Jedli jsme i trávu, slimáky, pampelišky…

19.12.2005 12:14

Štěpán Horehleď se narodil ve Starém Městě u Uherského Hradiště dne 26. prosince 1913. Jeho svobodná matka odešla do Brna do služby a syna zanechala v opatrování rodičů. Skromně u nich Štěpán žil až do svých čtrnácti let, kdy oba zemřeli. Pak zůstal sám u jejich syna. Pomáhal u zdejších kovozemědělců a vykonával různé zemědělské práce.


Na nacistickou okupaci Štěpán vzpomíná takto: „Můj strýc Metoděj Horehleď, skladník v Hospodářském družstvu v Uherském Hradišti, mě dostal do družstva jako dělníka. Protože byl zapojen do komunistického odboje, záhy jsem pro odboj začal pracovat i já. Mým úkolem bylo roznášet ilegální tiskoviny. Strkal jsem je lidem pod vrata a dveře. Hovořili jsme s nimi o úmyslech hitlerovců se slovanskými národy. Po nocích, pod vedením ilegálních pracovníků, jsme pořádali schůze, kde jsme dostávali instrukce, jak se v případě zatčení máme chovat. K tomu také došlo. Byl jsem zatčen na nádraží v Kunovicích a odvezen do věznice v Uherském Hradišti. Hned po příjmu mě mlátili a chtěli znát mé spolupracovníky. Neprozradil jsem nic. Při odvádění do cely mi gestapák vyhrožoval: ‚Podívej se dobře na Uherské Hradiště. Víc ho neuvidíš!‘
Asi po dvou měsících nás odvezli do ‚Kouniček‘ v Brně. Nastaly výslechy, bití, psychické tresty… Musel jsem mluvit stále stejně, ať mě týrali sebevíc. Doma jsem měl rodinu a dvě nezletilé děti, k nimž jsem se chtěl vrátit.
Zavřeli mne do cely proti popravišti pod svatým Václavem, kde jsem při popravách vlastenců viděl hrozné věci. 
Asi po devíti měsících jsem byl odvezen do Breslau k soudu. Dokonce mi povolili i návštěvu manželky. Za velezradu jsem měl návrh na trest smrti. Po odchodu soudu na poradu se situace zlepšila v můj prospěch. Pamatuji si, že předseda soudu rozeznal jméno Metod – tedy mého strýce – od jména Štěpán. To mne zachránilo, protože můj strýc jim utekl a po celou válku byl v horách u partyzánů.
Po odsouzení mě odvezli do Straubingu se zastávkou ve Vídni, kde bylo vězení pro odsouzence na doživotí. Zde jsem byl s vězni různých národností. Světnice byla zamořená blechami a vešmi. Vládl tu hlad a nepořádek. Někteří vězni chodili pracovat po Vídni a nosili zbytky z popelnic. Chutnalo nám to docela dobře. Ve Straubingu jsem byl zařazen do krejčovské dílny. Učil nás celkem dobrý mistr krejčí, civilní zaměstnanec, nicméně byl v uniformě. V dřevěných barácích jsme na šicích strojích asi v pěti řadách opravovali vojenské mundúry. Nesměli jsme spolu mluvit. Jen když byl slušnější esesák, domlouvali jsme se, jak sabotovat. Třeba jsme z uniformy vystřihli dobrou část. Kdyby nám na to přišli, znamenalo by to jistou smrt.
Válka se chýlila ke konci, když nás vyhnali na pochod smrti do Dachau u Mnichova k likvidaci. Už jsme byli zhruba 30 kilometrů před Mnichovem, když tam pronikli Američané, a tak nás hnali polem k rakouským hranicím. Vyhnali nás kolem pěti tisíc. Po osvobození nás za těch 14 dnů zůstalo jen pět set! Po cestě jsme hladověli. Jedli jsme tudíž i trávu, pampelišky, slimáky, zbylou řepu na poli… Táhli nás po pěti vedle sebe. Nesměli jsme vybočit, jinak hned stříleli. Ze vzduchu nás doprovázela letadla spojenců. Němci se jich báli a schovávali se mezi nás. Za sebou vyhazovali mosty, aby americká vojska zdrželi, a dokonce se stříleli i mezi sebou.
Osvobodili nás američtí tankisté. V noci z 30. dubna na 1. května na venkovském statku. Mohli jsme si zabít a uvařit různá zvířata. A to byla chyba. Někteří na to zemřeli. Přibližně po dvou týdnech nás odvezli do Domažlic, kde o nás dobře pečovali. Za pár dní jsme se vraceli domů. Vlakem i pěšky. Vše bylo zničeno.“
Štěpán Horehleď se domů vrátil koncem května 1945. Na hrůzy věznění nikdy nezapomene.


Otokar Paule