Dlouhá, vrásčitá jizva

19.03.2009 11:33

Můj dědeček byl opravdový hrdina. Československý legionář v Rusku. Nepadl v boji, protože si vedl statečně a vítězně v bitvě u Zborova a nezůstal s jinými na válečném poli v houšti krve, protože měl navíc i kus štěstí. Ale odnesl si z té válečné vřavy památku na celý život – zranění šrapnelem. Tu jizvu na jeho břiše jsem jako kluk mnohokrát viděl, když v létě chodil do půl těla a kalhoty mu padaly pod pás. Jizva to byla dlouhá a vrásčitá.
Tak dlouhá jako jeho cesta od narukování, přes přeběhnutí na frontě a návrat domů.

Zemřel v roce 1960 doma, na lůžku. V jeho odcházejících, stařeckých očích se už několik měsíců před smrtí zjevovaly tváře našich vojáků pohřbených v Rusku a odrážely už jen matně jejich osudy, jako se odráží tvář člověka ve slepnoucím zrcadle. Byly to osudy výjimečné, hrdinské, hořké, ba občas kruté a hlavně – nezapomenutelné.

Dědečkovo vyprávění bylo strohé, přesto  však úlomky těch vět zůstávaly uvězněné v mé paměti a kolují tam věrně dodnes.

Nej častěji mluvil o nekonečné cestě obrněným vlakem do Vladivostoku. Stál, seděl, spal ve vagonu, kde se také umíralo. Třeba na zápal plic. Vlak popojížděl, místy se vyčerpaně vlekl a supěl. Někdy musel zastavit u vytrhaných kolejí a všichni, co našli v těle dost sil, rozebírali koleje za posledním vagonem a z nich pak poskládali zničený úsek před lokomotivou. Společná touha po návratu do vlasti, ta vidina dalekého a přesto srdci blízkého domova, jim pomáhala překonávat útrapy a nástrahy té strastiplné cesty širou, zmrzlou ruskou zemí.

Konečně se ve Vladivostoku nalodili. Loď byla přetížena a plavba přes Cejlon do Francie připomínala houpající se korálek na šňůře bez konce. Na lodi spatřil na vlastní oči padat člověka přes palubu. Někdo tvrdil, že ten voják ztratil rozum a skočil dobrovolně se závažím u nohy. Možná už přestal věřit v zázrak všedního života, na pohlazení a vůni ženy, na šumění trávy, na makové buchty, na bíle povlečenou povlečenou postel. Dědeček se naučil odolávat přecitlivělým pohledům na smrt. Ale tahle smrt byla najednou tak zbytečná a mnohonásob ně smutná, protože vysněný domov měl své pevné obrysy. Zrodila se přece Československá republika a s ní nová naděje.

„Měl jsem jednou pocit, že nás rozbouřené moře stáhne ke dnu všechny. Svíralo mi to hrdlo. Válka skončila a já tolik toužil po domově,“ vzpomínal dědeček při svém vyprávění.
Začátkem dvacátých let se před bytem babičky konečně objevil. Ale vypadal jako bájný rytíř, který se zasloužil o vítězství. Čpěl potem, špínu zakousnutou v šatech. Vyhublou tvář měl zarostlou. U nohou mu ležel odřený vojenský, dřevěný kufr. Stál a díval se na svoji ženu a z oka mu najednou vyklouzla slza.

Mluvil ochraptělým, jakoby nastydlým hlasem. Ale to bylo jen proto, aby potlačil dojetí. Voják, který prošel válkou a poznal neskutečné lidské utrpení, teď nesměl projevit slabost. „Třásla se mi tenkrát kolena. A trochu jsem se bál, jak mne babička přijme,“ připouštěl si dávnou nejistotu prvního shledání se ženou po tolika letech. Některým vztah nevydržel…

Mnoho dalších večerů seděli s babičkou u kamen a drželi se za ruce. Potřeboval, aby její hebká dlaň jeho ztěžklým prstům vrátila život. Ostatně, bylo jim dopřáno prožít spolu téměř šedesát let! Nějaký čas už na Vítězném náměstí v Praze 6, blízko mého bydliště, stojí pomník jako kamenná čest vzdávaná vojákům světových válek. Není tam jméno mého dědečka Arnošta Dvořáka. Nejsou tam žádná jména, jen smutná slova bez konce… „bojovali a položili životy“.

To hlavní, to nejdůležitější tam chybí. Za co položili své drahé životy? Za svoji vlast, za rodnou zem! A přitom naše armáda má ústav, který by měl historii vykládat budoucím generacím v celé pravdě, s pokorou a úctou k těm, kteří „bojovali a položili životy“.

 

Petr Sedláček