Jak si představují „smiřování“

08.06.2012 19:30

Letos 4. června to bude již kulatých 20 let, kdy jsem se na adrese Sudetendeutsches Haus, Hochstrasse 8 v Mnichově setkal v 16 hodin odpoledne s tehdejším pozoruhodným tiskovým mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Manfredem Riedelem.

Setkání, jež bylo předem řádně domluveno, mi tak umožnilo uvidět na vlastní oči a hovořit osobně s tímto tehdy 63letým horlivým obhájcem tzv. práv a nároků na nejrůznější formy odškodnění příslušníků sudetoněmecké národnostní skupiny, která v 30. letech pod vedením Konrada Henleina a K. H. Franka všemožnými, především násilnými prostředky a drzými provokacemi, usilovalo o přičlenění k Hitlerově Třetí říši pod zlověstným heslem „Heim ins Reich“. Zatímco on mne do té doby asi neznal, já jsem ho několikráte předtím viděl a slyšel při jeho vystoupeních v Československé televizi počátkem 90. let, v nichž zatvrzele obhajoval a prosazoval to, co až nápadně připomínalo nestoudných tzv. „13 karlovarských požadavků“ předkládaných Henleinem a Frankem těsně před potupnou Mnichovskou dohodou ze září 1938, vnucenou naší republice formou diktátu a olupující ji o rozsáhlé části země, kde zdaleka žili nejen tzv. sudetští Němci, ale kde dokonce místy početně převažovali právě Češi. Takže jsem, tak říkajíc, byl tak trochu ve výhodě, neb jsem dobře věděl, o koho jde, on měl však nespornou výhodu v tom, že se rozhovor konal na jeho „domácí“ půdě, shodou náhody právě vpředvečer 43. Sudetoněmeckých dnů v Mnichově, pověstném svátku piva a politického hulákání s nezbytnými velkohubými nároky na odškodnění za údajná utrpění při odsunu prý „naprosto nevinných“ sudetských Němců z Československa po druhé světové válce.

Přestože jen necelé dva roky předtím diskutoval v ČST dobrou češtinou, se mnou, na německé půdě, hovořil důsledně pouze německy. A snad, aby navodil tu „správnou atmosféru“, za celé dvě hodiny mi v parném červnovém odpoledni nenabídl ani sklenici vody (!), což byla neklamná známka toho, že se žádný „kamerádšaft“ konat nebude. Zato s dojetím pan Riedel vzpomínal na své radostné dětství strávené v Českých Budějovicích. S neskrývanou nostalgií pak ukázal na velké fotografické mapě, visící na stěně, na dům v Biskupské ulici u ústředního náměstí Přemysla Otakara II. (jak zní jeho dnešní název) a zavzpomínal na dobu, kdy jeho rodina žila v této jihočeské metropoli.

Po zabrousení do minulosti přešla řeč do současnosti. „Sudetští Němci od Československa v zásadě nechtějí žádné peníze, víme, že na to nemáte. Majetek ale chceme zpět. Když se určitého bezpráví lituje, jako to učinil váš prezident Václav Havel, má se i napravit. Proto můžeme a musíme požadovat navrácení majetku v rámci vašich restitucí. I když by se nemovitosti musely pochopitelně hodnotit podle jejich původního stavu,“ sdělil pan mluvčí SL, který se pak netajil vděčností k našemu prvnímu polistopadovému prezidentovi za jeho „vstřícný přístup a pochopení sudetských Němců“. Svůj pohled na naši vlast dal možná ještě jasněji najevo v článku v listu Sudetendeutsche Zeitung, kde se radoval, že „sudetští Němci přežili Československo, a nikoli Československo sudetské Němce“ s narážkou na tehdy již připravované rozdělení našeho státu a vytvoření samostatné České a samostatné Slovenské republiky.

Na mou, pro něho zřejmě nepříjemnou otázku, kde jeho otec za protektorátu vlastně působil, odpověděl mluvčí SL po menším zaváhání, že „pracoval jako tlumočník na jednom německém úřadě“. Ponechávám na paměti Budějovičáků z nejstarší generace, zda a jak si pamatují na onoho pana Riedela seniora bytem v Biskupské ulici, který pracoval jako tlumočník na některém z německých úřadů, což sice mohl být i jen Oberlandrat nebo jiný civilní orgán. Ale spíše a hlavně sloužili sudetští Němci znalí českého jazyka jako nepostradatelní tlumočníci nebo i dokonce jako nelítostní vyšetřovatelé například u Geheime Staatspolizei, kde ostatně právě příslušníci tohoto etnika tvořili 40 procent všech zaměstnanců úřadoven gestapa v Böhmen und Mähren. Po novém setkání s panem Manfredem Riedelem, který možná dodnes žije pravděpodobně kdesi v Bavorsku, už sice opravdu netoužím, ale na jeho „echt“ sudeťácké myšlení sotva někdy zapomenu …

                                                                                    Jan Hála

Vyšlo v čísle 12 (7. června 2012)