Jak šla léta

28.03.2006 15:47


„Poznal jsem Josefa Smrkovského na začátku šedesátých let, krátce po jeho propuštění z kriminálů. Byly strašlivé: Pankrác, Ruzyně, Leopoldov. Nebýt silný a zdravý chlap, tak jsem to nevydržel, řekl mi jednou. Jenže zdraví mu ta léta stejně podlomila.
Pořádal tehdy dlouhou řadu besed o Pražském povstání.
Byl řečníkem z boží milosti. Tento proletář zacházel s českým jazykem jako se vzácným stavebním materiálem a po příkladu starých stavitelských mistrů z něj vršil pyšné a odvážné stavby, mířící div ne do nebes. Měl mírný sklon k demagogii, ale nevyužil toho nikdy ve službách věci špatně…
Měl nádherný hlas, baryton, který nepotřeboval mikrofon. S nepředstíranou úctou hovoříval o Albertu Pražákovi. Když jsem mu jednou řekl, že jsem měl tu čest být Pražákovým žákem, stali jsme se přáteli, když jsme byli již předtím kamarády.
Nebýt Smrkovského, nešly by za Pražského jara věci tak prudce dopředu, jak šly. Je dnes třeba říct po pravdě, že v tom bylo někdy i málo taktiky, ale co chcete od revolucionáře… a tím Smrkovský rozhodně byl.
S ježkem, hranatým obličejem, který tak lákal karikaturisty, a s brýlemi, které si charakteristicky posunoval do čela. Měl v sobě cosi z nesmrtelného osobního kouzla Jana Masaryka: i v něm bylo cosi nenapodobitelně českého a lidé to vytušili a měli ho rádi.
A jestliže měl na samém prahu Jara občas blízko k demagogii a nerozvážnosti, začal po prezidentských volbách, ve kterých se trochu přecenil a přivodil si zbytečné zklamání, brzy nabádat k rozvaze, která mnohým chyběla: vyvinutým šestým smyslem jako by vycítil přibližující se nebezpečí.
V té době jsme se vídali sporadicky, ale i jako předseda parlamentu si vždycky našel čas napsat pro náš časopis třeba na koleně trefnou odpověď na položenou otázku či vlastní bystrou poznámku.
A pak je tu Josef Smrkovský po 21. srpnu 1968, po návratu z potupného, Čingischánovy metody tak důvěrně připomínajícího, zajetí, po reálné hrozbě smrti a záchraně, ve kterou už skoro nedoufal. To už není Josef Smrkovský před 21. srpnem 1968. Podivuhodně, téměř přes noc, zmoudřel. Jeho tehdejší rozhlasový projev zůstane provždy dokumentem vysokého rétorického umění, navíc plným opravdového lidského citu, vroucné naděje a pevné víry v lepší příští rodné země.
Lidé ho měli rádi. Ale nelidé ho nenáviděli. Byl proletář, ale nebyl lumpenproletář. A tak po něm na jaře 1969, kdy roduvěrný Slovák Husák rozvířil otázku jeho funkce pod nacionalistickou záminkou, stříkla ožívající sedlina najednou špinavou slinu. Jeden takový nečlověk, pro jistotu ještě pod anonymem, protože mu zřejmě ještě zcela neoschly kalhoty, které si vytřepal po příchodu třídních bratříků, napsal tehdy do deníku Práce: Je třeba, aby pozitivní síly v prostředcích státní propagandy vzaly konečně na vědomí, že rezoluce z různých pracovišť, které se zdánlivě staví za udržení J. S. v popředí politického života tohoto státu, jsou naprosto nereprezentativní, a proto bezcenné. Podpisy na nich jsou zčásti vynucovány protisovětskými, kontrarevolučními, pravicovými živly a zčásti jsou hromadně fingovány… Drtivá většina národa, která ještě nepodlehla zglajšaltovaným informačním prostředkům, ovládnutým protisocialistickými politickými renegáty, žádá urychlený odchod J. S. a jeho gangu z veřejného života, protože… nemá žádnou odbornou či politickou kvalifikaci. Dovede jenom buď sedět v kriminále, nebo inspirovat primitivní politické rejdy… je exponentem a důsledným zastáncem mezinárodního židovstva… prosadil takzvanou rehabilitaci vyložených zločinců, kontrarevolucionářů, sabotérů a příživníků…
Stačí? Za takovou argumentaci by se nemusel stydět ani někdejší Arijský boj či Vlajka…. Ostatně, kdo ví, jestli s nimi onen anonymní pisatel zamlada úzce a úspěšně nespolupracoval… Podobných výtečníků přežilo dost
a stali se z nich fanatičtí komunisté, jako předtím fašisté. To mezinárodní židovstvo je dost zřetelný fašistický poznávací znak.
Smrkovský na ten výpad nereagoval, nemohl, bylo to pod jeho důstojnost… Jenže: neříkal už Plotinos, že vyhnou-li se dobří boji, zvítězí špatní?!
Důstojnost a velikost člověka se nepozná ani tak při cestě nahoru, jako při cestě zpátky. Smrkovský patřil k těm nemnoha, kteří zůstali věrni až do konce. Velký charakter s vírou, vlastně nevírou, ale přesvědčením o prozatímnosti obludné situace, ve které se ocitla země, kterou miloval a milovat nikdy nepřestal, spojoval v sobě vzácně, ba přímo neuvěřitelně zázračně, přesvědčení komunisty s vlastenectvím nejryzejšího ražení.
Tak Smrkovský sice odešel z politického života, ale ne do propadliště dějin, což bylo záměrem takzvaného nového vedení. Vešel do legend.“
Úryvek je z publikace Zdeňka Koňáka, nositele novinářské ceny Lva Sychravy, u něhož v roce 1945 začínal v redakci Národního Osvobození (po listopadu 1989 byl Z. Koňák jeho šéfredaktorem) svou novinářskou dráhu.