Když umírá bestie

27.01.2015 10:34

Když umírá bestie

 

Je to nebo není (zatím) „pouze“ lokální ozbrojený konflikt? Napadne snad většinu jen trochu přemýšlejících lidí při pročítání zpráv o Ukrajině, o zločinech páchaných bojovníky Islámského státu a dokonce, byť se to může zdát podivné, i o událostech ve Francii po vyvraždění redakce Charlie Hebdo.

Kdy a čím vlastně válka končí? „Zakreslením finální šipky do štábních map vítězů? Kapitulačním aktem? Závěrečným výstřelem do vzduchu, nebo spíš posledním padlým, který je oplakán spolubojovníky… Anebo už předtím – v době, kdy se v táboře prohrávajících začíná uvažovat o tom, jak kdo v závěrečné smršti událostí naloží se svým osudem?“

Pohříchu těžké klade otázky Roman Cílek ve své obsáhlé práci, nazvané Když umírá bestie (Ze zákulisí nacistické porážky – drama všedních i nevšedních dnů). Nutí myšlenky k dalšímu pochodu: čím začíná mír? „Narozením prvního dítěte, jež poprvé vydechlo do dne, kdy obloha už nebyla nebezpečím, k němuž by se vzhlíželo se strachem? Upečením bochníku chleba, do jehož těsta ukapávaly slzy štěstí nad přežitím a nadějemi? … Anebo … prvotními pochybnostmi o tom, zda ta nová doba bude mít skutečně onu idealisticky vysněnou podobu?“

„Konečné věci se vyznačují tím, že v sobě zahrnují rozpor,“ sděluje německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Právě z tohoto sváru vychází Cílkova kniha. Velké i malé dějiny. Velké i malé války. Na jedné straně čirá kalkulace, jak se vyhnout zaslouženému trestu za spáchané zločiny, jak uniknout spojencům či naopak jak se vetřít do jejich přízně, nabídnout i cenou cizích životů získané zkušenosti. A proti tomu obyčejné lidství, touha zůstat člověkem do poslední chvíle života.

Rok čtyřiačtyřicátý se chýlil ke konci. Těžko říct, o čem 5. prosince přemítal generál pěchoty Rudolf Toussaint, když podepisoval a svým nejvyšším armádním nadřízeným kurýrem odesílal stručné, leč obsahem velice závažné hlášení, že ve svém vojenském okruhu provedl přípravy pro ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – tedy odpoutání, vyklizení, ochromení, zničení). Konečný cíl opatření skrývajících se pod zkratkou ARZL byl dán nekompromisním požadavkem, aby v oblastech ústupových operací bylo zničeno vše, aby tam zůstala „jen pustá a spálená země“. Podle říšského vůdce SS Himmlera měli být zneškodněni všichni skuteční i potenciální nepřátelé říše. Tedy i vězni koncentračních táborů a káznic.

„Nálada mezi námi nebyla nejlepší,“ vzpomínal na prosinec čtyřiačtyřicet spisovatel a později také redaktor Národního Osvobození Miloslav Moulis. Do Buchenwaldu, kde byl tehdy vězněn, začaly přijíždět evakuační transporty z Osvětimi. Po otevření dveří dobytčáků se ukázalo, že polovina lidí je mrtvá a druhá k tomu měla velice blízko. „Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem v Osvětimi na jaře 1943 prožil jen čtyři měsíce.“ I takovou podobu štěstí může mít. O Vánocích onoho roku stáli buchenwaldští vězni na apelplacu a esesáci je přepočítávali. „Ordnung muß sein,“ velela německá důslednost, a tak počítali i vedle ležící mrtvoly. Byla snad tohle předzvěst konce války?

Pankrácká sekyrárna. Před koncem roku 1944 k tisícovce popravených chybělo málo. Ti, na které ještě nepřišla řada, čekali na osudový termín. Dožijí se nového roku? Pro manžele Liškovy z Přemýšlení u Zdib se život uzavřel pátého lednového dne roku následujícího. Obdivuhodná morální síla vyzařuje z jejich dopisů na rozloučenou. „Neplačte pro nás… Odcházíme oba se světem i osudem smíření a úplně klidní.“

Dvanáctý prosinec 1944, pohoří Taunus na sever od Frankfurtu nad Mohanem, zámeček Ziegenberg u Bad Nauheimu. Konala se tu přísně tajná porada, řízená samotným Hitlerem. „Rozhodl jsem se pro zimní ofenzivu…“ prohlásil vůdce.

„Nejhorší je za námi a můžeme si oddechnout,“ zapsal si poté optimisticky do deníku reichsführer SS Heinrich Himmler. Šlo snad o znamení blížícího se míru?

Nebo jím snad byla 6. června 1944 v britském parlamentu mimochodem prohozená slova Winstona Churchilla: „A také bych rád, dokud to nezapomenu, oznámil ctěné sněmovně, že během dnešní noci a několika ranních hodin se uskutečnilo první přistání spojeneckých sil na francouzské pevnině, což znamená…“ Zbytek jeho slov, podotýká autor, zanikl v jásotu.

Poslední prosincový den téhož roku z londýnského rozhlasu promluvil ministr zahraničí čs. exilové vlády Jan Masaryk. Zhodnotil odcházející rok a zamýšlel se nad tím nastupujícím. „Bude to rok evropského vítězství. Co si od vítězství smíme slibovat my, obyvatelé krásného srdce Evropy? Napřed si musíme slíbit, že budeme držet dohromady; že u nás nebude občanských poloválek, že nebudeme potřebovat spojeneckých vojáků, aby vyklidili Kampu od Vinohradských… Rok 1945 bude rokem vítězství a může být i rokem míru. Slibme si, že my pro sebe ten mír vyhrajeme, že jej ani trochu nepromarníme, že se budeme mít rádi a že navěky zůstaneme suverénním, demokratickým, skromným, ale hrdým ochráncem srdce matky Evropy,“ uzavřel svůj projev.

„… Čím je pro mne smrt? … Poté mne odvezou branou krematoria a spálí mne. Možná, že bude právě apel, plameny půjdu vysoko… Za chvíli oheň vyhasne … a život půjde dál svým tempem. Jen já už nebudu, napsala špatně ořezanou tužkou na kousek papíru ochablou rukou třicetiletá MUDr. Míla Janů, jež bezmála pátým rokem pobývala v koncentračním táboře Ravensbrück. Na přelomu prosince 1944 a ledna 1945 pochopila, že „i přes všechnu vůli v každém ze zápasů lidského žití zvítězit nelze“. Naposledy vydechla 10. ledna 1945. Válka a utrpení pro ni skončily.

Vánoce, silvestr. Jaký bude tok příští? Ptali se ti, kteří živořili v koncentračních táborech, čekali na popravu, na rozkaz k dalšímu boji, na…

V pestré mozaice příběhů z mezidobí od Vánoc 1944 do Vánoc 1945 odpověď hledá i Roman Cílek.  Naplnily se poválečné naděje, že z krve a utrpení války se zrodí lepší svět?! Je vůbec lidstvo poučitelné nebo se dějiny musejí znovu a znovu opakovat? Na to nechť si čtenář ve světle současnosti odpoví sám.

Vydalo nakladatelství AOS Publishing v Ústí nad Labem (www.aospublishing.cz; e-mail: aospublishing@iol.cz).

 

                                    

                                                                                        Jana Vrzalová

 

 „Válka je zajímavá hlavně pro ty, co se jen dívají.“

                                                                                                    Arabské přísloví

 

„Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat.“

                                                                                                      Milan Kundera

 

„Rychlost a přesnost islamistického informačního protiútoku vytváří dojem, že jej měli připravený již v době přípravy útoku v Paříži. Koneckonců provést nějakou lumpárnu a ukazovat na někoho jiného není žádná originální novinka. Když hledalo Německo záminku k první světové válce, provedlo v médiích bombardování Německa francouzskými vzducholoděmi. Když hledalo záminku k vyvolání druhé světové války, vyrobilo polský útok na rozhlasovou vysílačku v Gliwitz. A tvůrcové islamistické propagandy jsou učenliví, zvláště mohou-li použít oblíbené konspirační teorie.“

Zdroj: KOMENTÁŘ: A můžou za to Židi! – Martin Koller, Novinky.cz, leden 2015

 

 „Francie je ve válce s terorismem, džihádismem a s radikálním islamismem. Francie není ve válce proti islámu a muslimům.“

 

                        Manuel Valls, francouzský premiér, Právo 14. ledna 2015

 

„Rusko včera oznámilo, že ukrajinské ostřelování obytných čtvrtí Doněcka a dalších povstaleckých měst, které si jen v posledních dnech vyžádalo na čtyři desítky obětí, začíná vyšetřovat jako ‚genocidu ruskojazyčného obyvatelstva‘.“

 

                                                                             Zpráva z tisku, 14. leden 2015