Heydrichiáda očima pětiletého míšence

01.06.2012 20:15

Je až neuvěřitelné, jak si lidská paměť dokáže i po sedmdesáti letech živě vybavit události, které kdysi za nacistického protektorátu tak hrůzně poznamenaly milióny životů. První zmínku o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 sdělil mé mamince mezi vrátky pološeptem soused z ulice V Jamkách v Blatné pan Konopásek, který se pak opatrně vzdálil do svého domu, ležícímu naproti našemu. I po tolika letech vidím jeho mírně obtloustlou postavu, jak spěšně kráčí přes ulici, tehdy zarostlou travou a jak se několikráte ohlíží, zda ho někdo neviděl při krátkém rozhovoru s paní nesoucí na šatech dle nacistického nařízení žlutou hvězdu s černým nápisem „Jude“. Když jsem pak proklouzl do kuchyně, slyšel jsem maminku, jak tatínkovi přerývaným hlasem šeptá zprávu o atentátu. Ničemu jsem svým pětiletým pohledem na svět pořádně nerozuměl, mně tehdy zajímalo jen kreslení, při němž jsem počmáral stohy papíru, možná ještě o něco více kopaná s mými vrstevníky. A právě jeden z mých spoluhráčů ve vášnivých klukovských mačích mi jen za pár dní ve městě náhle ukázal fotografii, tehdy již čerstvě bývalého neomezeného pána nad protektorátem, v parádní uniformě, obergruppenführera SS, se slovy: „Chceš taky jednu?“ Přijal jsem nic netušíc tuto ukázku nacistické propagandy, které tehdy zamořila trafiky podobnými reprezentačními snímky i jiných pohlavárů Říše, abych ji opatrně donesl nezmačkanou domů. „Hele, mami, co jsem dostal od jednoho kluka,“ pochlubil jsem se fotografií. Tak rozzuřenou, jako tehdy, jsem maminku jen málokdy viděl. Vytrhla mi fotku z ruky, zmačkala ji a se slovy „marš, kam patříš!“ ji vhodila do plápolajícího ohně v kamnech, na nichž právě vařila oběd. Já jsem samozřejmě nechápal, proč se v mamince vzala taková zášť k tak fešnému muži v nacistické uniformě, ale brzy mi to překryly jiné klukovské zájmy. V té době jsem si vůbec neuvědomoval, jaké nebezpečí hrozí mamince a za pár let možná i mně, synovi Židovky a árijce neboli dle nacistických zákonů padesátiprocentnímu míšenci. Jen maminka, jak mi po válce několikráte vyprávěla, měla tehdy nesmírný strach, abych někde neprozradil, jak naložila s portrétem přední osobnosti Říše. Naštěstí jsem nic nikomu neřekl, a když maminka s obrovským rizikem přečkala i několikeré výzvy k transportu do koncentračního tábora, k čemuž jí pomohli dva stateční kolegové lékaři s osvědčením o jejím údajném vážném zdravotním stavu, setkali jsme se po válce i s tatínkem, jenž na jaře 1945 uprchl z koncentráku. Naše štěstí však kalila ztráta maminčiných rodičů a jejího bratra a sestry, kteří se na podzim 1942 ocitli mezi prvními příslušníky nižší neárijské rasy v transportech do vyhlazovacích táborů, aby se odtamtud bohužel nikdy nevrátili…

                                                                                                                                                                                                    Jan Hála

Vyšlo v čísle 11 (24. května 2012)