Historie moderní války

07.02.2008 15:20

„Pro naši budoucnost je životně důležité, abychom porozuměli limitům použití vojenské síly, a k tomu lze dojít pouze pečlivými historickými analýzami,“ zdůrazňuje Charles Townshend, editor obsáhlé publikace Historie moderní války.

Kolektiv jejích tvůrců, k nimž kupříkladu patří Jeremy Black, profesor historie na Exeterské univerzitě, John Bourne, ředitel Střediska pro studium první světové války na univerzitě v Birminghamu, Philip Towle, lektor mezinárodních vztahů v Centru mezinárodních studií na univerzitě v Cambridgi či Richard Holmes, jinak také profesor vojenských a bezpečnostních studií na univerzitě v Cranfieldu, si za úkol vytyčil zařadit vývoj války v moderní době do širšího kontextu. Třebaže jejich dílo vychází z podrobného zkoumání a rozboru dějin vojenství, nejde pouze o historii válečnictví.

„Násilné konflikty jsou staré jako lidstvo samo, ale moderní válka je druhově odlišná. Má původ v epochální změně struktury evropských států, k níž došlo mezi šestnáctým a osmnáctým stoletím a jež proměnila jejich vojenské síly.

… Moderní válka nevznikla prostě jenom v důsledku rozvoje vojenské techniky či vojenské technologie. Začala zahrnovat všechny aspekty života,“ upozorňuje Charles Townshend, jenž je profesorem mezinárodní historie na univerzitě v Keele.

V kapitole Tvář moderní války se mimo jiné zabývá technickou revolucí, jež se v konečném důsledku odrazila rovněž na způsobu vedení válek. Nebyl to jen nástup pušek nabíjených zezadu, jenž podstatně změnil tradiční tvář bitvy. Jak editor píše, „konečný výsledek všech … změn nebyl v Evropě samé v devatenáctém století plně pochopen. Ohromující vojenský úspěch, vítězství Pruska nad Rakouskem a Francií ve válkách za sjednocení Německa, byl pochopen zcela mylně. Ačkoliv si nikdo nemohl nepovšimnout demonstrace síly nových zbraní … zdálo se, že tyto války stále potvrzují skutečnost, že rozhodující vítězství mohou dobýt jen armády s důmyslnou organizací a velitelskými strukturami“.

Pozoruhodné je, že vojenští myslitelé konce devatenáctého století na budoucnost nahlíželi se směsí obavy a jisté euforie. Bestsellerem nejen v Německu, ale také v zahraničí se stala kniha Das Volk in Waffen, majora německé armády Colmara von der Goltze, jež poprvé vyšla v roce 1883. Obsahuje až nebývale jasnozřivou pasáž: „… nástup budoucí války je očekáván s úzkostlivým očekáváním. Podle všeho každý má za to, že bude vedena s takovou destruktivní silou, že něco takového dosud nikdo nespatřil. Pro boj na život a na smrt bude shromážděna veškerá morální energie a veškerá suma inteligence obsažená v národech, bude zapojena za účelem jejich vzájemného zničení.“

Ostatně na vlastní kůži to zažili vojáci válčící na frontách první světové války. V části nazvané Totální válka I v kapitole Velká válka John Bourne uvádí, že její příčiny byly komplexní a rozsah obrovský. „Byla vedena intenzivně. Její dopad na vojenské operace byl revoluční. Její lidská a materiální cena byla nesmírná. A její výsledky byly nesmírně závažné.

Tato válka byla globálním konfliktem. Nakonec se jí účastnilo třicet dva států.“

Podotýká, že je obtížné jednoznačně konstatovat, kdy začala „moderní“ válka a tvrdí, že „moderní“ válka „bojovaná od roku 1916 se proměnila na požadavek většího a většího přísunu: více mužů, více zbraní, více munice, více peněz, větší kvalifikace, více morálky, více potravin. Některé z těchto požadavků si vzájemně odporovaly. Více mužů znamenalo více mužů do armády a méně mužů do fabrik… ‚lidské zdroje‘ (termín poprvé ražený v roce 1915) se staly nejdůležitějším faktorem válečného úsilí všech států“.

Ještě úděsnější byla druhá světová válka, jíž se v části Totální válka II věnuje Richard Overy, profesor historie na univerzitě v Exeteru. Mimo jiné podtrhuje, že šlo o konflikt plný extrémů a výjimečných kontrastů, kdy po boku mužů v uniformách bojovaly také ženy a děti, „dvanáctiletí hoši byli odváděni k poslední fanatické obraně německé domoviny;  v řadách Rudé armády, postupující na Berlín, bojovaly pluky sovětských žen. Stovky tisíc žen a dětí zemřely v předních liniích letecké války během bombardování Německa a Japonska. Za této války bylo zabito více civilistů než vojáků“. Připomíná, že válka Německa se Sovětským svazem byla vedena na frontě zcela výjimečné rozlohy, táhnoucí se v délce 1600 kilometrů. Autor si rovněž všímá zásadních změn sovětských vojenských sil v průběhu tohoto konfliktu. Zatímco „německá branná moc soustředila své letecké a tankové síly v několika málo elitních divizích; zbytek vojska se přesunoval stejně jako za Velké války, tj. po železnici, na koních a pěšky.

Sovětské síly prodělávaly zcela opačný proces. Z velice chatrné základny roku 1941 sovětská pozemní vojska a letecké síly prošly jedinečným programem reforem a modernizace. Sovětští vojenští vůdci se vydali cestou vědomého kopírování úspěchů nepřítele… Stalin dával vysokou prioritu zásobování a logistice… Nejdůležitější reforma se týkala pozornosti, jaká byla věnována operačním schopnostem. Stalin převedl odpovědnost za organizování operací na generální štáb a svého výjimečně talentovaného zástupce, maršála Žukova. Pod jeho vedením sovětské síly prokázaly schopnost plánovat a uskutečňovat operace, jichž se účastnily miliony mužů, což byl výkon, jakého sovětští generálové nebyli v raných stadiích války schopni“.

Autor dochází k závěru, že snaha vést v letech 1939-1945 totální válku, paradoxně vytvářela podmínky, jež mohly umožnit návrat k válce tradiční. Ta by se vedla ozbrojenými silami s omezenými prostředky, jelikož zbraně nové generace, vyvinuté na konci války, byly příliš nákladné a technicky náročné.

Nemálo prostoru kniha věnuje studené válce, jejíž součástí byly vojenské přípravy a výdaje „bezprecedentního rozsahu na válku, k níž nikdy nedošlo. Stovky tisíc amerických vojáků a letců byly rozmístěny v Západním Německu, Itálii a v Británii. Odpovídající počty příslušníků sovětské armády byly v posádkách ve východní Evropě,“ píše Philip Towle a dodává, že „studená válka vedla jak k ohromně drahým konvenčním závodům ve zbrojení, tak k vývoji vodíkových bomb, mezikontinentálních bombardérů a mezikontinentálních balistických střel … ponorek na jaderný pohon a průzkumných družic“.

Adam Roberts, což je Montague Buton, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Oxfordu, si zase klade otázku, jak válce zabránit, jak jí čelit nebo přinejmenším jak ji omezit? Věnuje se právním aspektům omezení jejího vedení a otázkám kolektivní bezpečnosti. V té souvislosti připomíná, že systém OSN, založený v roce 1945 přijetím Charty Společnosti národů, měl odstranit příčiny války podporováním sociálního pokroku a lidských práv, rozšířením sítě a dosahu funkčních mezinárodních organizací a posílením dohod o mírovém urovnání svárů. Upozorňuje, že „OSN nedosáhla ničeho, co by připomínalo všeobecný systém kolektivní bezpečnosti, ale představuje fórum pro koordinaci reakcí alespoň na některé problémy a proklamuje důležité symbolické uznání myšlenky rovnosti států a národů. Jestliže se této organizaci nepodařilo odstranit války, je alespoň občas chápána jako stále mohutnější překážka proti užití síly, a to dokonce i některými válčícími stranami“.

Varování editora knihy  je tedy na místě: „Bude patrně čím dál tím obtížnější udržovat pečlivě budovanou tradici vojenského profesionalismu, jež byla tak klíčová pro tvorbu podoby moderní války. Jestli má dojít k ‚válce teroru‘, mohla by být daleko totálnější než kterákoliv jiná válka minulosti.“

Publikace je opatřena obsáhlým seznamem literatury zabývající se válkami, rejstříkem či chronologií válečných konfliktů, počínaje bitvou u Marignana v roce 1515 a konče americkou invazí do Iráku v roce 2003. Může posloužit jako vynikající studijní materiál.

Vydala ji Mladá fronta.

 

                                                                              Jana Časnochová