Duch Ženevy“ - symbol nadějí

15.02.2016 10:12

Vyšlo Přísně tajné!

 

„Duch Ženevy“ - symbol nadějí

 

Stala se prvním krokem k navození ovzduší dobré vůle a vzájemné důvěry. Ne náhodou, jak konstatuje Jiří Bílek, se díky tomu zrodil pojem „duch Ženevy“, symbol nadějí na zlepšení vztahů mezi Východem a Západem včetně řešení sporných otázek cestou jednání a rozumu.(!)

V Ženevě se v červenci 1955, poprvé od postupimské konference v roce 1945, sešli představitelé hlavních světových mocností, bývalí spojenci ve válce proti nacistickému Německu. Nevedli však tajná diplomatická jednání. Světová veřejnost měla možnost se seznámit s návrhy na odzbrojení a na posílení mezinárodní bezpečnosti.

Následná ženevská konference, neboli setkání ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí, která proběhla ve dnech 27. října až 16. listopadu téhož roku, skončila, bohužel, bez jediného pozitivního výsledku. Jak se ukázalo, pro skutečné mírové soužití ještě nedozrál čas.

Smutné zjištění pro svět a Evropu zvláště. Stačí jen pár náhodě vybraných čísel a faktů a člověk se musí ptát: cožpak politici tak brzo po druhé světové válce  zapomněli na všechny ty mrtvé, zabité, povražděné, na zničená města, vesnice…? Dne 6. srpna 1944 odjelo z Plaszówa asi šest tisíc maďarských žen do Osvětimi. O několik dnů později, 13. a 17., bylo přibližně pět tisíc vězňů posláno do Mauthausenu. Ve stejném  měsíci byl vypraven transport čtyř tisíc vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg. Téměř všichni zahynuli.

Jak Břetislav Ditrych uvádí, odhaduje se, že v Plaszówě bylo na třech místech zastřeleno kolem osmi tisíc lidí, přičemž několik stovek měl na svědomí osobně Amon Goeth, velitel tamního pracovního tábora.

Politici, kteří se výše zmíněné mírové konference zúčastnili, zjevně neviděli stíny Osvětimi, Gross-Rosenu, neslyšeli ozvěnu dalších nacisty zřízených lágrů. Ženeva od nich byla příliš daleko.

Zřejmě se jim z paměti také vytratila jména těch, kteří přinášeli smrt. Například polního maršála Erwina Rommela, nekonvenčního bojovníka nacistické armády. Dodnes je považován za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války, připomíná Milan Kovář. Na tuhle „lišku pouště“ se spojenci zaměřili ve snaze „neutralizovat obávaného velitele“, tedy zajmout jej nebo i zabít. A nastražili past.

Dějiny znají rovněž jiné bojovníky. Ten, který „Čechům vojenskou zběhlostí svou ku pomoci přispěl“, jak jej v polovině 19. století ocenil František Palacký, se jmenoval Sámo. V souvislosti s tímto mužem „výtečného ducha i jaré síly“ Jan Kvirenc vznáší řadu otázek. Ukazuje se, že i ve 21. století postava „slovanského krále“ Sáma, zůstává velkou záhadou. Opravdu Slované ve svých řadách neměli žádného schopného bojovníka, který by je vedl v boji proti nepřátelům a museli čekat na příchod cizího kupce, který se pro ně stal nenahraditelným? Byl skutečně pouhým kupcem? Má existence Sámovy říše třeba jen volný vztah k pozdějšímu utváření moravského státu, s nímž má společné územní jádro?

Nezodpovězena zůstává rovněž jiná otázka, vztahující se k době mnohem pozdější:  byla Zuzana Vojířová poslední láskou Petra Voka či nikoliv? Ivo Přichystal podotýká, že umělecká díla, která se její postavou zabývají, většinou nabízejí odvážné konstrukce, jež se mnohdy zcela míjejí s historickou zkušeností. V zájmu pravdy upozorňuje, že Petr Vok zdaleka nebyl jen nezodpovědným záletníkem, libujícím si v přepychu a marnivosti, jak se mohl jevit v dobách mládí.

„K jeho zálibám patřila četba a sběratelství knih… Byly mezi nimi lékařské, zeměpisné, filozofické, teologické, historické i právnické spisy“. Nechyběla díla Husova či Lutherova.

Historie je mnohdy napínavější než sebelépe napsaná detektivka. Dokazuje to i Miloslav Martínek na příběhu Johanna Pippergera, mistra popravčího Království českého, jenž zemřel jen několik hodin poté, co na počátku roku 1888 v Kutné Hoře pověsil Karla Přenosila a Augustina Augusta. Ti spolu s jistým Karlem Kotenem půl roku předtím nedaleko Větrného Jeníkova surově zavraždili četnického strážmistra Kašpara Melichara.

Na desky spisu, který je v archivu uložen pod signaturou C 1187/224 úředník soudní spisovny napsal: „Neskartovat. Nechat na památku, poslední poprava.“

Byla v pořadí padesátá a současně poslední, kterou J. Pipperger na odsouzených vykonal.

 

(Přísně tajné! vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)


 

 

 

 

                                               Jana Vrzalová

 

Do rámečku

 

Dne 5. ledna 1957 vyhlásil prezident USA Dwight D. Eisenhower novou doktrínu „vyplnění vakua“ na Blízkém východě. Jejím cílem a smyslem bylo poskytnout rozsáhlou americkou pomoc všem státům Blízkého a Středního východu, které se budou cítit ohroženy mezinárodním komunismem. Velká Británie začala velmi rychle ztrácet poslední pozice v této oblasti na úkor svého mnohem silnějšího a průbojnějšího spojence za Atlantikem. Ale to už je jiná kapitola ve vývoji světa.

                                   

 

                                                                             Přísně tajné!, 1/2016