Doufám, dokud dýchám…

11.08.2006 15:31

Slovo Paula Eluarda se stala mottem knihy, jejíž název je vlastně parafrází latinského výroku Dum spiro, spero – Dokud dýchám, doufám. Tužkou byl napsán na zdi jedné ubikace v terezínském ghettu. Navždy se vryl do paměti žen, které jím prošly. Tedy i Evě Reichové, Věře Löwenbachové, Marii Spitzové a Evě Hejzlarové. Jejich vyprávění je obsahem publikace, na jejíž adresu autorka Věra Vlčková konstatovala: „Proč vymýšlet romány? Vždyť tady jsou, v našem životě…“

Všechny čtyři příběhy zmíněných žen mají jedno společné – prošly koncentračními tábory, přežily nacistické řádění a ‚díky souhře mnoha šťastných náhod se vrátily domů, aby zjistily, že zůstaly téměř samy – bez rodin, blízkých příbuzných, přátel, bez pomoci… Vzpomínek na prožitá utrpení se nezbavily nikdy, ale až v pozdním věku byly schopny vypovídat o svém osudu i do těch nejcitlivějších detailů…‘
„Hrozný den byl 11. listopad 1943, kdy nařídili Němci sčítání všech obyvatel ghetta v Terezíně. Ten den byla mlha a drobně mžilo, když nás v časných ranních hodinách ještě za tmy vyvedli na louku k Bohušovicím. Kolem louky byli rozestavěni protektorátní četníci s nabitými puškami, kteří hlídali, aby nikdo neutekl. Jak jsme docházeli, řadili nás do čtvercových útvarů po 100 lidech, vždy desetkrát deset. Nastoupit museli i staří, nemocní a děti všeho věku. Po několika hodinách stání nás esesáci přišli spočítat, ale nenařídili návrat do ghetta,“ vzpomíná Eva Reichová. Jak uvádí, „v Terezíně se narodilo kolem stovky dětí, jednou byly porody zakázané, jednou povolené, jednou byly malé děti a matky zařazovány přednostně do transportů do Osvětimi – to všechno záleželo na tom, jak se Němci vyspali… Ti si s námi dělali, co chtěli“.
Mnohé z nás – nepamětníků – zajisté překvapí, že i v tak děsivých podmínkách mohli vězni zažít něco hezkého. Třeba zásluhou řady významných osobností. „S transporty se dostali do Terezína i světově známí umělci, zřizovali různé kabarety, komorní nastudování oper, pořádali různé přednášky a podobné programy. Přednášky se konaly na půdách, pro mladé i staré… Byla jsem také na přednášce Karla Poláčka. Ten uměl poutavě vyprávět. Své bohaté životní zkušenosti uměl říkat zajímavě. Jeho knížky jsem moc neznala, filmy natočené podle nich jsem dříve neviděla…“ vypráví Eva Reichová a dodává: „Taky jsme si intenzivněji všímali všeho živého – i toho mravenečka, i té včely, všeho… Na zahradě kvetly nějaké kytičky, hledíky, ale netrhali jsme je, ani jsme nesměli, konečně – ty kytky nebyly k jídlu!“
Člověk je už takový. Třebaže čas jeho bolest, prožité utrpení pomůže zmírnit, z paměti je zcela a jednou provždy nevymaže. „Na všechno, co jsem prožila, nemohu zapomenout. Stále to nosím všechno v sobě. Nyní je už málo lidí s takovouto zkušeností, jako byla ta naše, ale lidi by měli vědět, co se stalo.
Myslím stále na své dvě děti, na Jeníka, na Evičku… Nemohu zapomenout.
Doufám, že už nikdo nikdy nebude mít takovou životní zkušenost, jaká byla tahle naše,“ přeje si na konci svého vyprávění Věra Löwenbachová.
Ani přežití a návrat domů pro Židy nebyl jednoduchý. Marie Spitzová o tom vypovídá takto: „Jejich návratem nebyl nikdo nadšený. To už říkala moje máma, že antisemitismus bude vždycky. Proto také moji rodiče se chtěli asimilovat, vystoupili z židovské víry. My děti jsme byly pokřtěné, nevěděly jsme, z jaké víry pocházíme a nebýt Hitlera a nacismu, asi bychom se to ani nebyly dozvěděly. A nebyly bychom nic jiného než ti ostatní. Já jsem byla nadšená vlastenka, moje vlast bylo Československo. Já bych nikam neodjela.“
Fakt, že prožité utrpení se na člověku může odrazit opravdu až nečekaně, potvrzuje její přiznání, že když byla mladší, minulost ji často navštěvovala ve snech. „Zdály se mi hrozné sny... Také jsem měla fobii z podzemí, v Praze jsem měla hrůzný pocit z metra, než jsem do něho vstoupila…“
Publikace Věry Vlčkové není jen pouhým, byť nesmírně poutavým vyprávěním. Obohacena o fotografickou dokumentaci, doplněná údaji v návazném poznámkovém bloku, zahrnujícím informace čerpané z literatury a dalších pramenů, vztahující se k vyprávění žen, je rozhodně i dobrým studijním materiálem pro všechny, kdož si chtějí své vědomosti o daném období rozšířit. Mohla by se rovněž stát významnou pomůckou pro učitele dějepisu.
Zvláště přitažlivá by však mohla být pro ty, kteří sice o dějinných událostech mají nějakou obecnou povědomost, nicméně popisované časy jsou pro ně už příliš vzdálené. Jak sama autorka uvádí, „konkrétní příběh působí mnohem intenzivněji, má silnější a hlubší citový rozměr“.
Převyprávěné životní osudy by se po jejich přečtení možná kladně odrazily i v myslích lidí, kteří v současnosti tápou a nevědí, jaké stanovisko zaujmout vůči různým neonacistickým hnutím, jímž sluchu dopřávají zejména mladí, či k sudetoněmeckému landsmanšaftu. Jak se v závěru knížky píše: „Jedna věc nás obě trápí. A to je benevolence k těm hajlujícím neonacistům, kterým policie dovoluje se shromažďovat v naší republice. Ono je to víc nebezpečné, než si naši lidé myslí. Popřáváme sluchu těm, kteří byli po válce posláni do své vlasti, kam toužili. Oni si to ovšem představovali jinak.
Jejich vlast byla tady a Hitler jim sliboval bezmála celý svět jako životní prostor. Dnes volají po lidských právech!
…Přály bychom si, aby naši potomci pro tuto svoji slabost a shovívavost nemuseli prožít něco podobného jako my.“

 


Jana Časnochová