa, zajímá se o organizaci police, četnictva, Stráže obrany státu, armády. Při pozdějším výslechu se Schindler netajil kontakty s osobami pracujícími pro německou zpravodajskou službu. V závěru zprávy o jeho zatčení se píše: „Vypátráním a zatčením Schindlera byla zneškodněna síť vyzvědačů…“

Jako aktivní agent nacistického abwehru se v letech 1938-1939 podílel na rozbíjení Československa i na přípravě vpádu do Polska. Po válce jej tudíž Polsko i Československo zařadily na seznam hledaných válečných zločinců.

Do okupovaného Polska přišel i tehdy jedenatřicetiletý Schindler. Z vyprávění jednoho z vězňů, kteří se dožili konce války v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen Brněnci, Michaela Garde je zřejmé, že „Schindler nepřijel do Krakova proto, aby toto město obdivoval, ale proto, aby zde dosáhl něčeho, co by prokázalo jeho příslušnost k nadřazenému národu... nepřišel … s předsevzetím: „Já budu zachraňovat Židy. Nepřišel jako svatý, ale naopak…“

Poválečné výpovědi zadržených nacistů, kteří byli se Schindlerem v kontaktu, „jakož i uvolnění Schindlera z armády ukazuje, že byl v Krakově pověřen zpravodajskými úkoly a role továrníka byla pouze kamufláží nebo pohodlným vedlejším zdrojem obrovských příjmů. Sám se totiž o provoz továrny nestaral … využíval k tomu … zejména židy“, píše autorka.

Moše Bejski, jeden z tzv. Schindlerjuden, na něho nahlížel takto: „… značnou část produkce prodal na černém trhu. A tak se vlastně dostal ke svým velkým penězům.“ Schindler disponoval levnou pracovní silou, přinášející mu i solidní zisky.

K vytvoření objektivního pohledu na poměry v Schindlerově továrně chybějí vzpomínky vězňů, kteří jen za „stravu“ 12 hodin denně dřeli u strojů pod dozorem SS. Předchozí zkušenosti měli natolik děsivé, že přidělení do Schindlerovy továrny pro ně muselo být vysvobozením, konstatuje J. Gruntová.

Ani bití vězňů zde však nebylo ničím výjimečným stejně jako fakt, že bohaté Židy Schindler vydíral ve snaze získat další a další peníze. Za ty byl schopen mnohého. Třeba i stát se dvojím agentem.

„Ti, kteří v Schindlerovi vidí ochránce židů, poukazují na jeho zásah v případě tzv. golešovského transportu, jehož odeslání do Brněnce si údajně vyvzdoroval na německých správních orgánech. … není to pravda,“ konstatuje autorka. Nepopírá však, že „snad měla zásluhy na ošetřování vězňů z tohoto transportu Schindlerova manželka Emilie“. Nepochybuje o tom, že existují jistá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud mohla zjistit, jde o lidi, kteří patřili do úzkého kruhu jeho vyvolených.

Jak uvádí, záhadou zůstává, proč zachránce Židů, který na to má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizel do Argentiny, hemžící se bývalými nacisty a nevystoupil ani jako svědek v procesech s bývalými prominentními nacisty. Co je snad ještě závažnější – existují náznaky, že jako agent abwehru mohl udržovat kontakty s Intelligence Service i se židovskou zpravodajskou službou a byl ve spojení  s lidmi, pověřenými nejdelikátnějším jednáním v Himmlerově obchodu se Židy.

 „Abwehr zřejmě už od roku 1943 dobře věděl, že válka je prohraná. Schindler nebyl hloupý, a tak se vnucuje otázka, zda jeho aktivity uskutečňované ve prospěch židů, nebyly součástí příprav na konec prohrané války a předání moci,“ zamýšlí se autorka. Nechává čistě na čtenáři, ať si nejen na tuto, ale i na další otázky položené v titulku odpoví sám. Nikomu nic nevnucuje, „pouze“ předkládá fakta způsobem, z něhož doslova sálá snaha zůstat za každou cenu objektivní. Přiznává, že mnohé nelze zodpovědět zcela jednoznačně a uspokojivě. Uvítá proto jakékoliv upozornění na další informační zdroje, či omyly a nedostatky ve své práci.

Od chvíle, kdy do našich kin přišel zmíněný Spielbergův snímek, jsem si kladla otázku, zda je opravdu pouhou filmovou verzi románové fikce, která se později stala zdrojem nejen mediální prezentace, ale i zrodu legendy o nezištném zachránci Židů či nikoliv. Práce Jitky Gruntové mi umožnila dospět k vlastním závěrům.

Knihu Vydalo Naše vojsko (Mašovická 202/8,142 00 Praha 4; tel.: 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu).

 

                                                                    Jana Vrzalová

 

Do rámečku

 

„Je nebezpečné pracovat se současnými dějinami. Jsou plné výbušnin. Mnohé podstatné informace zůstanou utajeny dlouhé roky, než se vydají dokumenty a uveřejní paměti. Vášně a zaujatost mohou zamlžit objektivní úsudek. Každý, kdo se pokouší psát současné dějiny trvalejší hodnoty, než je běžný novinářský článek, klade, jak se říká, katovi hlavu na špalek.“

 

                                                                                           R. Palme Dutt