Letecká služba

15.08.2013 17:29

„Měl bys, hochu, ještě sedět ve školní lavici…“

Sotva odrostl klukovským lumpárnám, když rukoval do války. Bylo to takové ucho, že jeho spolubojovník – Antonín Liška, příslušník 1. britské a 312. čs. stíhací peruti RAF -  o něm později napsal: „… M. A. Liškutín byl velmi mladý…. Tak mladý, že když jsem potom na našich cestách za smrtí vídal po svém boku jeho usměvavou tvář za perspexem kabiny Spitfira, nesoucího ve svých zbraních zkázu a zmar, neubránil jsem se myšlence: Měl bys, hochu, ještě sedět ve školní lavici, kde by tě na tuhle raubírnu teprve připravovali!“

Z  mladíčka vyrostl upřímný, poctivý a statečný člověk, opravdový vlastenec. Ale také moudrý muž, který se nad vším, s čím se ve svém pohnutém životě setkal, zamýšlí. Kniha Letecká služba (uzavírá volnou trilogii vyprávění M. A. Liškutína – Bouřlivá oblaka a Vzpomínky jednoho letce) je dialogem. Čtivým, plným zajímavých a dosud málo známých faktů, doplněných o fotografie z autorova archivu.

Zajisté to bude i tím, že své vzpomínky sepsal, jak sám říká, „bez sebemenšího přikrašlování, přehánění nebo překrucování pravdy“. Pozoruhodné úvahy a naprostá upřímnost autora asi zaujmou nejvíce.


Českoslovenští letci do ciziny odcházeli jako „nadšení dobrovolníci odhodlaní bojovat za obnovení Masarykovy republiky. Šli do boje proti Německu, protože to cítili jako vlasteneckou povinnost“. Odcházeli s vědomím nejisté budoucnosti a téměř jisté smrti. Jak autor připomínám, mnoho lidí dodnes nechápe, proč odcházeli na Západ, který nás v Mnichově tak hanebně zradil. Nemálo jeho vrstevníků je přesvědčeno, že praví vlastenci zůstali doma a trpěli s národem!

Jak vysvětluje, jaro roku 1939 bylo pro český lid velice složité. Třebaže drtivá většina s okupací nesouhlasila, byl jen málo ochotných riskovat vlastní život. Češi to tehdy přirovnávali k době pobělohorské. Nejdůležitější se zdálo být národní přežití, byť za cenu přizpůsobení se. Připomíná realitu osmatřicátého, kdy sympatií k našemu národu byla pohříchu málo. Všechny evropské země, SSSR nevyjímaje, odmítly bojovat za čs. zájmy. Nechuť jít do boje proti Hitlerovi byla veliká, čemuž, jak M. A. Liškutín uvádí, se nebylo co divit. „Vždyť dějiny nám znovu a znovu dokazují, že neexistují stálí a trvalí spojenci ani stálí a trvalí nepřátelé. Pro všechny existují jen stálé a trvalé vlastní národní zájmy, které nedovolí jít bojovat za malého spojence.“ (!)

Liškutínova kniha může sloužit jako zdroj informací, které jsou zejména současné mladé generaci zcela neznámé. Ta si sotva uvědomí, že ve třicátých letech minulého století v řadě evropských zemí byly totalitní režimy, jimž vládli bezohlední diktátoři, k nimž řadí Mussoliniho, Stalina, Horthyho, Franca a další. Na rozdíl od nich byli Čechoslováci svobodní demokraté, bez jakéhokoliv státně-ideologického zatížení. „Nám se to partajně-ideologické zanícení zdálo jakýmsi druhem hysterie a masové hypnózy, udržované ve stálém vypětí agitačními orgány jejich státní propagandy. V těch dobách měli Čechoslováci zájem pouze o udržení svobody národa a nezávislosti státu.“

Autor striktně odmítá současné postoje k protifašistickému odboji v letech 1939-1945 s poznámkou, že takové myšlení a označování během války neexistovalo a podrobně vysvětluje proč.

Publikace je zajímavá i v nahlížení autora na tehdejší Francii a Anglii. Sám sebe se ptá, jak je možné, že před svým vstupem do cizinecké legie Francii vnímal jako zemi svých snů. Zjištění, že je to země zastaralá, chudobná, ošumělá, že její obyvatelé jsou ve srovnání s ČSR o čtvrt století pozadu, pro něj bylo šokující. Daleko hůře však na něj působilo zjištění, že francouzští odvedenci a záložníci na jaře 1940 žádali o přijetí potupného příměří. Jejich tehdejší postoj Liškutína děsil podobně jako jejich obdiv k Hitlerovi coby německému Napoleonovi.

Liškutínova kniha čtenáře vtahuje do každodenního života čs. příslušníků RAF za války i v letech poválečných.  Na své si přijdou odborníci i laici. Umožňuje tím nejen poznat, čím a jak žili, co je trápilo, ale také je poznat jako docela normální kluky a mladé muže, kteří se rádi předváděli před děvčaty, kvůli nimž neváhali páchat i alotria. Lidský rozměr – to je to, co se knihou táhne od začátku až do konce. Každodenní holení, sprcha, čisté prádlo, to za války umožňovalo cítit se lidskou bytostí a zachovávat si důstojnost.

Autor se nevyhýbá ani kritickému hodnocení vlastního národa. Neustálého žbrblání na to či ono v jídelníčku, snah do všeho mluvit a stavět se do pozice odborníka a postoupit hodnostně co nejrychleji výš… Podle něj Čechoslováci mají v krvi jakýsi kastovní systém a to navzdory „žvanění o rovnosti“. A zdůrazňuje fakt, který si možná ani my, současníci, plně neuvědomujeme. A totiž, jak je důležité dobré sociální cítění armády a letectva mezi lidmi různých hodností.

Při psaní vzpomínek M. A. Liškutín vycházel ze svých zápisků, které si začal pořizovat v roce 1940 coby dvacetiletý četař-pilot čs. letectva a vlastenec, jak zdůrazňuje. S léty se na některé své kousky z válečných časů dívá s laskavostí a nadhledem stáří. Nebojí se přiznat, že jej málem zahubila mladická nerozvážnost a přehnaná sebedůvěra, tedy rysy tak příznačné pro mladé muže „V mém případě to platilo naplno.“ A popisuje klukovinu, kterou se svým Spitfirem nízko nad zemí chtěl udělat dojem na osmnáctky a devatenáctky evakuované z Londýna do jedné internátní školy.

Ani k M. A. Liškutínovi se poválečné Československo, podobně jako k dalším „zápaďákům“, nezachovalo dobře. Není bez zajímavosti, že při hodnocení února 1948 a toho, co následovalo, se vyhýbá jakémukoliv plivání na minulost a jen a výlučně na základě faktů hledá příčiny tehdejších událostí. Mimo jiné zdůrazňuje, že čs. národ prožil šest let německé okupace a traumatických nejistot. Lidé toužili po míru a klidném vývoji a navíc si „Čechoslováci až dětinsky naivně namlouvali, že české utrpení pod Hitlerem bylo horší než utrpení jiných. Zvláště to naprosto nepřijatelné ponížení českého národa bylo horší, než tomu bylo u Poláků, Belgičanů… Čechoslováci měli věřit nezištnému přátelství strejdy Stalina… Pravdivá situace a logika s tím neměla nic společného…“

Naši zahraniční letci a vojáci celou situaci viděli jinak. Nezažili totiž nacistickou okupaci a duševně stále žili v Masarykově republice. Čs. letci za války bojovali za její obnovení, za svobodu a nezávislosti národa, za vlast. Nikoliv za ideologie či internacionální cíle. V tom spočíval zásadní rozdíl.

Autor měl štěstí, že Británie jej přijal zpět a že se mohl vrátit k létání. I v té části knihy, která se věnuje mírovému životu, však zůstává Čechoslovákem a vlastencem, který si plně uvědomuje, jak je nezbytné vzdělání a poznání jiných národů, jejich kultury, aby se člověk stal tolerantním a neviděl sám sebe jako pupek světa.

Současníka možná překvapí, že autor píše o Čechoslovácích. Čechoslovákem se cítil po válce i po rozpadu Československa, za jehož obnovu bojoval. Velký dík mu patří za to, že píše otevřeně, bez příkras a tím přispívá k historickému povědomí čtenářů, jimž nabízí nezkreslený pohled na minulost. Zaznamenal fakta a dojmy, které běžně poznat nemůžeme.

Nikdo nemůže říct, že svobodu a nezávislost nám vybojovali cizinci, že za nás bojovali a umírali jiní. M. A. Liškutín a jemu podobní jsou toho jasným důkazem.

 

Vydalo nakladatelství Toužimský&Moravec, Pod lázní 12, 140 00 Praha 4; www.touzimskyamoravec.cz; e-mail: touzimskyamoravec@seznam.cz)

 

                                               Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

„Čechoslováci si až dětinsky naivně namlouvali, že české utrpení pod Hitlerem bylo horší než utrpení jiných. Zvláště to naprosto nepřijatelné ponížené českého národa bylo horší, než tomu bylo u Poláků, Belgičanů… Čechoslováci měli věřit nezištnému přátelství strejdy Stalina… Pravdivá situace a logika s tím neměla nic společného…“

 

„Vždyť dějiny nám znovu a znovu dokazují, že neexistují stálí a trvalí spojenci ani stálí a trvalí nepřátelé. Pro všechny existují jen stálé a trvalé vlastní národní zájmy, které nedovolí jít bojovat za malého spojence.“ (!)