Dva proti říši

25.02.2008 14:49

„Barokní sál Černínského paláce v Praze byl zaplněn německými uniformami. Palác býval sídlem ministra zahraničí Československé republiky, ale nyní patřil státnímu tajemníkovi, Karlu Hermannu Frankovi. Vedoucí funkcionáři německé protektorátní správy očekávali příchod nejdůležitějšího účastníka setkání, mnozí s obavami z věcí příštích. Reinhard Heydrich byl v Praze teprve několik dní…“

Psal se 2. říjen 1941. Všichni, kdo se onoho dne v Černínském paláci shromáždili, napjatě čekali, s jakými návrhy je nový zastupující říšský protekor seznámí. Nejdříve však byli upozorněni, že „vyzrazení jakékoli informace sdělené na tomto setkání bude posuzováno jako vlastizrada a trestáno smrtí nebo vězením“.

Jak se lze dočíst v opisu Heydrichovy řeči, přítomní se mimo jiné dověděli, že: „… tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem  říše a nestrpíme nikdy, aby – jak ukazuje vývoj německých dějin – z jeho středu dostávala říše stále rány dýkou. Ke konečnému zněmčení tohoto prostoru nechci snad říci, že bychom se měli pokusit po starém způsobu poněmčit tuto českou sebranku (dieses Tschechengesindel), nýbrž chci postupovat zcela střízlivě a začíti s věcmi, které jest možno prováděti zastřeně již dnes…

… Druhým úkolem je zlikvidovat, odstranit onu vedoucí vrstvu, která by v českém národě mohla býti nebezpečná, jestliže se jí dá čas…“

Zbytečnými slovy Heydrich neplýtval.

„Obecenstvo však nejvíce upoutával jeho obličej – dlouhý, čistě árijský obličej, pod nímž zářily perfektně učesané blond vlasy. Jeho ostrý nos, v minulosti dvakrát zlomený během sportovních akcí, a pronikavě modré oči mu dávaly vzhled dravého ptáka.

Predátora.

Chladným pohledem přejel pomalu ještě jednou přes celý sál…

Čas dravce začal.“

Tak onen den ve své knize Dva proti říši popisuje Jiří Šulc.

Jde o historický román, založený na podrobném zkoumání pramenů a literatury. Popisuje domácí odboj i exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii a přípravu atentátu na Reinharda Heydricha. Kromě všeobecně známých faktů obsahuje řadu nedávno publikovaných nebo málo známých skutečností.

Jeho prostřednictvím čtenáři dostávají možnost vcítit se do postavení Edvarda Beneše a možná aspoň zčásti pochopit, jak je těžké rozhodovat ve jménu národa. Z pozice současníka, který onu dobu neprožil, od stolu, je totiž velice snadné kritizovat!

Přitom Edvard Beneš se nacházel v nezáviděníhodné situaci. „Beneš pečlivě složil dopis, který zrovna dopsal. Byla to Heydrichova bezohledná efektivita, která mu dělala nejvíc starostí. Beneš se významným způsobem podílel na vytvoření nezávislé Československé republiky před pouhými třiadvaceti lety, sedmnáct let pracoval jako její ministr zahraničí a dva jako předseda vlády, než byl zvolen prezidentem. Pak přišla ponižující Mnichovská dohoda a on musel opustit svou vlast. Od té doby se situace pouze zhoršovala – nicméně příchod bezcitného, chladnokrevného Heydricha do Prahy bylo to nejhorší, čemu musel Beneš čelit od roku 1938,“ popisuje Šulc jeho pozici.

Neméně zajímavé jsou pasáže vykreslující samotný průběh atentátu na R. Heydricha či jeho návštěvu Svatovítské katedrály, kde sahal na korunovační klenoty. Nakonec si na hlavu nasadil korunu, symbol českého národa, a to vzdor „povídačkám o kletbě“, „něco jako že přivodí smrt každému, kdo se jich dotkne, aniž by byl král… Heydrich se krátce zasmál svým skřehotavým smíchem. ‚Znáte ten příběh?‘

Oba Češi na sebe nejistě pohlédli.

‚No, víte, pane protektore,‘ odkašlal si starší z mužů, ‚existuje taková legenda…‘

‚… taková osoba do roka zemře.‘

Heydrich na něj dlouho upřeně hleděl, pak se jeho pohled svezl na korunu. Muž mu podával pár rukavic, ale Heydrich je ignoroval.

Znovu si pečlivě muže s rukavicemi změřil. Viděl na něm strach, ale také stopy vzdoru. Češi byli zjevně hrdí na své středověké korunovační klenoty, byl to významný symbol z dob, kdy česká říše byla středem Evropy.

… sňal svou brigadýrku … Všichni Češi byli viditelně bledí a vyděšení. Zjevně nemohli uvěřit, že by se opovážil takové svatokrádeže.

… Znovu se obrátil ke koruně, pomalu natáhl ruce…

Ve tvářích Čechů se zračila směsice šoku, nenávisti a zoufalství.

Pomalu si položil korunu na hlavu.“

Strhující román Jiřího Šulce (nar. 1969) je autorovou prvotinou. V Praze vystudoval Právnickou fakultu UK, patnáct let pracoval v bezpečnostních složkách ČR, v současnosti působí v Evropské komisi v Bruselu. Léta se zajímá o druhou světovou válku. Svého koníčka zúročil ve své knize.

Ta je příběhem skupinky statečných lidí, kteří se nesmířili s porobou svého národa a v boji s ním neváhali dát v šanc ani vlastní životy.  Lidí jako Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík či František Šafařík (truhlář na Pražském hradě, informační zdroj Gabčíka s Kubišem) nebo Oldřich Pechal (skupina Zinc), popravený 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.

„Pechal byl koneckonců voják, a teď hleděl svým nepřátelům přímo do tváře. Pannwitz si uvědomil, že kdyby dostal sebemenší příležitost, zabil by je, přesně tak, jak se o to pokusil při zatýkání.

‚A co s ním?‘ ukázal Fleischer na Pechala.

‚Už se s ním nezdržujme,‘ mávl Pannwitz odevzdaně rukou. ‚Pošlete ho do koncentráku. Buď ho tam časem donutí mluvit, nebo ho popraví. Ale já myslím, že neřekne nic.‘

Pomalu … vyběhl z cely.“

Příběh operace Anthropoid je skutečný, opravdoví jsou i lidé, kteří se jí zúčastnili. Jak autor poznamenává, „popis jejich charakterů a činů je založen na podrobném průzkumu dostupných pramenů“. Kvůli přehlednosti díla se mimo jiné vyhnul používání krycích jmen odbojářů i vyslaných parašutistů a dal přednost jejich pravým jménům. Publikace je opatřena podrobným seznamem československých parašutistů skupiny Anthropoid, Silver A, Out Distance Zinc, příslušníků českého odboje a dalších lidí, ale také obsahuje jmenný seznam příslušníků gestapa a jiných německých osob zahrnující datum jejich narození, úmrtí, hodnosti, funkce včetně zajímavostí týkajících se konkrétního člověka.

(Vydalo nakladatelství Naše vojsko)

 

                                       Jana Časnochová