Ještě jednou o „vyhnání“

11.07.2006 15:26


Recenzovat všechno o odsunu Němců z našeho pohraničí po roce 1945 by bylo nad mé síly a vlastně by to nemělo ani smysl. Většinou jde o neobjektivní a nám nepřátelské publikace. Tentokrát ale uděláme výjimku. V nakladatelství Paseka vyšla z němčiny přeložená kniha Vyhnání – České země jako poučný případ. Autorem je Peter Glotz z německo-české rodiny, narozený v roce 1929 v Chebu.

Jako šestiletý v roce 1945 cupital s matkou do pár kilometrů vzdáleného Německa. Coby dospělý se Peter Glotz začal zajímat o Čechy a když v roce 1980 byl zvolen do předsednictva Německé sociální demokracie, dostal za úkol starat se o styky s Československem. Před svou smrtí v roce 2005 přednášel ve švýcarském St. Gallenu. Na-psal celkem 25 knih a v publikaci Vyhnání se pokouší ukázat, jak vznikalo nepřátelství mezi Němci a Čechy a zejména, jak se oba národy po roce 1848 od sebe vzdalovaly.
Kniha Vyhnání, v níž se střídají pozitivní a negativní stránky, má obsáhlý historický úvod, v němž se tvrdí, že ani husitství, ani Bílá hora nebyly bojem mezi Čechy a Němci. Některými příklady však toto své tvrzení autor pak vyvrací.
Politický zvrat obou národů nastal podle jeho mínění v roce 1918 a nikoliv v roce 1945. Podrobně popisuje, jak se v druhé polovině 19. století naši Němci, kteří byli vládnoucí vrstvou v Rakousko-Uhersku, bránili proti všem snahám českého národa a zejména proti počešťování mnohých měst.
O událostech po vzniku Československé republiky v roce 1918 autor uvádí, že drtivá většina Němců v našem pohraničí byla nesmírně rozezlena připojením k nové republice. Jejich pokusy z osmi oddělených německých území v západních a severních Čechách a na severní Moravě vytvořit samostatný stát Sudetenland se v krátké době ukázaly jako zcela nereálné. P. Glotz tvrdí, že Versailleským mírem vytvořené menšiny ve střední a východní Evropě přímo naprogramovaly předem vražedné konflikty.
Kapitola o čs. první republice není vůbec objektivní – na několika příkladech o počtu listonošů uvádí nespravedlnost Prahy; zcela však pomíjí to hlavní – že v žádné jiné zemi nebyly menšinám poskytnuty takové výhody jako Němcům u nás. (Školství, kultura, divadla, místní komunální správa atd.)
Vedoucí sudetských Němců Lodgmen von Auen v roce 1920 v našem parlamentu prohlásil: „Němci se nikdy nesmíří s bezprávím, které jim bylo vnuceno.“ Když tehdy prezident T. G. Masaryk vstoupil do parlamentní síně, všichni němečtí poslanci, s výjimkou sociálních demokratů, na protest opustili sněmovnu.
V části věnované protektorátu mě na první pohled zaujala fotografie Konrada Henleina s popiskem: „Sjednocoval sudetské Němce tak dlouho, až byli kolektivně vyhnáni.“ Charakteristiku nacistických okupantů vyjádřil nejjasněji Reinhard Heydrich po příchodu do Prahy koncem září 1941: „Tento prostor musí být jednou německý a Čech zde nemá koneckonců co pohledávat.“
V hodnocení prezidenta E. Beneše se Peter Glotz v mnohém liší od obvyklé landsmanšaftské propagandy. Píše mj.: „Někteří sudetští Němci z něho chtěli udělat ďábla. Přitom to byl světaznalý, obratný a vzdělaný muž, pilnější, než kdokoliv jiný, osobně velice skromný… Činit Beneše zodpovědným za všechny krutosti divokého odsunu v období mezi květnem a podzimem 1945 je nesprávné…“
Za zmínku stojí i Glotzova věta na straně 189: „Tvrzení, že hrobař sudetských Němců se jmenuje Hitler je správné. Hitlerova zběsilost rozvrátila veškeré vztahy.“
Epilog knihy Vyhnání je však svědectvím, že autor má vcelku ve skutečnosti v mnohém blízko názorům, šířeným landsmanšaftem. Své scestné postoje soustředil do 12 bodů, z nichž ve zkratce citujeme to nejdůležitější.
Právo prvotních (rozuměj obyvatelů), kteří začali obývat české země, vůbec neexistuje,
– Formulace o právu národů na sebeurčení též neexistuje. – Vyhánění, vlastně etnické čistky, jsou podle Glotze válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti. – Vyhnání vůbec může být hodnoceno jako vyvražďování národa – genocida. To platí bezpochyby o likvidování Židů. Hitler chtěl Židy vyhubit, Beneš ovšem Němce vyhubit nechtěl, chtěl se jich jen zbavit…
V závěru Glotz připouští, že československý národní stát (myšleno po roce 1946) byl stabilnějším státem, než mnohonárodnostní republika 1918–1938.
I když ve zmíněné publikaci nalezneme řadu objektivních příkladů, vcelku kniha a zejména její závěr je poplatný názorům sudetoněmeckého landsmanšaftu. O něm se trefně nedávno vyjádřil předseda vlády Jiří Paroubek, když řekl, že skupinka lidí ve vedení landsmanšaftu si z protičeského štvaní udělala výnosné povolání.


Miloslav Moulis