Děti Ireny Sendlerové

01.05.2012 12:42

Zná to každý, kdo používá internet a jehož elektronická pošta bývá zásobena někdy zajímavostmi, humorem, a někdy také vyloženými hloupostmi, které člověka okrádají o čas. Mezi touto směsí mi v e-mailu uvízla před nějakým tím rokem elektronická prezentace s fotografiemi jisté polské stařenky, doprovázené textem o jejích činech za druhé světové války.

Jmenovala se Irena Sendlerová a s jejím příběhem lidskosti se můžeme seznámit literární formou díky knize z nakladatelství Víkend Děti Ireny Sendlerové.

V úvodu je třeba se na chvíli zastavit u podtitulu:

„Neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako Nicholas Winton nebo Oscar Schindler.“

Právě to srovnání trochu „kulhá“, každý z těch příběhů má vlastní specifika, ale vydavatelství nelze marketingový tah, jak na knihu upozornit, vyčítat. Jestli tím přitáhne více čtenářů, je to vlastně dobře.

Pro českého čtenáře může mít význam nejen seznámení se s trnitou cestou a obrovským nasazením lidí pracujících v odboji u našich severních sousedů, ale také přiblížením reálií a možností proniknout do utváření dějin, k čemuž dopomáhá podrobný poznámkový aparát. Jedno je však stejné – tak jako u nás, i v Polsku se německý okupant choval s neuvěřitelnou krutostí a své naštěstí dočasné panství doprovázel nejedním bestiálním činem.

 

Podat ruku potřebným a dělit lidi jen na dobré a špatné

 

Na sklonku života Ireny Sendlerové vyšla řada článků, v nichž byla, bezesporu zaslouženě, oslavována a nešetřilo se superlativy. Impulsem byla krátká divadelní hra nastudovaná čtyřmi studentkami z Kansasu v USA, první stránky knihy, která je holdem nejen statečné Ireně Sendlerové, mapují ohlasy, korespondenci, předávání cen doprovázených slovy o odvaze, toleranci, nutnosti nezapomínat, vděku apod. Tady se vkrádá kacířská myšlenka, zda to není pozdě a zda si někdo nechce jen „přihřát polívčičku“ a vytřískat politické body. Upřímnost nejde soudit, a tak snad uklidní, že ti nejstatečnější a nejobětavější svou činnost nedělali pro metály, ale pro dobro věci. Irena Sendlerová takovou byla a dodržela tak otcovo poselství – Podat ruku potřebným a dělit lidi na dobré a špatné.

 

Irena Sendlerová studovala ve 30. letech na Varšavské univerzitě. Byla to doba bojů o snížení školného, antisemitských sporů, doba „lavicového ghetta“.

Pravá strana byla árijská pro Poláky, levá strana pro Židy. Jednalo se o rozdělení studentů na přednáškách. Irena solidárně seděla mezi Židy, a tak dostala po každé přednášce výprask, který svým spolustudentům uštědřovali posluchači organizovaní v krajně pravicové organizaci Národně radikální tábor. Irena si v indexu škrtla stránku Pravá árijská strana, za což byla vyhozena ze školy. Nakonec jí pomohl Tadeusz Kotarbiňský, filosof a logik, který ji pochválil za to, že tu hanebnou stránku škrtla. Mohla tak studia dokončit a obhájit magisterskou práci.

 

Služba lidem navzdory mocným

 

Nelze zastírat fakt, že velká řada lidí angažovaných v odboji měla levicové přesvědčení a byla členy levicových organizací a stran. To platí i o Ireně Sendlerové. To jí však nebránilo v odevzdání legitimace v roce 1948, když zjistila, že se vše ubírá jiným směrem a nemá to nic společného s předválečnými idejemi. Proto je třeba posuzovat vše v kontextu doby a nehrát si na vševědoucí soudce.

To, že ji provázela „rudá“ pověst, jí znemožnilo pracovat ve školství, chtěla být učitelkou polského jazyka.

Pracovala v Sekci pomoci matce a dítěti při Odboru sociální péče magistrátu. Ani tam se její práce nelíbila tehdejším mocným – odhalování tragických následků nezaměstnanosti, obrana osamělých matek bez práce, se nelíbila pravicovým seskupením jen proto, že řada jejích pracovníků byla z krajně levicových stran. V roce 1935 byla sekce zrušena.

Obětavá a nebezpečná neustálá práce na pomoc potřebným pokračovala i po zničujícím napadení Polska Německem. Ze dne na den se hlavní město změnilo ve spáleniště plné tisíců mrtvých.

Za okupace Irena Sendlerová pracovala v konspirační Polské socialistické straně a její činnost dostala nový rozměr, v níž byla například hygienická a potravinová pomoc utečencům v lesích, pomoc rodinám a důležitá pomoc profesorům univerzity: „Je třeba zdůraznit, že všichni jsme pracovali ne jménem nějaké politické organizace (ačkoliv každý z nás se angažoval v nějaké politické činnosti nebo v jiných sférách veřejné práce,“ říká Irena, „ale výhradně jako veřejní činitelé z povolání, kteří z prostého lidského citu a se základními zásadami sociální péče (kterým jsme byli věrní) cítili potřebu poskytnout pomoc nejnešťastnějším a osudem nejublíženějším Židům.“ Pomáhali nejen jim, ale všem lidem ze všech čtvrtí, kteří chudli.

Ve výčtu tehdejších událostí zmiňuje jména a osudy obětavých lidí, žen a mužů, kteří splnili své poslání na poli lidskosti a často za to zaplatili životem. Jako něco z jiné planety může na dnešního člověka působit popis činnosti kroužků mládeže za zdmi ghetta, které Němci ve Varšavě zřídili pro židovské obyvatele. Těžko si lze představit práci a nasazení v místech olbřímího zmaru, utrpení, hladu, všudypřítomné smrti a stupňujícího se zla. Můžeme se dnes vžít do situace, kdy se člověk vrátí z práce a rodina zatím skončila v transportu? Ti, kteří se mládeži věnovali, jak jen to šlo, ji bránili před definitivním zhroucením. O solidaritě mezi dětmi svědčí jeden příklad za všechny: několik propašovaných vakcín proti tyfu si mezi sebou rozdělily tak, že je dostali ti, co pečovali o mladší sourozence, nebo dívka, co se nejvíc účastnila veřejných prací. V nejhorší zimě 1942 docházela mládež s kulturními programy mezi zámožné a zdvojnásobila cenu vstupenek, aby získali co nejvíce peněz pro záchranu nejmladších dětí. Spojovala je vytrvalost, sebezapření a sociální cítění. Byla to mládež utýraná a zoufalá, za hranicí lidské existence, pronásledovaná pořádkovou službou, skrývající se. Mnozí z nich zahynuli po velké akci z 22. července 1942, kdy byly zahájeny transporty, většina do vyhlazovacího tábora Treblinka. Tato akce postihla ty nejvíce bezbranné.

Krutost Němců neznala hranic, svou zuřivost a sílu nadčlověka dokazovali i při vraždách malých dětí. Tato vzpomínka je ze srpna 1942: „Na rohu ulic byla skupina asi 150-200 malých dětí stlačená do těsného shluku. Naproti nim stálo několik Němců s puškami namířenými na ten hlouček. Děti viditelně šílely strachy, plakaly, tulily se k sobě a kousaly si prsty. Stranou stála zvlášť skupina žen – jistě matek. Jedna z nich vystoupila z řady, přiskočila k Němci, aby mu něco vysvětlila, gestikulovala a ukazovala na nějaké dítě. Němec na ni křikl tak, jak to jenom oni umí, a nařídil jí vrátit se k ostatním. Hrozil puškou. Když se otočila a běžela zpátky – vystřelil a zabil ji.“

Irena Sendlerová, věrná svému přesvědčení, se s ostatními spolupracovníky pustila do nesmírně obtížné a riskantní konspirační práce, jejímž cílem byla záchrana co nejvíce životů. S nezměrným úsilím se jí a jejím spolupracovníkům podařilo různými krkolomnými cestami a způsoby vyvézt z ghetta na 2500 dětí. Tím to ale nezačínalo ani nekončilo. Statečnost musela projevit rodina, která se odhodlala svého člena pustit do nejisté záchranné mise a tím mu dát šanci přežít, statečnost projevili ti, kteří se o dítě s nasazením života dovedli postarat, a statečnost musely projevit i děti, které se se svými strašlivými zkušenostmi musely vyrovnat.

Nebezpečí číhalo dál. Na mezní situaci se snažili přiživit četní vyděrači, jejichž přirovnání k hyeně je urážkou tohoto živočišného druhu. Děti, které byly umístěny v církevních ústavech, se stávaly trnem v oku lidem, kteří tam navštěvovali ostatní děti, a když zjistili přítomnost dítěte s nápadným semitským vzhledem, tropili scény, že půjde kvůli Židům celý ústav do plynu. Pokaždé musela Žegota – Rada pro pomoc Židům, odbojová organizace, najít dítěti jiný azyl. Bolestné byly výroky pramenící z předválečného antisemitismu Poláků: „Dobře, že Hitler udělal tu práci za nás“, ale byly i výroky typu, že dnes oni, zítra my, a pak se našli i ti, kteří Židy obdivovali za to, jak bojují.

 

Tři zázraky

Irena Sendlerová byla tou, která vedla šifrovanou kartotéku dětí a dělala si evidenci jejich rozmístění. Vše proto, aby rodiny případně mohly v budoucnu své dítě najít. I proto byl seznam tvořen svitky velmi úzkých proužků jemného papíru stočených do roličky. 20. října 1943 byla zatčena a v bytě gestapo provedlo důkladnou prohlídku, přesto nevěnovalo pozornost zaházené posteli, kartotéka se zachránila, kenkarty, peníze i s adresami, rodné listy. Podařilo se jí vyhodit seznam dětí z kapsy svého saka. Ocitla se ve vězení Pawiak, kde byla mučena, ale nic neprozradila. Mysleli si, že je jen malá ryba. Gestapo jí ukázalo spis plný hlášení od lidí, kteří na ni donášeli. Po třech měsících byla odsouzena k zastřelení. Žegotě se však podařilo podplatit gestapáka, který ji vyvedl ven. Vyšla oficiální zpráva o jejím zastřelení, kterou vyhlásil i rozhlas. Irena však pokračovala v odbojové činnosti jako dřív, jen se jako ostatní dál skrývala. V době Varšavského povstání byla zdravotnicí a pomáhat nepřestávala ani po osvobození, například dětem, sirotkům, které o vlásek unikly zavraždění v Osvětimi, všem postiženým válkou, např. padlým dívkám. „Velkou tragédií těch dob byly mladé dívky vracející se z koncentračních táborů nebo z táborů nucených prací v Německu, které neměly ve Varšavě žádnou rodinu. Bydlely v sutinách, proto se jim říkalo sutiňanky. Živily se prostitucí. Pro pracovníky sociální péče byla naléhavá nutnost odstranit tento hanebný problém. Náš Odbor sociální péče převzal dům s krásnou zahradou a zřídil v něm pro ně nový ústav. Naším úkolem bylo ukázat jim jiné normální mládí, oblíbit si je a zahrnout je velkou laskavostí. V místě byla také škola, která jim pomáhala doplnit si nedostatky základního vzdělání. Válka jim vzala nejkrásnější roky.“

Co všechno je schopen člověk unést a vykonat, zahrnut často místo vděku křivdami a ústrky, bez podmínek a zázemí, jakého druhu může být také statečnost a co znamená solidarita, co vůbec znamená válka a její hrůzy pro obyčejného člověka, nejen o tom je svědectví o životě Ireny Sendlerové, které sepsala Anna Mieszkowska a vydalo Vydavatelství Víkend. www.vydavatelstvivikend.cz

Karel Štusák

(Vyšlo v čísle 9, 25. dubna 2012)