Lépe jednou vidět než desetkrát slyšet aneb Mauthausenské vzpomínání

14.05.2012 15:44

Letos 27. března jsme jeli na exkurzi do bývalého koncentračního tábora Mauthausen. Musím říct, že to byl pocitově ten nejvýraznější zájezd, který jsem za dobu studia se školou absolvoval. Možná je to proto, že dokud to člověk nevidí, tak si opravdu něco takového dokáže jen těžko představit.

Jistě - všichni víme, že byla druhá světová válka. Víme, že existovaly koncentrační tábory a že se v nich děly hrůzné věci. Ale slyšeli jste určitě rčení, že je lépe jednou vidět než desetkrát slyšet. A v tomto případě to platí stoprocentně. Možná je to i tím, že mizí také filmy z tohoto období. Nejen dokumenty, ale rovněž hrané. Generace našich maminek a babiček to aspoň viděly v televizi. Takže si mohly dost dobře představit, jak takový „koncentrák“ vlastně vypadal. Dnešní filmy jsou jiné – skoro jako bychom měli spíš nevědět než vědět. 

Měli jsme štěstí, protože lepšího průvodce jsme snad ani mít nemohli – jel s námi pamětník, který všechno zažil na vlastní kůži. Do tábora se dostal jako šestnáctiletý, dnes je mu osmdesát pět let – a člověk až žasnul, jak je na svůj věk a hlavně na ty hrůzy, které měl za sebou, neuvěřitelně vitální. Především právě zásluhou pana Antonína Hniličky byla školní exkurze tak nesmírně působivá.

Do Mauthausenu se dostal v zimě roku 1942 – vlaková zastávka byla v lese, všechno bylo zasněžené a připomínalo takovou idylickou vánoční atmosféru. Ale vězni v transportu si ji moc neužívali, byli v drtivé většině tak zesláblí, že z těch nákladních vagonů nedokázali bez pomoci ani seskočit (hrozilo, že by si způsobili úraz). Prostě od této chvíle to bez pomoci spoluvězňů nešlo, Antonín Hnilička několikrát zdůraznil, že bylo jedno, jestli byl někdo dělník nebo třeba doktor. Tam si byli všichni rovni.

Po vystoupení z transportu je čekal čtyři kilometry dlouhý pochod do tábora. Na příjmu vězňů čekali několik hodin na mrazu, ale někteří měli štěstí, bylo tam jedno teplé místečko (asi tam ústilo nějaké potrubí, ventilace - prostě teplejší vzduch). Pak šli do suterénu budovy, kde jim zabavili všechno, co mělo nějakou cenu (šperky a podobně) a nahnali je do hromadných sprch.

Tábor tvořily dlouhé nízké baráky, ve kterých byli ubytováni (ubytování je poněkud nadnesené slovo pro ty hrozné podmínky). V barácích byly třípatrové palandy, na kterých vězňové spali – namačkaní jako sardinky, protože kapacita baráků nestačila. V baráku, do kterého byl umístěn Antonín Hnilička, bylo namačkáno čtyři sta vězňů – ti, kteří se už nevešli na palandy, spali na zemi.

My jsme v táboře nejdříve navštívili budovu, ve které bývala kaple, a prošli jsme i tamní muzeum. Potom jsme šli za budovu do rohu tábora – tam byly desítky pamětních desek. V Mauthausenu byli vězněni příslušníci čtyřiceti národů, našli se tam také vězňové z Číny nebo třeba Turecka (až se člověk diví, jak se tam mohli ocitnout).

Prohlédli jsme si i táborovou jídelnu – tu, bohužel, jenom zvenčí, dovnitř jsme se nedostali kvůli rekonstrukci, a potom i bývalou věznici se spoustou samotek. Ty měly jen jediné malé okno, které bývalo pravděpodobně zabedněné, aby vězni byli úplně po tmě. Odtud jsme šli do dolní části tábora, kde bylo krematorium. Vpředu byla pec a v ní je umístěný pomník na památku obětem. Pak jsme prošli dál do plynových komor. Bylo to zvláštní – hned tam na mě padl takový divný, stísněný pocit, mnohem dřív, než jsem si všimnul nápisu Gaskammer, který mi potvrdil, že ten divný pocit je oprávněný. Jako by v tom místě něco z té hrůzy pořád zůstalo. Plynové komory byly průchozí a propojené s pecí – a všechno prošlo rekonstrukcí.

Prošli jsme až dozadu, kde byla pietní místnost –místo se spoustou plaket na památku obětem, a to jak hromadně příslušníkům jednotlivých národů, tak i významným osobnostem. Fašisti měli ve zvyku likvidovat známé osobnosti – prostě tím tomu národu brali jakoby jeho hrdost, kulturu, něco, co je spojovalo, k čemu se mohli i přimknout. Našel jsem tam plaketu věnovanou našemu tehdejšímu ministrovi zahraničí Karlu Kopeckému a také písničkáři Karlu Hašlerovi. Zase na člověka padne takový divný pocit. Ony jsou ty pamětní destičky samy o sobě hrozné, ale když pak čtete známé jméno, působí to ještě mnohem tísnivěji.

Tábor tvořily ty nízké baráky, byl obehnán ostnatým drátem a ten odděloval i jednotlivé bloky. Všechny baráky už dnes nestojí, ale rozdělení do bloků zůstalo zachováno.

No a samozřejmě jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí a …. – jak to vlastně říct? Nemohu říct historky, to by vypadalo skoro jako idylka. Byly to smutné, tragické příběhy. Pan Hnilička byl v táboře zařazen na práci do kamenolomu – i ten jsme navštívili. Cesta byla příšerná. Náš průvodce nám cestou ukazoval, kde byly hlídky a kde stály věže, na kterých byl ukotven jeřáb. Jak jsem řekl, cesta byla příšerná – příkrá a kamenitá a dole končila 186 příkrými schody. Ale přesto to dolů ještě šlo. Ale představte si to nahoru. Vězňové, vyhládlí, zesláblí, nedostatečně oblečení a obutí do nepohodlných dřeváků museli tu cestu absolvovat několikrát za den. A vynášeli nahoru balvany vážící 20–40 kilogramů. V duchu jsem Antonína Hniličku obdivoval, že to vůbec vydržel. Vězni se během té cesty vůbec nesměli zastavit – pokud to někdo nedodržel, byl okamžitě na místě zastřelen. Takhle vlastně našemu průvodci nějaký spoluvězeň zachránil život – on byl v táboře krátce a nevěděl to. Cestou nahoru se mu nějak vyzul dřevák a on se chtěl zastavit a nazout si ho. Což by ale byl rozsudek smrti – naštěstí ho někdo upozornil.

Dole v lomu byla tři jezírka. Němci prý nutili židovské vězně, aby do jednoho z nich shazovali své zesláblé spoluvězně, kteří už neměli sílu pracovat.

Dozvěděli jsme se třeba i to, jak se vězni domlouvali při plánování útěku – posílali si zprávy na spodní straně nádobí a táců. Jednou se takhle opravdu povedlo naplánovat útěk  - uteklo asi devět set vězňů.

Náš průvodce nám ukázal místo, kde byl ubytován Karel  Hašler – ty baráky už ale nestojí.  Dozvěděli jsme se i to, jak Hašler zemřel. Onemocněl úplavicí, což zavinilo, že se jednou zpozdil na nástup. Němci ho zavlekli do umývárny a tam ho prostě ubili. Tohle ale znal z vyprávění – Hašler zahynul už v roce 1941, Antonín Hnilička se do Mauthausenu dostal až o rok později.

Věděli jste, že Němci měli v Mauthausenu i vlastní „bordel“? Musely tam „pracovat“ ženy z blízké vesnice. V té souvislost si vzpomněl na jeden nepříjemný zážitek – asi pro všechny zúčastněné s výjimkou Němců, ti se v podobných zvěrstvech vyžívali.  Několik vězňů, on mezi nimi, měli konečně po dvou dnech dostat najíst. Jenže Němci si je zavolali, museli nastoupit do řady a věznitelé je pak zbili. Odehrávalo se to před očima dívek z nevěstince, které se na to nevydržely dívat a raději odešly do budovy. Když se Němci dostatečně pobavili a pustili je, už jídlo nedostali, protože přišli pozdě. Náš průvodce hledal něco k snědku. Jak chodil po táboře, došel k hromadě hnědého uhlí, ze kterého v táboře vyráběli margarín. Měl chudák tak strašný hlad, že začal olizovat aspoň to uhlí.

Také nám vyprávěl, jak jednou jeden ruský vězeň už nemohl vydržet hlad a v noci se vydal ukrást kousek chleba. Bylo to zrovna na Štědrý den roku 1944. Němci ho chytili. Celý barák musel nastoupit a dívat se, jak ho Němci nejdřív mlátí a pak ještě bičují. Pak ho tam nechali ležet a ostatní vězně zahnali do baráku. Když ráno vstali, tak tam toho chudáka našli přimrzlého ke stolu – museli ho odsekávat sekyrami.

Náš průvodce toho měl hodně co povídat. Profesoři se ho vždycky snažili trochu popohnat – měli jsme omezený čas. Ale člověk chápe, že na tom místě se mu hned všechno vracelo. Třeba, když jsme byli v muzeu, poznal na jedné fotografii svého rakouského předáka z kamenolomu. Je pochopitelné, že to vyvolalo další vzpomínky. A bylo to zajímavé povídání, i když hodně smutné a pro nás i šokující.

Na závěr návštěvy jsme  položili kytičku k památníku našich obětí. A jejich památku jsme uctili minutou ticha.

jezd byl opravdu moc zajímavý, i tím, že mě spousta věcí překvapila. Ale jsem rád, že jsem se je dozvěděl.  Asi by všichni měli mít možnost vidět a vědět. Právě proto, aby se taková zvěrstva už neopakovala. A tak mi docela vadí ta rekonstrukce. Chápu, že i tábor je třeba udržovat, ale já bych ho udržoval přesně v tom stavu, v jakém byl za války.  Ale ty rekonstrukce, které tam jsou, mi připadají, jako by chtěly něco vylepšit, aby to nevypadalo až tak krutě. Jenže to vylepšování je vlastně zkreslování. Pak hrozí nebezpečí, že jednou, až už nebudou žádní pamětníci, by někdo mohl tvrdit, že koncentrační tábory byla docela příjemná místa, kde se žilo, pracovalo a nic strašného se tam nedělo. Už jen kvůli těm statisícům umučených obětí by se to mělo zachovat v původním stavu. Jako varování pro příští generace.

                                                  Václav Moravec

                                                  Gymnázium Sázavská, Praha 2, 4. ročník

                             

Vyšlo v čísle 10 (10. května 2012)

 Antonín Hnilička s gymnazisty ze Sázavské ulice v Praze 2 nad maketou koncentračního tábora Mauthausen.