Historické dokumenty

07.04.2002 14:01

1
1919, 10. září, Saint-Germain en Laye. – Výňatek ze smlouvy mezi dohodovými mocnostmi a Československem o ochraně menšin.

Hlava 1.

Čl. 1. Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v článcích 2 až 8 této hlavy budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.
Čl. 2. Československo se zavazuje, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní příslušnost, jazyk rasu nebo náboženství.
Všichni obyvatelé Československa budou míti právo, aby volně projevovali jak veřejně, tak i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství anebo víru, jejichž výkon nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy.
Čl. 3. S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez dalších formalit příslušníky německé, rakouské, uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, a to podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, které jest nebo bude uznáno za účasti Československa nebo mírových smluv s Německem, Rakouskem a Maďarskem, nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených za účelem nynějších poměrů. […]a)
Čl. 7. Všichni státní občané českoslovenští budou rovni před zákonem a budou používati stejných práv občanských bez ohledu na rasu, jazyk a náboženství.
Rozdíl v náboženství, víře nebo vyznání nemůže býti žádnému státnímu občanu československému na závadu, pokud jde o požívání práv občanských a politických, a zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, úřadů a k hodnotám nebo vykonávání jakékoliv živnosti nebo povolání.
Státním občanům československým nebude ukládáno žádné omezení, pokud jde o volné užívání jakéhokoliv jazyka ať ve stycích soukromých a obchodních, či ve věcech týkajících se náboženství, tisku nebo veřejných projevů jakéhokoliv druhu, ať ve veřejných shromážděních.
Jestliže by vláda československá zavedla nějaký úřední jazyk, bude přes to poskytnuta státním občanům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.
Čl. 8. S příslušníky československými, náležejícími k menšinám národ-nostním, náboženským neb jazykovým, bude po právu a ve skutečnosti za stej-ných záruk zacházeno stejně, jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastními nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy vý-chovné, s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství.
Čl. 9. Pokus jde o veřejné vyučování, vláda československá poskytne ve městech a v okresech, v nichž je usedlý značný zlomek občanů československých jiného jazyka než českého, přiměřené příležitosti, zajišťující, aby dětem těchto československých občanů se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé bránit, aby neučinila povinným vyučování řeči české.
V městech a okresech, v nichž je usedlý značný zlomek příslušníků československých, náležejících k menšinám náboženským nebo jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl na požitku a upotřebení částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných. [...]b)         


2



1937, 20. února, Praha. – Programové prohlášení československé vlády o národnostním programu schválené jako odpověď na memorandum německých aktivistických stran.
 

V dobré snaze trvale přispívati ke vzájemnému porozumění v národnost-ních vztazích republiky a k odstranění všeho, co by mohlo obyvatelstvo státu na této křižovatce národnostních zájmů ve střední Evropě vzdalovati, prozkoumala československá vláda nynější stav menšinové politiky v ČSR a navazujíc na tra-dici čs. demokratické politiky menšinové, stanovila její další směrnice. Zcela zvláštní pozornost věnuje vláda hospodářské situaci krajů, postižených světovou krizí některých odvětví průmyslové výroby. Shodou okolností jsou tyto kraje obydleny převážně našimi spoluobčany jazyka německého. V té skutečnosti, že velká většina státních záruk, poskytovaných výrobě průmyslové, byla povolena podnikům německým, jest důkaz, že nemůže býti nic neloajálnějšího, než viniti vládu z nedostatku péče o německé hospodářství. Vláda investuje do veřejných prací a staveb ve všech oblastech státu stejnoměrně podle potřeby a bude dbáti o to, aby všude, tedy také v územích obydlených Němci, zaměstnáváni byli v prvé řadě podnikatelé a dělníci místní. Zadávajícím centrálním úřadům  ukládá se přísný dozor nad všemi jim podřízenými orgány také v tom smyslu, aby v této zásadě hospodářské spravedlnosti v plném rozsahu bylo činěno zadost. Vláda zvláště upozorňuje všechny orgány na osobní odpovědnost za plnění této kon-strukce a upozorňuje na důsledky, jež by plynuly z pomíjení tohoto služebného příkazu.
Vláda bude přihlížeti při provádění opatření sociální péče a sociálních zdravotních opatření nejen k počtu obyvatelstva, nýbrž i k výši nezaměstnanosti v jednotlivých obvodech. V oblasti sociální péče o mládež bude vláda dbáti - jako dosud - toho, aby řízením péče o mládež byli pověřováni příslušníci vlast-ního národa a vynasnaží se, aby instituce péče o mládež byly zabezpečeny a dále budovány. Při příjímání sil do státních služeb stanovila ústavní ČSR v druhém odstavci par. 128 základní směrnice, když prohlásila, že rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu Republiky československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřej-né služby k úřadům a hodnostem. Vedle této ústavní zásady přiznává vláda stej-ně trvalou platnost zásadě, jíž pokládá jednak za svou a jež jest zároveň zásadou, přijatou mezinárodními příslušnými činiteli, že totiž bezpodmínečná loajalita ke státu jest samozřejmým předpokladem práva národních menšin.
Vláda může objektivně konstatovati, že se čím dále tím plněji osvědčuje mravní síla československé státnosti také ve směru tvůrčí národnostní spolupráce. Tato skutečnost a pak stále se šířící znalost úředního jazyka umožňuje vládě činiti další krok v přijímání příslušníků národních menšin do státních služba míti v míře čím dále tím větší zřetel na zájmy nejen všeobecné kvalifikační a pak regionální, ale také na zájmy menšinové ve směru k spravedlivé úměrnosti. Jazykové potřeby národních menšin při jednání s veřejnými úřady a orgány jsou do nejzazší proveditelné míry zabezpečeny ústavním jazykovým zákonem.
Vláda pokládá za samozřejmý příkaz politické mravnosti a moudrosti, aby zákony republiky byly bezvýhradně plněny na všech úsecích veřejné zprávy. K jazykovému nařízení o dopisování okresních a některých jiných úřadů s obcemi jejichž převážná většina je jednojazyčná, učinila vláda opatření, aby k přípisům osnovovaným v jazyku úředním, bez zvláštního dožádání a bezplatně přikládány byly překlady v jazyku národní menšiny obce. Vláda jest ochotna upraviti roz-sah jazykových zkoušek podle skutečné potřeby se zřetelem k použití uchazeče ve veřejné službě a přispěti k vydání příslušných pomůcek. Vládní návrh státní-ho rozpočtu bude projevem odhodlání československé vlády, že státní politika demokratického státu pokládá za svůj veliký politický a mravní úkol podporova-ti až do nejzazších svých finančních možností osvětu, jež je krásnou tradicí lidu českého a slovenského, stejně však, a to v duchu úměrnosti, osvětu svých spolu-občanů a národů jinojazyčných, tedy nejen Němců a Maďarů, ale všech národ-ních menšin.
Vláda bere v úvahu také spoluobčany národnosti polské. Nyní, když do naší menšinové politiky na této oblasti nezasahují žádné zahraniční vlivy, můžeme ve shodě se svými spoluobčany polského jazyka v duchu spravedlnosti a bratrství vyřešiti, co snad vyřešení vyžaduje. Ve školské organizaci je již zvlášť významně uplatněn zřetel ke kulturním potřebám jednotlivých národností a vlá-da se nikterak neuzavírá možnému dalšímu prohloubení v rámci dosavadní or-ganizace.
Kde se v samosprávě zjistí ze stanoviska zájmů národních nebo menšino-vých skupin závady, přičiní se vláda o jejich odstranění. Vláda důsledně setrvá na zásadách přísně spravedlivé politiky menšinové a bude je rozvíjet a přizpůso-bovat zájmům státu a národnostních menšin.


3


1938, 12. dubna, Praha. – Zásady tzv. národnostního statutu připraveného vládou M. Hodži, jak byly zaslány československým vyslanectvím v Paříži, Londýně a Berlíně.

Vláda se rozhodla k akci dosti dalekosáhlé v našich věcech menšinových. Učinila tak se zřetelem na vývoj v našem německém táboře, na události související s anšlusem, na řeči Hitlerovy o zahraničních Němcích, na projevy francouzské vlády o pomoci Československu pro případ útoku a konečně na řeči Chamberlainovy a Halifaxovy o ČSR. Dávám Vám o tom tuto předběžnou zprávu zatím k důvěrné informaci.
1) Vláda a politické strany projednaly v dohodě s prezidentem republiky všecky minoritní problémy a rozhodly v poslední ministerské radě připravit zvláštní minoritní status, v němž by byla nově shrnuta všecka dosavadní práva a právní záruky našich menšin v logický a zaokrouhlený celek. Byla by k nim připojena řada nových ustanovení, jež by znamenala další značný krok k rozšíření práv našich minorit, speciálně Němců.
2) V tom smyslu byl by připraven zákon o zabraňování denacionalizace, jenž by vyřešil také uspokojivě otázku zneužívání minoritních škol.
3) Byl by doplněn zákon jazykový, aby přestaly všecky šikany a hledělo se všude k praktické potřebě a nikoli k věcem prestižním. Šlo by o státní podniky (pošty, železnice atd.), o výnosy ministerstev, o úřadování u úřadů okresních a úřadů centrálních.
4) Byla by zaručena menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu.
5) Byla by provedena úprava jmenování státních úředníků a zaměstnanců tak, aby menšiny v dohledné době docílily svou proporcionální kvótu početní. Dále by byla upravena otázka přesunu úředníků a zaměstnanců do německých a menšinových oblastí tak, aby vždy v německých a menšinových krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového. Byl by to kom-promis pro požadovanou tzv. Selbstverwaltung u státních úřadů. V obcích, měs-tech a okresech volená Selbstverwaltung existuje úplně, u úřadů státních byla by provedena do přijatelné míry pro vládu a československou většinu tím, že by do krajů těch byli jmenováni úředníci příslušných národností.
6) Byla by provedena tzv. školská Selbstverwaltung. Stalo se to rozšíře-ním kompetence zemských školních rad v Praze, Brně a Bratislavě, kde by byly vybudovány národnostní sekce plně podřízené a plně vedené úředníky příslušné národnosti a mající ve správě veškero školství obecné, měšťanské, střední i od-borné. Byla by plně zajištěna příslušná kvóta škol jednotlivým národnostem, jakož i příslušná kvóta v celkovém rozpočtu ministerstva školství. V ministerstvu školství byli by ovšem také úředníci menšinových národností jako referenti, ale národnostní sekce by nebyly v ministerstvu zavedeny.
7) Byla by učiněna opatření, aby zmizela politika píchání špendlíkem v četnictvu, policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách, tím že by byly zřízeny dočasně příslušné inspektoráty, které by důsledně odstraňovaly třenice jazykové a národnostní v úřadech, v úřadování, ve styku s obyvatelstvem a postupně vychovaly novou generaci byrokratickou.
To jsou zatím hlavní linie. Věci ty budou zdokonaleny a doplněny. Minis-terská rada rozhodla, aby statut byl v ministerstvech vnitra, spravedlnosti a uni-fikací rychle vypracován a aby se dále pokračovalo ve styku a v diskusi s německými stranami, s SdP i s německými sociálními demokraty, kteří nejsou sice ve vládě, ale ve vládní většině zůstávají.
O dalších přípravách budete podrobně informován a zároveň zpraven, za jakých okolností bylo  by eventuálně třeba ve věcech těch učinit určitá oficiální sdělení u tamější vlády.


4
1938, 24. duben, Karlovy Vary. – Požadavky vyhlášené vůdcem SdP Konradem Henleinem na sjezdu strany.

1. Zavedení plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem.
2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právní osoby s cílem zachovat toto rovnoprávné postavení ve státě.
3. Stanovení a uznání sudetoněmeckého sídelního území.
4. Zavedení sudetoněmecké samosprávy v sudetoněmeckém sídelním území na všech úsecích veřejného života, pokud jde o zájmy a záležitosti německé národní skupiny.
5. Vytvoření právní ochrany pro sudetoněmecké státní příslušníky žijící mimo uzavřené sídelní území jejich národní skupiny.
6. Odstranění bezpráví spáchaného na sudetských Němcích od roku 1918 a náhrada škod způsobených jim tímto bezprávím.
7. Uznání a zavedení zásady: na německém území jen němečtí veřejní zaměstnanci.
8. Plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.


5
1941, 16. prosince, Londýn. – Prohlášení válečného stavu mezi Českosloven-skou republikou a státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik  a Spojenými státy americkými.

Prohlašuji podle paragrafu 64, odst. 1, bodu 3 ústavní listiny, že Československá republika je ve válečném stavu se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými, a že válečný stav mezi Československou republikou na jedné a Německem a Maďarskem na druhé straně trvá od chvíle, kdy vlády těchto států se dopustily násilných aktů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky.
V Londýně dne 16. prosince 1941.
Dr. Šrámek v. r.  Dr. Edvard Beneš v. r.


6
1945, 19. května, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta ČSR č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

K návrhu vlády ustanovuji:
§ 1
1. Jakékoliv majetkové převody a jakékoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, po-kud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.
2. Způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem prezidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem.
§ 2
1. Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.
2. Za majetek osob státně nespolehlivých se považuje též majetek těmito osobami převedený po 29. září 1938, leč by nabyvatel nebyl věděl o tom, že jde o takový majetek.
§ 3
1. Národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majet-kových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo ta-kových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehli-vých.
§ 4
Za osoby státně nespolehlivé jest považovat:
a) osoby národnosti německé nebo maďarské,
b) osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostat-nosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďar-ské okupanty. Za takové osoby jest například považovati členy Vlajky, Ro-dobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mláde-že, Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Ná-rodní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Němec-ko-slovenské společnosti a jiných fašistických organizací podobné povahy.
§ 5
Za státně nespolehlivé osoby jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
§ 6
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. […]a)

Dr. Edvard Beneš, Zd. Fierlinger,  Gottwald, Šrámek, David,  Ján Ursíny, Viliam Široký, Václav Nosek, Dr. V. Šrobár, Pietor,  Dr. H. Ripka, J. Ďuriš, Dr. Šoltézs, Dr. Procházka, Svoboda, Nejedlý, V. Kopecký,  gen. Hasal, Frant. Hála J. Stránský, V. Majer, B. Laušman, Dr. Clementis též za J. Masaryka, gen. dr. Ferjenčík, J. Lichner.


7
1945, 21. června, Praha. – Dekret prezidenta ČSR č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsled-ném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a ma-ďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády ustanovuji:
§ 1
1. S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové re-formy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví :
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevi-vších toto nepřátelství zejména za krize a války  v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
3. O tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
§ 2
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské  jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby  německé nebo maďarské národnosti.
2. Výjimky z ustanovení odstavce 1 budou určeny zvláštním dekretem.
§ 3
1. Za zrádce a nepřátele Československé republiky jest považovati:
a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.
b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. O tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písmeno a), b), rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemo-vitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra. […]a)


Dr. Beneš, Fierlinger, Nosek, Dr. Stránský, Dr. Šrobár, Ďuriš, Majer.


8
1945, 1. srpna. – Výňatek z protokolu Postupimské konference tří velmocí, týkající se odsunu Němců.

[…]a) XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva
Konference schválila toto usnesení:
Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že ně-mecké obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá oku-pační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nej-dříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.
O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Spojenecká kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástup-ců v Kontrolní radě. […]b)


9
1945, 2. srpna, Praha. – Ústavní dekret prezidenta ČSR č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

§ 1
1. Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti  německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občan-ství.
2. Ostatní českoslovenští státní občané  národnosti německé nebo maďarské po-zbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
3. Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
4. Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době při-hlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

§ 2
1. Osobám, spadajícím pod ustanovení paragrafu 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní ob-čanství.
2. Žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okres-ního národního výboru (okresní správní komise) anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okres-ní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech uvedených v předchozím odstavci.
3. O zachování československého státního občanství příslušníků českosloven-ských vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, roz-hoduje  v nejkratší době z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany, Až do úředního rozhodnutí jest je považovati za československé státní občany.
§ 3
Osoby, které pozbyly československého státního občanství podle paragrafu 1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního ná-rodního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrá-cení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na ná-vrh Zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady ; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto přípa-dy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství.
§ 4
1. Pro účely tohoto dekretu se posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně.
2. Žádosti podle paragrafu 3, které podají manželky a nezletilé děti   českoslo-venských státních občanů, jest posuzovati blahovolně. Až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za  československé státní občany.

§ 5
Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
§ 6
Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení, provede jej ministr vnitra v do-hodě s ministry zahraničních věcí a národní obrany.

Dr. Beneš, Fierlinger, Masaryk, gen. Svoboda, Nosek.


10
1945, 25. října, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta ČSR č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:
Část I.
Konfiskace nepřátelského majetku
§ 1
Vymezení konfiskovaného majetku
1. Konfiskuje se bez náhrady – pokud se tak již nestalo – pro Československou republiku majetek movitý i nemovitý, zejména i majetková práva (jako pohle-dávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke  dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl a nebo ještě jest ve vlastnictví:
1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo
2. Osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo
3. Osob fyzických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (pa-ragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o po-trestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lido-vých soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Českosloven-ské republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
2. Ustanovení odstavce 1, č. 3 platí i pro osoby právnické, pokud lze fyzickým osobám, které jsou jejich členy nebo podílníky na majetku nebo podniku (kapi-tálovým účastníkům), přičítati vinu na postupu orgánu zastupujícího právnickou osobu nebo pokud tyto osoby zanedbaly přiměřenou opatrnost při jeho volbě a dozoru naň.
3. Konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavcích 1 a 2 a byl v době rozhodné podle od-stavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpoví-dalo zásadám slušnosti.
4. O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozho-duje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláš-kou, i když nejsou splněny předpoklady paragrafu 33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politic-kých úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady) může, a to i během řízení, převzíti vedení řízení a roz-hodnouti v první stolici o věci. Rozhoduje-li takto v první stolici zemský národ-ní výbor (na Slovensku  příslušný orgán Slovenské národní rady), lze se z jeho rozhodnutí odvolati k ministerstvu vnitra. Ministr vnitra může způsob rozhodo-vání podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.
§ 2
Výjimky z konfiskace a poskytnutí náhrady
1. Z konfiskace vyňata jest ta část movitého  majetku osob, uvedených v para-grafu 1, odst. 1, č. 2 a 3, jíž jest nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje). Podrobnosti o rozsa-hu tohoto majetku stanoví vláda nařízením.
2. Vláda může nařízením stanovit, že se majetek určitého okruhu osob, spadají-cích pod ustanovení paragrafu 1, vyjímá částečně nebo zcela z konfiskace.
3. konfiskaci nespoléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem oku-pace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení paragrafu 1.
4. Při konfiskaci majetku osoby právnické přísluší poměrná náhrada osobám kapitálově v ní zúčastněných, pokud nespadají pod ustanovení paragrafu 1, odstavec 1 a 2. Podrobnosti upraví vláda nařízením.
5. Jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve spo-lečenství s osobami, které pod ustanovení paragrafu 1 nespadají, a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý. Osobám nespadajícím pod paragraf 1 přísluší však náhrada ve věci stejného druhu a stejné hodnoty jako jejich podíl, a není-li to možno, v penězích.  […]a)

Dr. Beneš, Fierlinger, David, Gottwald, Široký, Dr. Šrámek, Ursíny, Masaryk, gen. Svoboda, Dr. Ripka, Dr. Procházka,  Nosek, Dr. Šrobár, Dr. Nejedlý, Dr. Stránský, Kopecký, Laušman, Ďuriš, Dr. Pietor, gen. Hasal, Hála, Dr. Šoltézs, Majer, Dr. Clementis, gen. dr. Ferjenčík, Lichner.


11
1945, 21. prosince, Paříž.a) – Výňatek z dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.

D o h o d a
o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.
Vlády Albánie, Spojených států amerických, Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Ir-ska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Česko-slovenska, Jihoafrické Unie a Jugoslávie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou roz-děliti úhrn statků, o nichž podle ustanovení, dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo o nichž bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále jen “německé reparace”), a hodlajíce zříditi Mezispojenecký re-parační úřad a stanoviti spravedlivý postup při vrácení měnového zlata,
dohodly se takto:
Část I.
Německé reparace
Článek 1.
R e p a r a č n í   p o d í l y.
A. Německé reparace (s výjimkou prostředků, které budou přiděleny podle ustanovení článku 8 části I této dohody) se rozdělí na tyto kategorie:
kategorie A, jež bude zahrnovati všechny druhy německých reparací vyjma ty, které jsou zahrnuty v kategorii B,
kategorie B, zahrnující všechno průmyslové a jiné provozní zařízení odvezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu. […]a)  
Článek 6.
N ě m e c k ý   m a j e t e k   v   c i z i n ě
A. Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způ-sobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kont-rolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznou-cích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku). […]b)

Schvaluji dohodu o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, která byla sjednána na reparační konferenci v Paříži dne 21. prosince 1945 a se kterou projevilo Prozatímní Ná-rodní shromáždění republiky Československé souhlas dne 30. ledna 1946.c)
Na Hradě pražském dne 17. května léta tisícího devítistého čtyřicátého šestého.
Prezident republiky Československé:    Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš       J. Masaryk


12
1961, 7. května, Mnichov. – Sudetoněmecký program, tzv. 20. bodů, který byl přijat Spolkovým shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu.1)

I. Pohled zpět
1) Sudetská otázka – a tím také „Sudetská krize“ na podzim 1938 – může být správně pochopena jen na pozadí vzniku Československa v r. 1918/1919.

2) Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousku-Uhersku.

3) S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/1919, že Čech, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícená-rodnostního státu, který však byl konstruován jako „československý“ národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo–české narovnání.

4) Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území 50 politických okresů nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva  v průměru více než 80 procent. Velikost tohoto území činila 25 775 km2. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmec-kých „jazykových ostrůvků“. Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.

5) Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě jim oktrojované ústavy svou hospodářskou, sociální a národní existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických mís-tech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Čes-koslovenské republiky, reprezentovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmec-kých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení, předložených Sudetoně-meckou stranu způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.

6) Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomi-tou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Anglie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurče-ní.

7) Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným aktem proti právu sebeurčení to-hoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.

8) Expanzivní český nacionalismus využil v r. 1945 ve spolku se sovětským imperialismem zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.

9) Dnes žijí více jak 2 miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Ně-mecko, z toho jeden milion v Bavorsku. Asi 800 000 sudetských Němců žije v sovětské zóně Německa, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských zemích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudet-ských Němců přišlo při vyhnání o život.

10) Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení“ sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je dnes účast němec-kého národa na sudetské otázce širší než dříve.

II. Pohled do budoucna
11) Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ ve svém celku se nikdy ne-smíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staleté vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spra-vedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizionismu pro svobodu“ nebude nikdy více umlčeno.

12) V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání a o co se dne zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způ-sobené vyhnáním.

13) Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění ví-ce než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slez-sku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.

14) Naše politické úsilí se zakládá na právu na vlast a na právu na sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské do-hodě z r. 1938.

15) Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti,. jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na narušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě – také mezi Spolkovou republikou Německo a Československem – mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

16) Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určo-vat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich vý-slovným souhlasem.

17) Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo–český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy svo-bodně dát souhlas.

18) Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko–moravsko–slezského prosto-ru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického českého státu, v němž jim bude přiznáno menšinové postavení („čechoslovakismus“).

19) Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je ga-rantováno společenstvím svobodných národů Evropy.

20) Budoucí vztah mezi sudetskými němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout pouze v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.


13
1997, 21. ledna, Praha. – Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo
majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,
oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že přitom nesmí docházet k novým křivdám,
vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je společném zájmu,
přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé do budoucnosti zaměřené usmíření společně prohlašují:
I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utvá-ření sjednocující se Evropy.
Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokra-tické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.
II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.
Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nu-cené vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením su-detských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohle-dem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárnímu humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho ne-byly tyto činy potrestány.
IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragic-kých kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vzta-hů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém soused-ství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo.
Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranné zájmu.
VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců.
V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropským společenstvím a jejich člen-skými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možnosti výdělečné a podnikatelské činnosti dle čl. 45 této Dohody.
Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.
VII
Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 milionů DEM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 milionů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní do-hodu o společné správě fondu.
Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, příhraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali obětmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.
VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné spolupráce česko-německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude pod-porováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úz-kém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.
V Praze 21. ledna 1997.
Za vládu České republiky                         Za vládu Spolkové republiky Německo
předseda vlády Václav Klaus         spolkový kancléř Dr. Helmuth Kohl
   ministr zahraničních věcí         Spolkový ministr zahraničí
          Josef Zieleniec                  Dr. Klaus Kinkel
         

14
2002, 7. dubna. – Historikové proti znásilňování dějin. Stanovisko Sdružení historiků České republiky.

 Střední Evropa propadla živelnému historismu – novináři, publicisté, poli-tici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momen-tálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití náro-dů nevede od nynějšího – zajisté nedokonalého – stavu věcí postupem do bu-doucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a bu-doucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orien-tovat.
 Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný vý-klad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme pře-svědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, pro-věřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientač-ních bodů pro příští diskusi.
 1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních men-šin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a na-cionálně vyvážená, „spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejed-nou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší „ideální“ stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.
2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném – idealizo-vaném – pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Ra-kousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevrop-ských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocen-skou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní – federalizační – reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.
3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Ně-meckého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů – rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasa-žená traumatem  porážky a revolučního rozvratu.
4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční čes-ké domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spo-jenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecné-ho chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích – jak později konstatovali její vlastní reprezentanti – k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levi-cového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.
5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a vý-chodní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zří-zení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, spo-lečenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.
6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha němec-kých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prcha-jících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala – projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší finan-covaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 %  (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální de-mokraté. Ti také – spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy – nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení česko-slovenského pohraničí ve prospěch Třetí říše.   
7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupi-lo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podí-leli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součin-nosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Na-cistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.
8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských ná-rodů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně ka-pitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenše-ného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.
9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích zača-lo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fe-nomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomu-to názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávaly tuto koncepci, od počátku vál-ky radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vo-jenskými jednotkami.
10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle – v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného – principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.
11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého oby-vatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a me-zinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.
12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát na-cisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).
13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného par-lamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provi-zorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly – podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice – nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právní-ho řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat dů-sledky nacistické agrese a druhé světové války.
14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na pová-lečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům pová-lečných vražd.
15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem selektovaného, ale masového exterminační-ho teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla – mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Českoslo-venska – potrestána jen menší část. Nacisty bylo v Čechách a na Moravě za-vražděno nebo v řadách československých vojenských jednotek padlo na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Su-detských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších více než 6000 spáchalo sebevraždu  a 25–40 000 Sudetských Němců zahynulo v rámci vyhnání či trans-feru.
Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utr-pení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Čes-koslovensko připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto sku-tečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evrop-ský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migra-ce, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.
Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazo-vána nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evro-pě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternati-vách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.
Snaha o kritickou reflexi vlastní minulosti je v české historiografii zřetel-ná. Existuje značný počet analytických a vůči vlastní minulosti kritických prací českých historiků, které bohužel nejsou v české veřejnosti dostatečně známy a které zůstávají téměř neznámé ve veřejnosti zahraniční.
Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, ně-kdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.
Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budouc-nosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budouc-na. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými náro-dy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumající-mi předpoklady dneška v hloubi minulosti.
V Praze, dne 7. dubna 2002
Za výbor Sdružení historiků České republiky:        Jaroslav Pánek a Jiří Pešek