Jaký pán, takový krám

23.08.2005 14:56

V roce 1954 převzal zastřešení Sudetoněmecké národní skupiny Svobodný stát Bavorsko. Ministerský předseda Edmund Stoiber obnovil na sudetoněmeckém dni v roce 2004 tuto povinnost slibem politické podpory a financování z daňových prostředků. Plnění tohoto závazku přísluší bavorskému ministerstvu práce a sociálního zabezpečení.
Podívejme se, jak tato úloha byla od roku 1954 plněna.
Do roku 1962 byl bavorským ministrem práce pan Walter Stain. Tento pán byl funkcionářem Sudetoněmecké strany (SdP) v ČSR, v roce 1938 bojoval proti ČSR v Henleinově Freikorpsu a po Mnichovu se stal členem NSDAP jako mládežnický vůdce Hitlerjugend. Po roce 1945 byl zakladatelem a členem vedení „Witikobundu“, ve kterém se shromažďovali vedoucí činitelé bývalé SdP. Stal se poslancem bavorského parlamentu za organizaci vyhnanců (s názvem Blok vyhnaných z domova a bezprávných). Pokračoval v kariéře a stal se státním sekretářem a ministrem uvedeného ministerstva, do něhož patřila i oblast „uprchlíků“. Vedoucím jeho kanceláře byl Walter Hergl, SS-Hauptsurmführer, také bývalý člen SdP a NSDAP. Jako mluvčího zaměstnal Stain SS-Hauptsturmführera Friedricha Prillera, který předtím pracoval u bavorského státního sekretáře pro uprchlíky, prof. Theodora Oberländera, který se zúčastnil Hitlerova pochodu v roce 1923. Jmenovaný vstoupil do CDU a stal se spolkovým ministrem pro vyhnance, uprchlíky a válečné poškozence. V roce 1960 musel odstoupit, protože byl obviněn účastí na strašných pogromech jednotky „Nachtigall“ v prostoru ukrajinského Lvova a v NDR odsouzen k smrti.
I když politický vývoj straně pana Staina nepřál, zůstal ministrem, a na rok i náměstkem předsedy bavorské vlády. Potom se proslavil klientelismem, když umístil do svého i jiných resortů řadu sudetoněmeckých politiků. Mezi nimi byl i nějaký pan Dr. Köllner, který měl za sebou kariéru župního vedoucího a SA-Brigadeführera. Téměř všichni jmenovaní byli členové nebo dokonce vedoucí nechvalně známého revanšistického Witikobundu.
Ministr práce Walter Stain měl také na starosti rozdělování fondů různým revanšistickým organizacím. Kromě všech sudetoně- meckých organizací financoval např. Slovenskou národní radu v zahraničí, v jejímž čele stál ministr zahraničí bývalé Tisovy klerofašistické diktatury, Ferdinand Durčanský a jeho státní sekretář Franz Karmasin. 
Po odchodu pana Staina z funkce ministra nastoupil jako předseda Witikobundu. Po něm přišel nejdříve jako ministr Paul Stenker, který nebyl sudetským Němcem. Působil v Katolické akci, která měla blízko k Panevropskému biskupskému hnutí, ale již v roce 1964 ho vystřídal Hans Schütz z Křesťansko-sociální strany (CSU), který v předválečném Československu byl předsedou Německé křesťansko-sociální strany, kterou v roce 1938 rozpustil a členům doporučil vstup do SdP. V Spolkové republice byl Schütz zakladatelem Ackermanngemeinde (katolický směr v SL) a přidal svůj podpis na deklaraci z Eichstatu, kterou v prosinci 1949 vydalo 17 osobností NSR, kde se píše: „Náš nezměnitelný požadavek je navrácení domoviny v jazykovém stavu a osídlení z roku 1938.“ Ale i on zůstal jen dva roky.
Následoval další významný člen CDU Fritz Pirkl, který zastával funkci ministra 18 let. Skutečnost, že tento úřad již nepatřil sudetským Němcům, je nijak nepoškodila. Pan ministr Pirkl se pravidelně účastnil tzv. sudetoněmeckých dnů a dlouhá léta se také zúčastňoval všech důležitých zasedání Witikobundu. Vyjádřil se, že pokládá tuto organizaci za hlavního zástupce 3,5 milionové národní skupiny sudetských Němců. Ještě
v roce 1978 prohlásil jeho zástupce Dr. Dengler na výročním zasedání Witikobundu, „….že bavorská vláda se jednoznačně ztotožňuje s právem na domov a sebeurčení národů a národních skupin. Proto nesmí nikdy začleňování vyhnanců vyústit v asimilaci, jak to mnozí požadují, a chtějí tím otázku vyhnanců vyřešit.“
V roce 1973 došlo ke změně na úkor Witikobundu, když německá vládnoucí strana CSU za pomoci vnuka posledního rakousko-uherského císaře Otto von Habsburka určila jako nositele křesťanskosociální evropské politiky skomírající „Panevropskou unii (PEU)“. Tak se sudetoněmecká otázka stala evropskou záležitostí. Ve vedení SL byl v této době Walter Becher a Franz Böhm (bývalý předseda župního soudu NSDAP v Sudetech). V té době se začal tlumit příliš otevřený revanšismus. Franz Josef Strauss, předseda bavorské vlády, shrnul novou linii na sudetoněmeckých dnech takto: „Úhelným kamenem německé otázky a práva na domov a sebeurčení pro všechny Němce není diskuse o hranicích, ale svoboda pro všechny národy Evropy. Pouze ve svobodné Evropě lze dospět k uplatnění práva na domov a sebeurčení pro všechny Němce.“ (To znamená, až bude východ svobodný tak uvidíme). Dále interpretoval Strauss tehdejší dohody mezi východem a západem tak, že pokud jde o hranice, neobsahují žádný právní nebo politický závazek. Došlo tedy k strategickému přehodnocení na dlouhodobé cíle.
Miliony a sinekurky pro landsmanšaft Nyní bylo třeba SL uchlácholit. Byla založena Sudetoněmecká nadace a zahájena výstavba sudetoněmeckého domu v Mnichově. Byl vydán zákon, kterým SL byl finančně a materiálně dalekosáhle zajištěn. SL byl charakterizován jako všezahrnující organizace národní skupiny, která má zajišťovat její kulturně-politické cíle. Uvedená nadace měla základní kapitál 300 000 DM a později na základě spolkového zákona obdržela 12 milionů DM. Výstavba sudetoněmeckého domu, který měl také reprezentovat „zastřešení“ SL svobodným bavorským státem, byla zajištěna částkou 22 milionů DM. Za tohoto stavu byl do čela ministerstva práce, které mělo SL na starosti, povolán nám známý Franz Neubauer. Jako ministerského radu si vzal k sobě pana Jörga Kudlicha z Witikobundu. Nyní si přiděloval SL prostředky sám sobě.
V roce 1986 byl pan Neubauer na ministerstvu práce vystřídán a stal se předsedou SL. V ministerstvu práce však zůstala řada členů SL ve vysokých funkcích, takže přísun peněz nikdy nezeslábl. 
Několik desetiletí pracoval na ministerstvu práce ministerský rada Dr. Hartmut Singbard. Stojí za to se u toho pána trochu pozastavit. Narodil se v roce 1939 v Chebu a získal doktorát disertační prací o mnichovském diktátu, která byla vydána v roce 1971 jako publikace č. 5 Sudetoněmeckého archivu. Lze tam číst tento právní výklad: Československá vláda nabídla německé vládě v roce 1938 prostřednictvím britské vlády odstoupení části svého území. Německá říše vyjádřila v mnichovské dohodě ochotu tuto nabídku přijmout a stanovila určité prováděcí postupy, načež československá vláda k dohodě uzavřené mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií přistoupila a s konečnou platností odstoupení území potvrdila. I když lze namítnout, že k tomu došlo pod hrozbou síly, vstoupila dohoda na základě smluvních aktů v platnost. Tím se staly Sudety po 1. říjnu 1938 integrovanou součástí německé říše. Po ukončení své činnosti na ministerstvu práce se stal Dr. Singbart předsedou Sudetoněmecké nadace.
Dalším výtečníkem na tomto ministerstvu byl státní tajemník pan Georg Schmid, který prohlásil německo-českou deklaraci z roku 1997 za makulaturu. Při jiné příležitosti napsal v oficiální zprávě, že právní pojetí českého premiéra Zemana není třeba respektovat, stejně jako ustanovení německo-české deklarace o tom, že druhá strana má jiný právní názor.
(Text česko-německé deklarace v této pasáži zní: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, při čemž každá strana zůstává vázaná svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“)
I současní vedoucí sudetských Němců pánové Bernd Posselt a Johann Böhm patří do strany CSU a snaží se zahalit sudetoněmeckou politiku do evropského hávu, avšak jejich cíle nejsou o nic méně agresivní než byly za časů pana Staina.
V závěru se naskýtají některé otázky. Jak je možné, že jsou trpěna stanoviska vysokých státních úředníků suverénního státu, která neuznávají uzavřené mezinárodní smlouvy, aniž jsou z toho vyvozovány důsledky? Jak je možné, že stát, který uzavřel řadu mezinárodních smluv, financuje nebo dovoluje financovat zjevně revanšistickou organizaci, která mezinárodní smlouvy svého státu neuznává a porušuje? Je možné při takovém „zastřešení“ a politice bavorské odnože CDU a politickém vlivu SL budovat dobré sousedské vztahy, mírové soužití v sjednocující se Evropě?
(Volně podle článku v časopisu Deutsch Tschechische Nachrichten z 11. dubna 2005)

Pavel Vranský