Jihočeši a Zborov

17.03.2006 11:29

O bitvě, která znamenala pro naši budoucí československou armádu rozhodující krok, bylo již napsáno mnohé. V samotných bojích na více než šestikilometrovém úseku fronty mezi osadami Pohrebce a Josefówka tři a půl tisíce českých vojáků dokázaly během bitvy zajmout 3150 mužů, 62 důstojníků, získat 15 děl a desítky kulometů, včetně munice.

V daných podmínkách obdivuhodný úspěch, který ovšem znamenal i oběti. V bojích padlo či se stalo nezvěstnými na 190 legionářů a dalších asi 700 jich bylo raněno. Jejich pozdější ocenění Československým válečným křížem 1919 a ruskými medailemi jen potvrdilo mimořádný význam boje, v němž T. G. Masaryk spatřoval důležitý moment na cestě k vytvoření samostatného československého státu. Mezi československými legionáři na Rusi působilo během války přes pět a půl tisíce mužů, kteří měli za domovskou obec některé jihočeské město či vesnici (včetně okresu Pelhřimov). Podle autorovi dostupných údajů jich bylo z Českobudějovicka 1250, z Pelhřimovska 1066, ze Strakonicka 505, z Písecka 679, z Táborska 290, z Prachaticka 446 a z okresu Český Krumlov 136. Je logické, že regiony se silným německým osídlením měly zastoupení nižší a pokud jde o okres Tábor, více mužů bylo v legiích italských. Ze zborovského bojiště se nevrátily skoro dvě desítky Jihočechů, i když jen o některých se dochovaly nějaké zprávy. Ať již to byl čtyřiadvacetiletý obuvník z Mladošovic Jan Polák, který přežil zborovskou vřavu, ale padl při ústupu od Tarnopolu 19. července 1917 nebo od 27. července 1917 nezvěstný Josef Drnek (22 let) z Loučené u Kremže. Teprve dlouho po válce se ve Volfířově rodiče dozvěděli o hrdinské borovské smrti svého syna Františka Dvořáka (26), který od nástupu do války v roce 1914 o sobě domů nepodal jedinou zprávu. V jednom ze šesti společných hrobů u osady Cecová byli pochováni také teprve devatenáctiletý vltavotýnský pekař Hynek Jokl i budějovický obuvník Jakub Votava (29). Stejně tak Jan Dušek z Boru u Suchdola nad Lužnicí nebo Jan Pouzar (29) z Hůr u Rudolfova, či Ladislav Hejný (25) původem z Malšic u Tábora.

Z těch, kdož Zborov přežili a dočkali se i návratu do vlasti, lze připomenout například krejčího Václava Pivce  (nar. 1893) z Deštné, pozdějšího příslušníka Finanční stráže, neohroženého obránce ČSR v roce 1938 a nositele Čs. válečného kříže 1919. Dále učitele Bohumila Klašku (1892) z Kardašovy Řečice, Františka Bumbu z Dolního Bukovska, který přeběhl na ruskou stranu od 75. pěšího rakouského pluku a vzpomínky na Zborov vtělil do řady osobitých veršů (Hrobíček u Zborova). Přeběhlíkem z roku 1915 byl také zámečník z Kamenného Újezdu František Šmíd (nar. 1893), který se po příjezdu do vlasti stal na dobu sedmnácti let osobním řidičem prezidenta T. G. Masaryka. Významné místo v čsl. armádě dosáhl zborovský bojovník Písečan Karel Jiří Osvald, (1892), nositel ruského Kříže sv. Jiří a velitel písecké posádky v létech 1945-1948 (po roce 1948 byl propuštěn a perzekuován, zemřel s podlomeným zdravím v roce 1958).

Mezi zborovskými byl také nositel Čs. válečného kříže 1919 Jihočech Josef Pícha (1896), zedník z Pístiny u Stráže nad Nežárkou. Po zborovské bitvě uvěřil bolševické propagandě a v březnu 1918 po boji u Bachmače dezertoval. Oženil se v Rusku, stal se strojvůdcem v Lugansku na Ukrajině a jako otec dvou nezletilých dětí skončil ve třicátých letech v gulagu na Solověckých ostrovech. Jeho sestře, jíž se předtím svěřil v dopise, že uvažuje o návratu do vlasti, sovětská moc oznámila, že „ o sovětských občanech se do zahraničí zprávy důvěrného charakteru nepodávají“. Původně legionář Alois Hetzl (1886) přešel v roce 1919 do Rudé armády a když se vrátil domů do Českých Budějovic, manželka se s ním kvůli tomu rozvedla. Hetzl působil potom v budějovickém kině Grand jako správce. Krátce (od března do dubna 1918) pobyl v řadách rudoarmějců také další Budějovičák, dvaadvacetiletý Antonín Filip. Obavy ze zrady ho přivedly do legií zpět.

Významným činitelem ČsOL v meziválečném období se stal Arnošt Cechmajstr (1887), který zůstal po návratu do ČSR dále příslušníkem českobudějovického 1. pěšího pluku M. J. Husi a jako archivář ČsOL vykonal na jihu mnoho záslužné práce. Podobně tomu tak bylo v případě Kašpara Hintermüllera- Horského (1886), který také dále sloužil v armádě a později se stal tento sedlák z Kamenného Újezdu jednak poslancem za lidovou stranu a jednak představitelem Ústřední jednoty čsl. legionářů v Brně.

Z těch, kdož ve své umělecké tvorbě ztvárnili legionářskou tematiku, nelze nevzpomenout na jihočeské vojáky- umělce. Jejich tvorba dodnes připomíná slavnou etapu úsvitu naší státnosti. Sochař Otto Birma (1892), malíři Ota Matoušek (1891) a Jan Kojan (1886), všeuměl a výtvarník Václav Švec (1886), legionářský organizátor a budějovický pedagog Otakar Trčka (1883) a další své válečné prožitky promítli do silně vlasteneckého díla.

Vzpomínku zaslouží především major Otto Birma, jehož díla zborovský památník a sousoší Josefa Jiřího Švece patřila v době první republiky k významným pietním místům v Českých Budějovicích. Zmínit lze i jeho pamětní desku na rodném domě plukovníka Švece v Čenkově u Třeště. Čtyři cykly linorytů akademického malíře Oty Matouška byly ozdobou nejedné legionářské výstavy na českém jihu do roku 1938. Některé jeho obrazy se staly součástí předválečné výzdoby Památníku osvobození na pražském Vítkově, kde byl major O. Matoušek jistý čas rovněž náčelníkem.

Škoda jen, že vzpomenutým dílům není v dnešní době věnována dostatečná pozornost. Platí to především o dochovaném (a takřka celém) Birmově zborovském památníku, který, na rozdíl od pomníku Švecova, ušel zkáze. Zasloužil by si obnovení, když ne pro svou hodnotu výtvarnou, tak určitě pro hodnotu morální a vlasteneckou. Jak jinak uchovávat a rozvíjet v mladších generacích historickou paměť než takovými skutky? Jenomže dnešní reprezentace Českých Budějovic ani Armáda ČR takové činy zřejmě nehodlají podporovat a započatá diskuse o obnově památníku už dávno vyšuměla. Možná i proto, že na nějaký památník zahraniční (třeba japonské), turisty nenalákáme. Byť paradoxně právě s Japonskem měli naši ruští legionáři (m.j. i Ota Matoušek) dost společného.

Dne 30. června 2007 je bez pozornosti médií (a ve vší skromnosti a nenápadně) slaven Den Armády ČR, respektive Den ozbrojených sil ČR (na změny názvů jsme skutečně odborníci). Až na pár zasvěcených lidí vůbec nikdo netuší, proč a jak naše vojsko k tomuto datu dospělo? Mohu čtenáře ujistit, že ten den nemá pranic společného s nějakým skvělým vystoupením našich vojáků v některém ze světových válečných konfliktů. Den Armády ČR je totiž od roku 2002 spojen s politickým aktem, jímž se 29. června 1918 stalo oficiální uznání československé zahraniční vlády (Čs. národní rady) v Paříži. Tehdejší dekorování a přísahu dvou československých legionářských pluků ve francouzském Darney nelze srovnat se skutečnými vystoupeními z let 1917-1918 u Zborova, Bachmače, Doss Alta, Vouzieres či Terronu. Ostatně je známo, že T. G. Masaryk, který legionáře navštívil a dekoroval už v létě 1917 (po boji u Zborova) vykonal v Darney přehlídku francouzských legionářů až v prosinci 1918 krátce před svým odjezdem do ČSR.

 

                                                                                      Pavel Mörtl