Dny strachu

04.02.2014 09:47

Musí to být strašné, bát se vlastních sousedů, známých, obyvatel stejného města, stejné vesnice. Děsit se lidí, s nimiž člověk vyrůstal od mládí, chodil do školy, s nimiž… Zločiny proti lidskosti nepáchali jen ti druzí, jen ti zlí cizinci, nacističtí vrazi, kteří „jen“ plnili rozkazy nadřízených.

V mnoha případech, jak v knize Dny strachu, s podtitulkem Osudy ukrývaných Židů na Slovensku v časech vlády Jozefa Tisa píše Milan Hes, se na genocidě aktivně podíleli i ti odvedle – sousedé. Byť se statisticky jednalo o „nepatrnou“ část populace, „problém však byl v tom, že zbývající část národa po příliš dlouhý čas mlčela. Aktivní odpor proti zlu holocaustu byl spíše dílem jednotlivců než záležitostí kolektivního odporu“.

„… bude to opět překvapením pro mnohé, když tvrdím, že principy sociální, tlumočené papežskými encyklikami a principy národního socialismu jsou totožné,“ nechal se 7. září 1941 v Banské Bystrici slyšet Jozef Tiso. Jak je možné, že člověk plnící si kněžské povinnosti, člověk, který byl bývalým profesorem morálky v bohosloveckém semináři a opravdovým křesťanem – alespoň on sám o tom nikdy nepochyboval (!) – dokázal klesnout tak hluboko, že na lásku k bližnímu, ke svým židovským spoluobčanům „zapomněl“?! I nad tím se autor zamýšlí.

Rozhodujícím zdrojem pozdějšího Tisova rozkazu k zahájení deportací Židů se stal plán dodaný  Adolfem Eichmannem.  Ten do Bratislavy poprvé zavítal už 4. listopadu 1938 a zdaleka nešlo o zdvořilostní návštěvu. Každý návrat jednoho z hlavních organizátorů holocaustu do slovenské metropole signalizoval blížící se smrtelné nebezpečí pro židovskou komunitu. Třebaže na Slovensku neměl žádné pravomoci, byl tady „pouhou soukromou osobou, která neměla právo politicky rozhodovat“, luďákům to zjevně nepřekáželo. Pro ně byl „specialistou, kterému se úspěšně daří z Rakouska vyhánět Židy. … To byl dostatečný důvod, proč s Eichmannem spolupracovat“, konstatuje autor.

Pro zajímavost. Jeden z nekrutějších protižidovských předpisů v Evropě, jenž podstatu židovství nově vymezoval na rasovém principu,  vydala 9. září 1941 vláda Vojtecha Tuky. Šlo o tzv. Židovský kodex (nařízení o právním postavení Židů č. 198/1941 Sl. z.).  Potřebu nějakým způsobem definovat kdo je a kdo není Žid, však slovenská vláda pocítila již 18. dubna 1939. Tehdy se však exekutiva spokojila pouze s konstatováním, že židovské jsou ty osoby, které jsou židovského náboženství.

Nastala doba, kdy se Židé stali štvanou zvěří, kterou bylo možné kdykoliv zabít. „Vraždilo se v lesích, vraždilo se na starých hřbitovech, vraždilo se přímo ve vězeňských celách.

Pocit ohrožení, bohužel, pro mnohé z nich neskončil ani po válce. Nejeden z těch, kteří měli štěstí a přežili, se neměl kam vrátit. Jak Milan Hes podotýká, „leckde mezi lidmi přežívaly primitivní předsudky, ve většině případů však hrálo roli špatné svědomí většinové populace, která se v řadě případů obohatila na úkor Židů… Jen málokomu se chtělo vracet lehce nabyté jmění z časů arizace“. Bývalí luďáci, arizátoři a zarytí antisemité se s návratem nenáviděných Židů nehodlali smířit. Jejich zášť mimo jiné v Topoľčanech vyústila 25. září 1945 vyústilo v krvavé drama. Židům šlo znovu o život.

Závěrem knihy plné dobových snímků se autor táže: „Opravdu se dny strachu staly definitivní minulostí…?“ Odpověď nechává na čtenářích.

(Publikaci vydalo Nakladatelství Epocha, Kaprova 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 810 353, epocha@epocha.cz, www.epocha.cz)

                                                               Jana Časnochová-Vrzalová

 

„… bude to opět překvapením pro mnohé, když tvrdím, že principy sociální, tlumočené papežskými encyklikami a principy národního socialismu jsou totožné,“ nechal se 7. září 1941 v Banské Bystrici slyšet Jozef Tiso.