Důstojná připomínka 70. výročí návratu našich letců RAF do vlasti

20.08.2015 09:10

„… a nechť národ nikdy nezapomene, že jim dluží aspoň vzpomínku!“ 

 

Z dobových filmových záběrů a fotografií na nás hledí šťastné tváře mužů ve stejnokrojích. Letců RAF. Přežili válečné útrapy a vrátili se do vlasti, do Československa, za jehož osvobození bojovali. Nadšená Praha je 13. srpna 1945 vítala jako hrdiny. A oni jimi opravdu byli, třebaže to tak nevnímali.

„Zakroužily spitfiry stíhacích perutí nad hlavním městem a zakrátko již přistály na letišti v Ruzyni. Matky, stařenky v šátku čekaly svého syna. Byly tam mladé ženy, které se před šesti lety rozloučily se svými chlapci, byly tam děti, které dosud nepoznaly svého otce. Byla to nádherná přivítání, nekonečná objetí. Letci se ocitli mezi svými.“  Konečně se ti, kteří se v roce 1940 vyznamenali v bitvě o Británii, setkali s blízkými. Reportáž Československého rozhlasu popisující návrat letců z Anglie byla vskutku emotivní. Plné vzrušení a velkých nadějí byly i první poválečné měsíce v osvobozené vlasti. 

Oslavovaní hrdinové a vzápětí pronásledovaní, kteří po zmanipulovaných procesech končili ve vězení či v pracovních táborech. Nebyl to nevděk vlasti, jíž toho tolik obětovali, za niž jejich kamarádi, spolubojovníci, položili životy. Byl to nevděk i promyšlená nečistá hra politiků, kteří se chopili kormidla moci a zemi táhli do vod, vzdalujících se masarykovské demokracii. Byla to rovněž snaha těch, kteří z dob okupace neměli čisté svědomí, vlastní viny hodit na jiné. Možná svou roli sehrálo i opojení čerstvě nabytou mocí, kterou si chtěli za každou cenu udržet.

Masarykovská tradice došla zatracení, československá armáda se oproti předválečné začala budovat na politickém základu. S tím se letci z Anglie nemohli a nechtěli smířit. Za jiný názor přišel tvrdý a nemilosrdný trest.

Ostudné pronásledování válečných veteránů v zaslané zdravici připomněl rovněž ministr obrany Martin Stropnický. Všem Čechoslovákům, kteří byli příslušníky RAF, vyjádřil hlubokou úctu a obdiv. Poznamenal také, že nikdy nebude možné beze zbytku splatit dluh, který vůči nim společnost má.

Obrovská hrdost na chlapy v modrých stejnokrojích a současně stud. Stud za jejich tragický poválečný osud. Rozporuplné pocity musely zmítat snad každým, kdo letos 14. srpna na Hradčanském náměstí naslouchal vyprávění brigádního generála Emila Bočka a plukovníka Pavla Vranského. U modelu legendárního stíhacího letounu Spitfire, symbolu bitvy o Británii, si Praha připomínala 70. výročí návratu československých letců do vlasti.
Jako první z vlasti po 15. březnu 1939 odcházeli, jako poslední se do ní vraceli. Českoslovenští letci se z Británie domů nevydali okamžitě po skončení druhé světové války v květnu, ale až v srpnu 1945. Čtyřiapadesát letounů Spitfire z Británie vyrazilo 7. srpna a do Prahy měly dorazit ještě týž den.

Mezipřistání v Německu se kvůli mlze a špatnému počasí protáhlo na několik dní. Letci se tak do vlasti dostali až 13. srpna, kdy v pozdních večerních hodinách přistávali na ruzyňském letišti. Radost kalila bolest v srdci, že nemohli přiletět dříve na pomoc Praze, která v květnu onoho roku povstala. Hořký a komplikovaný byl jejich návrat.

Brigádní generál Emil Boček i plukovník Pavel Vranský patří k letcům RAF, kteří jsou ještě mezi námi. Mohli se tedy podělit o své vzpomínky.

První z nich o konci posledního celosvětového konfliktu vypráví se smutkem v hlase. Důvod je pochopitelný. „Když skončila válka, mysleli jsme si, že pojedeme Praze na pomoc, už jsme na letadlech měli namalované naše znaky, všechno bylo připravené. Bohužel, Rusáci nás tady nechtěli, a tak se to oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena.“

Sedmého května 1945 seděli naši piloti v Británii ve svých strojích. Připraveni vyslyšet volání pražského rozhlasu o pomoc. Marně.

Velmoci včetně Sovětského svazu sehrály politickou hru o ovládnutí Evropy. I o tom se letos 14. srpna v sousedství Hradčan mluvilo. Pro Čechoslováky ve Velké Británii to bylo deprimující. Zmítala jimi obrovská bezmocnost a ponížení. Již podruhé během několika málo let cizí politici rozhodli za ně a bez nich, zda (ne)mohou bojovat za svobodu své vlasti.

Pavel Vranský, bojovník od Tobruku a příslušník 311. bombardovací perutě pokládá za velkou čest, že po sedmdesáti letech mohl stát na slavných Hradčanech, v blízkosti sochy našeho prvního prezidenta, a zúčastnit se tohoto výjimečného aktu, připomínky oficiálního návratu našich letců z Velké Británie do vlasti a vzpomínat na dávné časy. „Mluvím o jeho výjimečnosti. Jednak proto, že je věnován 70. výročí tohoto návratu a také proto, že je to jedna z akcí, která je určena výhradně západním letcům,“ svěřil se.

Pro něj je ono výročí nezapomenutelné. Dlouhých šest let v zahraničí čs. vojáci toužili po návratu do vlasti. Podařilo se to až v srpnu pětačtyřicátého. Přípravy na návrat začaly v červnu nacvičováním formací, na něž s Liberatory nebyli zvyklí. V červnu proto, že do konce května ještě pokračovali v bojových letech. Měli za úkol vyhledávat vzdávající se německé ponorky a eskortovat je do válečných přístavů nebo k nejbližší válečné lodi, která si je převzala. Při tom měli za úkol při jakémkoliv úhybném manévru ponorku zničit.

Plukovník Vranský vzpomíná: „Naše touha po návratu domů začala hned prvního dne po opuštění republiky. Naději na brzkou možnost vidět aspoň ze vzduchu Prahu jsme měli pátého května. Kamarádi, kteří byli toho dne na bojovém letu, zachytili její volání o pomoc, ihned se vrátili a celá peruť byla v pohotovosti připravená k letu na pomoc pražskému povstání. Zbytek dne a celou noc jsme v plné pohotovosti, tj. navlečeni v kombinézách a někdy i sedíce v letadlech, čekali na povolení k letu. Před tím naši mechanici s velkým nasazením přezbrojili letouny z protiponorkové na bombardovací výzbroj. Avšak čekání bylo marné, povolení jsme neobdrželi, i když byly mezi námi hlasy, že poletíme i bez něj. Náš tehdejší velitel Wing Commander Kostohryz nám však sdělil, že nás Britové z vážných důvodů a pro hrozící nebezpečí nemohou pustit, a že pro nás válka ještě neskončila. Musíme plnit své povinnosti. Zklamaní a nešťastní jsme se rozešli a pokračovali v dlouhém a nekonečném hledání ponorek v severním, ještě dosti rozbouřeném moři. Tehdy nikdo z nás nevěděl o demarkačních čárách i na našem území.“

Jedním ze „zápaďáků“ byl také otec současného pražského arcibiskupa kardinála Duky. Účastnil se zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s pomocí P. Jiřího M. Veselého OP do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v čs. zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty.

„Bojovali za to, abychom zde mohli takto být. Bojovali za to, aby země byla svobodná. Bojovali za to, aby lidé mohli otevřeně hovořit, co si myslí, a aby náš stát byl samostatný. Ať bůh žehná těm, kteří nám dali příklad, co je láska k rodině, k vlasti a k člověku,“ prohlásil kardinál Dominik Duka.

Z Hradčanského náměstí se všichni zúčastnění přesunuli do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde se pomodlili u Pamětní knihy padlých československých letců. Podobně jako v té, která je uložena v kostele St. Clement Danes v centru Londýna, jsou do této knihy ručně zapsána jména letců padlých v boji s nacistickým Německem. Na závěr pietního aktu zazněla československá státní hymna. Oprávněně. Vždyť naši zahraniční vojáci bojovali za osvobození Československa a nikdy se netajili tím, že se cítili a cítí být Čechoslováky.

„Stojím zde a vzpomínám na kamarády, na hrdinné stíhače, které jsme vždy obdivovali a na ty, kteří se na základnu nevrátili i na ty, kteří se dnešního dne nedočkali. Sílu našim letcům dávalo pomyšlení na útrapy, které okupanti přivodili našemu národu a vlasti. Jen tak mohli snášet nebezpečnou službu i za cenu vlastní zkázy. Skláním se před těmito hrdiny a nechť národ nikdy nezapomene, že jim dluží aspoň vzpomínku,“ uzavírá slavnostní den plukovník Pavel Vranský. 

Akci připomínající 70. výročí návratu československých letců RAF zorganizovaly Řád Křížovníků s červeným srdcem – Cyriaci, Evropské vojenské vzdělávací a rekreační centrum, Air Maršála RAF Karla Janouška Jemnice, Český svaz bojovníků za svobodu, Nadační fond Air Maršála RAF Karla Janouška, PR agentura Best Communication, Czech Spitfire Club, Letecký klub generála Janouška o. s. a další přidružené organizace.

                                                                                      Jana Vrzalová

                                                        Fota Václav Toman, Miroslav Šindelář

                                                    (fotodokumentace – viz linky)

http://kenasport.rajce.idnes.cz/70._vyroci_navratu_ceskoslovenskych_letcu_do_vlasti/

http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/praha-vzdava-hold-letcum-raf-113324/

 

 

Model stíhačky ve skutečné velikosti zapůjčilo sdružení Czech Spitfire Club. „Je to symbol vítězství a nezlomné vůle porazit nacismus. Chceme oslovovat dnešní společnost a ten Spitfire nám v tom pomáhá. Svoboda dnes není samozřejmá a využíváme proto podobných akcí, abychom vyjádřili vděk našim bojovníkům,“ prohlásil předseda klubu Zdeněk Sadecký.

 

 

Do rámečku

Příslušníci československého letectva v jednotkách britské Royal Air Force během druhé světové války významně přispěli k porážce hitlerovského Německa. Do své vlasti se po dlouhých šesti letech vraceli postupně. První skupina v srpnu roku 1945. Leteckými útvary na Západě (Francie, Británie) prošlo během války bezmála 2500 příslušníků československého vojska, 529 jich však v bojích za svobodu položilo život.