Hlasy z hořících domů

07.11.2011 17:12


„Lidickou tragédií stále žiji, a proto se snažím podle možností a požadavků besedovat o svých prožitcích hlavně s mládeží. Chci jim říct, že ztratí-li člověk domov a rodinu, ztratí všechno.“ Tato slova napsala Marie Šupíková, rozená Doležalová, rodačka z Lidic a jedna z mála žijících pamětnic lidické tragédie úvodem ke kapitole prostě nazvané Lidice, z knihy Hlasy z hořících domů.


Přijít o domov, o své blízké, o vazby na své předky, nemít po nich na památku byť jen otlučený plecháček, zažloutlou fotografii… Je to něco, co se vymyká běžné lidské představivosti. A přece mezi námi žijí lidé, které taková hrůza potkala, lidé, jimž takový osud připravil nacismus.
Lidice, Ležáky, Český Malín, Ploština, Prlov, Zákřov, Javoříčko – to jsou místa, která pojí vzpomínky na podobnou tragickou minulost. Na chvíle, kdy obyčejní lidé – civilisté – hynuli pod nepřátelskými kulkami, kdy děti násilím brali matkám, kdy se z hořících domů ozýval nářek lidských pochodní.
Přední autoři literatury faktu -  Roman Cílek, Karel Richter a Přemysl Veverka – se pokusili přiblížit válečné tragédie obcí na podkladě nových zjištění z nově přístupných archivních dokumentů. Jak v úvodu poznamenává Milouš Červencl, ředitel Památníku Lidice, „záměrem autorů bylo evokovat osudy několika jednotlivců v toku válečných hrůz čtenářsky přitažlivým způsobem. Role jedince, občan-civilisty, který se stává nechtěným svědkem i účastníkem hrůzné války…“.
Třiasedmdesátiletý lidický farář Josef Štemberka šel na smrt jako jeden z posledních. Mužům ve sklepě statku Stanislava Horáka žehnal a modlil se s nimi. Stal se útěchou těm, které křtil, oddával. Než se postaví čelem ke svým vrahům, děkují mu „především pro jeho lidské hodnoty, jež projevoval od prvních dnů roku 1909, kdy se, čtyřicetiletý, ujal v Lidicích služby“. Jeho humanistické, nikoliv dogmatické, pojetí víry, „tedy s důrazem na lidskost a na úctu k člověku, nacházelo v Lidicích i okolních vesnicích ohlas“.
Ona lidskost, láska k bližnímu, které měl pan farář na rozdávání, byla naprosto cizí těm, kteří v Lidicích vraždili, pálili, kteří sem následujícího dne po tragédii, 11. června 1942, poslali oddíly Říšské pracovní služby (RAD), aby dílo zkázy dokonaly, změnily ráz krajiny. Po této středočeské vísce nemělo nezůstalo nic, zhola nic.
Autobus veze ležácké děti do Prahy. Odtud poputují do internačního tábora v polské Lodži a potom, asi za měsíc po vypálení Ležáků, do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde je zabijáci udusí v plynovém voze. Je před nimi stejná cesta a stejný konec, jaký asi čtrnáct dnů před nimi stihl lidické děti.
A že jsou ležáčtí bez viny? „Jak to, že bez viny? Žili přece v Ležákách, a tím se himlhergot značně provinili,“ zdůrazňuje SS-obersturmführer Gerhard Clages, všemocný a brutální šéf pardubického gestapa. A už se těší, jak mu podřízení v kanceláři budou vyprávět, jak se kdo při popravě choval. Jaká ironie osudu – 2. července 1942 na Zámečku v Pardubicích pokračují popravy a „shodou okolností téhož dne, kdy byl v Chelmnu zavražděny děti z Lidic.

Co vám udělali malínští občané? Čím se provinily ženy a děti, že jste vesnici vypálili a vyvraždili?“ obrátil se na shromáždění starostů, které němečtí okupanti svolali v srpnu roku 1943 do Mlynova, neohroženě s dotazem na německé důstojníky starosta Českých Knerut, sousedících s Českým Malínem. Prý téměř zahanbeně se slova ujal generál neznámého jména a odtušil: Víte, on se, bohužel, stal politováníhodný omyl.“ A doplnil, že rozkaz upustit od akce přišel příliš pozdě. I kdyby to byla pravda, nelze jí omluvit hrůzný čin a tragický osud Českého Malína.

Dějiny s námi někdy hrají podivnou hru, a tak dodnes chybí jednoznačná a přesvědčivá odpověď, co nacisty onoho 13. července 1943 k takovému šílenému zvěrstvu vedlo.

Deset ploštinských domů hořelo a v plamenech umírali i lidé. Dne 13. ledna 1947 třiašedesátiletá Terezie Belhová strážmistru Šmitákovi z Vlachovic diktovala svou vzpomínku na čtvrtek 19. dubna 1945, mimo jiné uvedla: „Když mne pak konečně přestali vyslýchat, postupovali dále na Ploštinu. Zůstala jsem sama, a jakmile dům dohořel, našla jsem v jeho troskách spálené tělo svého pětadvacetiletého syn Františka.“
Pohřeb ploštinských obětí se konal v pondělí 23. dubna na hřbitově v Újezdu u Vizovic. „Modlili jsme se za účasti velkého množství občanstva z celého okolí nad rakvemi svých blízkých, sousedů i známých,“ vzpomíná Stanislav Machů z Vysokého Pole, „a neměli jsme ani nejmenší tušení o tom, že právě v těch okamžicích se na druhé straně Vizovických vrchů, tam, kde leží vesnice Prlov, odehrává další a stejně krutá tragédie.“
Psal se 18. duben 1945 a válka se chýlila ke konci. Hitlerovci kolem sebe v předsmrtné agonii kopali ještě více a ještě zuřivěji. Onoho 18. dubna se rozhodli opět udeřit a tím zpečetili osud Zákřova. Partyzány tu nenašli. Blížil se však 20. duben – vůdcovy šestapadesáté narozeniny – a to si přece zasluhovalo dárek, hodný Hitlera. Tenkrát zemřelo devatenáct nevinných lidí. Nejstaršímu bylo pětačtyřicet, nejmladšímu patnáct či šestnáct.
A přišli další mrtví, z javoříčského masakru. Spočinutí našli ve večerních hodinách v pondělí 7. května 1945 ve společném hrobě. K troskám Javoříčka 23. září téhož roku přejelo na dvacet pět tisíc lidí z blízkého i dalekého okolí, hosté z Brna i z Prahy. Přijeli ukázat, že „národ je neumlčitelný, že je nesmrtelný“.
V říjnu 1949 byl odhalen památník Zákřovský Žalov. Socha vyjadřuje zoufalství ženy nad ztrátou blízkých. Nápis na něm je prostý, nicméně hluboce moudrý: „My dali život – vy dejte lásku!“
Snad jen láska  - upřímná a nezištná – může pomoci překonat bolest minulosti. Tu sice čas možná trochu zmírní, ale zapomenout na ni nedá. Asi je to dobře, protože zapomínat bychom neměli, aby se nemohla opakovat. A ona se v různých koutech svět opakuje dnes a denně kupříkladu v podobě děsivých osudů somálských běženců. Hlasy z hořících domů už zněly i naší českou současností. Jen vzpomeňme případ popálené Natálky z Vítkova! Až dokonce života bude trpět a bude bolestně vnímat, že je jiná než ostatní děti. Jak jí odpovědět na otázku: „Maminko, kde mám prstíček?“

Knihy jako Hlasy z hořících domů slouží nejen k poučení či jako vzpomínka, zároveň nutí k zamyšlení. Jak bych se v takové situaci zachoval já, je možné, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo, jak tomu předejít, zabránit… Řadu otázek vyvolávají osudy vypálených obcí. Na ně si však každý musí odpovědět sám. Nejen kvůli těm mrtvým zavražděným nacisty, ale třeba i kvůli Natálce.

Publikaci doplněnou četnými dobovými snímky vydalo Nakladatelství XYZ, www.xyz-knihy.cz


                                                           Jana Časnochová-Vrzalová
 

Obžalovaní David Vaculík, Jaromír Lukeš a Ivo Müller a Václav Cojocaru… se uznávají vinnými, že v rámci své příslušnosti k extrémistickým skupinám a hnutím spojené s rasovými projevy ve snaze se v rámci těchto hnutí i vůči společnosti zviditelnit provedením větší akce před 120. výročím narození Adolfa Hitlera … na 18. 4. 2009 kolem 23:45 hodin po předchozím plánování… ve Vítkově, okrese Opava … Jaromír Lukeš vytipoval dům 58 v ulici Opavská obývaný početnou romskou rodinou s malými dětmi v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro jejich příslušnost k této etnické skupině včetně osob mladších 15 let…“
(Z přepisu rozsudku ostravského soudu nad vítkovskými žháři)

 

Z denního tisku

„… žhářský útok v Býchorech na Kolínsku měl podle policie rasový podtext. Čtyřem zadrženým proto hrozí za pokus o těžké ublížení na zdraví ve spolupachatelství přísnější trest až 12 let vězení.“