Dekrety Edvarda Beneše

25.07.2002 13:58


Historické kořeny a souvislosti
Jindřich Dejmek, Jan Kuklík, Jan Němeček
Praha 2001

II. Německá okupační politika v protektorátu a český protiněmecký odpor


Jan Němeček

1

Okupace českých zemí 15. března 1939 a vznik protektorátu Čechy a Morava znamenaly dovršení úsilí nacistického Německa o rozbití česko-slovenského státu. Protektorát podle výnosu říšského kancléře A. Hitlera z 16. března 1939 znamenal na mezinárodně právní úrovni útvar, který se lišil od všech dosud známých protektorátů. Na jedné straně zde byl deklarováno, že české země se stávají součástí území Velkoněmecké říše a vstupují pod její ochranu. Na druhé straně bylo výnosem zdůrazněno, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám.“  Tomu odpovídala struktura vlády a státních orgánů protektorátu, současně zde však byla zdůrazněna podřízenost protektorátní vlády zástupci říšského kancléře - říšskému protektorovi, kterému se jako zmocněnci říšského kancléře a vlády dostalo v protektorátu absolutních pravomocí, bez jeho souhlasu nesměly být v protektorátu vydávány nejen žádné zákonné normy, ale později ani správní normy obecnějšího významu.
Došlo ke vzniku dvoukolejnosti státní správy: protektorátním úřadům byly nadřazeny nově vytvořené říšské úřady německých Oberlandrátů (vrchních zemských radů), které spravovaly určitou část území protektorátu (jejich obvod činil 1-6 politických okresů). Tento stav umožňoval Němcům využívat protektorátní orgány k prosazování svých cílů, což se týkalo zejména arizace.
Protektorát neměl mezinárodní subjektivitu a jeho jediné vyslanectví v Německu bylo víceméně pouhou formalitou, jež měla sloužit jako zástěrka skutečného stavu. Ostatně oficiální německá publicistika později toto tvrzení sama potvrdila, když charakterizovala vztah protektorátu v Čechách a na Moravě a Německé říše ne jako mezinárodněprávní vztah, nýbrž jako státoprávní vztah, kde „protektorát je jednoduše provincie německé říše“.
V protektorátu však bylo diferencováno postavení obyvatelstva tohoto území, kde občané německé národnosti získali nadřazené postavení. Stejně jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy získali práva státních příslušníků protektorátu, navíc se však dnem 16. března 1939 stali také říšskoněmeckými státními příslušníky.  Tím se na ně vztahoval zákon o říšském občanství z 15. září 1935, který v § 2, odst. 1 říká: „Říšským občanem je pouze státní příslušník krve německé  nebo příbuzného druhu, který svým chováním dokazuje, že jest ochoten i způsobilý věrně sloužiti Německému národu a Říši.“  Tyto předpisy se vztahovaly na protektorátní občany německé národnosti. Občané sudetských oblastí, které byly odtrženy od Československa již na podzim 1938, nabyli německé státní příslušnosti již říšským zákonem o opětném spojení sudetoněmeckých území s Německou říší z 21. listopadu 1938.
Praktická realizace říšské politiky v protektorátu se záhy dostávala do rozporu s původním výnosem z 16. března, jak tomu bylo např. s činností oberlandrátů, ale i německé tajné policie (gestapa), když původní výnos se s výjimkou protektora vůbec nezmiňuje o působení dalších říšskoněmeckých orgánů. 
Podíl sudetských Němců na správě protektorátu - pokud pomineme sudetské kraje připojené k říši, kde převzali postupně větší část vedoucích míst správního aparátu - zůstává poněkud ve stínu ambiciózního politika z řad někdejší SdP, státního tajemníka K. H. Franka, jenž se stal po říšském protektorovi jednou z čelných (od roku 1943 můžeme říci určující) osobností protektorátní politiky. Sudetští Němci se však zapojovali jako znalci českého prostředí zejména do práce gestapa, v jehož službách se aktivně zúčastnili perzekuce českého obyvatelstva a mnozí proslulí sadisté z gestapa se rekrutovali právě z jejich řad. Sudetští Němci se ovšem podíleli i na činnosti dalších říšskoněmeckých úřadů v protektorátu,  nemluvě již o okupovaném pohraničí, kde se přímo účastnili perzekuce zdejšího českého obyvatelstva.


2

Krátce po okupaci českých zemí byly aktivizovány všechny projekty na přípravu „konečného řešení“ (Endlösung) české otázky. Jejich finálním cílem, o kterém Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. Nacisté vycházeli z premisy, že Čechy a Morava jsou starým německým prostorem, ve kterém Češi „nemají co pohledávat“. V tomto duchu vznikl již v létě 1939 návrh „Český problém“, vypracovaný zplnomocněncem německé branné moci u říšského protektora, generálem E. Fridericim na „zrušení“ českého společenství odstraněním jeho vedoucí vrstvy v tomto prostoru. Počítal s vystěhováním představitelů českého kapitálu, inteligence, Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství a s jejich postupným odnárodňováním v Říši, součástí byla i kolonizace českého území německými osadníky.  Na tento plán navazoval další, pro osud českého obyvatelstva potenciálně ještě osudnější plán, jenž vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce sudetských Němců K. Henleina.  Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup. Říšský protektor K. von Neurath a státní tajemník K. H. Frank naproti tomu vypracovali dlouhodobější program germanizace, který předpokládal delší časovou perspektivu a zachování protektorátu. Směrodatné však bylo nakonec rozhodnutí A. Hitlera z počátku října 1940, kterým byl stanoven jasný cíl: „Poněmčení českomoravského prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilací. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit (ausmerzen).“ 
Konkrétní plány realizace vůdcova rozhodnutí přišly s nástupem zastupujícího říšského protektora R. Heydricha 28. září 1941. Ten se ukázal být - vedle K. H. Franka - nejbezohlednějším realizátorem nacistické germanizační politiky v českých zemích. Na jeho příkaz vypracoval Hlavní rasový a osídlovací úřad v Berlíně studii, podle níž bylo možno 45% českého národa germanizovat, 40% bylo označeno za nevyrovnané míšence a 15% za osoby rasově cizí. Heydrich po svém nástupu ve svém projevu z 2. října 1941 formuloval další úkoly německé politiky v protektorátu jednoznačně: „Základní linie  však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Realizace německé politiky měla probíhat formou poněmčení části českého obyvatelstva, část pak měla být přemístěna do východních oblastí či přímo do říše a část, která by se nechtěla podrobit germanizaci, měla být postavena ke zdi - tedy vyhlazena.
Tomuto cíli také odpovídaly metody, kterých Němci ve své okupační politice používali. Především prostřednictvím gestapa, německé tajné státní policie, se zaměřovali ve své perzekuci na všechny vrstvy obyvatelstva, které se odmítaly dobrovolně začlenit do „německého prostoru“. Vrstvou, proti které směřovalo hned několik úderů, byla především česká inteligence. Jedním z prvních byla akce „Albrecht I.“, uskutečněná počátkem září 1939, kdy v souvislosti s německým útokem na Polsko byla zatčena řada čelných představitelů českého veřejného i hospodářského života. Tím, že na místa zatčených Čechů přicházeli okamžitě Němci, si pak nacisté uvolňovali prostor pro rozvoj germanizační politiky. Dalším úderem bylo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 a perzekuce českého studentstva, kdy bylo do koncentračního tábora Sachsenhausen posláno téměř 1000 studentů. 
Nedílnou součástí německé okupační politiky bylo i tažení proti české kultuře, vědě a umění. Hlavní úlohu plnila v tomto ohledu cenzura, která omezovala nejen periodický tisk, ale také neperiodické publikace. Byla vyřazována díla básníků a spisovatelů, jejichž jména se ocitla na indexu zakázaných knih. „Usměrňování“ se dotýkalo všech sfér kulturního života, byla zastavována činnost divadel, pečlivě „filtrována“ byla i tvorba filmová a malířská. Umělci pak byli i přímo perzekvováni a jejich jména se tak často objevovala na vyhláškách se jmény popravených osob.
Od počátku okupace nacisté postupovali s nelítostným terorem proti českému ilegálnímu odbojovému hnutí, jenž vyvrcholil vyhlášením prvního stanného práva po nástupu R. Heydricha v září 1941. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Výsledkem jejich činnosti bylo 486 rozsudků smrti nad českými vlastenci a 2 242 jich bylo posláno do koncentračních táborů. Nacistům se podařilo těžce zasáhnout domácí odboj, současně byl masovým zatýkáním rozbit i další symbol českého národa - sokolská organizace. Po uzavření vysokých škol přišly na řadu i školy střední, které byly pod nejrůznějšími záminkami postupně uzavírány.
Novou příležitostí ke krvavému útoku proti českému obyvatelstvu se stala odveta za atentát na Heydricha 27. května 1942. Opět byla uplatněna teze likvidace nepohodlných „vzpurných“ vrstev českého obyvatelstva, k níž znovu posloužily stanné soudy, které jen na podkladě seznamů osob, předložených gestapem, vynášely rozsudky smrti. Tak gestapo za spolupráce německé tajné služby (Sicherheitsdienstu) znovu zasáhlo proti české inteligenci. Mementem zůstává vyhlazení českých obcí Lidice a Ležáky, které mělo posloužit k zastrašení českého národa. Výsledkem druhého stanného práva bylo zatčení 3 188 Čechů, z nichž bylo na základě rozsudků stanných soudů 1 357 zastřeleno.  K těmto obětem přistoupila řada dalších Čechů, kteří byli jako důsledek atentátu bezprostředně likvidováni v koncentračních táborech, takže odhad obětí se pohybuje kolem 5000. 
Další konkrétní formou realizace nacistické germanizační politiky se stalo vysídlování celých oblastí v českých zemích. Již 6. března 1940 bylo na poradě německých zemských radů (Oberlandrátů) stanoveno vytvořit tzv. německý zemský most od severu k Praze, tzn. poněmčit území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále vytvořit německou přehradu vedoucí přes Prahu, Brno, Olomouc až k Ostravě, přičemž se počítalo i s německou oblastí na Jihlavsku. Na jižní Moravě chtěli nacisté osídlovat oblasti jižně od Brna a tak je propojit s rakouskými župami. Český národ měl být tak postupně rozdělen do malých izolovaných celků a v budoucnosti asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena nejprve rozšiřováním stávajících vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd, poté se v roce 1942 rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Při ní bylo v několika etapách vysídleno či přestěhováno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby Němci z tohoto ryze českého území vytvořili cvičiště zbraní SS (SS-Truppenübungsplatz Böhmen), na němž platily jen říšskoněmecké zákony.  Obdobnou akci provedli v letech 1941-1945 také na Moravě, kde v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Prostějovska vystěhovali 33 obcí, které muselo opustit přes 18 000 obyvatel. Od roku 1941 Němci uplatňovali také rozptýlené usídlování německých kolonistů v českém území. Jen do konce roku 1942 uchvátili za tímto účelem 1600 zemědělských podniků  s 30 000 ha půdy.
Samostatnou kapitolou německé okupační politiky byla genocida židovského obyvatelstva protektorátu, tedy to, co Němci nazvali „Endlösung der Judenfrage“, konečné řešení židovské otázky. Na počátku okupace žilo v protektorátu asi 120 000 osob židovského vyznání. Z nich se asi 30 000 podařilo zachránit často jen holé životy a - více či méně legálně - opustit protektorát. Zbytek se stal terčem perzekučních opatření, které měly za cíl vyřadit židy z české společnosti. Ke „konečnému řešení“, jak nazvali Němci systematické vyvražďování židovského obyvatelstva, přistoupili Němci po nástupu R. Heydricha na podzim 1941, kdy nejprve byla část židů z českých zemí odsunuta do ghett mimo protektorát, poté bylo v listopadu 1941 zřízeno židovské ghetto v městě Terezín, které se však stalo pouze přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů, zejména otřesně proslulé Osvětimi-Březinky (Auschwitz-Birkenau). Obětí nacistické zvůle se stalo na 80 000 židů, kteří žili na počátku okupace v českých zemích. 
Německá rasová perzekuce se obracela i proti cikánskému obyvatelstvu, které bylo od roku 1942 soustřeďováno v táborech v Letech a v Hodoníně. Odtud - stejně jako v případě židů z Terezína - byly v letech 1942-1943 vypravovány transporty do Osvětimi, kde 90 % zavlečených zahynulo.
Německé germanizační snahy nejpronikavěji zasáhly české pohraničí, okupované Němci na podzim 1938. Po mnichovském diktátu uprchlo nebo bylo vyhnáno do českého vnitrozemí přes 120 000 osob. Podle odhadu tak zde zůstalo přes 420 000 osob české národnosti. Germanizace zde postupovala rychleji a účinněji, než později v protektorátu. Hned po okupaci bylo české obyvatelstvo zbaveno všech politických a národnostních práv. Zanikly české politické strany a organizace, později byly rozpuštěny a zakázány i spolky. Hlavním prostředkem germanizace v ekonomické a sociální oblasti se stal zábor zemědělské půdy, když českým obyvatelům bylo zabráno na 100 000 ha, z toho 80 000 v sudetské župě. Stejně tak nacisté ovládli i český průmysl na tomto území.
Obrat ve II. světové válce přinesl do systému nacistické okupační politiky změny. Prvořadým zájmem Berlína se stalo udržet v českých zemích klid a zabezpečit plné využití jejich hospodářského potenciálu ve prospěch válečného hospodářství. Na základě Hitlerova provolání vyhlásil ministr propagandy J. Goebbels 30. ledna 1943 totální válku a K. H. Frank modifikoval její hlavní zásady na český prostor. Základní heslo - vše pro vítězství Říše - muselo být naplněno a současně se neměl užívat masový teror s širokou publicitou, který by vzbuzoval nežádoucí odpor českého obyvatelstva. Elementární premisy německé okupační politiky však zůstaly zachovány: jak vyplývá z nařízení velitele  policie a Sicherheitsdienstu z ledna 1943, měly být vytvořeny zvláštní seznamy osob politicky podezřelých a nespolehlivých z kruhů „jak inteligence, tak i dělnictva, jakož i rodinní příslušníci osob, jež byly v dřívějších řízeních stanných soudů odsouzeny či zastřeleny, neboť na ně je nutno se dívat už předem jako na osoby s nepřátelským postojem“.  V případě stávek a sabotáží měly být osoby z řad inteligence a příslušníků popravených zajištěny a v rámci „zvláštního řízení“ (Sonderbehandlung) bez soudu popraveny. Tak měl pokračovat proces nastíněný Heydrichem, proces, v němž měl být  český národ „očištěn“ od těch, kteří podle nacistických měřítek nebyli ochotni podřídit se germanizaci. Ačkoliv tak navenek již nebyly nacistické plány na germanizaci českého prostoru zdůrazňovány, přesto zůstávaly konstantou, když K. H. Frank ještě v březnu 1944 zopakoval zásady svého memoranda z roku 1940, tedy změnu národnosti Čechů rasově vhodných, dále vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a znovuosídlení uvolněného prostoru „německou krví“. Frank v projevu mj. prohlásil: „Čech musí být veden a musí se mu vládnout, a to pevnou rukou, ale spravedlivě. Nesmí být propuštěn z odpovědnosti, nýbrž musí jí být  plně zatížen. Když zklame, musí se tvrdě zakročit.“  Německému cíli konečného řešení české otázky odpovídalo i upravené postavení říšské správy, kde bylo 20. srpna 1943 zřízeno německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, tedy akt, který lze chápat jako další krok k inkorporaci protektorátu do říše. V jeho čele stanul jako státní ministr K. H. Frank, jenž se tak stal přímým členem Hitlerova kabinetu.
V rámci válečného úsilí Němci aktivizovali totální nasazení českého obyvatelstva v Říši, kam byly odesílány celé ročníky české mládeže (1918, 1919, 1920, 1921), aby nejen pracovaly na nucených pracích v německém válečném průmyslu, ale byly nasazovány i v rámci polovojenských pracovních a technických služeb (Luftschutz, Technische Nothilfe apod.). Celkem bylo na práci do Říše z českých zemí odesláno na 600 000 osob.
Růst odporu proti německým okupantům na konci roku 1944 a počátkem roku 1945 přinesl německou odvetu v podobě rozsáhlých protipartyzánských akcí, které se většinou obracely proti civilnímu obyvatelstvu. Německá jagdkommanda vypalovala celé obce nebo jejich části (Javoříčko, Prlov, Ploština a další) a vraždila jejich obyvatele za pomoc partyzánům. Vrcholu dosáhl tento teror v posledních týdnech, ba dnech války v dubnu a květnu 1945 při potlačování českého květnového povstání.
Celkové válečné ztráty Československa ve 2. světové válce se odhadují na 340 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů. Tento počet zahrnuje hlavně muže, ženy i děti zahynulé v německých káznicích, koncentračních táborech a při pochodech smrti, osoby předčasně zemřelé na následky zhoršených životních podmínek, zejména v protektorátu; civilní oběti bombardování a postupu fronty přes československé území; osoby popravené při německých represivních akcích; osoby padlé v přímém boji s nepřítelem na různých frontách, během partyzánských akcí, v průběhu Slovenského národního povstání 1944 a Květnového povstání 1945. Z tohoto počtu absolutní většinu - 272 000 - tvoří oběti židovské perzekuce.
Neméně tíživým důsledkem německé okupace byly i ztráty hospodářské. Československé válečné škody činily ve svém úhrnu 19 471 600 000 USD, tj. 307 457 400 Kč, z toho na poválečné reparační konferenci v Paříži v roce 1945 byla uplatněna částka 11 583 500 000 USD, dodatečně byly pak vyčísleny škody další, spočívající ve ztrátě pracovních sil na nucených pracích v říši, pracovní síle vynaložené pro říši, ztráty v důsledku snížené pracovní schopnosti, ztráty v důsledku invalidity a v pohledávkách vůči říši a jejím podnikům. Uvedené válečné škody nebyly prakticky vůbec nahrazeny. Československo obdrželo v rámci válečných reparací od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku jen 91 300 000 USD, což činí necelého 0,5% požadované částky válečných reparací.


3

Okupace českých zemí přinesla na jedné straně zklamání, beznaděj a rezignaci, na druhé straně však vzrůst antiněmeckých nálad, které se staly živnou půdou pro vznik - a to je nutno zdůraznit - protiněmeckých (v počátečním období s výjimkou třídně orientované KSČ) odbojových organizací. Byl to spontánní výraz vzdoru, který přinesl vznik izolovaných, postupně se spojujících skupin, které se soustřeďovaly do organizací na bázi politické (Politické ústředí) či profesní (Petiční výbor Věrni zůstaneme /PVVZ/ či vojenská organizace Obrana národa). Toto soustřeďování vyvrcholilo počátkem roku 1940 vytvořením vrcholného odbojového orgánu - Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD).
Zprvu umírněný postoj českého domácího odboje (zvláště levicových vrstev) k poválečnému řešení sudetoněmecké otázky na počátku německé okupace byl v důsledku brutální německé perzekuce rychle zatlačen do pozadí. V rámci Politického ústředí vznikla již v roce 1939 právní komise v čele s prof. Zdeňkem Peškou, která připravila memorandum o řešení menšinové otázky v osvobozeném Československu. Memorandum jasně hovořilo o nutnosti „zbaviti [se] těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR“, čímž mělo na mysli v prvé řadě sudetské Němce.   Tyto počáteční návrhy hovořily o výměně obyvatelstva (kde se mj. počítalo zejména se silnou českou menšinou ve Vídni), případně výměnou některých pohraničních výběžků se silnou německou menšinou. 
Stejně způsobem se vyjadřovali i představitelé dalších významných odbojových organizací. PVVZ stál na stanovisku, že „německá otázka musí být u nás tak či onak zlikvidována, Němci vyhnáni ze země a nepůjde-li to jinak, tedy že západ […] musí být postaven celonárodním povstáním před hotovou věc.“  Postupné sbližování jednotlivých odbojových organizací přineslo i sblížení jejich politických programů, v nichž otázka sudetských Němců hrála nezanedbatelnou roli. Již v létě 1939 byl připravován nástin společného programu PVVZ a Obrany národa, jehož body 5) a 6) hovořily o vývoji názorů na poválečný osud sudetských Němců:
„5) Německé státní občanství, udělené Hitlerem našim Němcům, bude jim ponecháno a budou proto posuzováni jako občané nepřátelského státu. Jen aktivní účastníci boje proti Hitlerovi budou moci žádat o udělení československého státního občanství.
6) Veškerý majetek německých příslušníků (tedy i našich Němců) bude zkonfiskován jako první splátka náhrady za způsobené škody.“
Podobně jako v okupovaném Polsku se nálady české veřejnosti radikalizovaly protiněmeckým směrem, přičemž ke stanoviskům odbojových organizací se muselo přizpůsobit i československé zahraniční vedení v čele s prezidentem E. Benešem. Benešovy počáteční umírněné představy o odstoupení části pohraničních území s početnou německou menšinou Německu, o výměně českého a německého obyvatelstva a případné federalizaci poválečného Československa ustoupily tváří v tvář stanoviskům domácích odbojových organizací. Stalo se tak zejména v souvislosti s uvažovaným vstupem sudetoněmeckých sociálních demokratů do československé exilové Státní rady v Londýně na podzim 1940. Výsledkem byla výměna telegramů mezi prezidentem E. Benešem a ÚVODem, kde se domácí odbojoví pracovníci - zejména vojáci z Obrany národa - tvrdě postavili proti umírněným variantám, které mj. předpokládaly vznik německých národnostních žup v poválečné ČSR.  Depeše ÚVODu z léta 1941 hovoří jasnou řečí: „Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalizoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni.“
K osudu sudetských Němců jako minority se vyjádřil i program Za svobodu do nové Československé republiky, jenž byl přijat ÚVODem jako základní programové vyhlášení československého domácího odboje: „Národnostní poměry musíme upravit tak, aby byly zárukou proti tomu, co uvnitř státu spoluzpůsobilo pád první republiky... Rozhodně však nebude v republice místa pro ty Němce, kteří se jakkoli exponovali pro henleinovce nebo nacisty, přijímali od nich výhody atd.“
Radikalismus domácího odboje, zejména po rozbití a pozatýkání první garnitury jeho vedení v letech 1939-1940, vedl ve svých důsledcích k tomu, že se nevylučovala ani otázka kolektivní viny a zejména pak splývaly pojmy „nacista“ a „Němec“, „nacistický“ a „německý“.  České stanovisko k odsunu Němců je možno také chápat jako obrannou reakci na německé germanizační plány. „Trochu příliš brzy prozradili Němci svoje skutečné plány... Němci musí z našeho území pryč, stejně jako odešli z baltských států...,“ napsal v létě 1940 ilegální časopis V boj.  Později, zvláště pod dojmem hrůz tzv. heydrichiády, se stanoviska národního odboje ještě více vyhrotila. Např. v létě 1943 vzkazoval prezidentu E. Benešovi  bývalý ministr zahraničních věcí K. Krofta, jeden z představitelů ilegálního Přípravného revolučního národního výboru: „Každý Němec bude občanem říše a v žádném případě se nebude moci mísiti do věcí státu našeho. Jmění Němců bude konfiskováno a Němci souzeni za zločiny spáchané. Věrní Němci dostanou povolení k pobytu v zemi jako cizinci...“  V nekompromisním duchu bylo v roce 1944 koncipováno i programové prohlášení, pocházející ze stejných odbojových kruhů. K sudetským Němcům  a jejich dalšímu osudu po válce se v něm konstatovalo: „Přišel nyní čas, aby navždy rozřešil německý problém v ČSR. Němci, tzv. sudetští, žili v naší republice jako v bavlnce… Za všechnu naši shovívavost nám sudetští Němci odplatili tím, že nám v kritické chvíli vpadli do zad. Je čas, abychom jim dopřáli, po čem tak volali: ať táhnou s „Mein Kampfem“ v uzlíčku, kam je srdce pudí. Naše republika bude konečně státem národním, kde budeme žít a vyvíjet se po svém. Sudetští Němci zůstanou, jak toužili, říšskoněmeckými státními příslušníky, půjdou za svými soukmenovci do Reichu…“
Ačkoliv došlo k určitým úpravám stanovisek domácího odboje, zejména pod tlakem působení zahraničního vedení, které se muselo ohlížet na reakce západních velmocí, přesto se postoj domova stal jedním z důležitých předpokladů pro jednání československého zahraničního odboje ve Velké Británii o transferu sudetských Němců z Československa.

Bibliografická poznámka:
První poválečné práce o odboji a protektorátu byly bezprostřední reflexí na prožitou dobu nesvobody, i mezi nimi však nalezneme publikace, kterým nelze upřít trvalou platnost. Jsou to např. dvě publikace esejí Emila SVOBODY, Co to byl protektorát, Praha 1946 a týž, Glossy 1939-1944, Praha 1946. Zveřejněny byly i rozsáhlé sborníky dokumentů, které vycházely z poválečného vyšetřování německých válečných zločinů; jako nejdůležitější je nutno jmenovat: Československo a Norimberský proces, Praha 1946, či sborník: Český národ soudí K. H. Franka, Praha1946. Leccos napoví i některé memoáry, např. L. SYCHRAVA, Záznamy z Buchenwaldu, Praha 1945 a J. HAJŠMAN, V drápech bestie. Praha 1947. 
K základním pracím, které měly zachytit jak problematiku odboje, tak i situaci v protektorátu a na Slovensku, je nutno počítat nástin dějin československého odboje z per řady historiků, členů tehdejšího Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje: K. BARTOŠEK, O. JANEČEK, J. KŘEN, V. KURAL et cons. (red.), Odboj a revoluce 1938-1945. Praha 1965. Ze zahraničních publikací je třeba připomenout starší, leč stále cennou dvoudílnou práci D. BRANDESE, Die Tschechen unter deutschem Protektorat, I, II, München-Wien 1969 a 1975 (české upravené vydání Češi pod německým protektorátem, Praha 1999), a monografii V. MASTNEHO, The Czechs under Nazi Rule: The Failure of National Resistance, 1939-1942. New York 1971.
Pro sledovanou tématiku reflexe sudetoněmecké otázky v českém domácím prostředí má z prací, jež vznikly po listopadové revoluci 1989, největší význam kniha Václava KURALA, Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkoněmecké říši 1938-1945, jež vyšla v roce 1994, z dalších pak sborník Cesta do katastrofy. Česko-německé vztahy 1938-1947, jež shrnuje příspěvky ze zasedání česko-německé historické komise v roce 1992. Z německé strany je doplňuje V. ZIMMERMANN, Sudetští Němci a nacionální socialismus. Otevřené otázky v sudetoněmeckém historickém pohledu, in: Studie o sudetoněmecké otázce. Praha 1996, která analyzuje příslušnou sudetoněmeckou sudetoněmeckou literaturu (zde jsou také příslušné odkazy na ni)  a další studie téhož autora. Problematiku českého obyvatelstva v okupovaném pohraničí se zabývá z české strany Josef BARTOŠ, zejména jeho práce Okupované pohraničí a české obyvatelstvo, Praha 1986; z jeho nejnovějších studií lze uvést Projekty propojení okupovaných území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem v letech 1938-1945, in: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, sv. 3, Ústí nad Labem 1999, s. 7-27. (Další literaturu uvádí příslušná poznámka za částí IV.) 
Z edicí relevantních dokumentů je nutno uvést alespoň práci Jitky VONDROVÉ (ed.), Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945,  Praha 1994, která se zabývá sudetoněmeckou otázkou jak v kontextu domácího, tak zejména zahraničního odboje. Ke genezi německé okupační politiky existuje celý sled edic autorského kolektivu vedeného Miroslavem KÁRNÝM a Jaroslavou MILOTOVOU: M. KÁRNÝ, J. MILOTOVÁ (eds.), Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava”. Sborník k problematice dějin imperialismu 21, Praha 1987; dále: M. KÁRNÝ, J. MILOTOVÁ (eds.), Od Neuratha k Heydrichovi, Sborník archivních prací 1989, č. 2 a zvláště: M. KÁRNÝ, M. KÁRNÁ, J. MILOTOVÁ, (eds.), Protektorátní politika Reinharda Heydricha, Praha 1991 (později též v německém překladu: Deutsche Politik im "Protektorat Böhmen und Mähren" unter Reinhard Heydrich. Eine Dokumentation, Berlin, Metropol 1997). Z dalších edic ke sledované tématice je nutno zmínit i překlad stěžejních německých dokumentů k německým plánům s českým obyvatelstvem: B. ČELOVSKÝ, So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů, Ostrava, 1995.
Ze novějších syntetických prací o životě v protektorátu pak k nejvýznačnějším lze zařadit monografie Tomáše PASÁKA Pod ochranou říše. Praha 1998, a Jana GEBHARTA a Jana KUKLÍKA, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. Nacistickou perzekucí v protektorátu, její strukturou, metodami a výsledky se zabýval zejména Oldřich SLÁDEK, Zločinná role gestapa, Praha 1986, TÝŽ, Ve znamení smrtihlava, Praha 1991, TÝŽ, Od „ochrany“ ke „konečnému řešení“, Praha 1983. Dobrou komparaci s jinými typy německé okupační politiky v dalších evropských zemích umožňuje např. C. MADAJCZYK, Faszyzm i okupacje 1938-1945. Wykonywanie okupacji przez państwa Osi w Europie. I, II, Poznań 1983-1984.


III. Spory o platnost  mnichovské dohody.

Jan Kuklík

1

Mnichovská dohoda  má  své mezinárodněpolitické, vnitropolitické  i morální aspekty. V řadě diskusí však poněkud stranou zůstává její povaha právní. Řekne-li se Mnichov, snad každému obyvateli České republiky se vybaví označení „Mnichovský diktát“. Tento pojem použili  v poválečném procesu s představitelem nacistické správy v Protektorátu Čechy a Morava  K. H. Frankem profesoři A. Hobza a L. Vošta, když vyjádřili názor, že mnichovská dohoda není vlastně žádným mezinárodně právním aktem, neboť byla Československu „prostě nadiktována“ proti jeho vůli.  Uvedené tvrzení v sobě spíše než právní hodnocení skrývá emocionální náboj odpovídající označení  Mnichova jako jednání „o nás bez nás“. Lze také říci, že mnichovská dohoda je českou veřejností vnímána  jako tak jasné porušení mezinárodního práva, že mu nemůže být přiznána žádná právní platnost. K tomu přistupuje i zjednodušené a komunistickou propagandou deformované pojetí neplatnosti mnichovské dohody, které se u nás ustálilo během uplynulých padesáti let a současný pocit mezinárodního zajištění České republiky.  Prosazení československého stanoviska o absolutní neplatnosti mnichovské dohody však nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo  současníkům zdát a tato otázka souvisí s problematikou faktického obnovení Československa za druhé světové války. Domníváme se též, že jakékoli snahy zpochybnit československou pozici ve vztahu k druhé světové válce i  k období těsně po jejím skončení mohou přes relativizaci  teze o absolutní neplatnosti Mnichova vést i ke snaze přezkoumat současnou podobu hranic České republiky.
Československé argumenty pro neplatnost mnichovské dohody prošly od roku 1938 určitým vývojem. Nejprve se v nich odrážely potíže s prosazením Benešovy teorie právní kontinuity Československé republiky za druhé světové války (tj. že Československo nepřestalo ani po Mnichovu ani po 15. březnu 1939 existovat jako subjekt mezinárodního práva) a poté  změna traktování Mnichova komunisty po roce 1948. Dodnes nejčastěji užívaným  argumentem je, že ČSR přijala mnichovskou dohodu pod nátlakem, za hrozby silou ze strany Německa. Uvedená hrozba měla řadu projevů včetně  příprav  na válku proti Československu a skutečného napadení územní celistvosti československého státu podporou sudetoněmeckých ozbrojených skupin - tzv. Sudetendeutscher Freikorps. (Otázka souvisí i s problematikou určení data od kterého byla ČSR ve válečném stavu s Německem). Tvrzení o přijetí mnichovské dohody za hrozby silou se stalo základním kamenem zmíněné teorie právní a politické kontinuity Československé republiky za druhé světové války, ale  Beneš jej využil i pro podepření  své prezidentské funkce v londýnském exilu, když tvrdil, že jeho rezignace na úřad prezidenta je díky německému nátlaku neplatná. Po skončení Norimberského procesu  byly  německé  přípravy na válku proti Československu skutečně odsouzeny a označeny za zločin proti míru. Ostatně snaha československého exilu o „oduznání“ mnichovské dohody úzce souvisela s přesvědčováním velmocí, že ČSR je ve válečném stavu s Německem již od září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války.
Československý exil však proti  mnichovské dohodě uváděl i  další důvody - vláda, která dohodu přijala, k tomu nebyla podle československé ústavy oprávněna, neboť k odstoupení (cesi)  části  státního území bylo zapotřebí  ústavního zákona. I kdyby však mnichovská dohoda platně vznikla, zanikla v okamžiku  jejího závažného porušení Německem.  To se stalo zejména, když Hitler vojensky obsadil zbytek Česko - Slovenska 15.  března 1939. Toto tvrzení odpovídalo britskému pohledu na Mnichov, po skončení války však ustoupilo do pozadí a dnes již není  z československé strany takřka zmiňováno.
Objevily se i další argumenty, jako například, že Československo nebylo signatářem dohody a jednalo se tedy o dohodu k tíži třetí strany či, že zejména Francie a Velká Británie jako členské státy Společnosti národů, závažným způsobem porušily její Pakt.
Konečně poslední argument pro neplatnost Mnichova je, že jej v průběhu  války Velká Británie, Francie a Itálie politicky a právně v různé míře prohlásily za neplatný.)


2

Po březnových událostech 1939 přestalo Československo fakticky existovat, a i když demokratické velmoci a SSSR nový stav neuznaly, existovalo nebezpečí, že československý stát zanikne i právně. Slovensko totiž de facto uznala ustavením svých konzulů  i Velká Británie a Francie a koncem roku 1939 uznal de jure Slovensko i Sovětský svaz.  K prosazení nepřerušené právní existence ČSR  tak bylo nutné vytvořit mezinárodně uznaný orgán, který by československý stát reprezentoval a mohl vyjádřit i československé stanovisko k Mnichovu.
Politikem, kterému se to podařilo, byl Edvard Beneš. V průběhu jara 1939 nejenže  proti březnovým událostem u velmocí a Společnosti národů protestoval, ale veřejně vyhlásil teorii kontinuity ČSR založenou mimo jiné na neplatnosti mnichovské dohody a rozhodl se postavit do čela „druhého odboje“ za obnovu Československa. Jeho vůdcovství se však neprosadilo  automaticky. O svoji představu musel svést boj nejprve s československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským a bývalým premiérem Milanem Hodžou a poté i s britskou a francouzskou vládou.
Francie ani Velká Británie se  v otázce  obnovení  Československa nechtěly na počátku války vázat a proto byl nejprve vytvořen pouze Československý národní výbor, jehož úkolem bylo řídit československou armádu ve Francii. Teprve po porážce Francie a nástupu Winstona Churchilla do úřadu britského premiéra, bylo možné dosáhnout vytvoření československé exilové vlády. 21. července  1940 byla tato vláda po obtížných jednáních spolu s celým prozatímním státním zřízením uznána, britská vláda však zároveň uvedla, že uznání neznamená žádný závazek ohledně budoucích československých hranic a její další rezervy se týkaly jurisdikce   nad československými příslušníky německé národnosti a nad těmi československými občany, kteří se nechtěli podřídit Benešově autoritě. Není  obtížné vyvodit, že za  výhradami stál britský postoj k Mnichovu a zejména k řešení sudetoněmecké otázky.
Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „ Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena  muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa...“  Poté přišla nóta britské vlády potvrzující, že Britové sice v otázce československých hranic nejsou vázáni mnichovskou dohodou ani změnami hranic provedenými v jejím důsledku, nechtějí  se však  do skončení války přiklonit k jakémukoli jinému  řešení.  Podle Britů byla mnichovská dohoda platně uzavřena, její závaznost pro Velkou Británii však zanikla v důsledku jejího „zničení“ Hitlerem  15. března 1939.
Na tom nic nezměnilo ani definitivní britské uznání československé exilové vlády 18. července 1941.  Československé stanovisko však posílilo uznání ze strany SSSR, které implikovalo obnovu předmnichovských hranic,  což Sovětský svaz potvrdil i v letech 1942 a 1943.  Beneš  se snažil Brity přesvědčit, že musí svůj postoj k mnichovské dohodě revidovat, aby se jí již dále nezatěžovaly vzájemné vztahy. Další rok trvala jednání o britském prohlášení k Mnichovu, které britská strana vázala na dohodu Beneše s vůdcem německých sociálních demokratů Wenzelem Jakschem o účasti sudetských Němců v orgánech prozatímního státního zřízení. Právě v této fázi se otázka neplatnosti  Mnichova a snaha o zajištění předmnichovských hranic dostala do  přímé souvislosti s jednáními o osudu německé menšiny. Není proto náhodou, že v okamžiku, kdy Beneš s britskou vládou dohodl kompromisní formuli o oduznání Mnichova, předložil ministr zahraničí Eden britskému kabinetu návrh na schválení principu  transferu německých menšin ze států střední a jihovýchodní Evropy.
Prohlášení k Mnichovu obsažené v Edenově nótě z 5. srpna 1942  se sice v politickém smyslu od Mnichova distancovalo, jeho právní hodnocení se však od  Churchillova projevu z roku 1940  nelišilo. Přesto zmíněný dokument znamenal  pro Benešovu politiku a pro něj osobně  velkou satisfakci. Výše zmíněné stanovisko, potvrzené ostatně v roce 1966 ministrem zahraničních věcí Michaelem Stewartem, je s největší pravděpodobností možné pokládat za přetrvávající britský postoj k mnichovské dohodě.
De Gaullův Národní výbor  zaujal k Mnichovu odlišný postoj. Ačkoli ani československo–francouzská jednání nebyla bez problémů, přece jen dopis generála Charlese de Gaulla a komisaře zahraničních věcí Maurice Dejeana z 29. září 1942 prohlásil, že mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku.  Francie neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce  1938  došlo a zavazovala se  podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích.  Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád  22. srpna 1944, které prohlásilo  mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.
Vzhledem k roli Itálie při přípravě Mnichova, kladl Beneš velký význam na  postoj  italské vlády. Ta ve svém prohlášení z 26. září 1944 odsoudila politiku fašistické Itálie ve vztahu k Československu a prohlásila  Mnichov za neplatný od samého počátku. To samé prohlásila i o dalších územních změnách, zejména ve vztahu k Maďarsku a výslovně tak potvrdila absolutní  neplatnost tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. 
Mohlo by se zdát, že otázka neplatnosti Mnichova  byla uspokojivě vyřešena. Československé ministerstvo zahraničí začalo ještě v Londýně připravovat  československé požadavky pro mírovou smlouvu s Německem založené  na neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku. Také Německo, jako poslední ze signatářů,  mělo v okamžiku kapitulace uznat neplatnost Mnichova  a Československo mělo být obnoveno v předmnichovských hranicích. Československo se sice s výjimkou Podkarpatské Rusi v předmnichovských hranicích skutečně obnovilo, Benešova teorie kontinuity však dostala první povážlivé trhliny a československá právní stanoviska nebyla explicitně spojenci uznána. 
S Německem žádná mírová smlouva uzavřena nebyla a válečná koalice se začala pomalu rozpadat. Uznání československých argumentů ve vztahu  k Mnichovu je proto třeba složitě rekonstruovat z jednání Norimberského tribunálu, z několika ustanovení Postupimské konference včetně článku o transferu německé menšiny a z mírové smlouvy uzavřené s Maďarskem, která prohlásila za neplatnou vídeňskou arbitráž uskutečněnou jako přímý důsledek mnichovské dohody. 


3

Po roce 1948 získala otázka mnichovské dohody další dimenzi, když se z ní stala jedna z oblastí politické a propagandistické konfrontace mezi ČSR jako součástí sovětského satelitního bloku a Spolkovou republikou Německo. Blíže viz kapitola 4.  K československému pojetí neplatnosti  mnichovské dohody od samého počátku se totiž odlišně postavily oba německé státy. NDR vyjádřila svoje stanovisko nejprve ve „Společné deklaraci“ z 23. července 1950 a 17. března 1967 i ve smlouvě s Československou socialistickou republikou.  Podle článku 7 této smlouvy bylo „mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 dosaženo hrozbou útočné války, jakož i použitím síly proti Československu.“ Mnichovská dohoda byla dále prohlášena za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“ a za „hrubé porušení základních pravidel soudobého mezinárodního práva“. Proto byla „od samého počátku neplatná se všemi z toho vyplývajícími důsledky.“ Naprosto totožnou formulaci obsahovaly i smlouvy s Polskou lidovou republikou z  1. března 1967, s Bulharskem z 26. dubna 1968,  Maďarskem z 14. června 1968 a Rumunskem z 16. srpna 1968.  Po sovětské okupaci Československa byl tento argument zahrnut i do smlouvy mezi ČSSR a Sovětským svazem z 6. května 1970 jako určitý ústupek československé straně.
Z hlediska právní teorie bylo československé stanovisko upevněno okamžikem přijetí Vídeňské úmluvy o právu mezinárodních smluv 23. května 1969. Téměř všechny československé argumenty pro absolutní neplatnost od samého počátku obsahovala i tato úmluva kodifikující mezinárodní právo týkající se práva mezinárodních smluv. Význam Vídeňské úmluvy československá právní teorie posiluje argumentem, podle něhož je při hodnocení platnosti Mnichova možno tuto konvenci použít, neboť úmluva kodifikuje a maximálně pouze zpřesňuje kogentní normy mezinárodního práva platné i v období před vypuknutím druhé světové války. Československé delegaci se však nepodařilo prosadit jednoznačné odsouzení mnichovské dohody v některém z oficiálních dokumentů vídeňských jednání. 
Československé stanovisko vypadalo neotřesitelně. Avšak právě na počátku sedmdesátých let byly československé argumenty pro neplatnost Mnichova poprvé od roku 1942 přímo konfrontováno s odlišným právním a politickým názorem jiného státu tentokrát Spolkovou republikou Německo.
Zdlouhavá jednání dlouho ztroskotávala (blíže viz kapitola 4) na formulaci týkající se právě mnichovské dohody. Spolková republika byla ochotna se distancovat od Mnichova v rovině politické, historické a morální, v rovině právní však trvala na nutnosti přiznat platnost některým právním aktům vyplývajícím z mnichovské smlouvy, které se týkaly občanství a některých majetkových jednání mezi fyzickými osobami uzavřenými v dobré víře. Československá republika trvala na absolutní neplatnosti od samého počátku se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Spolková republika zejména nechtěla a nemohla ustoupit v otázce státního občanství těch občanů, kteří jej podle spolkového německého zákona z 22. února 1955 nabyli na základě právních skutečností nastalých v důsledku uzavření mnichovské smlouvy. 
Nakonec bylo dosaženo kompromisu, když mnichovská dohoda byla označena za nulitní a zároveň oba státy vyřešily i sporné otázky občanství a majetkových jednání.
Oba státy se však vzápětí po uzavření dohody neshodly na interpretaci smlouvy a Československo se rychle alespoň slovně vrátilo k původnímu, ideologicky zabarvenému výkladu. Ideologické a propagandistické aspekty přetrvávaly až do samého konce komunistického režimu v Československu v roce 1989. Samotná smlouva se SRN však zpochybněna nebyla a stala se do budoucna základem pro řešení sporných otázek mezi oběma státy.
Závěrem je možno konstatovat, že pro československý stát respektive i pro jeho právního nástupce Českou republiku je otázka absolutní neplatnosti mnichovské dohody součástí samotných základů, o které se opírá nárok vykonávat státní suverenitu nad současným státním územím. Jakékoli zpochybnění absolutní neplatnosti automaticky evokuje možnost územních a poté i majetkových nároků sousedních států. Nehledě na to, že se boj proti Mnichovu stal součástí novodobé československé státní ideologie a tato otázka má nepochybně i svoji dimenzi národní hrdosti. Právě z těchto důvodů je pro Československo mnichovská dohoda a její přijetí neplatným právním aktem bez ohledu na v zemi vládnoucí režim .
Vzhledem k tomu, že česko-německá deklarace otázku neplatnosti mnichovské dohody explicitně neřeší, měla by to být alespoň smlouva uzavřená mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo z 11. 12. 1973, která by měla být i nadále považována za konečný kompromis mezi německým a československým pohledem na Mnichov.

Bibliografická poznámka:
Problematikou „oduznání“ mnichovské dohody - stejně jako mezinárodním postavením československé exilové vlády, o němž bude řeč v další kapitole - se již v průběhu londýnského exilu zabýval především E. Táborský, právní poradce a tajemník E. Beneše. Srov. zvláště E. TÁBORSKÝ The Czechoslovak Cause. The Problems of International Law in Relation to Czechoslovakia, London 1944, české upravené vydání: Naše věc, Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946. Autor se tu kromě dalších otázek spojených s existencí prozatímního státního zřízení zabývá mezinárodně právními argumenty pro neplatnost mnichovské dohody i vlastním průběhem jejího „oduznání“ za druhé světové války. Kromě ve své době světoznámých právníků H. Kelsena či R. Cassina se mezinárodně právním rozborem mnichovské dohody zabýval i Q. WRIGHT, The Munich Settlement and International Law, v: American Journal of International Law, vol 33, 1939. V letech 1945-1948 se s problematikou mezinárodněprávních aspektů obnovy ČSR pokusilo vyrovnat několik renomovaných právníků. Jednalo se zejména o  L. VOŠTU, O právní kontinuitě Československé republiky, Praha, Všehrd 1947. Dále viz např. J. KOJECKÝ, Československo ve světle theorie mezinárodního práva o uznání, Brno 1946. Z EHLER Vypovězení války, Praha 1946, zdařile vyrovnal s problematikou válečného stavu mezi ČSR a Německem, respektive Maďarskem. R. BECKMANN, jenž měl v Londýně na starosti přípravu stíhání nacistických zločinců, je autorem zásadní práce Hitlerova válka proti Československu ve světle mezinárodního práva, která vyšla s předmluvou prof. A. Hobzy v Praze r. 1948. Další literatura, týkající se např. postavení (a mezinárodního uznání) čs. exilové vlády ve Velké Británii, je uvedena i v bibliografické poznámce za další kapitolou.
Pro poznání československých právních stanovisek mají klíčový význam též poválečné edice: Československo a Norimberský proces (Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu), Praha 1946, či záznamy o obžalobě, průběhu líčení a rozsudku procesu s K. H. Frankem: Český národ soudí K. H. Franka. Praha 1946.   
V 60. letech  se problematikou mezinárodněprávních aspektů mnichovské dohody a válečného stavu s Německem zabýval V. KOPAL. Jeho články Počáteční neplatnost Mnichovské dohody, Právník 1971; týž, K boji o uznání neplatnosti Mnichovské dohody z r. 1938, v: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1974; týž, Počátek válečného stavu mezi Československem a Německem, Časopis pro mezinárodní právo, 1968, č. 1, jsou sice ve svých ideových východiscích determinovány dobou svého vzniku, řada Kopalových argumentů je však dodnes zcela relevantní. Poslední souhrn československých argumentů viz ve studii J. KUKLÍKA, Oduznání mnichovské dohody za druhé světové války. Historie a vojenství 1997, č. 2, a v monografii téhož, Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha 1998, kap. IV.   
Československým stanoviskům protikladný a ve svém celkovém vyznění nepřijatelný vztah určité části sudetoněmecké historiografie vůči otázkám platnosti mnichovské dohody a česko - německým vztahům před i po druhé světové válce vyjadřuje a přímo symbolizuje práce H. RASCHHOFERA a O. KIMMINICHA, Die Sudetendeutsche Frage, naposledy vydaná v Mnichově v roce 1988, která navazuje na původní stejnojmennou Raschhoferovu publikaci z roku 1953. Sudetoněmecké argumenty k Mnichovu a k Benešově teorii kontinuity rozvedl E. ERMACORA, Die Sudetendetschen Fragen, Bonn1992.


IV. Dekrety prezidenta republiky

Jan Kuklík

1

Současné diskuze o česko-německých vztazích jsou velmi často spojovány s otázkou povahy či platnosti dekretů prezidenta republiky z let 1940-1945. Prezidentské dekrety, nazývané též nepřesně a se značnou dávkou pejorativnosti  „Benešovými dekrety“,  jsou vystaveny velkému tlaku  zejména ze strany některých politických kruhů ve Spolkové republice Německo a v poslední době i v Rakousku. Stupňují se často ultimativně kladené požadavky na jejich zrušení. Tato vystoupení se vyznačují překrucováním či neznalostí historických souvislostí jejich vzniku, stejně jako ignorováním důsledků, které by takovýto krok vyvolal.  Navíc není jasné od kdy by dekrety měly být prohlášeny za zrušené, kterých z nich by se tento krok měl týkat a tak bychom mohli pokračovat.  Dekrety prezidenta republiky jsou však úzce  spojeny se vznikem a fungováním prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci a s bezprostředně poválečným obdobím a  jejich zpochybňování se v tomto smyslu přímo dotýká i otázky obnovy Československa v předmnichovských hranicích a problematiky československého válečného a  poválečného vývoje.


2

Vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala Československá republika fakticky existovat.  Podle československých právníků a politiků však Československá republika  právně existovala dále.  Politickým základem tohoto tvrzení se stala  teorie právní a politické kontinuity formulovaná Edvardem Benešem, podle níž Československo nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva, nemělo však žádné vládní orgány, které by jej v mezinárodních vztazích zastupovaly.
Prosazování československého stanoviska mohlo na mezinárodním fóru začít teprve po vypuknutí druhé světové války. Dlouho se však nedařilo vytvořit prozatímní exilovou vládu, která by mohla československý stát v zahraničí zastupovat. Situaci komplikovaly osobní a politické spory ve vedení československého odboje a odmítavý postoj Francie  a Velké Británie vůči obnově Československa v předmnichovských hranicích.  Československé emigraci se proto na počátku války nepodařilo přesvědčit Francii a Velkou Británii o nutnosti  vytvořit  prozatímní vládu a tak mohl být 17. října 1939 vytvořen pouze Československý národní výbor vedený E. Benešem.   Ten se  snažil dosáhnout uznání tohoto výboru za prozatímní československou vládu, avšak tohoto úspěchu dosáhl teprve po vojenské porážce Francie. Velká Británie uznala  prozatímní československou vládu s výhradami, které se týkaly konečné podoby československých poválečných hranic a jurisdikce nad československými státními příslušníky německé národnosti na britském území.  Na základě tohoto uznání se ve Velké Británii  ustavil systém Prozatímního státního zřízení ČSR tvořený prezidentem republiky, exilovou vládou a Státní radou.
Prezidentem ČSR byl potvrzen Edvard Beneš, který byl zpočátku uznáván Velkou Británií za československého prezidenta pouze de facto.  Základem pro Benešovu funkci se stalo tvrzení, že jeho rezignace z prezidentského úřadu byla  neplatná, neboť byla učiněna pod nátlakem ze strany Německa. Až do roku 1942 se Beneš mohl odvolávat na trvání sedmiletého funkčního období od prezidentských voleb z prosince roku 1935. Dne 3. prosince 1942 prodloužila exilová vláda s odvoláním na paragraf  58 československé ústavní listiny z roku 1920 a na zákon o volbě prezidenta republiky jeho funkční období až do doby, než bude možné zvolit nového prezidenta. Zároveň podpořila Benešovo tvrzení, že jeho rezignace na prezidentský úřad byla vynucená a tudíž neplatná. Jako zvláštní důvod trvání Benešovy prezidentské funkce uváděla vláda ve svém prohlášení její uznání učinění ze strany spojeneckých států.  Normotvorná činnost byla v rámci exilového  státního zřízení vykonávána ústavními dekrety, dekrety prezidenta republiky a nařízeními vlády.  Právním základem pro jejich vydávání se stal  ústavní dekret č. 2 Úředního věstníku československého o prozatímním výkonu moci zákonodárné.  Tento ústavní dekret řešil mimořádnou ústavní situaci, do které se Československá republika  dostala ne vlastní vinou, a kterou ústavní listina z roku 1920 nepředpokládala a neřešila. Především se československé exilové zřízení muselo vypořádat s nemožností svolat nejvyšší zákonodárný orgán ČSR - Národní shromáždění - v podmínkách okupace Československa.
Tam, kde Ústavní listina z roku 1920 vyžadovala k výkonu pravomocí prezidenta republiky podle § 64 bodu 1 a 3 souhlas Národního shromáždění,  nahrazoval jej souhlas československé exilové vlády. Jednalo se například o pravomoci vyplývající ze zastupování státu navenek či o vyhlašování válečného stavu. Uvedené ustanovení realizoval prezident republiky spolu s předsedou vlády Šrámkem 16. prosince 1941, když vydal prohlášení, podle kterého je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem a se všemi státy, se kterými jsou ve válečném stavu ostatní Spojenci.
§2 ústavního dekretu pak stanovil, že zákonodárná činnost byla po dobu fungování prozatímního státního zřízení vykonávána ústavními dekrety a dekrety prezidenta republiky vydanými na návrh vlády a spolupodepsanými prezidentem a předsedou vlády respektive ministry odpovědnými za jejich provedení.
Po vydání ústavního dekretu č. 12/1942 Úředního věstníku československého si prezident před vydáním dekretů  musel navíc vyžádat poradní zprávu Státní rady. Již podle důvodové zprávy k ústavnímu dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné se počítalo s tím, že dekrety prezidenta republiky budou vydávány pouze v nejnutnějších případech,  budou maximálně šetřit ustanovení ústavní listiny z roku 1920 a především ústavou zaručená práva československých občanů a po válce budou podléhat dodatečnému schválení řádně ustaveného zákonodárného sboru - tzv. ratihabici poválečným Národním shromážděním.
Velká většina z více jak 30 ústavních dekretů a dekretů prezidenta republiky, které byly vydány v Londýně, se týkala ustavení exilového státního zřízení, jeho státních rozpočtů a fungování československých vojenských jednotek. Poslední období normotvorby exilového státního zřízení bylo potom věnováno obnovení právního pořádku a státního zřízení osvobozeného Československa.
První exilovou vládu jmenoval E. Beneš 22. července 1940. V jejím čele stál po celou dobu její činnosti v Londýně předseda československé strany lidové  Msgre. J. Šrámek.  Prozatímní  vláda byla kromě Velké Británie uznána i ostatními exilovými vládami v Londýně, britskými dominiemi a Francouzským  výborem národního osvobození generála Ch. de Gaulla.  Definitivního britského uznání se československé exilové vládě dostalo  18. července 1941.  Stalo se tak po vstupu Sovětského svazu do války a po změně dosavadního vyčkávacího stanoviska britské vlády. Sovětský svaz změnil svoji nepříznivou politiku vůči obnově Československa, která vyplývala ze sovětsko-německého paktu o neútočení ze dne 23. srpna 1939 a která se projevila například uzavřením československého vyslanectví v Moskvě v prosinci 1939 a uznáním Slovenské republiky.
Spojené státy americké, které neuznaly vytvoření protektorátu, nadále pokládaly za představitele ČSR v USA československého vyslance ve Washingtonu V. Hurbana. Beneše a exilovou vládu však uznaly jako vládu prozatímní teprve 31. července 1941 dopisem amerického velvyslance ve Velké Británii J. Winanta adresovaného ministru zahraničních věcí J. Masarykovi a definitivní americké uznání československé exilové vlády se uskutečnilo  až  v průběhu  října 1942. 
 Ústavním dekretem č. 1/1940 Úředního věstníku československého byla se zpětnou platností ke dni britského uznání 21. července 1940 zřízena Státní rada jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení v emigraci.  Měla 40 členů, které  jmenoval prezident republiky vždy na dobu jednoho roku. Státní rada měla za úkol podávat prezidentovi a vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident předal k posouzení. K dalším jejím úkolům patřila omezená kontrola vlády a příprava poválečného zákonodárství.  
 Systém exilového státního zřízení doplnila Právní rada vytvořená usnesením vlády a rozhodnutím prezidenta republiky 4. února 1942. Právní rada byla charakterizována jako poradní a quasi soudní orgán, jehož úkolem bylo podávat  právní posudky při přípravě osnov normativních aktů exilového státního zřízení a posuzovat stížnosti československých státních příslušníků proti rozhodnutím orgánů exilového státního zřízení. Právní radu mohl o posudek požádat prezident republiky, Nejvyšší účetní a kontrolní úřad nebo československý státní příslušník. Právní rada se významným způsobem podílela svými posudky i na přípravě dekretů prezidenta republiky a na přípravě poválečného zákonodárství.
 Z výše uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky vydávané v londýnském exilu nebyly rozhodně aktem jediné osoby a E. Beneš se pro jejich vydávání snažil získat rozsáhlou politickou podporu i odpovědnost  mezinárodně uznané vlády, Státní rady a v jistém smyslu i Právní rady.
 Významným faktem je, že uvedený způsob vydávání právních norem v exilu, stejně jako vytváření exilových státních reprezentací v době ústavní nouze a okupace nacistickým Německem, byla nucena uskutečnit i řada dalších států. Na první místě je nutné uvést případ Polska, ale analogický přístup k řešení ústavně právní nouze přijaly i Nizozemí, Belgie, Norsko, Jugoslávie i de Gaullův Národní výbor, později přeměněný v prozatímní vládu. 


3

V posledním roce svého fungování se exilové prozatímní státní zřízení ČSR  soustředilo na přípravu aktů pro zajištění obnovení právního řádu a státních orgánů osvobozeného Československa. V jeho činnosti se stále zřetelněji projevoval vliv názorů moskevského vedení KSČ, které své požadavky tlumočilo Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v prosinci roku 1943.  K jejich prosazení komunisté využívali především vzrůstající prestiž a vojenskou sílu Sovětského svazu, zvláště když bylo pravděpodobné, že jeho armády proniknou hluboko do středu Evropy.
 Na základě  smlouvy se SSSR o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území z 8. května 1944 (obdobnou smlouvu s Československem nechtěly západní velmoci uzavřít) vydal dne 3. srpna 1944 prezident republiky ústavní dekret č. 10 Úředního věstníku československého o dočasné správě osvobozeného území republiky Československé. Podle dekretu  až do doby, než se na území republiky přesunulo sídlo československé vlády, vykonával správu osvobozeného  území Úřad pro správu osvobozeného území vedený vládním delegátem, jmenovaným prezidentem republiky. Jeho úřad zanikal příchodem československé vlády na osvobozené území.  Vládním delegátem jmenoval prezident na základě usnesení vlády ze dne 30. června 1944  dosavadního ministra hospodářské obnovy Františka Němce. 
Základem československého poválečného právního vývoje se bezpochyby stal ústavní dekret prezidenta republiky  o obnovení právního pořádku vydaný téhož dne a publikovaný pod č. 11 v Úředním věstníku československém. Tento dekret byl po válce znovu publikován ve Sbírce zákonů pod č. 30/1945 Sb.  Dočasně platil pouze v českých zemích a konečnou podobu dostal teprve zákonem prozatímního Národního shromáždění č. 12/1946 Sb. ze dne  19. prosince 1945, kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. Jeho hlavním úkolem bylo zabránit právnímu chaosu, kdy na předválečném československém území platilo několik naprosto rozdílných právních řádů. Tento ústavní dekret měl zejména prosadit předmnichovský právní řád proti právnímu řádu nacistickému, protektorátnímu a právnímu řádu slovenského státu.
 Jeho první hlava pojednávala „o obecných právních normách“. Ústavní a jiné československé právní předpisy vydané do 30. září 1938 prohlašovala za československý právní řád, zatímco předpisy vydané v tzv. době nesvobody nebyly součástí československého právního řádu, protože nebyly vydány ze svobodné vůle československého lidu. Na přechodnou dobu však mohly být používány ty předpisy, které  se svým obsahem nepříčily Ústavě. V žádném případě se však nemohlo používat předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva. Ústavní dekret o obnovení právního pořádku také znovu potvrdil zásadu, že všechny předpisy exilového státního zřízení podléhaly dodatečné ratihabici. Hlava II. se týkala individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků, které bylo možno na návrh stran zrušit nebo změnit, pokud se právní předpisy, podle kterých byly vydány, příčily ústavě. Zvláštní podmínky stanovil ústavní dekret o trestních rozsudcích. Za nicotné především prohlásil ty rozsudky, podle kterých byl někdo odsouzen za čin, který nebyl trestný podle československého práva  nebo pokud byly  trestné činy spáchány s úmyslem přispět k osvobození Československa. Hlava IV. ústavního dekretu pak ponechala vládě možnost určit svým nařízením, které ze soudních a správních orgánů zřízených v době nesvobody, mohly  dočasně úřadovat i po osvobození.  Doba nesvobody podle rozhodnutí vlády skončila 4. května 1945.
 Dekret prezidenta republiky o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění z 4. prosince 1944 měnil dosavadní systém státní správy. Podle něj měly  na osvobozeném území  jako prozatímní orgány veřejné správy  vznikat místní, okresní a zemské národní výbory podřízené vládě.  Právě z národních výborů mělo vzejít Prozatímní Národní shromáždění, jakožto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán Československé republiky. Otevřená zůstávala otázka fungování dosavadního správního systému a délka zmíněného prozatímního období.
 Dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 3 Úředního věstníku československého o výkonu moci zákonodárné v přechodném období. Podle tohoto dekretu se prezident republiky zmocňoval pokračovat na osvobozeném území ve vydávání dekretů podle ústavního dekretu o prozatímní výkonu moci zákonodárné až do doby, než se ustaví prozatímní Národní shromáždění. Nemusel si již vyžadovat poradní správu Státní rady, která zanikla v souvislosti s přechodem československého exilového státního zřízení z Londýna na osvobozené území.
 Při  přípravě  na návrat do osvobozené vlasti vydal prezident Beneš na počátku roku 1945 ještě sérii dekretů, které se týkaly hospodářských a měnových záležitostí a především dekret ze dne 1. února 1945 č. 6 Úředního věstníku československého o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, který byl s určitými změnami nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země platným  stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. Stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu uvedené trestné činy a zřizoval pro jejich rozhodování mimořádné lidové soudy. Pro nejtěžší zločiny a nejvýznamnější provinilce zřizoval dekret prezidenta republiky z 19. června 1945 Národní soud. Na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Uvedené normy se staly základem tzv. retribuce, která byla jistě legitimním krokem obnovované státní moci, na druhou stranu se však často stala způsobem vyřizování politických i osobních sporů.
 Retribuce v sobě zahrnovala potrestání jak nacistických válečných zločinců, tak i domácích kolaborantů. Exilové vlády v Londýně včetně vlády československé upozorňovaly velmoci na ukrutnosti páchané na jejich území a podaly v tomto smyslu řadu memorand. Již 13. ledna 1942 se v St. James Palace v Londýně sešli zástupci Československa, Polska, Jugoslávie, Norska, Řecka, Belgie, Holandska, Lucemburska a Francie a přijali deklaraci, která požadovala stíhání a potrestání nacistických zločinů spáchaných v okupovaných státech.   Československý postoj výrazně ovlivnilo především vyhlazení Lidic a popravy, které následovaly po atentátu na Heydricha. Retribuční soudnictví bylo spojeno s novým vymezením mezinárodního trestního práva ve smyslu moskevské deklarace ministrů zahraničí SSSR, Velké Británie a USA z 30. listopadu 1943 o potrestání nacistických zločinců.  Nacističtí zločinci, kteří se dopustili ukrutností, masakrů a poprav měli být vydáni vládám těch států, na jejichž území se zločinů dopustili.   Již 20. října 1943 byla vytvořena komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů vedená Sirem Cecilem Hurstem.  Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů 3. října 1944 doporučila zřízení soudu Spojených národů pro válečné zločiny.  Návrh realizovala londýnská dohody čtyř velmocí o potrestání válečných zločinců z 8. srpna 1945 a ustavení Mezinárodního soudního tribunálu.  V jeho statutu publikovaném v ČSR pod č. 164/1947 Sb. došlo k vymezení kategorií zločinů proti míru, válečných zločinů a  zločinů proti lidskosti.  Mezinárodní soudní tribunál měl „soudit a potrestat hlavní válečné zločince států evropské osy“.
  Retribuční dekret prezidenta republiky však pro československé trestní právo a pro československé mimořádné soudy vyhradil potrestání jak „nacistických válečných zločinců“, kteří nespadali pod kategorie nejvýznamnějších válečných zločinců souzených spojenci, tak i  „domácích“ pachatelů - tzv. zrádců a kolaborantů. Vycházel přitom z obdobných principů, jaké přijaly i další exilové vlády, zejména polská, nizozemská či francouzská prozatímní vláda.  Polská exilová vláda ostatně vydala svůj retribuční předpis formou dekretu již v březnu 1943.  


4

Při faktické obnově Československé republiky však došlo k významným změnám ve shora uvedené  Benešově koncepci připravované v Londýně.  Její změny vyvolal především vývoj na Slovensku, vzestup vlivu komunistické strany a postup Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi. 
Na Slovensku došlo koncem roku 1943 k vytvoření Slovenské národní rady (SNR) jako společného orgánu občanského a komunistického odboje. Jejím programem se stalo obnovení Československa, avšak na principu „rovný s rovným“, stejně jako provedení rozsáhlých sociálních a hospodářských reforem.  SNR se pokusila převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání  a 1. září 1944 vydala prohlášení, podle něhož přebírala na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, jakožto jediný oprávněný zástupce slovenského národa.  SNR vyhlásila, že chce postupovat v souladu s československým zahraničním odbojem a pracovat na vytvoření nové Československé republiky. Uvedená deklarace byla potvrzena vydáním nařízením č. 1 SNR, podle něhož SNR vykonávala veškerou zákonodárnou, výkonnou a vládní moc na Slovensku.  Zákonodárnou moc hodlala SNR vykonávat prostřednictvím nařízení. SNR také řešila problém  platnosti stávajících československých a slovenských právních předpisů, které na Slovensku prozatímně zůstávaly v platnosti, pokud neodporovaly republikánskému zřízení a demokratickému duchu. SNR pokládala československou exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, avšak postavila se proti Benešově pojetí právní a politické kontinuity ve vnitrostátním měřítku. Uvedená nařízení SNR a politický vývoj na Slovensku  ve svém důsledku způsobily, že na území Slovenska nebyla celá řada dekretů prezidenta republiky aplikována a že došlo k asymetrickému uspořádání československých orgánů. Po ustavení nové československé vlády v Košicích vydával prezident republiky své dekrety ve smyslu nařízení SNR č. 30 ze dne  21. dubna 1945 s celostátní platností  pouze po dohodě se Slovenskou národní radou.
 Benešova teorie kontinuity a obnovy Československé republiky v předmnichovských hranicích byla kromě vývoje na Slovensku ohrožena i postupem Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi, která tvořila součást předválečného Československa. Sovětské vojenské orgány neposkytly československému vládnímu delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu příslušné československo sovětské smlouvy a umožnily za aktivní účasti orgánů NKVD „spontánní akci místního obyvatelstva za připojení k Sovětskému svazu“. Beneš a československá exilová vláda byli nuceni akceptovat odtržení Podkarpatské Rusi a její připojení jako Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Po válce tento faktický stav stvrdila i mezinárodní československo-sovětská smlouva z 29. června 1945 a ústavní dekret prezidenta republiky č. 60/1945 Sb. o přípravě jejího provedení.
 Londýnskému československému státnímu  zřízení v emigraci nebylo umožněno, aby se vrátilo ve své původní podobě do osvobozené vlasti. Na žádost sovětské diplomacie a na nátlak KSČ bylo rozhodnuto, že bude na osvobozeném území vytvořena nová vláda a že dosavadní vláda londýnská  podá demisi. V březnu 1945 opustil prezident Beneš Londýn a odjel do Moskvy, kde se londýnští exiloví politici zúčastnili jednání o složení nové vlády s moskevským vedením KSČ a se zástupci SNR. Došlo k dohodě o složení vlády a jejím programu, vyhlášeném symbolicky na  osvobozeném území v Košicích.  


5

Dekrety vydávané na osvobozeném území a publikované ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé se od londýnského období kvalitativně odlišovaly. Byly vydávány do ustavení Prozatímního Národního shromáždění (28. října 1945) a změnil se jejich záběr a způsob přípravy a přijímání. Podíl E. Beneše a Kanceláře prezidenta republiky na přípravě dekretů se nadále zmenšoval a naopak narůstal vliv a zároveň politická odpovědnost stran Národní fronty a zejména vlády za jejich formulaci. Politicky vycházela řada dekretů z Košického vládního programu, který se dekrety jako nejdůležitější druh právní normy  přechodného období snažily realizovat.
Celkem 98 dekretů vydaných na osvobozeném území mělo různorodý charakter. Kromě již výše zmíněných retribučních  dekretů, dekretů o změnách v ústavních orgánech ČSR, ve státní správě, dekretů o zajištění obnovy v oblasti národního hospodářství a státních financí, vzniku nových vysokých škol či norem dotýkajících se soudní soustavy se jednalo o dvě další skupiny dekretů - dekrety znárodňovací a dekrety řešící osud německé a maďarské menšiny v ČSR.  K nim je někdy přiřazován ještě dekret prezidenta republiky  č. 122/1945 Sb. ze dne 18. října 1945 o zrušení německé univerzity v Praze, který definitivně ukončil činnost této nacisty ovládané vysokoškolské instituce.  
Vzhledem k účelu této studie se zaměříme pouze na posledně jmenovanou skupinu, která také většinou tvoří pravé jádro sporů o „Benešovy“ dekrety.
1) Přes obecně rozšířený názor neexistuje dekret prezidenta republiky, který by z hlediska československého práva nařizoval či právně upravil vlastní transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR.  Dekrety s dotýkaly otázek státního občanství a osudu majetku osob německé a maďarské národnosti, avšak k vlastnímu provedení transferu byla užita vládní nařízení a další předpisy vydané  ministerstvy vnitra a  národní obrany.  Samotný odsun německé a maďarské menšiny z ČSR je podle převládajícího československého stanoviska otázkou, kterou je nutno posuzovat v mezinárodně právní a  politické konstelaci konce druhé světové války.  Z tohoto pohledu se nejčastěji zdůrazňuje, že  proběhl na základě hlavy XIII. Zprávy Postupimské konference z 2. srpna 1945, že se na transferu podílely velmoci, že proběhl i v jiných státech  a že se tedy  nejedná o izolovaný problém československo-německý. Myšlenka odsunu německé menšiny z Československa vznikla již na počátku domácího odboje, jehož vojenská složka byla v požadavcích na odsun nejradikálnější. Domácí odboj svým postojem významným způsobem ovlivnil i rozhodování československé exilové vlády. I když diskuse o transferech menšin se objevovaly již od počátku války, československý exil se jimi začal systematicky zabývat po uznání prozatímní vlády. Pojem odsunu se proto objevil již v memorandu „Mírové cíle československé“ z 3. února 1941 a byl formulován ve spojení s  obnovou Československa v předmnichovských hranicích. E. Beneš původně princip odsunu kombinoval s možným odstoupením části československého pohraničního území spolu s odsunem těch představitelů německé menšiny, kteří se proti Československé republice nejvíce provinily.  K přesunům obyvatelstva mělo dojít  i uvnitř československého území. 6. ledna 1942 E. Beneš koncipoval „memorandum o otázce hranic ČSR“. V něm obsáhle shrnul své názory na řešení osudu německé menšiny v ČSR. Beneš předpokládal, že značná část Němců „v revolučním převratu na konci války bude v bojích zničena, jiná veliká část dobrovolně uteče, aby záhubě unikla, a ostatní, kteří tam ještě zbudou, budou nějakým způsobem vystěhováni do Německa a Rakouska.“ Vyloučil zároveň návrat ke koncepci „minoritní politiky první republiky.“ V zásadě požadoval obnovu předmnichovských hranic s tím, že připouštěl „opravu dřívější historické hranice republiky tak, aby bylo postoupeno Německu značnější území československé výměnou za nepoměrně menší území německé, čímž by automaticky cestou smírnou a bez dalších obětí a útrap obyvatelstva byl celkový počet Němců v Československu o značné procento zmenšen.“ Tak by se počet Němců snížil o 600 000-700 000. Beneš to považoval za  „velikou koncesí teritoriální, a tím politickou na adresu Německa“. Byl si též vědom, že proti tomuto řešení bude „vzhledem k událostem posledních let ... veliký odpor“. Tuto výměnu území  však Beneš hodlal doplnit a podmínit zásadou, „že transferem bude z Československé republiky převedeno do Německa (tj. do pruského Slezska, do Saska a do Bavorska) a do Rakouska přibližně dalších 1 200 000 - 1 400 000 obyvatel německého jazyka z Československa (tj. za jednoho obyvatele s územím jiné dva Němce bez území).“ Na podporu tohoto řešení uváděl i transfer  obyvatel  z Turecka do Řecka po válce řecko-turecké z r. 1922. V celkových číslech to znamenalo, že do Německa by bylo vysídleno  2 100 000 Němců a  v ČSR by zůstalo  asi 1 000 000 německého obyvatelstva. Transfer měl být proveden organizovaně, s finanční pomocí pro odcházející obyvatelstvo a měl být mezinárodně schválen. Beneš též předpokládal, že transfer by do značné míry uspokojil  hlavní československé reparační požadavky „za všecko loupežení a vykrádání republiky během dlouhé německé okupace“. Benešovy představy o odstoupení jakékoli části území stejně jako Benešem navrhovaná „samospráva“ pro sudetské Němce v rámci ČSR však narazily na odpor nejen v domácím odboji, ale i u exilové vlády. Další zpřesnění  představ o transferu  provedl Beneš v listopadu 1943 v „desetibodovém plánu o transferu německého obyvatelstva z ČSR“.  V něm již byla uvedena zásada, že Československo bude svým vlastním zákonodárstvím rozhodovat o zachování či žádostech o své státní občanství u osob německé a maďarské národnosti a charakterizován okruh osob, kterých se transfer bude týkat. Zejména se jednalo o  aktivní nacisty, příslušníky gestapa, reprezentanty nacistické správy v protektorátu  či funkcionáře Henleinovy strany . 
V konečné podobě byly československé požadavky na transfer německé a maďarské menšiny formulovány v aide memoire československé vlády z 24. srpna 1944 o podmínkách příměří s Německem určené pro jednání  Evropské poradní komise a v následném memorandu československé vlády z 23. listopadu 1944. Československá strana v nich požadovala, aby spojenci přijali do Německa bývalé československé státní občany, kteří budou občanství zbaveni. Zavázalo si ponechat maximálně 800 000 Němců a požadovalo odsunout asi 1 600 000  příslušníků německé menšiny. U maďarského obyvatelstva předpokládala československá vláda využití principu výměny obyvatelstva s Maďarskem. Memorandum též konstatovalo, že celá záležitost osob určených k transferu bude souviset s československou úpravou státního občanství.  
Československé stanovisko k odsunu německého obyvatelstva nelze posuzovat izolovaně bez srovnání s postupem dalších států protihitlerovské koalice. Obdobné požadavky totiž během druhé světové války formulovala zejména též polská a jugoslávská exilová reprezentace a domácí odboj v těchto státech.  Rozhodující pro provedení odsunu však byl postoj velmocí. V průběhu druhé světové války se ukázalo, že transfer národnostních menšin bude zřejmě jedinou cestou řešení složitých národnostních problémů řady států střední a jihovýchodní Evropy. Konstrukce ochrany menšin uvnitř národních států  pod patronátem Společnosti národů se v průběhu meziválečného období ukázala jako neúčinná a zvláště německé menšiny se staly významnou součástí agresivní nacistické politiky. Odtržení území, na kterém tyto menšiny žily, jak to velmoci učinily v Mnichově, nebylo přijatelné pro státy, kterých by se takové řešení mohlo týkat. Proto velmoci tzv. Velké trojky princip transferu  přijaly již v průběhu druhé světové války. Velká Británie vyslovila souhlas s transferem německých minorit na základě memoranda A. Edena z 2. července 1942 na zasedání válečného kabinetu a Eden o tom 7. července 1942 informoval  E.  Beneše.  Dne 22. dubna 1943 pak podtajemník Foreign Office W. Strang sdělil Benešovi, aby při své cestě do USA vycházel z faktu, že britská strana se pro princip transferu sudetských Němců již vyslovila. Zároveň si však britská strana ponechala rezervu ke konkrétnímu provedení transferových plánů ve střední a jihovýchodní Evropě. Na problémy vztahu Velké Británie k transferu upozornil již Detlef Brandes, jenž však zároveň tvrdí, že britská vláda hodlala podporováním odsunu posílit pozice států střední a východní Evropy, „aby se v budoucnu obešly bez britské pomoci“.  Americký souhlas následoval u příležitosti Benešovy návštěvy USA a to  ústy prezidenta F. D. Roosevelta při rozhovoru s E. Benešem  13. května 1943. H. Ripka informoval o Rooseveltově souhlasu s transferem německé menšiny československého velvyslance v SSSR Z. Fierlingera.  Ještě za Benešovy návštěvy USA přišla do Washingtonu sovětská reakce. H. Ripka sdělil Benešovi, že sovětský vyslanec A. J. Bogomolov mu výslovně potvrdil, že sovětská vláda  s myšlenkou transferu souhlasí.  Princip transferu prováděného pod mezinárodním dohledem se stal významnou součástí mezispojeneckých jednání na konci války zejména ve spojení s otázkou konečné podoby polských západních hranic, což ostatně naznačilo již jednání A. Edena se Stalinem v Moskvě v prosinci 1941. Pravdou však je, že především USA zaujaly ke konkrétní přípravě odsunu německých menšin v Evropě již na počátku roku 1945 rezervovaný postoj.  Celou situaci posuzovaly ve vztahu k transferu Němců z ostatních zemí a k osudu ostatních utečenců, jejichž příval  musely řešit okupační úřady v Německu. Zvláště divoký odsun vláda USA kritizovala a požadovala jeho provádění  pod kontrolou  velmocí a na základě jejich dohody. Stejně tak  divoký odsun odsuzovalo veřejné mínění a tisk ve Velké Británii a myšlenku transferu napadali zejména Jakschovi němečtí sociální demokraté. 
V rámci tzv. divokého odsunu, který byl prováděn bezprostředně po skončení válečných událostí, bylo z Československa vysídleno více jak 600 000 Němců  a v jeho průběhu došlo k řadě násilností a individuálních aktů bezpráví, zejména ze strany tzv. Revolučních gard.  Konec války doprovázený stupňujícím se německým terorem zejména v průběhu květnového povstání vyvolal ze strany českého obyvatelstva násilné akce odvety, ke kterým došlo například v Přerově, Ústí nad Labem či v Brně.  Počet  obětí „divokého odsunu“  byl československým úředním šetřením na počátku 90. let odhadnut na 20 000-40 000. Česko-německá komise historiků došla k počtu 25 000 obětí.  Divoký odsun byl  též Československem využit k nastolení  faktické situace, kterou Postupimská konference musela vzít  na vědomí.
Po rozhodnutí postupimské konference v srpnu 1945 byl postup československých orgánů ve velké většině případů v souladu s mezinárodními podmínkami pro provedení transferu.  Transfer sice probíhal v rámci dobových možností, avšak životní podmínky ve shromažďovacích táborech nebyly především pro ženy a děti dobré. Problémem bylo i rozdělování rodin v průběhu transferů.  Stejně tak nebyly dostatečné ani příděly potravin či oděvů, ačkoli československé úřady pro odsunuté využily i materiální pomoc UNRRA.  V rámci organizovaného odsunu bylo do konce roku 1946 (kdy byl hromadný odsun ukončen)  do okupačních zón v Německu přesídleno více jak 2 miliony osob. Téměř 1,5 milionů československých Němců bylo přijato v americké okupační zóně a více jak 800 000 pak v zóně sovětské. Dílčí transfery pokračovaly až do roku 1949. Nikoli nezanedbatelnou část odsunutých tvořili i němečtí antifašisté, na které se vymezení odsunu a ztráty občanství nevztahovaly. Poněkud komplikovanější byla otázka československých Maďarů.  Západní velmoci se postavily proti masovému odsunu maďarského obyvatelstva a tuto otázku měla podle ustanovení mírové smlouvy s Maďarskem řešit dohoda obou států. Maďarsko-československá dohoda  z února 1946 o výměně obyvatelstva však vedla pouze k výměně 73 000 obyvatel. Velká část maďarské menšiny tak byla vystavena tzv. reslovakizaci, neboli násilnému odnárodnění a přihlášení se za Slováky. Více jak 40 000 Maďarů bylo také z jihu Slovenska násilně přesídleno do jiných částí republiky.
   
2.  Pro vymezení osob, kterých se odsun měl týkat,  byl  klíčový ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Vycházel z teorie, že z hlediska československého práva státní občanství československé u osob německé a maďarské národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze státního svazku.  Jako osoby zbavené československého státního občanství  bylo možno provést jejich transfer do okupačních zón v Německu.  Československé právo totiž neuznávalo ani pomnichovský právní vývoj ani právní stav nastalý po 15. březnu 1939, na jehož základě se většina československých občanů německé národnosti stala říšskými občany. Po odstoupení části území Slovenska Maďarsku nastal obdobný vývoj u československých občanů maďarské národnosti.    Dekret  vycházel z předpokladu, že státního občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska. Tyto osoby se tak  staly občany států, se kterými bylo Československo od září 1938 ve válečném stavu. Na druhou stranu od počátku diskusí o uvedeném dekretu byla zdůrazněna nutnost vymezit okruh osob, na které by se ustanovení o ztrátě občanství nevztahovala, zejména pokud šlo o občany, kteří zůstali československému státu věrni, popřípadě bojovali za jeho osvobození.
 Uvedený ústavní dekret totiž konstatoval, že československými státními občany nejsou ty osoby německé nebo maďarské národnosti, které podle předpisů cizí okupační moci nabyly státní příslušnosti  německé nebo maďarské, a to zpětně od doby, kdy se tak stalo.  V této souvislosti se hovoří též o "naturalizačních aktech německé a maďarské okupační moci." Oproti tomu byla dekretem vymezena skupina osob, jimž československé občanství zůstalo zachováno a skupina osob, které mohly o československé občanství znovu požádat. Zachováno zůstalo občanství těm osobám, které prokázaly, že ČSR zůstaly věrny - například se účastnily bojů proti nacismu v československých i spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji. Za prokázání věrnosti československému státu se pokládala i politická činnost v emigraci, financování odboje apod. O zachování občanství rozhodovalo z úřední povinnosti ministerstvo vnitra. Občanství zůstalo zachováno i  Němcům a Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky  přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“. Z tohoto důvodu nemůžeme u tohoto dekretu hovořit o paušálním uplatnění principu kolektivní viny. Kromě právní konstrukce  je tu však třeba připomenout i  hledisko praktické proveditelnosti a rychlosti rozhodování v konkrétní situaci bezprostředně po válce, které  při uvažování československých orgánů převládlo.
 Požádat  o navrácení občanství mohli ve lhůtě 6 měsíců od dne publikace vyhlášky ministerstva vnitra i další němečtí antifašisté, a to na základě posudku zvláštních komisí.  Podrobnosti upravovala  vyhláška ministerstva vnitra z 25. srpna 1945 č. 51/1945 Sb. a  oběžník ministerstva vnitra z 24. srpna 1945.  Do této kategorie osob byli zařazeni jako „antinacisté“ či „antifašisté“ například ti, kdož byli z rasových či politických důvodů vězni koncentračních táborů nebo ve vězení.  Žádosti o navrácení občanství však nesmělo být vyhověno,  „jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana“.  Pro účely tohoto dekretu se  provdané ženy a nezletilé děti posuzovali samostatně. Žádosti o navrácení československého státního občanství, které podávaly manželky a nezletilé děti   československých státních občanů, měly však být podle ustanovení dekretu  „posuzovány blahovolně“ a až do rozhodnutí o žádostech byli považováni za  československé státní občany. Lhůta pro podání žádosti o navrácení československého státního občanství u okresního národního výboru byla stanovena od 10. srpna 1945 do 10. února 1946. Dekret postihoval ztrátou československého státního občanství i Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi. 
 
3. Zásahů do majetkových poměrů ( tedy provedení konfiskací, znárodnění či dosazení národní správy) osob německé a maďarské národnosti se dotýkaly následující dekrety:
- dekret č. 12/1945 Sb.,. z 21. července 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i  zrádců a nepřátel českého a slovenského národa  
- dekret č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody  a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.
- dekret č. 28/1945 Sb.  z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. 
- znárodňovací dekrety č. 100-103/1945 Sb. (v případě německého a maďarského státu, nacistických právnických osob i osob německé a maďarské národnosti zbavených československého státního občanství se znárodňovalo bez náhrady).
- dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.
Zvláštní postavení pak měl dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb. ze dne 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství.

 Také u těchto dekretů nelze hovořit o paušálním uplatnění principu kolektivní viny a navíc, jak ostatně z jejich obsahu vyplývá,  netýkaly se pouze „Němců a Maďarů“, ale všech osob, které se proti československému státu provinily, a byly označeny buď za „zrádce a kolaboranty“ či za „osoby státně nespolehlivé“. V tomto ohledu se právně naplňovaly politické postuláty Košického vládního programu a uvedené dekrety jsou přímo spojeny s výše zmíněnými retribučními předpisy. Nekonfiskoval se však například majetek těm Němcům a Maďarům, „kteří se aktivně účastnili zúčastnili boje za  zachování celistvosti a osvobození Československé republiky.“ Dekrety také nedopadaly pouze na fyzické osoby (tj. jednotlivce), ale týkaly se především německého a maďarského státu a právnických osob, které se podílely na vedení války či sloužily nacistům.
 Výše uvedené dekrety, jejichž účinky zásadním způsobem proměnily vlastnickou strukturu Československé republiky a zdaleka se netýkaly pouze německé a maďarské menšiny, není možné zpětně prohlásit za neplatné, aniž by tím byla zásadním způsobem ohrožena právní jistota a stabilita současných vlastnických vztahů. Jakékoli zpochybnění „restituční hranice roku 1948“ by vedlo k nepředvídatelným následkům. Na lehkou váhu nelze brát ani argumenty o „započtení“ konfiskovaného a znárodněného německého majetku do československých reparačních nároků.  Není také možné žádat zrušení „vybraných“ dekretů prezidenta republiku jako celku.  Například zrušením dekretů č. 5 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody  a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů a dekretu č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, by se podkopával právní základ pro přechod majetku  německého státu a nacistických organizací na československý stát. Stejně tak nevíme, o co by se poté opíraly individuální restituční nároky osob, které o svůj majetek přišly v důsledku rasové, politické a národní perzekuce  (včetně majetku arizovaného a konfiskovaného, který spravoval například tzv. Vermögensamt u Úřadu říšského protektora či Auswanderungsfond zřízený Ústřednou pro židovské vystěhovalectví). Paradoxně se tak žádá „spravedlivé“ zacházení i pro nacistické organizace a zpochybňuje se právní základ pro zmírnění křivd jejich obětí.  Ve výčtu obdobných „právních absurdit“  by pak bylo  možné pokračovat. V této studii však nejde o právně teoretické posouzení, zda a v jaké míře dekrety prezidenta republiky přešly do právního řádu České republiky, jaká je jejich současná právní relevance a zda je vůbec může česká strana rušit či jaké  k nim  vydávat prohlášení.  Jedná se především o popsání historických souvislostí a konkrétních účinků, které tyto normy přinesly.
 Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 „o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů“ prohlásil, že „jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce“. Uvedený princip vycházel z mezispojenecké deklarace  o vyvlastňování na územích obsazených nebo kontrolovaných nepřítelem z 5. ledna 1943, na jejíž přípravě se aktivně podílela československá exilová vláda.  Spojenci si v ní vyhradily právo rozhodovat o platnosti majetkoprávních převodů a nakládání majetkem na okupovaných územích nebo území kontrolovaných nepřítelem a to včetně „zdánlivě“ zákonných forem transakcí.  Definitivní úpravu  poválečných  restitucí přinesl zákon   č. 128/1946 Sb. z 16. května 1946 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vcházejících.
 Naopak majetek „osob státně nespolehlivých“ měl být zajištěn pro následné konfiskace, znárodnění či restituční řízení institutem tzv. národní správy.  Národní správa,  znamenala omezení výkonu vlastnických práv a  zaváděla se do  podniků a  majetkových podstat, kde toho „vyžadoval plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých“. Dekret opět nesměřoval pouze proti fyzickým osobám, ale i proti osobám právnickým.  Za osoby státně nespolehlivé považoval: „a) osoby národnosti německé nebo maďarské, b) osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.“ Za takové osoby dekret pokládal například členy Vlajky,  Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svatu zemědělství a lesnictví či Německo-slovenské společnosti. Za státně nespolehlivé  právnické osoby se pokládaly ty, „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“.
 Dále se dekret věnoval  postavení, pravomocím a povinnostem národních správců. Dekret též stanovil, že  právní jednání majitelů, držitelů a správců majetku, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu,  byla  neplatná. Zároveň byli dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků daných pod národní správu povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.
 Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ s okamžitou platností a bez náhrady  konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví :
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších  toto nepřátelství zejména za krize a války  v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek nekonfiskoval. O dalších výjimkách z konfiskace rozhodoval na návrh příslušné rolnické komise  okresní národní výbor. Pochybné případy předkládal okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postupoval ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodovalo v dohodě s ministerstvem vnitra.
 V okresech s převážnou většinou obyvatelstva německé národnosti  zůstávala půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení, v případech, kde se nenašlo dostatek uchazečů české nebo jiné slovanské národnosti.   Osídlování zemědělské půdy souviselo s celkovou problematikou osídlování československého území, ze kterého odešli příslušníci německé a maďarské menšiny.  To bylo prováděno na základě dekretu prezidenta republiky č. 27/1945 Sb. z 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení. K jednotnému řízení osídlování zřídil dekret tzv. Osídlovací úřady, a to Osídlovací úřad se sídlem v Praze pro oblast zemí České a Moravskoslezské a Osídlovací úřad se sídlem v Bratislavě pro Slovensko. Osídlovací práce v celé republice řídila Ústřední komise v jejímž čele stál ministr vnitra. 
 Přijetí tohoto dekretu, jehož vymezení okruhu osob bylo z této skupiny prezidentských dekretů nejpřísnější, bylo motivováno rozsáhlými zásahy německých okupačních orgánů do pozemkové držby českého obyvatelstva. Jednalo se například o vznik rozsáhlých cvičišť SS (SS - Truppenübungsplatz Böhmen) v oblasti Vyškovska, Neveklovska či Sedlčanska,  během nichž bylo české obyvatelstvo vysídleno a pozemkový majetek konfiskován.
 V letech 1945-1947  byl  v českých zemích celkem konfiskován majetek v rozloze téměř 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha půdy lesní.  Do konce roku 1947 se především v pohraničí usídlilo na 150 000  uchazečů o půdu, kterým bylo přiděleno 1 200 000 ha půdy.  V úrodných a atraktivních oblastech proběhlo osídlení relativně úspěšně, problémy se však objevily  především v horských a podhorských oblastech, kde byla hustota osídlení velmi nízká a některá místa zůstala po odchodu Němců neobydlena.
 Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 „o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy“ konfiskoval bez náhrady  pro Československou republiku  movitý a nemovitý majetek i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který byl ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace ve vlastnictví 3 kategorií osob:
1. Skupinou byl majetek právnických osob - a sice Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, NSDAP, maďarských politických stran  a  dalších německých a maďarských právnických osob  včetně majetkových  fondů.
2. Skupinou pak majetek fyzických osob národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice.
3. Skupinou pak majetek fyzických osob, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky a dalších osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu.
  Dekret dále stanovil podrobnosti o průběhu konfiskace a o pravomoci národních výborů.  Z konfiskace byla vyňata  ta část movitého  majetku, kterou  bylo nevyhnutelně potřeba k uspokojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje).  Konfiskaci nepodléhal též majetek, který v době po 29. září 1938 pozbyli českoslovenští občané pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce.  Konfiskovaný majetek spravovaly Fondy národní obnovy.
 Poslední skupinou poválečných dekretů prezidenta republiky, kterých si v souvislosti s osudem německé menšiny povšimneme, jsou dekrety znárodňovací.  Požadavek znárodnění klíčových odvětví těžkého průmyslu, dolů, bankovnictví a  pojišťovnictví se objevil již v londýnském exilu. Košický vládní program otázku znárodňování podrobně neupravoval, avšak  v červenci 1945 se strany Národní fronty dohodly, že znárodnění bude provedeno dekrety prezidenta republiky ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáždění.  Znárodnění bylo provedeno  sérií dekretů prezidenta republiky přijatých a slavnostně vyhlášených  dne  24.  října 1945.   
 Dekret č. 100/ 1945 Sb.  ze dne 24. října  1945 „o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“ přinesl znárodnění velkých podniků energetického průmyslu, sléváren, válcoven, podniků kovodělného a elektrotechnického průmyslu nad 500 zaměstnanců, podniků zbrojního a chemického průmyslu nad hranici 150-500 zaměstnanců. Jednalo se však též například o podniky na výrobu skla a porcelánu, tkalcovny a přádelny a další textilky a podniky oděvního průmyslu. Dekret stanovil, že vlastnictví ke znárodněnému majetku  sloužícímu výrobě nabýval československý stát a majetek vplynul do  tzv. národního podniku. Majetek se znárodňoval zásadně za náhradu s výjimkou Německé říše, Maďarského království a nacistických  právnických osob, stejně jako fyzických osob, které byly zbaveny československého občanství. Náhrada se neposkytovala též osobám označeným  za zrádce a kolaboranty. V praxi se však jednání o náhradu soustředila na jednání s cizími státy, zejména s Velkou Británií, Francií, USA a Švýcarskem. Zbylá ustanovení dekretu  upravovala podobu a řízení národního podniku. Dekret č. 101 / 1945 Sb. ze dne 24. října 1945 se týkal znárodnění podniků potravinářského průmyslu. Dekret č. 102/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody a přeměnil je na národní podniky, stejně jako dekret č. 103/1945 Sb. z téhož dne znárodnil zestátněním soukromé pojišťovny. Na znárodňovací dekrety přímo navázal dekret č. 104/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 o závodních a podnikových radách, který zaváděl jako zájmové zastupitelstvo zaměstnanců v závodech závodní rady, závodní důvěrníky a  podnikové rady. 
 Dekrety prezidenta republiky tedy přinesly závažné změny do předmnichovského ústavního systému a právního řádu.  Staly se nejvýznamnější normou bezprostředně poválečného období a jejích hlavním úkolem bylo zajistit hospodářskou a sociální obnovu válkou těžce zkoušeného československého státu. Závěrem je však též nutno dodat, že dekretům prezidenta republiky se po ustavení Prozatímního národního shromáždění dostalo slibované ústavní ratihabice a staly se tak z nich ústavní zákony a zákony Československé republiky.

Bibliografická poznámka:
 Otázce uznání a mezinárodního postavení československé exilové vlády se věnovali D. BRANDES a J. W. BRÜGEL. Brügel je autorem na britských pramenech založené studie „The Recognition of the Czechoslovak Government in London“ , kterou uveřejnil v časopise Kosmas - Journal of Czechoslovak and Central European Studies v roce 1984. Je  autorem i  několika  dalších studií k problematice platnosti mnichovské dohody a odsunu jako je Münchner Abkomen und Volkerrecht, v: Aussenpolitik, sešit II., 1965, Zur Problematik des Münchner Abkomens. In: Osteuropa, sešit 11,  1971 a Die Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei, Vierteljahrshefte für Zeitsgeschichte, 1958.  D. BRANDES je pak autorem rozsáhlé komparace nazvané Grossbritannien und seine osteuropäischen Alliierten, 1939 - 1943. Dir Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawiens im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz in Teheran, vydané v Mnichově 1988. Nejnovější prací téhož autora, která komparativním způsobem sleduje genezi myšlenky odsunu německých minorit za 2. světové války, je monografie Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Pläne und Entscheidungen zum „Transfer“ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen, Mnichov 2001.
Po roce 1989 se problematice právních aspektů existence prozatímního státního zřízení ČSR včetně neplatnosti mnichovské dohody a válečného stavu mezi ČSR a Německem věnoval zejména J. KUKLÍK v práci Londýnský exil a obnova československého státu v letech 1939-1945, Praha 1998. Věnoval se i otázce mezinárodního uznání československé exilové vlády ve studii The Recognition of Czechoslovak Government in Exile and its International Status  1939 - 1941, v: Prague Papers on History of International Relations, roč. 1, 1997.  Pro  jednání ČSSR a Spolkové republiky Německo o neplatnosti Mnichovské dohody je přínosnou prací studie R. BŘACHA "Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973", která vyšla v Sešitech Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. vol.  25 v roce 1994. 
 K otázkám právní kontinuity ČSR a dekretů prezidenta republiky se ještě před skončením druhé světové války rozpoutala mezi československými právníky i politiky bohatá diskuze. Jejím výrazem je například činnost Spolku československých advokátů v zahraničí, který vydal práci E. SCHWELBA, Obnovení právního pořádku v  Londýně 1945.   Řadu podnětných příspěvků přinesl sborník Pocta k 60. narozeninám prezidenta dr. Edvarda Beneše (redigoval E. Schwelb), který vydal též Spolek čs. advokátů v zahraničí v Londýně 1944 a v němž se problematikou postavení hlavy státu v zákonodárné činnosti zabývali E. Táborský, P. Körbel a P. Winter. 
V letech 1945-1948 představoval pro otázky teorie kontinuity a činnosti prozatímního státního zřízení přirozenou autoritu J. BUDNÍK, jenž je autorem studie Kontinuita státu a práva československého. In: Právník, roč. 1947 a zejména monografie Prozatímní státní zřízení Československé republiky (Poznámky k otázce kontinuity  státu československého a jeho právního řádu). Praha,   Československý kompas,   1947.
 Problematikou odsunu německého obyvatelstva  se v československé exilové literatuře zabýval především R. LUŽA. Učinil tak v  práci "The Transfer of the Sudeten Germans", která vyšla v Londýně a New Yorku již v roce 1964. Lužova práce  ukazuje, jak domácí odboj postupně svým kategorickým tlakem přinutil Beneše a zvláště jeho ministry k akceptaci myšlenky odsunu.  Ve svém druhém londýnském exilu se odsunem v rámci činnosti Ústavu Edvarda Beneše  zabýval i J. SMUTNÝ v práci " Němci v Československu a jich odsun z republiky"  z roku 1956 a J. STRÁNSKÝ ve studii   Odsun Němců z ČSR z hlediska národního a mezinárodního z roku 1953, obě vydané v Londýně.
 Od počátku 60. let se genezí myšlenky odsunu v londýnském exilu a v politice E. Beneše zabýval i J. KŘEN. Křen je zejména autorem dvoudílné monografie  Do emigrace, Buržoazní zahraniční odboj, 1938 - 1939, Praha 1963   a V emigraci, Západní zahraniční odboj, 1939 - 1940, Praha 1969. Z dalších prací je možno jmenovat  Revanšisté s protinacistickou minulostí, v: Československý časopis historický, 1961, č. 9 a zejména Odsun Němců ve světle nových pramenů, Dialog, Ústí nad Labem 1967. 
 V roce 1990 vydalo nakladatelství Academia  shrnutí diskuze, která k tématu odsunu probíhala v disentu i  mezi exilovými historiky  ve sborníku nazvaném Češi  Němci Odsun.
 Vzájemným vztahem Čechů a Němců včetně přípravy odsunu ve sledovaném  období se zabývá práce V. Kurala "Místo společenství konflikt !"  publikovaná  v roce 1995. Kuralova monografie si všímá i některých otázek, které dosud čekají na své podrobnější prozkoumání, jako je například osud československého území ztraceného ve prospěch Německa po Mnichově a snaží se především najít komplexnější vysvětlení pro myšlenku odsunu německého obyvatelstva z ČSR.   Stejným obdobím jako Kuralova práce se zabývala i zasedání česko - německé a slovensko - německé komise historiků, které byly vytvořeny ministry zahraničních věcí na konferenci ve Štiříně ve dnech 7. - 9. října 1992.  Výsledky její práce  vyšly ve sborníku  nazvaném  "Cesta do katastrofy. Československo - německé vztahy 1938 - 1947".  Opravdu jen v "náčrtu" pak problematiku Mnichova a vztahu československé exilové vlády k myšlence odsunu zmiňuje dvojjazyčná publikace této komise, publikovaná pod  názvem "Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění - Náčrt výkladu německo - českých dějin od 19. století." Snad až příliš stručný text, jenž se zabývá jen vybranými tématy, je poznamenán zřejmým pokusem o "diplomatický kompromis"  a navíc je zřejmé, že komise se programově jakémukoli právnímu hodnocení úzkostlivě vyhýbala, aby nezavazovala jednající diplomaty na obou stranách. Kuralova zjištění vhodně doplňuje edice připravená J. VONDROVOU pod názvem Češi a sudetoněmecká otázka, 1939 - 1945, Dokumenty.  Praha, Ústav mezinárodních vztahů  1994.
 Autorem, který v roce 1991 o odsunu předložil  ucelenou monografii založenou na archivním výzkumu, je T. STANĚK.  Jeho práci Odsun Němců z Československa 1945-1947 vydalo nakladatelství Academia a obsahuje i podrobný rozbor německé a české literatury k odsunu.   K dalším pracem o odsunu viz též výběrovou bibliografii ke kapitole 4.
 Po roce 1989 patří mimořádné místo mezi pracemi o dekretech prezidenta republiky  edici K. JECHA a K. KAPLANA, "Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, Dokumenty 1 a 2 díl, vydanou v nakladatelství Doplněk v roce 1995. Edice  především obsahuje úvodní studii zásadního významu, kterou zpracoval profesor ústavního práva Právnické fakulty UK V. PAVLÍČEK, a kterou nazval "Dekrety prezidenta republiky".  Edice se zabývá nejen kritickým uveřejněním  samotných normativních textů ústavních dekretů a dekretů prezidenta republiky, ale obsahuje i dokumenty o jejich přípravě a politickém pozadí.  Cenná je i závěrečná studie V. MIKULEHO "Přehled vybraných dekretů prezidenta republiky".  Vydáváním dekretů prezidenta republiky se v poslední době zabýval i dr. P. WINKLER v článku "Dekrety prezidenta republiky z období 1940 - 1945", který uveřejnil ve čtvrtletníku Mezinárodní vztahy č. 3 z roku 1994.  Winkler  se však  zaměřuje téměř výlučně  na pouhý rozbor příslušných  publikovaných právních norem.  Winklerův článek spolu s výše zmíněnou Pavlíčkovou studií, a dále články prof.  M. Potočného "Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa", doc.  V. Mikuleho " Dekrety prezidenta republiky a nynější právo" , dr. J. Šedivého " Multilaterální aspekt problému německé menšiny na našem území v r. 1945 " a prof. F. Šamalíka " Benešovy dekrety a smíření" , doplněné doslovem historika V. Kurala, byl převzat i do prvního vydání sborníku Právní aspekty odsunu sudetských Němců  v roce 1995.  Sborník byl dále  doplněn o studie V. Pavlíčka " Ke sporu o právnosti odporu proti nacistickému Německu" a P. Winklera " Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo" a vydán znovu v roce 1996.  Sborník obsahuje i část Postupimského protokolu, stanoviska USA, Velké Británie, Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě i výňatky z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995.  Zejména počátky vydávání dekretů prezidenta republiky se zabýval J. KUKLÍK v práci Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945, Praha 1998.
Příkladem odmítavého německého pohledu na dekrety je studie D. BLUMENWITZ:  Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, In: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.

V. Tzv. sudetoněmecká otázka a vztahy Československa a České republiky s Německem po druhé světové válce.

Jindřich Dejmek

1

Transfer německého obyvatelstva z českých zemí (i Slovenska), provedený na základě usnesení konference vítězných velmocí v Postupimi téměř cele od léta 1945 do podzimu 1946, byl jen tragickým vyústěním katastrofy, do níž se dostaly vzájemné vztahy Čechů s Němci v důsledku nacistické okupace, ale též předchozí protičeskoslovenské aktivity podstatné části německé menšiny před lety 1938-39. Nelze zastírat, že zpočátku - v prvních týdnech po skončení války - měl tento proces místy charakter neorganizovaného vyhánění všeho nečeského obyvatelstva. Na některých místech byl provázen násilnými akcemi, při nichž zahynulo (podle úředního šetření čs. strany, provedeného počátkem 90. let) mezi 20 a 40 tisíci lidí.  Scény vyhánění německy mluvících obyvatel (většinou mnohem masovější, než v českém pohraničí) se ovšem již několik měsíců předtím odehrávaly např. ve Slezsku, ve východním i západním Prusku a především na rakousko-jihoslovanském pomezí ve Slovinsku.  To ve svých důsledcích jen utvrzovalo západní státníky v akceptování již ve válečných letech studovaného (a pro některé oblasti schváleného) programu transferu německých menšin ze středoevropských států, jak byl v srpnu 1945 definitivně odsouhlasen v Postupimi. Jak napsal již citovaný anglický historik A. J. P. Taylor, “problém národních menšin byl touto brutální cestou vyřešen...”
 Nesporně politováníhodný proces “divokého” odsunu Němců vyplýval především z atmosféry právě skončivší světové války a německé okupace Čech, na jejímž konci došlo - mj. při potlačování českého květnového povstání - ze strany okupantů k dosud nejkoncentrovanějšímu teroru, při němž zabito či zavražděno nejméně 8,5 tisíc lidí. Právě české země se také staly ještě na jaře 1945 svědkem pochodů smrti z evakuovaných koncentračních a zajateckých táborů, což pochopitelně smířlivosti české populace s Němci nikterak nepřidalo. Většina tzv. organizovaného transferu od podzimu 1945 pak probíhala již za mezinárodní kontroly v rámci dobových možností a standardů.
 Celkově bylo podle čs. údajů vysídleno z Československa přibližně 2,6 až 2,7 milionu Němců včetně německých uprchlíků ze Slezska i odjinud. Z tohoto počtu bylo (do podzimu 1946, kdy byl hromadný odsun ukončen) téměř 1,5 milionu přijato v americké okupační zóně, více než 800 tisíc v zóně sovětské. Dílčí transfery pak pokračovaly až do roku 1949. Nikoliv zanedbatelnou část přitom tvořili i němečtí antifašisté, na něž se regule odsunu nevztahovaly.  Z mnohdy velmi rozdílných údajů lze pak odhadnout, že německé obyvatelstvo z Československa tvořilo zhruba čtvrtinu všech Němců, evakuovaných, vyhnaných, odsunutých či dobrovolně se vystěhovavších z různých zemí především středo- a východoevropského prostoru.       

2

Vysídlení Němci z Československa, kteří se (podobně jako jejich krajané z Polska, Maďarska baltických států i odjinud) odmítali smířit s tímto údělem, začali prakticky od počátku budovat v západních okupačních zónách své organizace. Ty vznikaly - vzhledem k odmítavému postoji okupačních úřadů - nejprve na místní bázi, v podobě menších skupin s cílem sociálním, od konce čtyřicátých let byly však budovány již tzv. zemské svazy (Landsmannschafty), s cíly vysloveně politickými. Z celkem 19 těchto organizací ale získaly výraznější vliv jen Pommersche Landsmannschaft, Landsmannschaft Westpreussen, Landsmannschaft Schlesien a samozřejmě Sudetendeutsche Landsmannschaft. Zdrojem jejich politického vlivu se přitom stal nejen počet jejich členů, zhruba poměrně odpovídající mase vysídlenců z těchto zemí, ale též politika bonnských vlád, které - jak bude ještě níže připomenuto - odmítaly do konce šedesátých let jednat o uznání polsko-(východo)německých hranic na Odře a Nise, uznat absolutní neplatnost mnichovské dohody od samého počátku atd., čímž jen povzbuzovaly naděje - a také nároky - představitelů těchto organizací.
 První organizace vysídlených Němců z ČSR pokračovaly fakticky v tradicích nejsilnějších politických stran sudetoněmecké menšiny v předmnichovské republice. Katolická Ackermann-Gemeinde (založena definitivně v roce 1948) navazovala na křesťansko-sociální stranu, Seliger-Gemeinde (založena 1951) na sociální demokracii, nejsilnější Wittiko-Bund (založen 1947) pak na Henleinovu SdP, s níž byla spojena ostatně řadou personálních vůdců.  Tyto proudy sice sjednocovalo zásadní odmítání transferu i (na mnoze ovšem jen instrumentálně deklarovaná!) vize budoucí sjednocené Evropy, v níž bude odstraněno „bezpráví”. Jejich další politické a koncepty se ale značně odlišovaly a odlišují, a to jak v sebereflektivních postojích (zvláště k nezpochybnitelnému podílu na zničení ČSR), tak v konečných cílech, mj. i vůči Čechům. Wittiko-Bund, který se záhy stal zdaleka nejvlivnějším proudem, a fakticky také ovládl jak Sudetoněmecký Landsmannschaft  (SL), tak tzv. Sudetoněmeckou radu (jejímž cílem je především prezentovat tzv. sudetoněmeckou otázku na mezinárodním poli), otevřeně deklaroval nejen prosazování tzv. práva na vlast v podobě přiznání možnosti kolektivního návratu „Sudetoněmců” do domoviny, ale jejich následné sebeurčení (čili fakticky dezintegraci stávající ČSR), a to - což tento proud zásadně odlišovalo od ostatních - i při eventuálním použití „gewaltiger Leistung”, tj. mocenských prostředků. Tato koncepce sice musela od šedesátých let být - již vzhledem ke změně mezinárodní situace, i zahraniční politiky Spolkové republiky Německa - moderována, požadavek „práva na vlast”, čili kolektivního návratu, a především následného „sebeurčení” (tj. faktického oddělení tzv. Sudetoněmeckého území v hranicích vytčených v Mnichově) ale v programech SL zůstal dosud.
 Základem současné politické platformy jak SL, tak dalších sudetoněmeckých organizací (včetně Ackermann-Gemeinde) je tzv. 20 bodů, zformulovaných Sudetoněmeckou radou v lednu 1961 a schválených v květnu t. r. spolkovým shromážděním SL.  Tento program - poté, co znovu deklaruje nesmiřitelnost s poválečným transferem - jednoznačně trvá na „právu na vlast” (čl. 14, 15 a 16), které je vysvětleno jako „právo sudetoněmecké etnické skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě tam”. V dalším textu pak hovoří o neslučitelnosti práva na sebeurčení „s pokusem přivtělit Němce ... do centralistického českého národního státu” (čl. 18). I když je tento bod vzápětí moderován tvrzením, že se „nevylučuje”/!/ ani státoprávní společenství s českým národem, sotva lze celý program interpretovat jinak nežli vizi destrukce územní celistvosti České republiky.  

3

Politika sudetoněmeckých vysídlenců samozřejmě musela poznamenat i mezistátní politické vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou, podobně jako ovlivnily (v prvních poválečných desetiletích ještě více) „vyhnanci” ze Slezska a Pomořan vztahy (západo)německo-polské.     
 Protičeskoslovenské aktivity vysídlených Němců znepokojovaly čs. vládu již v roce 1947, což vyvolalo (marné) diplomatické protesty u vedení americké okupační zóny. Komunistický převrat v únoru 1948 samozřejmě zbavil Československo, začleněné do “východního” bloku, možnosti reálně provádět (především v prvních letech stalinistického režimu) vlastní zahraniční politiku. Praha se tehdy spokojila se smlouvou s nedávno zrozenou NDR z 23. 6. 1950, kterou východoberlínská vláda uznávala přesídlení Němců z ČSR za definitivní, „nezměnitelný a spravedlivý” a obě strany potvrzovaly neexistenci vzájemných územních nároků.
 K pokusům o budování vztahů se Spolkovou republikou Německo mohla ČSR přistoupit až po jistém uvolnění ve druhé polovině 50. let. Po té, co tehdejší prezident Antonín Zápotocký vyhlásil 3. 2. 1955 za ukončený válečný stav s Německem  (a kdy byly v témže roce obnoveny německo-sovětské diplomatické styky), došlo v červenci 1958 také k čs. pokusu o navázání diplomatických vztahů čs.-německých. Předseda vlády Viliam Široký se v tomto duchu se obrátil na spolkového kancléře Konráda Adenauera, iniciativa ale skončila neúspěšně.  Důvodů pro reálnou nemožnost jakýchkoliv vztahů mezi Bonnem a Prahou byla řada - počínaje uplatňováním tzv. Hallsteinovy doktríny ze strany Spolkového zahraničního úřadu, který vylučoval diplomatické styky se zeměmi uznávajícími de iure NDR, přes trvající neochotu uznat hranice na Odře a Nise až po zásadní odmítání uznání neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku (ex tunc), na kterém musela československá strana trvat.
 Je evidentní, že v tehdejších postojích bonnských vlád vůči komunistickým státům středo-východní Evropy hrál značnou roli výrazný vliv vysídlenců, kteří byli dokonce zastupováni v prvních Adenauerových vládách vlastní politickou stranou, BHE (Bund der Heimatvertriebenen und Entrechteten) . Přitom sám K. Adenauer počítal přinejmenším do poloviny padesátých let s revizí německo-polské hranice  a otevřeně podporoval i program vysídlenců sudetoněmeckých, ač tu ze strany bonnských vládních úředníků revize hranic zmiňována nebyla. Ještě počátkem šedesátých let se také k výslovné podpoře požadavků sudetských vysídlenců zavázaly postupně všechny hlavní německé politické strany. Jako první uzavřela se sudetoněmeckým Landsmannschaftem v tomto duchu 22. 1. 1961 tzv. bergneustadskou dohodu SDP, vzápětí po ní následovala bavorská CSU (3. 6. 1961), jako poslední - 16. 11. 1964 - CDU. Dohoda SL s posledně jmenovanou stranou přitom výslovně deklarovala, že státoprávní trvání Německa v hranicích z roku 1937 (téměř dvacet let po skončení války!) nevylučuje „národní a státoprávní řešení na základě práva na vlast a na sebeurčení Sudetoněmců”.  Zhruba ve stejné době (v říjnu 1964) sice tehdejší kancléř Ludwig Erhard prohlásil, že SRN nemá územních nároků vůči ČSR, otevřená podpora programu SL, jak bylo výše připomenut, ale takové tvrzení přinejmenším relativizovala.
 K zásadnější změně ve vztazích mezi Prahou a Bonnem mohlo dojít až v souvislosti s novou východní politikou Willyho Brandta, kterou zahájil ještě jako ministr zahraničí v koaliční vládě Kiesingerově, a v níž pak pokračoval jako kancléř od října 1969.  V rámci nového kursu vůči SSSR, jehož součástí byl i změněný postoj k východoněmeckému státu, byla vyjádřena (po 25 letech reálné existence!) ochota uznat de iure polské hranice na Odře a Nise, což ztvrdila státní smlouva s Polskem z 7. 12. 1970. Prakticky v téže době byla zahájena nejprve neoficiální, posléze (v květnu 1973) i oficiální jednání o smluvní uspořádání vztahů mezi SRN a ČSSR, které však vážně komplikoval opět především diametrálně odlišný pohled na tzv. mnichovskou dohodu, a ovšem i další otázky.
 Až po téměř třech letech negociací bylo dosaženo jen velmi chatrného kompromisu v textu smlouvy. Její čl. 1 sice uznával „nulitu” „mnichova”, v interpretaci tohoto článku se ale - jak bylo již zmíněno v II. kap. - strany ani po podpisu smlouvy neshodly. Navíc zůstávala řada nedořešených otázek. Německé straně se nepodařilo prosadit některé „humanitární” požadavky, týkající se mj. existující německé minority v ČSSR (a možnosti její emigrace). Československá diplomacie zase neprosadila ani formální distanci spolkové vlády od aktivit SL, i když si v čl. 4 obě strany potvrdily „neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu” a zavázaly se „neomezeně respektovat svoji územní celistvost”, což via facti eliminovalo ty části programu SL, směřující proti státní integritě ČSSR.
 Tzv. Pražská smlouva o vzájemných vztazích byla podepsána 11. 12. 1973 , čímž položila základ k vzájemným oficiálním stykům mezi Prahou a Bonnem (až tehdy byla mj. zřízena vzájemná velvyslanectví). Již průběh ratifikace (mj. stížnosti ze strany CDU/CSU v Bundestagu na „nevýhodnost” smlouvy), i interpretace, kdy čs. strana se pokoušela smlouvu a čl. 1. vydávat za uznání neplatnosti mnichovské dohody ex tunc  (což strana německá i oficiální formou odmítla), ovšem ukazovaly, že problémy zdaleka vyřešeny nebyly. To potvrdil i vývoj vztahů v následujících letech, bez ohledu na jeho limitování z čs. strany její příslušností k východnímu bloku. Dobře to ilustrovaly výhrady CDU/CSU při ratifikaci Závěrečného aktu z Helsinek r. 1975, týkající se uznání stávajících hranic v Evropě (jakkoliv směřovaly především proti uznání hranice německo-německé), i vzrůst aktivity Sudetoněmeckého Landsmannschaftu od počátku osmdesátých let, zvláště po nástupu nové pravostředové koalice v Bonnu v čele s Helmutem Kohlem v říjnu 1982. Kohl ostatně v roce 1986 navštívil jako vůbec první spolkový kancléř sudetoněmecké dny, což jen povzbudilo sebevědomí tohoto “proudu” vysídlenců, podporovaných jinak tradičně především reprezentanty v Bavorsku trvale vládnoucí Křesťansko-sociální unie.  Na takovém obraze nemohly nic změnit ani relativně korektní vztahy diplomatické, zpevněné mj. dohodou mezi B. Chňoupkem a jeho resortním partnerem H.-D. Genscherem o pravidelných každoročních konzultacích od roku 1978.

4

I když je vývoj poměru mezi Německem a Československem, resp. Českou republikou po převratu r. 1989 relativně známý, je třeba připomenout některá fakta.
 Postup nové vládní reprezentace v čele s prezidentem Václavem Havlem a ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem vůči právě se sjednocujícímu Německu byl nesen - v čemž se dnes shoduje značná část českých politických analytiků - přehnanou euforií, čerpanou jak z vizí budoucí sjednocené Evropy, tak z víry v německou demokracii.  Rozbor některých krátce předcházejících kroků německé politiky, mj. revizionistické projevy tehdejšího ministra financí Theo Weigela v srpnu 1989, zpochybňující trvalost hranic na Odře a Nise , i samotný desetibodový Kohlův sjednocovací plán, neuvažující o závazcích ve věci nenarušitelnosti německo-polských hranic (a v té souvislosti kritizovaný již novou, demokratickou polskou vládou), ovšem sotva podobnou bezmeznou euforii dovolovaly.
 Též díky nedávno částečně zpřístupněným záznamům tehdejšího premiéra Tadeusze Mazowieckého  dnes víme, jak se polská diplomacie pokoušela v momentu zahájení finálních jednání o sjednocení Německa v únoru 1990 do těchto jednání zasáhnout, tj. dosáhnout za pomoci Washingtonu, Paříže a Londýna nové garantování hranic. Bonnská diplomacie se sice snažila Varšavu z postupně se rozbíhajících jednání 2 + 4 vyloučit, Varšava však své zájmy hájila neústupně. Polské ministerstvo zahraničí, vedené zkušeným prof. Krzysztofem Skubiszewskim, signalizovalo, že v případě odmítnutí záruk ze strany Bonnu bude pozdržen odchod sovětských jednotek z území Rzeczpospolité a v tomto duchu vyzněla i jednání Mazowieckého s jeho východoněmeckým kolegou H. Modrowem. Nakonec musel Bonn přijmout závazek, jímž se vláda SRN zavázala vzápětí po sjednocení obou německých států podepsat s Polskem novou smlouvu, uznávající stávající německo-polské hranice. K tomu pak skutečně - bez ohledu na odpor slezského Landsmannschaftu a jiných vysídleneckých organizací - došlo 14. 11. 1990, a znovu v podobě tzv. základní německo-polské smlouvy 17. 6. 1991.
 Pražská zahraniční politika, zřejmě přesvědčená o naprosté nezpochybnitelnosti čs. státních hranic, polskou diplomatickou akci z jara a léta 1990 nenásledovala, ačkoliv byla - jak dosvědčují např. memoáry Jaroslava Šedivého - ke kooperaci s Varšavou Skubiszewského diplomaty vyzvána. Tehdejší vedení ministerstva zahraničí nevěřilo, že by se podařilo (nejen v Bonnu) prosadit nulitu tzv. mnichovské dohody ex tunc, problém legality transferu Němců se zdál dostatečně ošetřen již jeho posvěcením dohodou vítězných velmocí v Postupimi.  Obranu proti případnému vznášení majetkoprávních nároků proti republice měly pak zajistit příslušné části tzv. Převodní smlouvy (Überleitungsvertrag), taková interpretace byla ale - jak upozornil např. M. Kunštát - z německé strany brzy zpochybněna. Přinejmenším nejednoznačný byl pak v tomto ohledu i rezultát v podobě čs.-německé smlouvy z 27. 2. 1992 (jejíž text byl ovšem sjednán již v předchozím roce).
 Odhlédne-li se od sporné části preambule (připouštějící vztažení tam užitého termínu “vyhánění” na poválečný transfer), smlouva opět nezaručovala nulitu mnichovské dohody ex tunc (a naopak v té souvislosti jen odkazovala na smlouvu z roku 1973) a nejistila ani rezignaci německé strany z majetkoprávních nároků, jež pak v doprovodné rezoluci Bundestag označil přímo za otevřené. Článek 2 sice deklaroval vzájemné respektování “územní celistvosti” a “neporušitelnosti svých hranic”. V článku 3 se ale potvrzují státní hranice “existující”, v německém textu označované termínem “bestehende”, tedy “stávající”, v čemž kritikové smlouvy mohli spatřovat potenciální revizionistický účel. V doprovodném dopise, který ministr zahraničí J. Dienstbier zaslal svému partnerovi H. D. Genscherovi v den podpisu smlouvy, bylo nadto obsaženo prohlášení čs. vlády, podle něhož “perspektiva začlenění” ČSFR do Evropských společenství měla „vzrůstající měrou vytvářet možnosti, aby také občané SRN se mohli usazovat v ČSFR”, v německém úředním komentáři bylo ale přesto vysloveno politování nad “nedostatečností” tohoto příslibu. Připomeneme-li si, že již v době jednání o text smlouvy (1991) nabízeli někteří čeští státní činitelé v Bavorsku vysídleným Němcům možnost dvojího občanství, tedy faktickou možnost návratu,  zdá se, že od vážných komplikací tehdy právě se rodící Českou republiku uchránila - vedle komplikací právních - i neústupnost části sudetoněmeckých kruhů, trvajících na faktické plné realizaci svých programů, tj. nejen práva na „vlast” , ale též na „sebeurčení”. 
 Tvářnost česko-německých vztahů v následujícím období nejlépe dokumentovala oficiální německá reakce na projev prezidenta V. Havla v Karolinu 17. 2. 1995. V projevu „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství”, který mj. připomínal podíl sudetských Němců na likvidaci demokratického Československa ve třicátých letech, byl položen jasný limit sudetoněmeckým nárokům - Němci „jsou vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků ... a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany.”  Odpověď tehdejšího ministra zahraničí Klause Kinkela ze 17. 3. t. r. vyjadřovala „zklamání” nad jistými pasážemi tohoto projevu, naznačeno bylo faktické junctim mezi odškodněním čs. obětí německé okupace a postojem čs. strany k sudetským Němcům, především ale - v souvislosti s nedávným soudním výrokem v kause Dreithaler - obsahovala zřetelnou výhružku v podobě apelu na Prahu, aby „nepřipustila vznik nepokojů” z tohoto výroku.
 Tuto od konce roku 1989 nejhlubší krizi ve vzájemných vztazích, prohloubenou následujícího jara ještě Kinkelovými výroky nezávaznosti Postupimské dohody (proti němuž oprávněně protestovaly zahraničí úřady USA, Velké Británie i Ruska), měla překonat známá Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z ledna 1997.  Prostudujeme-li však její text, vyvstává otazník, zda-li má - zvláště v kontextu vývoje posledních měsíců - skutečně ten význam, jaký jí je (či byl) oficiálně přičítán. Především oba “historické” články dokumentu nabízí v nejlepším případě velmi subjektivní pohled na dějinné události. Hovoří-li čl. II o odpovědnosti Německa za vývoj, vedoucí “k rozbití a likvidaci Československé republiky”, o nezanedbatelném podílu sudetských Němců na tomto procesu text zcela mlčí. Počátek jejich transferu ovšem označuje (při ignorování příčinných souvislostí) za “vyhánění”, navíc - v rozporu se skutečností - hovoří o aplikování principu kolektivní viny, a - co je ještě vážnější - ignoruje mezinárodní legitimizaci transferu postupimskou konferencí. České analýzy jistě oprávněně poukazovaly na skutečnost, že za tuto “kritickou sebereflexi” obsahoval čl. IV deklarace příslib, podle něhož obě strany nechtějí “zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti”. Právě jeho znění ale narazilo v SRN na odpor, nejen v řadách sudetoněmeckých vysídleneckých organizací.
 Česko-německá deklarace byla ve své době označována jako jistá “právní a politická tečka” za “minulostí”, měla - jak se přímo pravilo v čl. IV - orientovat další vztahy “do budoucnosti”. Nedávná rezoluce poslanecké frakce CDU/CSU ve spolkovém sněmu v létě letošního roku, znovu požadující zrušení tzv. Benešových dekretů s příslušnými právními i majetkovými důsledky, ale naznačuje, jak různorodě lze tečku “za minulostí” i orientaci do budoucnosti interpretovat...

Bibliografická poznámka:
I když se problému česko(slovensko)-německých vztahů začala v posledních letech věnovat zvýšená pozornost, pro jejich vývoj v období po roce 1945 samozřejmě zůstává stále řada otázek nezodpovězená.
 Vlastní problematiku transferu Němců z ČSR zpracoval nejpodrobněji z čs. strany T. STANĚK, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1990, kde je té obsáhlá bibliografie; důležitým doplněním je analytická studie J. KUČERY, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992, zcela zásadně korigující sudetoněmeckou publicistikou udávané (a mnohonásobně zveličené) údaje o českých násilnostech. Starší česká, zvláště exilová literatura (J. Smutný, J. Stránský, R. Luža aj.) byla připomenuta ji v bibliografické příloze u předchozí kapitoly. Z rozsáhlé literatury německé k tomuto problému stojí za připomenutí alespoň W. BENZ (red.), Die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten. Ursachen, Ereignisse, Folgen. Frankfurt 1995 (1. vyd. 1986).
 Jakoukoliv podrobnější práci o mezistátních vztazích Československa k Spolkové republice Německo dosud postrádáme, ač úřední dokumentace v archivu pražského MZV je dnes již dostupná do roku 1969, a existují i podrobné práce o relevantních vztazích polsko-německých (viz např. sborník Polacy wobec Niemców. Z dziejow kultury politycznej Polski 1945-1989. Poznań 1993). Některé otázky vzájemných vztahů připomínají alespoň memoáry diplomatů - z čs. strany např. citované paměti B. Chňoupka a také někdejšího velvyslance v Bonnu D. SPÁČILA, My z Černína. Praha 1995, z německé strany např. rozsáhlé vzpomínky H. D. GENSCHERA, Erinnerungen. Berlin 1995 (zvl. kap. 6, 16 a 17) . Nejlepším celkovým rozborem německé Ost-Politik od sedmdesátých let do sjednocení Německa je známá monografie T. G. ASHE, In Europe´s Name. London 1994, kde je také bohatá bibliografie. Čs. segment této politiky zachytila v jistém smyslu studie R. BŘACHA, Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. Praha 1994, a pak stati, shromážděné ve sborníku: D. KOVÁČ, J. KŘEN, H. LEMBERG, V rozdelenej Europe. Češi, Slováci a Němci a ich štáty v rokoch 1948-1989. Bratislava 1998. Spíše o jistou bilanci dosavadní (více politickými než vědeckými cíly nesené) literatury než o systematičtější výklad se pokusil F. SVÁTEK, Vztahy České republiky a Německa po r. 1945, in: Malé země, velcí sousedé, Praha 1998. Pro vztahy rakousko-československé zatím historiografický výzkum chybí zcela. 
 Vývoj a politickou orientaci sudetoněmeckých organizací v SRN přibližují nejlépe dvě studie V. KURALA, otištěné in: Studie o sudetoněmecké otázce. Praha 1996, a in: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha 1998. Pro období padesátých let je v některých ohledech (především ve vztahu k minulým aktivitám některých představitelů Landsmannschaftu) doplňují starší studie A. ŠNEJDÁRKA, The Beginnings of Sudeten German Organizations in Western Germany after 1945, Historica 8, 1964, a týž, Revanšisté proti Československu. Praha 1963.
 Německou politiku v momentu sjednocení a v následujících letech rozebíraji podrobně (také s připomenutím některých faktů vztahujících se k ČSR) např. sborníky studií: L. JANICKI, B. KOSZEL, W. WILCZIŃSKI, Zjednoczenie Niemiec. Studia politologiczno-ekonomiczno-prawne. Poznań 1996, a zvláště Z. MAZUR, Rola nowych Niemiec na arenie międzynarodowej. Poznań 1997. Za jakési pokračování zmiňované Ashovy knihy lze pak považovat monografii polského historika a politologa B. KOSZELA, Mitteleuropa rediviva? Europa Środkowo-i Południowo-Wschodnia w polityce zjednoczenych Niemiec. Poznań 1999, vydaná v době přípravy tohoto materiálu, jež by si zasluhovala překlad do češtiny. Politiku ČSFR vůči procesu sjednocování Německa připomněl R. BŘACH, Die Aussenpolitik der Tschechoslowakei zur Zeit der Regierung der nationalen Verständigung. Baden-Baden 1992, a dotkl se jí i M. KUNŠTÁT, Německo a Česká republika, in: Vztahy Spolkové republiky Německo ke státům střední Evropy od roku 1990. Praha 1997. Objevily se již i první memoáry z tohoto období, z nichž (vedle v textu citovaných pamětí J. Šedivého) budiž vzpomenuta alespoň kniha J. DIENSTBIERA, Od snění k realitě. Vzpomínky z let 1989-1999. Praha 1999.  

VI. Mezistátní vztahy Československa a Rakouska 1918–1992: pokus o přehlednou bilanci

Jindřich Dejmek, Jan Němeček

1


Vynikající český historik Kamil Krofta, později první řádný vyslanec Československa v Rakousku, napsal nedlouho po vzniku republiky, že pro většinu Čechů byla “Vídeň ztělesněním státní moci, která po staletí rdousila naši státní samostatnost, náš svobodný vývoj politický, hospodářský i kulturní”  Taková teze jistě vyjadřovala mínění většiny české politické elity té doby. Vztahy obou na podzim 1918 se osamostatnivších států někdejšího habsburského soustátí navíc zatěžoval nedávný zážitek z první světové války v podobě persekuce českého národního hnutí ze strany rakouského státu, a pak i nároky vznášené novou, tzv. rakousko-německou vlády na části teritoria historického českého státu obývané německou menšinou, které česká politická reprezentace považovala za nedílnou součást Československa. Přes tato nepříznivá východiska však dokázaly pražská a brzy i vídeňská vláda poměrně záhy překročit tyto politicko-historické ressentimenty, a položit platformu solidních, korektních mezistátních vztahů, jež trvaly prakticky nepřetržitě celé meziválečné období. Vcelku se tak naplnila slova prvního prezidenta ČSR Tomáše Masaryka o možných  “slušných sousedních stycích” obou dědiců zesnulé monarchie.
 Základní platformu pro další vztahy obou nástupnických republik položila 10. září 1919 podepsaná St.-Germainská mírová smlouva, kterou Vídeň uznávala de iure samostatnost ČSR a také se definitivně vzdávala nároků na části historického českého teritoria, předtím vehementně vznášené pod heslem práva na sebeurčení pro české Němce.  Brzy po podpisu mírové smlouvy byla pak zahájena mezi oběma státy jednání, která už v lednu 1920 vyústila do návštěvy tehdejšího kancléře Karla Rennera v Praze, kde s čs. ministrem zahraničním Edvardem Benešem podepsal tzv. protokol o politických ujednáních mezi ČSR a Rakouskem. Ten znamenal jak první politické sblížení mezi oběma státy, vymezené mj. spoluprací proti maďarskému revizionizmu a také habsburského legitimismu, tedy silám, ohrožujícím novou politickou strukturu střední Evropy, ale též prohlubující se vztahy hospodářské.
 Trend od pasivní koexistence ke spolupráci nezměnila ani změna vládní reprezentace ve Vídni v listopadu 1920, kdy sociální demokraty vytlačila - fakticky až do konce rakouské První republiky - křesťansko-sociální strana, z jejíhož středu byl zvolen i nový kancléř Michael Mayr. Ještě v létě 1921 došlo k první schůzce hlav obou států, T. Masaryka a Michaela Hainische, čs. diplomacie se také snažila podpořit rakouské nároky na Burgenland držený dosud proti textu mírové smlouvy Maďary v Trianonu. Rakousko také stálo ve stejné frontě s Československem a celou Malou dohodou při pokusu o restauraci ex-císaře Karla na podzim 1921. Před koncem roku byla pak tato spolupráce zpečetěna návštěvou prezidenta Hainische a kancléře J. Schobera v Praze, při níž byla 16. XII. 1921 podepsána dvoustranná československo-rakouská politická smlouva, nazvaná později Lánskou.
 Lánská smlouva ztělesňovala hloubku politických (i sociálních) proměn, jimiž obě středoevropské země prošly v revolučním pohybu na sklonku světové války. Smluvní strany se tu zavazovaly nejen k dodržování a realizaci mírové smlouvy ze St. Germain, ale též z Trianonu, tedy se fakticky přihlašovaly k společné obraně proti silám, usilujícím o návrat k ancien regime, jež byly zdaleka nejsilnější právě v Maďarsku. Uznávaly svoji územní integritu (což znamenalo znovu jakoukoliv rezignaci rakouské politiky na územní revizi vůči ČSR, inspirovanou německou menšinou) a nadto se zavazovaly netrpět na svém území “žádné politické neb vojenské organizace, které by byly namířeny proti celistvosti a bezpečnosti druhé smluvní strany.”  Tak smlouva mj. podvazovala možnosti aktivit protičeskoslovenské sudetoněmecké iredenty v Rakousku, byť toto nebezpečí pochopitelně nemohla zcela eliminovat, jak ostatně brzy dokumentovala úzká spolupráce německých nacionálních socialistů z českých i rakouských zemí. Dokument ovšem - v čl. 5. a 6. - znovu ztvrzoval i další spolupráci ekonomickou a vyřešení vzájemných otázek finančních, což byl nový praktický krok k překonání důsledků války a geopolitických proměn konstruktivním směrem k budování nové evropské struktury hospodářské. Ten byl naplněn i příslibem čs. úvěru ve výši 500 miliónů tehdejších Kč, který se stal jen jednou z mnoha finančních injekcí z ČSR nezdravé (a novým poměrům dosud nepřizpůsobené) ekonomice jižních sousedů republiky.    
 Edvardem Benešem vedená zahraniční politika pokračovala v konstruktivním kursu vůči Rakousku, shrnutém do paroly: pacifikace - “znovuvybudování - konsolidace”  - i v následujícím období. Když se v průběhu roku 1922 Rakousko dostalo do dosud nejvážnější hospodářské a finanční krize, hrozící totálním kolapsem, byl to Beneš, který proti jakémukoliv jednostrannému “vyřešení” rakouské otázky - tedy proti připojení k Německu, ale též k Malé dohodě - prosazoval řešení evropské, spočívající v mezinárodní finanční sanaci republiky pod Alpami. Šéf československé diplomacie hrál také značnou roli  jak při projednávání problému na III. shromáždění Společnosti národů, tak při jeho vyústění do trojice tzv. Ženevských protokolů, zakotvujících formu i pravidla internacionálního úvěru, jeho realizace a také politických podmínek. Právě ČSR pak zavázala k pokrytí 20% tohoto úvěru ve výši 650 miliónů zlatých Korun, což pražský parlament schválil na jaře následujícího roku.  Nesporně lze dát Benešovi za pravdu, označil-li ženevskou sanaci Rakouska a podíl ČSR na ní “nejlepším ponaučením, jak pracovat k rekonstrukci střední Evropy”;  následující roky ostatně měly patřit také k nejpozitivnějším z celé éry meziválečného poměru mezi oběma státy.
 Podíl Československa na mezinárodní sanaci Rakouska spolu s platností Lánské smlouvy tvořily základ pozitivních vztahů mezi oběma státy až do druhé poloviny dvacátých let, k dalšímu prohloubení do roviny skutečného přátelského sousedství ale nedošlo. Pomineme-li vcelku pochopitelnou psychologickou stránku problému, kdy nutně kolidovaly např. zásadně protichůdné tradice obou států, pak závorou k takovému prohlubování zůstávaly např. opakovaně se vzmáhající pro-anšlusové kampaně, na rakouské scéně prosazované socialisty i nacionalistickými liberály a později patrná snaha pravého křídla vládnoucí křesťansko-socialistické strany spolupracovat s fašistickým režimem v Itálii. Když měla roku 1926 vypršet platnost Lánské smlouvy, na její prodloužení již nebylo ani pomyšlení a Beneš mohl při své návštěvě Vídně počátkem března t.r. podepsat jen čs.-rakouskou arbitrážní smlouvu  prakticky identickou s dokumentem, který uzavřel před půl rokem v Locarnu se Stresemannovým Německem. Její text sice zavazoval obě strany obě strany k řešení vzájemných sporů  arbitráží či dohodu, neobsahoval ale již řádné politické závazky a byl tedy fakticky krokem zpět. Rakouské vlády v čele s druhým kabinetem Ignaze Seipela ostatně zásadně odmítaly ve svých programech jakoukoliv jednostrannou orientaci při akcentování “engster Fühlung mit dem Deutschem Reich” a interní dokumenty pražského ministerstva zahraničí také napovídají, že tu možnost zabránit trvale anšlusu sledovaly se značnou skepsí.
 Na přelomu dvacátých a třicátých let se Rakousko definitivně vzdálilo blízkosti kursu pražské zahraniční politiky, i když se tato proměna zatím do bilaterálních vztahů příliš nepromítala. V Černínském paláci sledovali s obavami rostoucí vliv fašizujícího hnutí Heimwehr na rakouské scéně, jehož propojení s fašistickým režimem (a též antidemokratickým horthyovským establišmentem v sousedním Maďarsku) bylo veřejným tajemstvím, zakotvení Rakouska v blízkosti Itálie a Maďarska - v té době nejvážnějších soupeřů ČSR ve střední Evropě - potvrdily i příslušné mezinárodní smlouvy.  Od února 1930 pak zahájila tehdejší vídeňská vláda tajná jednání s Berlínem, vyústivší počátkem března 1931 do podpisu tzv. směrnice o německo-rakouském celním sjednocení, tedy do projektu celní unie obou německých států, faktického hospodářského anšlusu. Československo se ovšem logicky muselo postavit ostře proti tomuto projektu. Jak to pregnantně vyjádřil ministr zahraničí E. Beneš, “politicky ztratilo by Československo v bloku téměř sedmdesátimiliónovém téměř všechnu politickou váhu. Mimo to by za několik let bylo hospodářsky tak spoutáno s Vídní a Berlínem, že by ztratilo vůbec všecku svobodu svého politického pohybu...”  Během jara 1931 tak došlo k vážné politicko-diplomatického zápasu nejen o osud projektu, ale fakticky i celé budoucí střední Evropy.
 Zahraniční politice Československa, usilující - v kontrastu s německo-rakouským projektem - o emancipaci menších středoevropských států od jednostranného velmocenského vlivu, se podařilo posléze za podpory francouzské diplomacie prosadit, aby byl projekt celní unie předložen mezinárodnímu soudu do Haagu. Ten jej také v září t. r. zamítl, i když již předtím byl Vídní (z důvodů potřeby finanční pomoci ze strany Francie) opuštěn. Na bilaterální vztahy ovšem nemohla celá kauza nevrhnout stín, který mj. ovlivnil neúčast Československa na další mezinárodní finanční sanaci Rakouska, přijaté v létě 1932 na konferenci v Lausanne. ČSR pak sice podporovala různé formy možné hospodářské středoevropské spolupráce, jejíž nedílnou součástí měly být - vedle států Malé dohody - i Rakousko a Maďarsko. Z různých v průběhu let 1932-1933 předložených projektů ale nebylo pro nesoulad velmocí realizováno nic. Nástup nacistického režimu v Německu v lednu 1933, a pak i etablování autoritativní vlády kancléře Engelberta Dollfusse na jaře téhož roku vytvořily pro středoevropské politické vztahy zcela nový rámec, jež se promítly i do vazeb mezi Prahou a Vídní.

2

 Pražská zahraniční politika, považující udržení nezávislosti Rakouska za jeden z hlavních cílů svých středoevropských snah, musela vést po lednu 1933 o samostatnost a také charakter svého jižního souseda již permanentní zápas jak s politikou italských fašistů, tak s penetrací německého nacismu, které přitom nalezly své významné spojence i na vnitřní rakouské scéně. Pro československé demokraty byla nejpřirozenějším partnerem eventuální obnovená koalice křesťanských sociálů a sociálních demokratů, kterou považovali za nejbezpečnější bázi proti nacistickému nebezpečí, ta však již neměla zřejmě šanci na realizaci, čs. diplomacie tedy (přes skrytou podporu rakouských socialistů) samozřejmě akceptovala za svého partnera Dollfussův režim. Ještě na přelomu let 1933 a 1934 byly Rakousku poskytnuty z ČSR další dílčí půjčky,  Praha také mlčky přijala - jako instrument v zápase s nacistickým Německem - rozšiřování rakouské armády, znamenající porušování St.-Germainské mírové smlouvy. Již vzápětí ale utrpěla zásadní neúspěch, když Dollfussův režim nejprve v únoru 1934 rozdrtil socialistickou opozici,  aby vzápětí - 17. III. 1934 - spolupodepsal tzv. římské protokoly, definitivně měnící Rakousko v klienta fašistické Itálie. Italský faktor se pak ukázal - ozbrojenou demonstrací na Brenneru - rozhodující o čtyři měsíce později při pokusu o nacistický puč ve Vídni, který sám kancléř zaplatil životem.
 Benešova diplomacie se i v následujícím období snažila, aby se problém  udržení rakouské nezávislosti stal celoevropskou otázkou, nikoliv jen předmětem zápasu Říma s Berlínem. Z tohoto důvodu v Praze ihned podpořili projekt tzv. Dunajského paktu, vzešlý z dočasného sblížení mezi Itálií a Francií počátkem roku 1935 a podporovali dokonce jeho zpreciznění, aby jeho finální text obsahoval i klauzule o vzájemné pomoci v případě agrese proti republice pod Alpami. Sám Beneš byl dokonce ochoten nejen podpořit program širší francouzsko-italské spolupráce, jak se rýsoval od konference ve Strese, ale pro ochranu Rakouska uvažoval i o vojenské dohodě s Římem. V tom duchu byli z Černínského paláce přesvědčováni i malodohodoví spojenci v Bělehradě a Bukurešti, z nichž zvláště první projevovali vůči konzervativnímu režimu nového kancléře Kurta Schuchnigga pro jeho monarchistické sklony extrémní nedůvěru.  Vzhledem k dalšímu vývoji italské politiky, stále více se angažující ve východní Africe, a rozpadu francouzsko-britsko-italské spolupráce však nebylo z projektu Dunajského paktu - proti němuž se ostatně fakticky postavilo i Maďarsko - nic. Rakousko nicméně zůstávalo jedním z nejdůležitějších bodů pražských zahraničně-politických úvah i v následujícím období.
 Takřka klíčovou roli hrála republika pod Alpami v středoevropských plánech nového československého ministerského předsedy Milana Hodži, jež se pokusil postupně realizovat počátkem roku 1936. Byla-li jádrem tohoto konceptu užší hospodářská spolupráce mezi státy Malé dohody a zeměmi římských protokolů,  pak jeho středobodem byla kooperace ČSR a Rakouska. Ne náhodou přijel už 16. - 17. I. 1936 kancléř K. Schuschnigg do Prahy, aby tu jednal o široké paletě problémů od obchodních vztahů po úvahy o obnovení užší spolupráce politické, do níž měla vnést svůj vklad i rakouská politika mj. pokusem o mediace mezi ČSR a Maďarskem. Ačkoliv se ale v následujícím období zvláště hospodářské vztahy mezi oběma státy opět intenzifikovaly,  z celé velkorysé koncepce nebylo opět nic, zvláště pro odpor Německa a též Itálie. Fašistická diplomacie předložila Schuschniggovi už 21. března 1936 k podpisu tzv. dodatkové protokoly ke smlouvám z března 1934, jimiž byla zakotvena pevná struktura římského “trianglu”. Jejich klauzule o tom, že jakákoliv jednání členských států v Pdunají vyžaduje souhlas všech tří signatářů, samozřejmě podvazovala i iniciativy pražské politiky neboť v dané chvíli byl souhlas Mussoliniho s jakoukoliv akcí ČSR nepředstavitelný. Pražské plány s Rakouskem pak dostaly o čtyři měsíce později ještě další úder, když Schuschniggova vláda 11. VII. podepsala tzv. červencovou smlouvu s Hitlerem, fakticky zakotvující koordinaci vídeňské politiky s Berlínem. Vedení čs. diplomacie nepochybovalo, že smlouva otevírá nacistům dveře k nejen k posílení pozic v samotném Rakousku, ale též k další penetraci do Podunjí obecně, vzhledem k pasivitě obou velkých západních demokracií nemohlo ale ČSR vliv Německa vyvážit.
 Bilaterální vztahy mezi Prahou a Vídní byly i po červenci 1936 udrženy na korektní bázi, což dosvědčovaly poměrně časté schůzky obou šéfů vlád. Západ, zvláště Francie, byl pak čs. diplomacií ujištěn, že “v případě anšlusu, kdyby šla Francie, my bychom šli také...”  Možná kolektivní obrana rakouské nezávislosti zůstala součástí pražského konceptu hájení statu quo i v následujícím období, aniž ovšem nalezla mezi velmocemi objektivně hájícími obdobná východiska, jakoukoliv rezonanci. Britská politika byla ochotna v duchu své vize “narovnání” s Německem - jak ostatně signalizovaly výroky ministra E. Halifaxe před Hitlerem v listopadu 1937 - Rakousko oželet, Francie pak již odmítala bez Londýna riskovat samotnou akci. Nezávislost Rakouska nakonec obětoval - byť nerad - i Mussolini. Když pak 12. března vpochodovaly do země nacistické jednotky, nemohla ČSR udělat nic, než zachránit pár prominentů právě likvidovaného Schuschniggova režimu. Jak to vyjádřila cirkulární instrukce pražského ministerstva zahraničních věcí, “při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zakročení nepřichází vůbec v úvahu... je to otázka Evropy, tj. především velmocí.”  Ty měly ostatně o pár měsíců později rozhodnout i osudech Československa samotného.

3

Exilová československá vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem, vedoucí v Londýně zápas za obnovu nezávislého Československa, udržovala jak ve Velké Británii, tak na řadě dalších míst i poměrně četné kontakty s rakouským exilem, tedy především jeho levicovou částí, i když se často lišily jejich představy o budoucím poválečném středoevropském uspořádání. Podle Beneše a jeho stoupenců se ostatně mělo jádrem nové střední Evropy stát spojenectví, případně konfederace mezi Československem a Polskem, zatímco o Rakousku (podobně jako o Maďarsku) odmítal - jak ukazují i jeho válečné spisy  - dlouho vyslovovat zavazující soud.
 Čs. představy o budoucím Rakousku samozřejmě ovlivňoval i program Spojenců, definitivně vyjádřený na konferenci ministrů zahraničních věcí v listopadu 1943.  Jak ukazují např. projevy tehdejšího státního ministra zahraničních věcí exilové vlády H. Ripky, československá reprezentace zahrnula do svého programu nové střední Evropy nutnost obnovy korektních vztahů “se sousední demokratickou republikou Rakouskou”, samozřejmě především v rovině hospodářské, a za ne náhodou zdůrazňované podmínky, “že Rakušané sami budou stát o vlastní stát.”  Z této programové devízy pak vycházely i první kroky čs. “rakouské” politiky po osvobození.
 Pražská vláda jako první ze sousedních států uznala stávající poválečnou rakouskou vládu v čele s kancléřem Leopoldem Figelem, již na podzim 1945 byl také ve Vídni zřízen tzv. úřad čs. zmocněnce (jímž byl jmenován zkušený diplomat F. Bořek-Dohalský). Na jaře 1947 byly pak definitivně obnoveny řádné diplomatické vztahy. V době úřadování kabinetu Z. Fierlingera bylo pak Rakousko zjevně považováno za jednoho z nejdůležitějších československých partnerů v centrální části kontinentu, i když čs. diplomacie zdůrazňovala současně Rakušanům potřebu co nejdůslednější denacifikace jejich země. Tato politika nalézala pozitivní rezonanci i na druhé straně, a kancléř L. Figl hned při nástupní audienci Bořka-Dohalského zdůraznil, že “je bezpodmínečně nutné, aby náš poměr byl co nejlepší, protože Rakousko nás potřebuje v každém ohledu...”  Pro rozvoj vztahů s Rakouskem se ostatně vyslovovaly všechny demokratické síly v ČSR a nebylo divu, že se tedy zvláště vzájemná obchodní výměna znovu rychle rozvíjela. Podle údajů z podzimu 1947, tedy z posledního období, kdy kurs zahraniční politiky ČSR spoluurčovali ještě demokraté, bylo Československo pro Rakousko dokonce - po Itálii, resp. Švýcarsku - druhým, resp. třetím nejdůležitějším partnerem.
 Rozvíjející se vztahy mezi oběma sousedními státy nenarušil v letech 1945-46 ani transfer části německého obyvatelstva z jižní Moravy a jižních Čech do Rakous, kam bylo odsunuto podle střízlivých odhadů zhruba 150 tisíc osob. Tehdejší rakouská vládní garnitura nejen nikterak proti tomuto kroku neprotestovala, ale v zásadě vyjadřovala diskrétně vůči čs. diplomatům s tímto krokem pochopení, ba prokazatelně upozorňovala čs. zástupce na případnou protičeskoslovenskou aktivitu vysídlenců.  Jestliže byla pak v souvislosti s pohybem jiných přesídlených osob (Němci z Maďarska, Jugoslávie) vyslovována naděje na jejich další transfer ať již do Německa či do zámoří, v případě českých Němců se předpokládala jejich rychlá integrace do rakouské společnosti již vzhledem k úzkým tradičním sociálním vazbám.  Rakouská vláda ostatně ještě na podzim 1946 jakékoliv politické aktivity vysídlenců zakázala, čímž bylo vyřešeno - ovšem jen dočasně - i nebezpečí protičeskoslovenských snah sudetských Němců. Již od jara 1946 se pak sice postupně začalo diskutovat i o majetkových otázkách, ty byly ale zásadně z rakouské strany vymezeny na majetky rakouských občanů před 13. III. 1938, a navíc jejich realizaci podmiňovalo uzavření chystané Státní smlouvy.
 Podmínky rozvíjející se studené války měly ovšem bolestně zasáhnout do osudů obou zemí. Zatímco v případě Rakouska rostoucí disparátnost mezi SSSR a Západem zabránila uzavření Státní smlouvy, která měla zemi vrátit plnou suverenitu a také zahraničně-politickou subjektivitu, v případě Československa vydatně napomohla jeho zkomunizování, završenému únorovým převratem 1948. S jeho kritikou vystoupil i kancléř L. Figl, zastánce co nejtěsnější spolupráce obou států, nepochybně i s předtuchou, jak negativně nové poměry ovlivní i jejich vzájemné vztahy.

4.
 Zahraniční politika komunistického Československa zamýšlela přinejmenším v prvním období po převratu v únoru 1948 vést vůči Rakousku, z velké části ostatně obsazeném Sověty, vlastní iniciativní politiku, navazující na předcházející období. Např. podle prvního komunistického vyslance ve Vídni D. M. Krna měla Praha na sebe vzít rozhodující zodpovědnost za vztahy k podunajské republice a jejím vnitřním vývoji fakticky za celý východní blok, přičemž měla usilovat o korektní vztahy s momentální vládou a co nejvýraznější vliv na rakouskou veřejnost, v dobové dikci “lid”.  Pražská diplomacie zamýšlela k této intenzifikaci využít jednak pokračujících obchodně-politických vztahů (vážně narušených až po r. 1949), jednak nikoliv nevýznamné české menšiny ve Vídni, jejíž značná část se zpočátku klonila k novému “lidově-demokratickému” režimu pozitivně. Jisté naděje byly vkládány i do možného vývoje v Rakousku “do leva”, tj. do politiky tzv. levého bloku vedeného komunisty a části socialistické strany. Nic z těchto záměrů ale z mnoha důvodů nemohlo být realizováno.
 Od podzimu 1948 se stupňující totální závislost ČSR na Moskvě, jejíž vládcové nechtěli do jisté míry svobodně jednající spojence, ale totálně podřízené vazaly, fakticky - nejpozději od přelomu let 1949/50 - znemožnila vést ani částečně nezávislou vnější politiku, což jen dokládal osud tehdejšího šéfa čs. diplomacie V. Clementise i jeho blízkých spolupracovníků. Pražským představám navíc “neodpovídal” ani vývoj ve vlastním Rakousku, kde namísto “sil pokroku” dominovala lidová strana (zvítězivší ve volbách na podzim 1949), pravicový (a v interpretaci levice fašizující) Verband der Unabhängigen, zatímco prokomunistický levicový blok byl zatlačen na okraj politické scény. K tomu přistupovala od roku 1950 se stupňující aktivita vysídlenců ze zemí východního bloku včetně ČSR. V průběhu roku 1950 bylo již Rakousko hodnoceno jako “země, úplně zapojená do rámce služebnictva USA”.  Vzájemné vztahy se dostaly na nejnižší úroveň od podpisu mírových smluv roku 1919.
 Ve světle úřední čs. dokumentace je nesporné, že teprve nyní, od počátku padesátých let, podmínkách stupňující se studené války, začala hrát ve vztazích mezi Vídní a Prahou otázka vysídlenců. Pro Rakousko znamenala samozřejmě existence nejméně 400-500 tisíc osob, uprchnuvších, vyhnaných či vysídlených především z Jugoslávie, ČSR, Maďarska a Rumunska značný problém sociální i politický, jehož další vývoj vcelku korespondoval (byť s jistým časovým zpožděním) s vývojem situace “vyhnanců” v západních okupačních zónách Německa, resp. Spolkové republice. Vysídlenci v republice pod Alpami se mohli začít politicky aktivizovat fakticky až od roku 1950, přičemž vznik jejich institucí v čele s Landsmannschafty probíhal pod značným vlivem organizovanějších krajanů v SRN. Jejich výrazným patronem na rakouské scéně se v padesátých letech stal - vedle části lidové strany a také reprezentantů katolické církve - především zmiňovaný VdU, ostatně se pokoušející kooperovat se západoněmeckou stranou BHE. V čele vysídleneckých organizací se pak - podobně jako v Německu - angažovaly osoby s evidentním podílem na spolupráci příslušných minorit s nacistickou politikou,  což samozřejmě usnadňovalo - vedle siláckých výroků některých mluvčích vyhnanců - komunistickému režimu v příslušných státech příslušnou kontrapropagandu.
 Čs. vyslanectví ve Vídni, které pochopitelně vývoj Landsmannschaftů pozorně monitorovalo, mohlo ještě v říjnu 1954 upozorňovat, že /vyhoštěnci/ “v žádném případě se nespokojili se svou situací a nevzdali se snahy po návratu do staré vlasti, aby se tam odškodnili a pomstili. Že jsou proto v Rakousku velkým rezervoárem pro politiku revanšismu, pro všechny válečné štváče a militaristy, jest jasné...”  Bez ohledu na dobovou rétoriku dokumentu (jíž byly ovšem zatíženy i výroky druhé strany) znamenala aktivita sudetských Němců v beztak mrazivém poměru obou států oddělených železnou oponou další problém, a nebylo divu, jestliže čs. diplomacie předpokládala, že bude “ošetřen” ve stále diskutované rakouské státní smlouvě.       
 Příprava rakouské Státní smlouvy, nutně se dotýkající i zásadních zájmů československého státu, se ovšem v podmínkách studené války neustále z mnoha důvodů komplikovala.  Nejen odlišná východiska politicko-ideologická, ale zájmy ekonomické (především spory o tzv. německý majetek na rakouském území) prakticky až do roku 1954 znemožňovaly seriozně o dokumentu, akceptovatelném SSSR i Západem jednat. Stalinova smrt (a následné částečné mezinárodnění uvolnění) sice přinesly ze strany Moskvy jisté zmírnění okupačního režimu v sovětské zóně, zásadní politická východiska ale zůstávala prakticky nezměněna. Pro sovětskou politiku - a tedy i přístup jejích satelitů včetně ČSR  - byla rakouská otázka (vcelku pochopitelně) spjata s problémem německým, což se výrazně projevilo i při jednání konference v Berlíně počátkem roku 1954, s níž byly ve Vídni spjaty velké naděje. Základní devíza Sovětů, že Rakousko musí zůstat mimo západní vojenské struktury, a že musí být smluvně zajištěna nemožnost jeho připojení k západoněmeckému státu (o níž uvažovaly např. vůdcové VdU!)  zůstala nezměněna, a byla pochopitelně sdílena i zahraniční politikou komunistického Československa, jež ovšem jinak nemělo možnost do jednání výrazněji zasáhnout.
 Jistá ústupnost Sovětů v některých ekonomických otázkách spolu s akceptováním programu neutrality pro nové Rakousko ze strany vídeňského kabinetu Julia Raaba umožnila posléze v dubnu 1955 zahájit finální jednání, jež vedla brzy ke konečnému podpisu Státní smlouvy. Dokument, podepsaný ve Vídni 15. V. 1955,  konečně obnovoval Rakousko jako “svobodný a nezávislý stát” a současně stanovoval řadu podmínek jeho další mezinárodní i vnitřní existence, mj. zavazoval “likvidovat pozůstatky nacistického režimu” a potvrdit zákony o detronizaci Habsburků z roku 1919. Řada článků smlouvy se pochopitelně týkala i ČSR, a to bez ohledu na jeho vnitřní režim. Čl. 5 potvrzoval hranice k 1. I. 1938 (a tedy znovu de-legalizoval změnu hranic podle Mnichovské dohody), čl. 21 vylučoval, že by kdokoliv mohl na Rakousku požadovat reparace, atd. Důležitým se měl ukázat čl. 27, předjímající, že všechny evropské státy dořeší s Vídní otázky plynoucí z vyvlastnění rakouských majetků, likvidace práv rakouského státu. Některé otázky, jejichž řešení čs. strana mohla očekávat (a evidentně očekávala) ale ve smlouvě vyřešeny nebyly. Chyběl např. zákaz politických aktivit vysídleneckých organizací, dotýkajících se nesporně územního statu quo ve střední Evropě, nijak nebyly řešeny otázky zbývající části kdysi silné české a slovenské menšiny, ač např. práva Slovinců a Chorvatů byla čl. 7 státní smlouvy výslovně chráněna.         
 Pražská vláda přes zmíněné nedostatky samozřejmě Státní smlouvu akceptovala, a 10. srpna 1955 veřejně oznámila přístup k tomuto dokumentu s verbálně akcentovaným přesvědčením, “že nyní jsou dány všechny předpoklady a podmínky, aby mezi oběma mírumilovnými sousedskými zeměmi se rozvíjely a upevňovaly všestranné přátelské vztahy...”  Podobným způsobem Širokého vláda záhy, 1. XII. téhož roku výslovně uznala neutralizaci Rakouska, přijatou spolkovým ústavním zákonem 5. XI. téhož roku.  Už počáteční vývoj po ratifikaci smlouvy, poznamenaný jednak vystupňovanou aktivitou vysídlených Němců v souvislosti s desátým výročím transferu, a pak zjevná rozdílná interpretace čl. 27 smlouvy o úhradě státního majetku  ale napovídaly, že k nápravě vztahů bude nejednoduchá cesta.

5.
 Vedení pražské zahraniční politiky ústy tehdejšího ministra zahraničí Václava Davida deklarovalo, že podpisem státní smlouvy (a přístupem ČSR k ní) “byly vytvořeny podmínky pro všestranný rozvoj našich vztahů.”  Odmyslíme-li ale nekompatibilitu vnitřních systémů obou sousedních států, fixovaných pevně - jak mj. ukázaly události v blízkém Maďarsku na podzim 1956 - na opačné strany “železné opony”, byly překážkou k rozvoji takových vztahů právě nedořešené otázky majetkové, jejichž řešení předvídala i Státní smlouva, a o nichž byla mezi Prahou a Vídní záhy zahájena bolestivá jednání.   
 Základní premisou československé strany v těchto negociacích bylo vymezení okruhu osob, kterých by se odškodnění, předjímané č. 27 smlouvy, týkalo. Naprosto nepřijatelným požadavkem bylo zahrnutí majetkoprávních nároků sudetských Němců, odsunutých do Rakouska v letech 1945-46. Také proto se počáteční jednání věnovala zejména stanovení data pro stanovení okruhu oprávněných osob k majetkoprávnímu vyrovnání, prvá jednání končila ale kvůli tomuto bodu (vedle nerealistické výše Rakušany předložené částky, totiž 20 miliard tehdejších šilinků) ve slepé uličce ještě v létě 1957.  
Rozhovory o vyrovnání majetkových pohledávek samozřejmě pokračovaly, sotva kdo ale předvídal, že k jistému výsledku povede cesta dlouhá dalších sedmnáct let. Byly vytvořeny společné pracovní komise, které se scházely k projednávání konkrétních otázek spojených s přípravou vypořádání. Československou stranou byly z odškodnění předem vyloučeny ty osoby, které se provinily z politických důvodů (např. členstvím v NSDAP) proti ČSR resp. jeho občanům, nebo se provinily kdekoliv válečným zločinem nebo zločinem proti lidskosti. Oběma delegacemi bylo také jasně konstatováno, že majetkové vypořádání se nevztahuje na majetky, práva a zájmy, nabyté po 29. září 1938 využitím tlaku okupačních orgánů  (tedy národní, rasovou a politickou perzekucí), případně mimořádnými poměry vyvolanými válkou. Zásadní problém ale stále znamenalo, zda se odškodnění má vztahovat i na Němce vysídlené po válce z ČSR, což jakýkoliv viditelný pokrok jednání neustále oddalovalo. Bezvýslednost přitom poznamenala i celkový charakter vztahů mezi oběma státy, i když jinak čs. politika - zvláště dopisem tehdejšího předsedy vlády V. Širokého kancléři J. Raabovi v červnu 1958 - apelovala na “prohloubení a rozvíjení vzájemných vztahů” mezi oběma státy včetně osobního setkání šéfů vlád. 
K intenzifikaci vztahů, navrhované Prahou nedošlo jak z důvodů širších (mj. ofenzivního postupu Moskvy v “německé otázce”), tak z důvodů bilaterálních, kde se znovu - a dosud nejvýrazněji - objevil sudetoněmecký problém. Když v dubnu 1959 vešlo ve známost, že se tzv. Sudetoněmecké dny budou konat toho roku ve Vídni, pokusila se čs. vláda zarazit tento záměr energickým protestem, poukazujícím na to, že připuštění této akce znamená faktické “sankcionování revanšistické politiky neonacistických organizací.”  K realizaci srazu ale v květnu došlo, po čemž následovala výměna několika ostrých nót, v nichž čs. strana poukazovala na faktické porušení rakouské neutrality připuštěním podobných demonstrací proti statu quo, zatímco Vídeň se zaštiťovala tím, že se jedná výlučně o vnitřní záležitosti Rakouska.  Vztahy mezi oběma zeměmi se ještě více ochladily, a i když došlo v následujícím období k jistému zlepšení, jež se projevilo např. v obchodně-politických vztazích, již skutečnost, že z Prahy byl k příslušným jednáním vysílán do Vídně vždy jen první náměstek ministra zahraničí (a nikoliv ministr sám) byla dostatečně výmluvná. Čs. diplomacie ostatně brzy začala dávat najevo nelibost nad možným přístupem Rakouska k západoevropských integračním seskupením, zvláště EHS, což poměr jen dále komplikovalo.
 K prvnímu výraznějšímu zlomu došlo po jednáních, uskutečněných ve Vídni 12.–19. VII. 1965, jejichž výsledkem byl podpis důvěrného čs.-rakouského protokolu, který se měl stát platformou k skutečné dohodě o majetkových vyrovnáních. Pro československou stranu byl mimořádně důležitý bod 2. tohoto dokumentu, podle něhož nemohly být do majetkoprávních nároků v rámci připravované smlouvy zařazeny osoby, které neměly k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství a jejichž majetky, práva a zájmy byly československými opatřeními bez náhrady konfiskovány, což se týkalo otázky “Novorakušanů”, tedy zejména osob, jež byly odsunuty v souvislosti s válkou do Rakouska. Zároveň se Rakousko tímto protokolem zavázalo, že nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovýmto nárokům žádnou podporu.
Podpis československo-rakouského protokolu znamenal splnění hlavní československé premisy jednání, jíž bylo vyloučení majetkových nároků sudetských Němců vysídlených do Rakouska. Jednání na úrovni náměstků ministrů zahraničí pak v následujících dvou letech pokračovala, k finálním výsledkům ale nedospěla, byť došlo - zvláště v průběhu roku 1968 - k jistému oteplení vzájemného poměru. 21. června 1968 byla uskutečněna i první schůzka šéfů obou diplomacií, Jiřího Hájka a Kurta Waldheima, v Bratislavě.  Okupace ČSSR vojsky Varšavského paktu o dva měsíce později ale normalizaci vztahů včetně dořešení majetkových otázek znovu odstavila z pořadu dne.
K novým pokusům o nápravu vzájemného poměru, který se i z formálního hlediska - absencí vzájemných velvyslanectví - stával v Evropě jistou anomálií, mohlo dojít až počátkem sedmdesátých let, nemalou zásluhou tehdejšího socialistického kancléře Bruno Kreiského, jenž - již vzhledem ke svým moravským kořenům - projevil o tento problém mimořádný zájem. Také nový šéf čs. diplomacie, pragmatičtěji uvažující Bohuš Chňoupek oznámil hned ve svém prvním projevu ve Federálním shromáždění zájem na “dosažení vzájemných styků mezi oběma našimi zeměmi, který by odpovídal ... současnému ovzduší v Evropě i snaze evropských národů o mírové soužití.”  Tak došlo k dalším důvěrným jednáním v Bratislavě a Linci, v nichž postupně rakouská strana slevila z původně požadované částky, zatímco strana čs. projevila ochotu k jistým koncesím. Výsledkem byl nakonec podpis tzv. smlouvy o  vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, kterou šéfové diplomacií - B. Chňoupek a E. Bielka-Kaltreu - podepsali 19. prosince 1974.
 Smlouva byla výrazem kompromisu z obou stran, když finanční nároky Rakouska se podařilo snížit z původních 20 miliard šilinků na 1 miliardu šilinků. Čl. 6 smlouvy se Rakousko výslovně zavazovalo, že “nebude již proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti ČSSR...” Československo se naopak vzdalo všech svých finančních nároků, zejména pohledávek ze všech nesplacených půjček Rakouska z meziválečného období, zejména z garantované rakouské Konverzní půjčky 1934-1959, jakož i z československé Konverzní půjčky II rakouské vlády 1923-1943 i jiných negarantovaných rakouských státních dluhopisů. Částka 1 miliardy šilinků měla být československou stranou zaplacena ročními splátkami z hodnoty československého zboží, vyváženého do Rakouské republiky.
Smlouva byla nepochybně významným přelomem v československo–rakouských vztazích, i když byla do jisté míry determinována výměnou jedenácti doprovodných dopisů mezi ministry zahraničních věcí obou zemí B. Chňoupkem a E. Bielkou, které doplňovaly a upřesňovaly text smlouvy a které je nutno považovat za nedílnou součást smlouvy. Týká se to např. článku 3) odstavce 1) Smlouvy, podle něhož se Československo vzdává jménem svým i jménem československých fyzických a právnických osob všech majetkoprávních nároků vůči Rakouské republice. V dopise (č. 11) ministra zahraničních věcí ČR B. Chňoupka rakouskému ministrovi zahraničních věcí E. Bielkovi z 19. prosince 1974 jsou však stanoveny výjimky z tohoto ustanovení, týkající se nároků československých fyzických a právnických osob, které nejsou smlouvou vyrovnány.
 Obdobně byly z předmětu smlouvy vyloučeny jakékoliv dodávky, plnění a pohledávky, jež vznikly ve prospěch nebo z příkazu bývalé Německé říše nebo německých osob v Československu do konce druhé světové války. Do smlouvy nebyly ani zahrnuty kulturní majetky, které se dostaly na území druhého státu v souvislosti s druhou světovou válkou. Podle dopisu ministra Chňoupka byly ze smlouvy vyloučeny dodávky, plnění a pohledávky jakéhokoliv druhu, provedené ve prospěch nebo z příkazu bývalé Německé říše, jejich zařízení nebo německých osob v Československu do konce druhé světové války a také dlužní úpisy jakéhokoliv druhu vydané v Československu na říšské marky.

6.
 Podpis Smlouvy o majetkovém vyrovnání otevřel - spolu s celkovou proměnou klimatu v Evropě, symbolizovanou konferencí v Helsinkách následujícího roku - cestu k mnohostranné intenzifikaci vztahů obou států. Prvním výrazným projevem tohoto procesu, čs. stranou pojmenovaného jako “dozrávání vztahů dobrého sousedství” , byly opakované reciproční návštěvy ministrů zahraničních věcí, resp. spolkového kancléře B. Kreiského a tehdejšího předsedy vlády L. Štrougala v Praze a Vídni. Intenzifikovala se hospodářská výměna, koncem sedmdesátých let poprvé dosahující roční hodnoty více než miliardy dolarů, začaly se rozvíjet i jisté kontakty v oblasti školství a vědy, jež kodifikovala vzájemená dohoda, podepsaná při Štrougalově návštěvě Rakouska v listopadu 1977. Faktické odmítnutí rakouské žádosti bezvízového styku, přednesené při Kreiského návštěvě Prahy koncem ledna 1979, ovšem ukazovalo meze podobného sbližování.
 Prvním vrcholem v rámci možností normalizovaného poměru byla návštěva spolkového prezidenta R. Kirchschlägera v Praze a Bratislavě 12.-15. března 1979. Kirchschläger při projevu na Hradě připomněl “někdy těžká břemena vyplývající ze společných dějin”, současně ale vytyčil program, “na pevných březích budovat nosné mosty, které umožňují ještě více rozvinout celou šíři i hloubku vztahů.”  Čs. strana sice ocenila rakouskou politiku neutrality, i z projevu G. Husáka byl ale zjevný akcent především na prohlubování hospodářské, průmyslové kooperace, případně na vztahy v některých oblastech výzkumu.
 Reciproční návštěvu prezidenta G. Husáka ve Vídni 17. až 20. listopadu 1982 již poznamenal stín tzv. druhé studené války, vyprovokované sovětskou invazí do Afghánistánu, ale dotkly se jí i některé širší souvislosti, mj. i změna vládní reprezentace v sousední SRN. R. Kirchschläger znovu připomněl reminiscence z minulosti, jež “měly stále svůj vliv na současnost a byly příčinou vzájemných výhrad”, i když jinak byla zdůrazněna vůle “k dobrému sousedství, založenému na vzájemné důvěře a vzájemném přátelství.” G. Husák v projevu jen opakoval vůli ČSR k “politice mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením,” i komuniké pak připomínalo, “že stále ještě existují nevyužité možnosti zvláště v oblasti průmyslové kooperace a společného postupu na třetích trzích.  Jediným viditelným výsledkem rozhovorů, v nichž zazněly - nikoliv poprvé - výhrady Rakušanů proti jaderným elektrárnám v ČSSR, byla tak dohoda o uspořádání dnů rakouské, resp. československé kultury v následujících dvou letech.
 Obavy jižního souseda ČSSR z rozšiřování jaderného energetického potenciálu již zůstaly trvale přítomny ve vzájemných vztazích, ačkoliv tu čs. komunistická diplomacie učinila ještě v listopadu 1982 překvapivý vstřícný krok v podobě dohody o úpravě otázek souvisejících s atomovými zařízeními.  Pokračovaly sice poměrně časté vzájemné návštěvy ministrů zahraniční i dalších politiků, ale již skutečnost odkladu další cesty prezidenta R. Kirchschlägera do ČSSR byla dostatečně výmluvná. Když byla posléze koncem ledna 1986 realizována, již zveřejněné projevy napovídaly hodně o zklamaných nadějích. Kirchschläger otevřeně prohlásil, že “jsme na správné cestě, i když nebylo dosaženo všech stanovených výsledků”, skutečnosti, jež bylo “možno zlepšit” připustil i prezident ČSSR.  V následujícím roce došlo k dalším návštěvám, v dubnu  Prahu navštívil poprvé kancléř Franz Vranitzky, o tři měsíce později jeho ministr zahraničí Alois Mock, čs. diplomacie hodnotila - alespoň navenek - že se vztahy “rozvíjejí v duchu dobrého sousedství a vzájemně výhodné perspektivní spolupráce”, i když se netajila potřebou je “materializovat”.  První vážný diplomatický konflikt mezi Vídní a Prahou okolo výstavby jaderných elektráren v Temelíně a Mochovcích na jaře 1988, kdy Nejvyšší rakouský soudní dvůr akceptoval žalobu proti výstavbě druhé z těchto elektráren, na což vcelku pochopitelně Černínský palác reagoval tvrdým prohlášením o “hrubém vměšování” , napovídal, že vzájemné vztahy nejsou zdaleka bezproblémové.
 Za jistý zlom ve vztazích komunistického Československa k Rakousku bylo možno považovat oficiální návštěvu F. Vranitzkého v Praze 27.-28. VI. 1988. Změna postoje čs. reprezentace byla patrná již z odlišného jazyka projevu předsedy vlády L. Štrougala, který - na místo obvyklých frází - hovořil o tradicích W. A. Mozarta, O. Kokoschky, “velkých Rakušanů, které si Pražané zvláště zamilovali.” Čs. strana poprvé od čtyřicátých let projevila vůli vystupovat nejen jako člen “socialistického společenství”, ale jako samostatný subjekt mezinárodní politiky,  projevila ochotu jednat jak problémech spjatých s provozem jaderných elektráren, tak ekologických záležitostech. Od ledna 1989 byla dokonce dohodnuto zjednodušení vízových formalit, byť jednostranně pro občany Rakouska. Došlo též k podpisu dohod o zřízení kulturních institutů, o spolupráci Karlovy a vídeňské univerzity, atd. V trendu prohlubování vztahů pak pokračovala i nová komunistická vláda Ladislava Adamce, což konec konců symbolizovala i brzká cesta nového ministra zahraničí Jaromíra Johanese do Vídně  počátkem prosince 1988. Johanes, který se svým kolegou A. Mockem diskutoval i o vstupu Rakouska do evropských společenství, přitom za jedinou podmínku označil zachování neutrality Druhé republiky v duchu státní smlouvy,  což tehdejší Vranitzkého kabinet považoval za samozřejmost.
 Proměnu atmosféry (ale současně její limity) na sklonku osmdesátých let dokumentovaly projevy, provázející návštěvu posledního komunistického předsedy vlády L. Adamce do Vídně ve třetím říjnovém týdnu 1989. Adamec označil Rakousko “za přátelský sousední stát”, připomínal soužití “v srdci Evropy”, “rostoucí vzájemnou závislost” sousedních zemí, atd.  Samozřejmě vyslovil zájem na účasti rakouských firem při modernizaci čs. dopravy, telekomunikační sítě atd., současně ale ostře odsoudil “pokusy o destabilizaci” v ČSSR. Jím reprezentovaný režim ale již dohasínal. 

7.
 Pád komunistického režimu v Československu v listopadu a v prosinci 1989 a s ním radikální změna zahraniční politiky státu vedly samozřejmě k zásadní proměně poměrů mezi Prahou a Vídní, tím spíše, měla-li část někdejší protikomunistické opozice k jižnímu sousedu “zvláštní” vztahy. Už necelý týden po nástupu do funkce se zúčastnil nový ministr zahraničí, Jiří Dienstbier se svým kolegou A. Mockem symbolického stříhání hraničních drátů, představujících želenou oponu, jižně od Mikulova. 18. ledna příštího roku pak přijel na první oficiální návštěvu Vídně, kterou Mock oplatil už počátkem března téhož roku. Ihned byla dohodnuta radikální proměna vztahů prakticky ve všech rovinách,  mj. posílení kooperace kulturní, otevření rakouských a českých škol, atd. Rakousko také podpořilo snahu Československa participovat na tzv. Iniciativě čtyř (vedle Itálie, Jugoslávie a Maďarska), která se brzy - na schůzce v Bratislavě v dubnu 1990 - proměnila v tzv. Pentagonálu, později rozšířenou o Polsko. V červenci téhož roku pak navštívil, byť neoficiálně, Rakousko i prezident V. Havel, zúčastnivší se hudebních slavností v Salzburku. K oficiální návštěvě prezidenta ČSFR u jižních sousedů ale již do rozdělení státu koncem roku 1992 nedošlo, snad i pro výhrady, které dal Havel najevo vůči osobě tehdejšího spolkového prezidenta K. Waldheima.
 Euforie, naplnivší celé počáteční období po pádu komunismu ve střední a východní Evropě, ovlivnila nepochybně i vztahy česko-slovensko-rakouské. Je zřejmé, že je zpočátku nezatěžovaly ani “stíny minulosti” v podobě politizované otázky poválečných transferů, ba ani problém nových čs. jaderných elektráren, o nichž ostatně nebylo dosud jasné, bude-li dokončeny. I když se již v průběhu roku 1991 objevily mezi Prahou a Vídní odlišné názory (zvláště ve vztahu k rozpadající se Jugoslávii, kde Mockova diplomacie prosazovala spolu s SRN bezohledné uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska ), nemohly novou kvalitu vzájemného poměru zásadně zatížit. Vstřícné projevy na adresu německých vysídlenců v SRN z úst hlavy čs. státu a některých dalších politiků ovšem znamenaly povzbuzení pro tyto kruhy i v Rakousku, což se mělo promítnout do vzájemných vztahů prakticky ihned po zániku Česko-Slovenska. V. Havel sám se o tom měl přesvědčit hned při své první státní návštěvě Rakouska již v roli českého prezidenta v březnu 1993, kde se objevila obě témata, vysídlenci a Temelín,  zatěžující vzájemné vztahy dodnes.  
 
    
 
Dokumentární příloha

1. Smlouva mezi dohodovými mocnostmi a Československem a ochraně menšin, podepsaná v Saint-Germain 10. září 1919.
 
2. Zákon z 29. února 1920, stanovující zásady jazykového práva v republice Československé.
 
3. Programové prohlášení československé vlády z 20. února 1937 o národnostním programu.
 
4. Zásady tzv. národnostního statutu připraveného vládou M. Hodži z 12. dubna 1938.

5. Pamětní spis o výměně obyvatelstva, sepsaný prof. Zdeňkem Peškou v srpnu - říjnu 1939.
 
6. Prohlášení válečného stavu mezi Československem a státy, které byly ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA, z 16. prosince 1941.
 
7. Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů z 19. května 1945.
 
8. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 o konfiskaci a o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945.
 
9. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
 
10. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy z 25. října 1945.

11. Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná v Paříži 21. prosince 1945.
 
12. Prohlášení prezidenta ČSR o zastavení válečného stavu s Německem z 3. února 1955.

13. Společný protokol o jednání delegací o majetkoprávním vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou z 19. července 1965.
 
14. Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z 11. prosince 1973.
 
15. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z 19. prosince 1974.
 
16. Smlouva mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992
 
17. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.
 
1
1919, 10. září, Saint-Germain en Laye. – Smlouva mezi dohodovými mocnostmi a Československem o ochraně menšin.

Hlava 1.
 Čl. 1. Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v článcích 2 až 8 této hlavy budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.
 Čl. 2. Československo se zavazuje, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní příslušnost, jazyk rasu nebo náboženství.
 Všichni obyvatelé Československa budou míti právo, aby volně projevovali jak veřejně, tak i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství anebo víru, jejichž výkon nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy.
 Čl. 3. S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez dalších formalit příslušníky německé, rakouské, uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, a to podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, které jest nebo bude uznáno za účasti Československa nebo mírových smluv s Německem, Rakouskem a Maďarskem, nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených za účelem nynějších poměrů.
 Osoby shora jmenované, starší osmnácti let, mají však volnost podmínek, jež ony smlouvy stanoví, optovati pro jakékoliv jiné státní občanství, jež jim bude přístupno. Opce manželova zahrnuje v sobě opci manželčinu a opce rodičů jejich dětí, kterým ještě není osmnáct let.
 Osoby, které použijí tohoto práva opce, budou povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Bude jim volno podržeti si své nemovité statky, které mají na území československém. Budou si moci odvésti všeliký svůj majetek movitý. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu žádný vývozní poplatek.
 Čl. 4. Československo uznává za příslušníky československé ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými či uherskými a narodily se na území shora jmenovaném z rodičů majících tam, podle okolností bydliště nebo právo domovské, o když ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, tam nemají bydliště, nebo, podle okolností, práva domovského.
 Do 2 let, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají však ony osoby volnost prohlásiti před oprávněnými čsl. úřady v zemích svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství československého a přestanou po té býti pokládány za příslušníky československé. V tom ohledu prohlášení manželovo bude považováno za platné pro manželku a prohlášení rodičů bude považováno za platné pro děti, kterým ještě není osmnáct let.
 Čl. 5. Československo se zavazuje nečiniti žádných překážek vykonání práva opce, stanovené smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruženými s Německem, Rakouskem či s Uherskem a které dovolují zájemcům získati nebo nezískati státní občanství československé.
 Čl. 6. Státní občanství nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného.
 Čl. 7. Všichni státní občané českoslovenští budou rovni před zákonem a budou používati stejných práv občanských bez ohledu na rasu, jazyk a náboženství.
 Rozdíl v náboženství, víře nebo vyznání nemůže býti žádnému státnímu občanu československému na závadu, pokud jde o požívání práv občanských a politických,  a zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, úřadů a k hodnotám nebo vykonávání jakékoliv živnosti nebo povolání.
 Státním občanům československým nebude ukládáno žádné omezení, pokud jde o volné užívání jakéhokoliv jazyka ať ve stycích soukromých a obchodních, či ve věcech týkajících se náboženství, tisku nebo veřejných projevů jakéhokoliv druhu, ať ve veřejných shromážděních.
 Jestliže by vláda československá zavedla nějaký úřední jazyk, bude přes to poskytnuta státním občanům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.
 Čl. 8. S příslušníky československými, náležejícími k menšinám národnostním, náboženským neb jazykovým, bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně, jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastními nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství.
 Čl. 9. Pokus jde o veřejné vyučování, vláda československá poskytne ve městech a v okresech, v nichž je usedlý značný zlomek občanů československých jiného jazyka než českého, přiměřené příležitosti, zajišťující, aby dětem těchto československých občanů se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé bránit, aby neučinila povinným vyučování řeči české.
 V městech a okresech, v nichž je usedlý značný zlomek příslušníků československých, náležejících k menšinám náboženským nebo jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl na požitku a upotřebení částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných.

[...]a)         
 Čl. 14. Československo souhlasí s tím, že předpisy hlav I a II, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské neb jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Spojené státy americké, Říše britská, Francie, Itálie a Japonsko se zavazují neodepříti svého souhlasu takovým změnám oněch článků, které by v předepsané formě byla schválila většina Rady Společnosti národů.
 Československo souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátit pozornost Rady na hrozící neb již nastalé porušení kteréhokoliv z těchto závazků a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny, jaké se jí za daných okolností budou zdát vhodnými a účinnými.
 Československo souhlasí dále s tím, aby každý rozpor mínění, který by o právních neb skutkových otázkách, souvisejících s oněmi články, vznikl mezi vládou československou a kteroukoliv z čelných mocností spojeneckých a přidružených nebo kteroukoliv jinou mocností, jež je členem Rady Společnosti národů, byl pokládán, za spor rázu mezinárodního podle smyslu článku 14 smlouvy Společnosti národů. Vláda československá souhlasí, aby každý takový spor, bude-li to žádati druhá strana, byl vznesen na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, jehož rozhodnutí bude konečné a bude požívati téže moci a účinnosti jako rozhodnutí podle článku 13 oné smlouvy.

A. HAJN (red.), Problém ochrany menšin. Praha 1923, s. 237-240.
-----------------------------
a) vypuštěna hlava II (čl. 10 až 13), týkající se výlučně Podkarpatské Rusi.


2
1920, 29. února, Praha. – Zákon stanovující zásady jazykového práva v Československé republice.

 § 1  Jazyk československý jest státním, oficiálním jazykem republiky (čl. 7 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain-en-Laye 10. 9. 1919).
 Jest tedy zejména jazykem
 1. v němž s výhradou toho, co se ustanovuje v §§ 2. a 5., a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení,
 2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek,
 3. jehož používá branná moc při velení a jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem toho jazyka neznalým lze užíti také jeho jazyka mateřského,
 Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců, státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, ustaveny budou nařízením.
 § 2 O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
 Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.
 Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost jest na jediný okres, a to okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze omeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku stranu.
 Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě, jen v tomto jazyku vznésti.
 Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno.
 Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu ostatní podmínky odst. 2, podáno podle týchž zásad vyřízení i v jejím, popřípadě jen v jejím jazyku, pokud jest tento znám, jinak na její žádost.
 V okresech s národní menšinou podle odst. 2 použití jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jejich zevním označení také jazyka národní menšiny.
 § 3. Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati.
 Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání.
 Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.
 Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2.
 § 4. Užívajíce jazyka státního, oficiálního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku království a zemím na říšské radě zastoupeným nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla česky, na Slovensku zpravidla slovensky.
 Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání. 
 § 5. Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské).
 § 6. Sněmu, jenž bude zřízen pro Podkarpatskou Rus, vyhrazeno jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10 smlouvy St. Germainské).
 Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.
 § 7. Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných, vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy oddělené od věcí, ve které vzešly.
 § 8. Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3.),jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody, než jest soudní okres anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.
 V nařízení buďtež obsaženy také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tom kterém soudu, úřadu nebo orgánu ve smyslu tohoto zákona se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by z neznalosti vzejíti mohly.
 Nařízení mohou také pro dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon tento nabude účinnosti, připuštěny býti výjimky z jeho ustanovení potřebné v zájmu nerušené správy.
 Konečně obsahuje nařízení jako předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšného jeho provedení.
 § 9. Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jím zrušují se všechny předpisy jazykové. jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
 Výkonem tohoto zákona pověřují se všichni ministři.

Sbírka zákonů a nařízení, 1920, č. 122/20.
A. HAJN (red.), Problém ochrany menšin, Praha 1923, s. 261-263.


3
1937, 20. února, Praha. – Programové prohlášení československé vlády o národnostním programu schválené jako odpověď na memorandum německých aktivistických stran.

 V dobré snaze trvale přispívati ke vzájemnému porozumění v národnostních vztazích republiky a k odstranění všeho, co by mohlo obyvatelstvo státu na této křižovatce národnostních zájmů ve střední Evropě vzdalovati, prozkoumala československá vláda nynější stav menšinové politiky v ČSR a navazujíc na tradici čs. demokratické politiky menšinové, stanovila její další směrnice. Zcela zvláštní pozornost věnuje vláda hospodářské situaci krajů, postižených světovou krizí některých odvětví průmyslové výroby. Shodou okolností jsou tyto kraje obydleny převážně našimi spoluobčany jazyka německého. V té skutečnosti, že velká většina státních záruk, poskytovaných výrobě průmyslové, byla povolena podnikům německým, jest důkaz, že nemůže býti nic neloajálnějšího, než viniti vládu z nedostatku péče o německé hospodářství. Vláda investuje do veřejných prací a staveb ve všech oblastech státu stejnoměrně podle potřeby a bude dbáti o to, aby všude, tedy také v územích obydlených Němci, zaměstnáváni byli v prvé řadě podnikatelé a dělníci místní. Zadávajícím centrálním úřadům  ukládá se přísný dozor nad všemi jim podřízenými orgány také v tom smyslu, aby v této zásadě hospodářské spravedlnosti v plném rozsahu bylo činěno zadost. Vláda zvláště upozorňuje všechny orgány na osobní odpovědnost za plnění této konstrukce a upozorňuje na důsledky, jež by plynuly z pomíjení tohoto služebného příkazu.
 Vláda bude přihlížeti při provádění opatření sociální péče a sociálních zdravotních opatření nejen k počtu obyvatelstva, nýbrž i k výši nezaměstnanosti v jednotlivých obvodech. V oblasti sociální péče o mládež bude vláda dbáti - jako dosud - toho, aby řízením péče o mládež byli pověřováni příslušníci vlastního národa a vynasnaží se, aby instituce péče o mládež byly zabezpečeny a dále budovány. Při příjímání sil do státních služeb stanovila ústavní ČSR v druhém odstavci par. 128 základní směrnice, když prohlásila, že rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu Republiky československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby k úřadům a hodnostem. Vedle této ústavní zásady přiznává vláda stejně trvalou platnost zásadě, jíž pokládá jednak za svou a jež jest zároveň zásadou, přijatou mezinárodními příslušnými činiteli, že totiž bezpodmínečná loajalita ke státu jest samozřejmým předpokladem práva národních menšin.
 Vláda může objektivně konstatovati, že se čím dále tím plněji osvědčuje mravní síla československé státnosti také ve směru tvůrčí národnostní spolupráce. Tato skutečnost a pak stále se šířící znalost úředního jazyka umožňuje vládě činiti další krok v přijímání příslušníků národních menšin do státních služba míti v míře čím dále tím větší zřetel na zájmy nejen všeobecné kvalifikační a pak regionální, ale také na zájmy menšinové ve směru k spravedlivé úměrnosti. Jazykové potřeby národních menšin při jednání s veřejnými úřady a orgány jsou do nejzazší proveditelné míry zabezpečeny ústavním jazykovým zákonem.
 Vláda pokládá za samozřejmý příkaz politické mravnosti a moudrosti, aby zákony republiky byly bezvýhradně plněny na všech úsecích veřejné zprávy. K jazykovému nařízení o dopisování okresních a některých jiných úřadů s obcemi jejichž převážná většina je jednojazyčná, učinila vláda opatření, aby k přípisům osnovovaným v jazyku úředním, bez zvláštního dožádání a bezplatně přikládány byly překlady v jazyku národní menšiny obce. Vláda jest ochotna upraviti rozsah jazykových zkoušek podle skutečné potřeby se zřetelem k použití uchazeče ve veřejné službě a přispěti k vydání příslušných pomůcek. Vládní návrh státního rozpočtu bude projevem odhodlání československé vlády, že státní politika demokratického státu pokládá za svůj veliký politický a mravní úkol podporovati až do nejzazších svých finančních možností osvětu, jež je krásnou tradicí lidu českého a slovenského, stejně však, a to v duchu úměrnosti, osvětu svých spoluobčanů a národů jinojazyčných, tedy nejen Němců a Maďarů, ale všech národních menšin.
 Vláda bere v úvahu také spoluobčany národnosti polské. Nyní, když do naší menšinové politiky na této oblasti nezasahují žádné zahraniční vlivy, můžeme ve shodě se svými spoluobčany polského jazyka v duchu spravedlnosti a bratrství vyřešiti, co snad vyřešení vyžaduje. Ve školské organizaci je již zvlášť významně uplatněn zřetel ke kulturním potřebám jednotlivých národností a vláda se nikterak neuzavírá možnému dalšímu prohloubení v rámci dosavadní organizace.
 Kde se v samosprávě zjistí ze stanoviska zájmů národních nebo menšinových skupin závady, přičiní se vláda o jejich odstranění. Vláda důsledně setrvá na zásadách přísně spravedlivé politiky menšinové a bude je rozvíjet a přizpůsobovat zájmům státu a národnostních menšin.

Zahraniční politika 16, 1937, Kronika, s. 153-154.
Československá tisková kancelář, 20. 2. 1937.


4
1938, 12. dubna, Praha. – Zásady tzv. národnostního statutu připraveného vládou M. Hodži, jak byly zaslány československým vyslanectvím v Paříži, Londýně a Berlíně.

 Vláda se rozhodla k akci dosti dalekosáhlé v našich věcech menšinových. Učinila tak se zřetelem na vývoj v našem německém táboře, na události související s anšlusem, na řeči Hitlerovy o zahraničních Němcích, na projevy francouzské vlády o pomoci Československu pro případ útoku a konečně na řeči Chamberlainovy a Halifaxovy o ČSR. Dávám Vám o tom tuto předběžnou zprávu zatím k důvěrné informaci.
 1) Vláda a politické strany projednaly v dohodě s prezidentem republiky všecky minoritní problémy a rozhodly v poslední ministerské radě připravit zvláštní minoritní status, v němž by byla nově shrnuta všecka dosavadní práva a právní záruky našich menšin v logický a zaokrouhlený celek. Byla by k nim připojena řada nových ustanovení, jež by znamenala další značný krok k rozšíření práv našich minorit, speciálně Němců.
 2) V tom smyslu byl by připraven zákon o zabraňování denacionalizace, jenž by vyřešil také uspokojivě otázku zneužívání minoritních škol.
 3) Byl by doplněn zákon jazykový, aby přestaly všecky šikany a hledělo se všude k praktické potřebě a nikoli k věcem prestižním. Šlo by o státní podniky (pošty, železnice atd.), o výnosy ministerstev, o úřadování u úřadů okresních a úřadů centrálních.
 4) Byla by zaručena menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu.
 5) Byla by provedena úprava jmenování státních úředníků a zaměstnanců tak, aby menšiny v dohledné době docílily svou proporcionální kvótu početní. Dále by byla upravena otázka přesunu úředníků a zaměstnanců do německých a menšinových oblastí tak, aby vždy v německých a menšinových krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového. Byl by to kompromis pro požadovanou tzv. Selbstverwaltung u státních úřadů. V obcích, městech a okresech volená Selbstverwaltung existuje úplně, u úřadů státních byla by provedena do přijatelné míry pro vládu a československou většinu tím, že by do krajů těch byli jmenováni úředníci příslušných národností.
 6) Byla by provedena tzv. školská Selbstverwaltung. Stalo se to rozšířením kompetence zemských školních rad v Praze, Brně a Bratislavě, kde by byly vybudovány národnostní sekce plně podřízené a plně vedené úředníky příslušné národnosti a mající ve správě veškero školství obecné, měšťanské, střední i odborné. Byla by plně zajištěna příslušná kvóta škol jednotlivým národnostem, jakož i příslušná kvóta v celkovém rozpočtu ministerstva školství. V ministerstvu školství byli by ovšem také úředníci menšinových národností jako referenti, ale národnostní sekce by nebyly v ministerstvu zavedeny.
 7) Byla by učiněna opatření, aby zmizela politika píchání špendlíkem v četnictvu, policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách, tím že by byly zřízeny dočasně příslušné inspektoráty, které by důsledně odstraňovaly třenice jazykové a národnostní v úřadech, v úřadování, ve styku s obyvatelstvem a postupně vychovaly novou generaci byrokratickou.
 To jsou zatím hlavní linie. Věci ty budou zdokonaleny a doplněny. Ministerská rada rozhodla, aby statut byl v ministerstvech vnitra, spravedlnosti a unifikací rychle vypracován a aby se dále pokračovalo ve styku a v diskusi s německými stranami, s SdP i s německými sociálními demokraty, kteří nejsou sice ve vládě, ale ve vládní většině zůstávají.
 O dalších přípravách budete podrobně informován a zároveň zpraven, za jakých okolností bylo  by eventuálně třeba ve věcech těch učinit určitá oficiální sdělení u tamější vlády.

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, fond Telegramy odeslané 1938, č. 402-404. Kopie odeslaného telegramu, strojopis.
Československá zahraniční politika v roce 1938, Praha 2000, dok. č. 199, s. 314–315.


5
1939, srpen – říjen, Praha. – Pamětní spis o výměně obyvatelstva, sepsaný prof. Zdeňkem Peškou.

[…]a) Postavme si nejprve zásadní otázku, je-li taková výměna [obyvatelstva] doporučení hodna pro budoucí restituovaný stát československý? Je třeba přihlédnouti k těmto momentům:
1. Československo se musí za každou cenu zbaviti těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR.
2. Valná část Němců byla ochotna kdykoliv se státi nástrojem a slepým exponentem politiky Německé říše bez ohledu na zájmy našeho státu, ba dokonce bez ohledu na své vlastní zájmy. Veliký počet Němců v ČSR, na něž vcelku nebylo možno spoléhati a kteří v okamžiku krize byli nebezpečenstvím, ochromoval zdravý vývoj parlamentarismu. Naše vláda byla v podstatě koalicí, která v neposlední řadě děkovala za svou soudržnost nemožnosti plně se opřít o Němce (i když byli ve vládě) a tím pozbývala pružnosti a přizpůsobivosti, nezbytných to atributů právě parlamentární vlády.
3. Mnozí Němci těžili vydatně ze situace po 15. III. 1939 a získali osobní, namnoze i majetkové výhody. Tyto výhody jim ovšem budou odňaty a oni potrestáni. Ponechají-li se však uvnitř státu, budou trvale nespokojeným elementem, který bude stále státu vytýkat své „ožebračení“.
4. Německý element, zejména buržoazie v Čechách, svou omezeností, povýšeností a úmyslným uzavíráním se českým vlivům opustil svou historickou úlohu spojky a prostředníka obou kultur a stal se překážkou sblížení česko-německého. Je v zájmu dobrého soužití obou národů i států, aby právě tento element byl pokud možno restringován.
5. Německo neustálým podněcováním dostalo německé občany ČSR do situace, ve které by se nebyli nikdy ocitli, jsouce ponecháni sami sobě. Má tedy Německo těžkou morální odpovědnost za tyto osoby a jest povinno při nové úpravě poměrů se o ně postarati.
Z těchto bodů plyne jasně, že by bylo vhodno počítat s většími přesuny obyvatelstva německého. Naproti tomu jest celkem menší počet Čechů a Slováků, usedlých v německých zemích. Bylo by možno počítat s repatriací vídeňské menšiny, případně s českým rolnickým obyvatelstvem Dolních Rakous, dále s menšinami, usedlými v jednotlivých německých a rakouských městech. Bylo by tedy vhodné tento počet učiniti pokud možno vysokým, aby nedošlo k poruchám hospodářského rázu vylidněním určitých krajů a tím k ochuzení celého státu. I tak by přesun měl převážnou měrou ráz jednostrannosti. Což by však nemusilo být na závadu. Dosud provedené přesuny - řecko-bulharský a zejména řecko-turecký - i když formálně oboustranné, svým čistým efektem byly značně jednostranné. […]b)

Archiv Ústavu T. G. Masaryka Praha, f. 38 (Vladimír Klecanda), a. j. 192/1. Originál, strojopis.
Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945. Dokumenty, ed. J. Vondrová, Praha 1994, dok. č. 3, s. 21-22.
-----------------------------
a) Vynechána pasáž o výměně řecko-tureckého obyvatelstva.
b) Vynechána pasáž o možnostech realizace výměny obyvatelstva mezi Německem a Československem.



1941, 16. prosince, Londýn. – Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik  a Spojenými státy americkými.

 Prohlašuji podle paragrafu 64, odst. 1, bodu 3 ústavní listiny, že Československá republika je ve válečném stavu se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými, a že válečný stav mezi Československou republikou na jedné a Německem a Maďarskem na druhé straně trvá od chvíle, kdy vlády těchto států se dopustily násilných aktů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky.
V Londýně dne 16. prosince 1941.

Dr. Šrámek v.r.  Dr. Edvard Beneš v.r.

Úřední věstník československý, roč. III., č. 1, Londýn 1942.


7
1945, 19. května, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

K návrhu vlády ustanovuji:

§ 1
1. Jakékoliv majetkové převody a jakékoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.
2. Způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem prezidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem.

§ 2
1. Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.
2. Za majetek osob státně nespolehlivých se považuje též majetek těmito osobami převedený po 29. září 1938, leč by nabyvatel nebyl věděl o tom, že jde o takový majetek.

§ 3
1. Národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.

§ 4
Za osoby státně nespolehlivé jest považovat:
a) osoby národnosti německé nebo maďarské,
b) osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Za takové osoby jest například považovati členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mládeže, Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo-slovenské společnosti a jiných fašistických organizací podobné povahy.

§ 5
Za státně nespolehlivé osoby jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.

§ 6
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

§ 7
1. K zavedení národní správy jsou příslušny:
a) u podniků a ústavů peněžních okresní národní výbor,
b) u podniků báňských v revírech příslušný okresní národní výbor,
c) u podniků průmyslových, obchodních a jiných živnostenských
aa) při počtu zaměstnanců do 20 místní národní výbor,
bb) při počtu zaměstnanců do 21 okresní národní výbor,
Při určování počtu zaměstnanců rozhoduje normální provoz v roce 1943.
a) u zemědělských a lesních majetků:
aa) při výměře do 50 ha místní národní výbor,
bb) při výměře přes 50 ha okresní národní výbor,
e) u obytných domů a stavebních parcel místní národní výbor, převyšuje-li hodnota však         5 000 000 K, okresní národní výbor,
f) u veškerého ostatního majetku:
aa) při hodnotě do 500 000 K místní národní výbor,
bb) při hodnotě vyšší než 500 000 K okresní národní výbor.
2. V případě, že odhad hodnoty majetku (písm. e) a f), který se dává pod národní správu, jest sporný, určuje jeho hodnotu s konečnou platností orgán vyšší.
3. V obcích a okresech, kde byla nebo bude místo národního výboru jmenována správní komise, resp. správní komisař, patří zavedení národní správy do jejich příslušnosti.

§ 8
1. Rozhodnutí ve smyslu paragrafu 7 budiž vydáno u podniků, uvedených v paragrafu 7 písm. a), b), c), d), v dohodě se závodním výborem (závodní radou) nebo jinými zástupci zaměstnanců podniků. Nejde-li k dohodě, rozhodne orgán vyšší.
2. U zemědělských a lesních majetků, přesahujících 50 ha, budiž rozhodnutí vydáno též po slyšení příslušných místních  národních výborů.

§ 9
Hrozí-li nebezpečí z prodlení, zvláště jde-li o podnik opuštěný, nebo zasahují-li do majetku nebo podniku osoby státně nespolehlivé, jsou okresní národní výbory oprávněny i při jinaké příslušnosti jmenovati zatímního národního správce až do rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu paragrafu 7.

§ 10
1. Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, může po slyšení závodního výboru, vyžaduje-li toho veřejný zájem, změniti z moci úřední rozhodnutí okresního národního výboru nebo místního národního výboru o zavedení správy nebo o jmenování národních správců a učiniti jiná opatření.
2. Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, učiní též opatření k zavedení národní správy tam, kde okresní nebo místní národní výbor  tak neučinil nebo učiniti nemohl.

§ 11
Národní správa budiž zrušena, jakmile pominou důvody, pro které byla zavedena. Zruší ji orgán, který ji zavedl.

§ 12
1. Dočasnou národní správu jest zavésti do všech družstevních podniků a organizací (zemědělských, konzumních, peněžních atd.) Tato národní správa zajistí vedle řádného řízení podniku do 4 neděl provedení volby nového vedoucího orgánu.
2. Dočasnou národní správu zavádí místní národní výbor u družstev, jejichž působnost nepřesahuje místní obvod; okresní národní výbor u družstev, jejichž působnost přesahuje místní obvod, avšak nepřesahuje obvod okresu; u všech ostatních družstev Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada.
3. Před zavedením dočasné národní správy buďtež dle možnosti slyšeni členové družstva.
4. Dočasná národní správa se skončí, jakmile členstvo družstva si zvolí správu novou.

§ 13
Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, může ze závažných důvodů zavésti národní zprávu též do odborných, hospodářských, kulturních a zájmových organizací a ústavů.

§ 14
1. Rozhodnutí o zavedení a zrušení národní správy, o ustanovení a odvolání národních správců musí býti vydáno písemně.
2. Opis rozhodnutí jest doručiti Zemskému národnímu výboru, na Slovensku Slovenské národní radě.

§ 15
Na základě rozhodnutí podle paragrafu 14 provede z úřední moci:
a) u nemovitostí příslušný soud knihovní zápis poznámky národní správy v pozemkových knihách,
b) u horních oprávnění příslušný soud, resp. úřad zápis poznámky národní správy v horních knihách, resp. záznamech,
c)  u podniků ( závodů) zapsaných do obchodního (společenstevního), na Slovensku firemního rejstříku, příslušný soud zápis poznámky národní správy do rejstříku obchodního (společenstevního), na Slovensku firemního.

§ 16
1. Národním správcem má býti ustanovena pouze osoba s patřičným odbornými i praktickými znalostmi, mravně bezúhonná, státně spolehlivá.
2. Zpravidla nemá býti národním správcem ustanoven ani dlužník ani věřitel podniku (závodu) nebo majetkové podstaty, ledaže orgán příslušný podle paragrafu 7 důvodně rozhodne jinak.
3. Národní správa budiž zpravidla ustanovena ze schopných zaměstnanců dotyčného závodu.
4. Národním správcem nemůže býti jmenován člen  národního výboru podle paragrafu 7 příslušného.

§ 17
1. U menších majetků, u podniků drobných, u menších živnostenských provozoven a pod. může býti ustanoven jediný správce pro více podniků, resp. majetkových podstat.
2. Vyžaduje-li toho rozsah národní správy, může orgán podle paragrafu 7 příslušný ustanoviti za národního správce sbor až 5 členný, který řídí správu podle zásady většiny.

§ 18 a 19
[...]a)

§ 20
1. Právní jednání majitelů, držitelů a správců majetku, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná.
2. Dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků pod národní správou daných, jsou povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.

§ 21
Národní správce spravuje majetek pod národní správu daný a jest oprávněn a povinen učiniti všechna opatření, jichž v řádné správě jest zapotřebí. Jest povinen jednati s péčí řádného hospodáře a odpovídá za škodu, která by vzešla zanedbáním povinností.

§ 22
1. Národní správce jest povinen skládati o svém hospodářství účty orgánu podle paragrafu 7 příslušnému, ve lhůtách tímto orgánem určeným a podati kdykoliv potřebné nebo vyžádané zprávy a vysvětlení.
2. K opatření, která nenáleží k obyčejnému hospodaření, jakož i ke všem jednáním zvláštní důležitosti, k pronájmu nebo propachtování, k zápůjčkám, ke knihovnímu zatížení, k likvidaci a pod., potřebuje národní správce svolení orgánu podle paragrafu 7 příslušného.
3. Orgán podle paragrafu 7 příslušný dohlíží na to, jak národní správce hospodaří.
4. Národní správce jest povinen říditi se směrnicemi, které mu dal orgán podle paragrafu 7  příslušný, nebo nadřízený zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, resp. u podniků (závodů) působnosti celostátní příslušné resortní ministerstvo.

§ 23
Národní správce má nárok na náhradu hotových výdajů a na odměnu, jejíž výši určuje orgán podle paragrafu 7  příslušný. Náklady tyto jsou k tíži spravované podstaty.

§ 24
1. Majetek daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání  a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové perzekuce, budiž pokud nejde o osoby uvedené v paragrafu 4, vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům.
2. Také osoby, uvedené v paragrafu 4, odstavec a), pokud  jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně prokázati, že byli obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky.
3. O tom rozhoduje na žádost orgán příslušný podle paragrafu 7.
4. Ostatní zajištěný majetek zůstane pod národní správou, až do nové zákonodárné úpravy.

§ 25
1. Proti rozhodnutí místního národního výboru je přípustné odvolání k okresnímu národnímu výboru, který rozhoduje s konečnou platností.
2. Proti rozhodnutí okresního národního výboru jako prvé instance je přípustné odvolání  k Zemskému národnímu výboru, na Slovensku k Slovenské národní radě.
3. Odvolání nemá odkladného účinku.

§ 26
Nejde-li o čin přísněji trestaný, potrestá se za přečin trestem na svobodě 5 let a peněžitým trestem do 10 milionů korun, případně úplným nebo částečným zabráním majetku:
a) každý, kdo poruší nebo obejde ustanovení tohoto dekretu, zvláště ten, kdo ruší nebo znemožňuje oprávněnou činnost národního správce,
b) národní správce, poruší-li úmyslně nebo z hrubé neznalosti některou z povinností, uložených mu předcházejícími ustanoveními.

§ 27
Vláda se zmocňuje, aby zajistila finanční prostředky k zabezpečení chodu podniků (závodů), daných pod národní správu, jejichž provoz je nutný v zájmu hospodářského života.

§ 28
1. Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
2. Jeho  provedením se pověřuje vláda.

Dr. Edvard Beneš v. r., Zd. Fierlinger v. r.,  Gottwald  v. r., Šrámek  v. r., David v. r.,  Ján Ursíny v. r., Viliam Široký  v. r., Václav Nosek v. r., Dr. V. Šrobár  v. r., Pietor  v. r.,  Dr. H. Ripka  v. r, J. Ďuriš v. r., Dr. Šoltézs  v. r, Dr. Procházka v. r., Svoboda  v. r., Nejedlý  v. r, V. Kopecký  v. r,  gen. Hasal v. r., Frant. Hála v. r., J. Stránský v. r., V. Majer v. r., B. Laušman  v. r., Dr. Clementis  v. r.  též za J. Masaryka, gen. dr. Ferjenčík v. r., J. Lichner  v. r.

Sbírka zákonů a nařízení státu Československého, 1945, č. 4 z 23. 5. 1945, s. 4-10.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 12, s. 216-222.
-----------------------------
a) Vypuštěny paragrafy 18 a 19, obsahující slib a definující postavení  národního správce.


8
1945, 21. června, Praha. – Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z.

Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády ustanovuji:

§ 1
1. S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví :
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války  v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
3. O tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.

§ 2
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské  jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby  německé nebo maďarské národnosti.
2. Výjimky z ustanovení odstavce 1 budou určeny zvláštním dekretem.

§ 3
1. Za zrádce a nepřátele Československé republiky jest považovati:
a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.
b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. O tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písmeno a), b), rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.

§ 4
Zemědělským majetkem (paragraf 1, odstavec 1) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité  příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

§ 5
1. Je-li zemědělský majetek, konfiskovaný podle paragrafu 1, v nájmu (pachtu), zrušují se všechny nájemní smlouvy. Je-li však nájemcem (pachtýřem) osoba, mající nárok na příděl půdy (paragraf 7, odst. 1), může jí býti ponecháno dosavadní užívání do konce hospodářského roku. Nebude-li pronajatý (propachtovaný) zemědělský majetek z jakýchkoliv důvodů přidělen, zaplatí nájemce (pachtýř), nájemné (pachtovné). Národnímu pozemkovému fondu (paragraf 6, odst. 1). Pokud konfiskací jsou dotčena fyzické nebo právnické osoby, jež nespadají pod paragraf 3, poskytne jim Národní pozemkový fond náhradu na návrh místního národního výboru za běžné náklady a investice.
2. Patronátní práva a povinnosti, váznoucí na zemědělských majetcích, konfiskovaných podle paragrafu 1, zanikají dnem konfiskace. V případech zvláštního zřetele hodných poskytne Národní pozemkový fond náhradu.
3. Otázka dluhů a nároků, váznoucích na konfiskovaných majetcích (paragraf 1), vyřeší se vládním nařízením. Platy, penze, daně a jiná běžná vydání hradí prozatím národní správce.

§ 6
1. Zemědělský majetek, konfiskovaný podle paragrafu 1, spravuje až do odevzdání přídělcům Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství, který se tímto zřizuje. Vláda se pověřuje vydati statut tohoto fondu.
2. Souvislé lesní plochy ve výměře nad 50 ha, konfiskované podle paragrafu 1, převezme stát. Pokud konfiskované lesní plochy není možno spojiti v souvislý celek se státní lesní půdou a pokud nepřesahují 100 ha, odevzdá je Národní pozemkový fond příslušnému národnímu výboru.

§ 7
1. Ze zemědělského majetku, spravovaného Národním pozemkovým fondem, bude se přidělovat půda do vlastnictví osob slovanské národnosti:
a) deputátníkovi a zemědělskému dělníkovi ve výměře až do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na jejich bonitu,
b) malozemědělci ve výměře doplňující jím dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
c) mnohočlenné zemědělské rodině ve výměře doplňující jí dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše až do 19 ha orné anebo až do 13 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
d) obcím a okresům k veřejným účelům,
e) stavebním, zemědělským a jiným družstvům, složeným z oprávněných uchazečů podle písm. a), b), c) a f).
f) dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům pro stavbu vlastního domu anebo zřízení zahrady ve výměře nejvýše do 0,5 ha.
2. V okresích s převážnou většinou obyvatelstva německé národnosti, není-li uchazečů české nebo jiné slovanské národnosti, kvalifikovaných podle odstavce 1, písm. a) až f), zůstává půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení.
3. lesní půda do 50 ha, resp. do 100 ha (paragraf 6, odst. 2) se může přiděliti obcím a lesním družstvům. Tato půda podléhá státnímu dozoru.
4. Konfiskované budovy, zařízení, sloužící vlastnímu zemědělskému nebo lesnímu hospodářství, závody zemědělského průmyslu, sady, památnosti, archivy apod., jakož i všechny konfiskované nemovitosti, pokud nebudou přiděleny veřejnoprávním subjektům, mohou se přiděliti do vlastnictví:
a) družstev, utvořených z oprávněných uchazečů za účelem společného užívání,
b) výjimečně jednotlivcům (přídělcům), uvedeným v odstavci 1, písm. a) až c).
5. O tom, zda konfiskovaný majetek se přidělí družstvům nebo jednotlivcům, se rozhodne obdobně podle paragrafu 9.
6. Přednostní právo na příděl mají osoby které se vyznamenaly a zasloužily v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové a deportovaní a jejich rodinní příslušníci i zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou. přednostní právo jest náležitě prokázati.

§ 8
Zciziti, pronajmouti nebo zatížiti majetek, přidělený podle paragrafu 7, lze jen s předcházejícím schválením Národního pozemkového fondu.

[...]a)

§ 10
1. Návrh na úhradu se má určiti podle výnosnosti, polohy, vzdálenosti a stavu obdělání půdy (hnojení, setba a sadba) a podle majetkových a rodinných poměrů přídělce a to:
a) nejméně ve výši hodnoty jedné průměrné roční úrody na navrhované výměře půdy,
b) nejvýše ve výši dvou průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy,
c) úhrada za přidělené budovy má se určiti ve výši 1 až 3 ročního nájemného přidělované budovy. Nájemné může v každém případě vyjádřeno v naturáliích.
2. Úhrada za přidělený živý a mrtvý inventář a jiná zařízení bude určena podle směrnic, které vypracují zemské národní výbory a schválí ministerstvo zemědělství.

[...]b)
§ 13
1. V úhradě určené podle paragrafu 10, zahrnuty jsou všechny výdaje a poplatky, spojené s konfiskací (paragraf 1), přidělením (paragraf 7) a knihovním převedením zkonfiskovaného majetku.
2. Zápis přídělu do pozemkových knih obstará Národní pozemkový fond na vlastní útraty.
3. Převody majetku podle tohoto dekretu jsou osvobozeny od poplatků a dávek.

§ 14
Tento dekret nabývá účinnosti v zemích České a Moravskoslezské dnem vyhlášení; provedou jej ministři zemědělství, financí, spravedlnosti, vnitra a výživy.

Dr. Beneš, v. r., Fierlinger v. r., Nosek v. r., Dr. Stránský v. r., Dr. Šrobár v. r., Ďuriš v. r., Majer v. r.

Sbírka zákonů a nařízení  státu Československého, 1945, č. 7 z 23. 6. 1945, s. 17-20.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 15, s. 276-281.
-----------------------------
a) Vypuštěn par. 9, zabývající se místními a okresními rolnickými komisemi
b) Vypuštěny par. 11 a 12, zabývají se splácením úhrady za příděl.


9
Praha. – Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

§ 1
1. Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti  německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.
2. Ostatní českoslovenští státní občané  národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
3. Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
4. Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

§ 2
1. Osobám, spadajícím pod ustanovení paragrafu 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.
2. Žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech uvedených v předchozím odstavci.
3. O zachování československého státního občanství příslušníků československých vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, rozhoduje  v nejkratší době z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany, Až do úředního rozhodnutí jest je považovati za československé státní občany.

§ 3
Osoby, které pozbyly československého státního občanství podle paragrafu 1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh Zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady ; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství.

§ 4
1. Pro účely tohoto dekretu se posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně.
2. Žádosti podle paragrafu 3, které podají manželky a nezletilé děti   československých státních občanů, jest posuzovati blahovolně. Až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za  československé státní občany.

§ 5
Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.

§ 6
Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení, provede jej ministr vnitra v dohodě s ministry zahraničních věcí a národní obrany.

Dr. Beneš v. r., Fierlinger v. r. Masaryk v.r., gen. Svoboda v. r., Nosek v. r.

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, 1945, č. 17 z 10. 8. 1945, s. 57-58.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 21, s. 345-346.


10
1945, 25. října, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

Část I.
Konfiskace nepřátelského majetku
§ 1
Vymezení konfiskovaného majetku

1. Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek movitý i nemovitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke  dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl a nebo ještě jest ve vlastnictví:
1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo
2. Osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo
3. Osob fyzických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
2. Ustanovení odstavce 1, č. 3 platí i pro osoby právnické, pokud lze fyzickým osobám, které jsou jejich členy nebo podílníky na majetku nebo podniku (kapitálovým účastníkům), přičítati vinu na postupu orgánu zastupujícího právnickou osobu nebo pokud tyto osoby zanedbaly přiměřenou opatrnost při jeho volbě a dozoru naň.
3. Konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavcích 1 a 2 a byl v době rozhodné podle odstavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpovídalo zásadám slušnosti.
4. O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady paragrafu 33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady) může, a to i během řízení, převzíti vedení řízení a rozhodnouti v první stolici o věci. Rozhoduje-li takto v první stolici zemský národní výbor (na Slovensku  příslušný orgán Slovenské národní rady), lze se z jeho rozhodnutí odvolati k ministerstvu vnitra. Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.

§ 2
Výjimky z konfiskace a poskytnutí náhrady
1. Z konfiskace vyňata jest ta část movitého  majetku osob, uvedených v paragrafu 1, odst. 1, č. 2 a 3, jíž jest nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje). Podrobnosti o rozsahu tohoto majetku stanoví vláda nařízením.
2. Vláda může nařízením stanovit, že se majetek určitého okruhu osob, spadajících pod ustanovení paragrafu 1, vyjímá částečně nebo zcela z konfiskace.
3. konfiskaci nespoléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení paragrafu 1.
4. Při konfiskaci majetku osoby právnické přísluší poměrná náhrada osobám kapitálově v ní zúčastněných, pokud nespadají pod ustanovení paragrafu 1, odstavec 1 a 2. Podrobnosti upraví vláda nařízením.
5. Jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které pod ustanovení paragrafu 1 nespadají, a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý. Osobám nespadajícím pod paragraf 1 přísluší však náhrada ve věci stejného druhu a stejné hodnoty jako jejich podíl, a není-li to možno, v penězích.

Část II.
[...]a)

Část III
[...]b) 

Část IV.
Ustanovení společná a závěrečná
§ 15
Řízení před Fondy
Pro řízení před Fondy platí přiměřeně vládní nařízení č. 8 / 1928 Sb.

§ 16
Přechod nemovitostí a knihovních práv na stát
Přechod nemovitostí a knihovních práv, které nebudou přiděleny jiným osobám, na československý stát, zapíší knihovní soudy ve veřejných knihách na návrh příslušného Fondu, a pokud jde o majetek uvedený v paragrafu 18, na návrh ministerstva zdravotnictví s odvoláním na tento dekret.

§ 17
Poměr k majetku zemědělskému
tento dekret se nevztahuje na zemědělský majetek, pokud je konfiskován podle dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a podle obdobných předpisů, platných na Slovensku.

§ 18
Poměr k majetku lázeňskému, léčebným a ošetřovacím ústavům
1. Ustanovení části II. a III. se nevztahují:
1. na léčebné a ošetřovací ústavy;
2. na tento lázeňský majetek […]c)

§ 19
Ustanovení trestní
1. Kdo vědomě poruší některé ustanovení tohoto dekretu nebo nařízení podle něho vydaných, nebo kdo se dopustí pletich, jež jsou způsobilé rušiti konfiskaci nebo řádné přidělování konfiskovaného majetku, bude potrestán - bez újmy soudního stíhání - okresním národním výborem pro přestupek pokutou do 1 000 000 Kčs nebo vězením do jednoho roku nebo oběma těmito tresty. Pro případ nedobytnosti pokuty buď vyměřen náhradní trest vězení podle míry zavinění do 1 roku.
2. Přestupky uvedené v odstavci 1 se promlčují ve 3 letech.

§ 20
Spolupůsobení veřejných úřadů a orgánů
Všechny veřejné úřady a orgány jsou povinny na dožádání spolupůsobiti s Fondy národní  obnovy účinně je podporovati při výkonu jejich úkolů.

§ 21
Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

Dr. Beneš v. r., Fierlinger v. r., David,  v. r, Gottwald  v. r, Široký  v. r, Dr. Šrámek  v. r, Ursíny  v. r,   Masaryk v. r., gen. Svoboda  v. r, Dr. Ripka  v. r, Dr. Procházka v. r.,  Nosek v. r., Dr. Šrobár  v. r., Dr. Nejedlý  v. r., Dr. Stránský  v. r., Kopecký  v. r., Laušman  v. r., Ďuriš    v. r., Dr. Pietor  v. r., gen. Hasal  v. r., Hála  v. r., Dr. Šoltézs  v. r., Majer  v. r., Dr. Clementis  v. r., gen. dr. Ferjenčík  v. r., Lichner  v. r.

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, 1945, č. 48 z 30. 10. 1945, s. 248-254
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl II., Praha 1995, s. 848-858.
a) Vypuštěna pasáž týkající se tzv. Fondu národní obnovy
b) Vypuštěna pasáž týkající se rozdělování zkonfiskovaného majetku.
c) Vypuštěn výčet léčebných lázeňských zařízení.


11
1945, 21. prosince, Paříž.a) – Výňatek z dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.

D o h o d a
o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.

 Vlády Albánie, Spojených států amerických, Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Československa, Jihoafrické Unie a Jugoslávie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků, o nichž podle ustanovení, dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo o nichž bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále jen „německé reparace“), a hodlajíce zříditi Mezispojenecký reparační úřad a stanoviti spravedlivý postup při vrácení měnového zlata,

dohodly se takto:

Část I.
Německé reparace
Článek 1.
R e p a r a č n í   p o d í l y.
A. Německé reparace (s výjimkou prostředků, které budou přiděleny podle ustanovení článku 8 části I této dohody) se rozdělí na tyto kategorie:
 kategorie A, jež bude zahrnovati všechny druhy německých reparací vyjma ty, které jsou zahrnuty v kategorii B,
 kategorie B, zahrnující všechno průmyslové a jiné provozní zařízení odvezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu. […]a)  

Článek 6.
N ě m e c k ý   m a j e t e k   v   c i z i n ě
A. Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku). […]b)

 Schvaluji dohodu o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, která byla sjednána na reparační konferenci v Paříži dne 21. prosince 1945 a se kterou projevilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé souhlas dne 30. ledna 1946.c)
 Na Hradě pražském dne 17. května léta tisícího devítistého čtyřicátého šestého.
Prezident republiky Československé:
Dr. Edvard Beneš
Ministr zahraničních věcí:
J. Masaryk

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1947, č. 150, s. 761-802.
–––––––––––––––––––––––––––––
a) Datum a podpis dohody velmocí.
b) Vypuštěny pasáže týkající se přidělení podílu jednotlivým zemím a nakládání s reparacemi. Podíl Československa na celkových reparacích Německa činil 3% v kategorii A a 4,3% v kategorii B.
b) Vypuštěny pasáže týkající se zřízení Mezispojeneckého reparačního úřad a restituce měnového zlata.
c) Československo tuto dohodu podepsalo 27. února 1946.


12
1955, 3. února, Praha. – Prohlášení prezidenta Československé republiky A. Zápotockého o zastavení válečného stavu s Německem.

 Od chvíle, kdy Hitlerovské Německo se dopustilo útočných činů proti bezpečnosti, nezávislosti a územní celistvosti Československa, nastal mezi Československou republikou a Německem válečný stav.
 Československý lid prožil více než šest let okupace hitlerovským Německem a byl z fašistické poroby osvobozen vítězným bojem Sovětského svazu, který byl rozhodující sil protihitlerovské koalice.
 Po zkušenostech s německým militarismem národy Československa právem požadují, aby německá otázka byla vyřešena tak, aby bylo vyloučeno nebezpečí nového ohrožení mírumilovných národů a současně byl německému lidu zajištěn mírový a demokratický rozvoj.
 Cestu k tomu ukázala dohoda, uzavřená mezi čtyřmi velmocemi v roce 1945 v Postupimi, jejímž cílem bylo vytvořit jednotné Německo na demokratických a mírumilovných základech a uzavřít mírovou smlouvu s Německem.
 V rozporu s trvalým úsilím vlády Sovětského svazu znemožnily západní velmoci dosáhnout dohody o mírovém sjednocení Německa a uzavření mírové smlouvy s ním. Rozhodující překážkou na cestě mírového sjednocení Německa jsou pařížské dohody, směřující k remilitarizaci západního Německa a jeho zapojení jak do existujících, tak i do nově vytvářených agresivních seskupení.
 Maje na zřeteli, že se mezi Československou republikou a Německou demokratickou republikou rozvíjí všestranná spolupráce a stále více se upevňuje vzájemné porozumění a přátelství a že mezi oběma zeměmi není sporných a nevyřešených otázek,
 a vycházeje ze zájmů národů Československa na mírové spolupráci s celým Německem a na vytvoření dobrých sousedských vztahů, které by se staly trvalým základem mírového soužití národů Československa s veškerým německým lidem. prohlašuji na základě usnesení vlády:
 Válečný stav mezi Československou republikou a Německem se zastavuje.
 Mezi oběma zeměmi vstupují v platnost mírové vztahy .
 Zastavení válečného stavu s Německem nemění jeho mezinárodní závazky a nedotýká se práv a závazků vyplývajících pro Československou republiku z platných mezinárodních dohod čtyř velmocí o Německu, jakož i jiných mezinárodních aktů o Německu, jichž je Československá republika účastna.

Německá otázka 1945-1963. Dokumenty a materiály, Praha 1965, dok. č. 132, s. 397-398.


13
1965, 19. července, Vídeň. – Společný protokol o jednání delegací o majetkovém vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.

 V době od 12. do 19. července 1965 pokračovala ve Vídni jednání delegací o majetkovém vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.
 Po projednání jednotlivých otázek se delegace dohodly takto:
 1) Okruh osob:
 Do rozsahu budoucí smlouvy budou zahrnuty nároky osob, které měly rakouské státní občanství k 27. dubnu 1945 a odvozují je z ustanovení § 1 lit. a) a b) zákona o převodu státního občanství BGBl. 59/45 ve znění BGBl. 276/49 a které budou mít rakouské státní občanství i v době podpisu budoucí smlouvy, jakož i právnických osob, které mají své sídlo v Rakousku a na které se obdobně vztahují shora uvedená kritéria. Totéž platí pro právní nástupce takových osob, pokud tito právní nástupci budou mít rakouskou státní příslušnost v době podpisu budoucí smlouvy.
 2) Do rozsahu smlouvy nebudou pojaty nároky osob, které neměly k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství a jejichž majetky, práva a zájmy byly československými opatřeními bez náhrady konfiskovány. Do smlouvy bude pojato výslovné ustanovení o tom, že tyto osoby jsou z rozsahu smlouvy vyjmuty. Za majetky, práva a zájmy takovýchto osob nebude v žádném případě vyplaceno odškodnění z plnění, které bude na základě smluvního vypořádání poskytnuto Československou socialistickou republikou.
 Rakouská republika nebude vůči Československé socialistické republice nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovýmto nároků žádnou podporu. Ve smluvní úpravě bude zahrnut výslovný závazek Rakouské republiky v tomto smyslu. Přitom se společně vycházelo z pojetí, že nároky na odškodnění za majetek konfiskovaný v Československé socialistické republice bez náhrady nemohou být uplatňovány vůči jiným právním subjektům, než vůči československému státu samotnému.
 K obavě vyjádřené československou stranou, že by okruh osob podle smlouvy vyloučený z odškodnění mohl před rakouskými soudy uplatňovat a prosadit vůči Československé socialistické republice nebo československým právním subjektům nároky na odškodnění za konfiskaci majetku bez náhrady, poukazuje rakouská strana na to
 a) že na základě stávajícího zákonného stavu soudy přísně dbají zásady imunity státu a že žaloby tohoto druhu proto nemají žádnou vyhlídku na úspěch. Potvrzuje to i skutečnost, že v posledních dvaceti letech ani jediná žaloba tohoto druhu neměla před soudem úspěch (viz čl. IX. uváděcího zákona k jurisdikční normě a rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ad 2: „Cizí stát zásadně nepodléhá tuzemské soudní pravomoci“, Manzsche Grosse Gesetzeausgabe, Stagel–Michlmayer 1960);
 b) že nároky na odškodnění na základě výše uvedené skutkové podstaty vůči jiným právním subjektům než vůči Československé socialistické republice samotné jsou bez výjimky odmítány, protože chybí jakákoliv souvislost s údajně způsobenou škodou;
 c) že nyní dosažené shodě mezi oběma stranami v podstatě odpovídá definice rakouského majetku uvedená v obou rozhodnutích Nejvyššího soudního dvora (Juristenzeitung, Evidenzblatt č. 115/60 a 44/65), podle nichž musí jít o majetek, který v době odnětí byl ve vlastnictví Rakušana;
 d) že rakouská vláda nebude vyvíjet žádnou iniciativu, která by měnila stávající jednoznačný zákonný stav, na němž soudní praxe spočívá.
 Při uzavření budoucí smlouvy budou prohlášení uvedená shora ad a) – d) rakouskou stranou znovu učiněna.
 3) O požadavku československé strany, aby z okruhu osob, který má být zahrnut do smlouvy, byly z vypořádání jednotlivé případy vyloučeny, nebylo dosaženo shody. Tato záležitost se vyhrazuje přednostnímu projednání při příštích jednáních.
 4) Obě strany zevrubně vyložily své názory k novele k zákonu o správcích, BGBl. č. 151/64. Spolkové ministerstvo zahraničních věcí odpoví na verbální nótu předanou vyslanectvím Československé socialistické republiky ve Vídni.
 Shora uvedené zásady budou oběma stranami předloženy příslušným místům ke schválení.
 Jednání mají po letních prázdninách co nejdříve pokračovat.
 Tento protokol byl vyhotoven v jazyce českém a německém, přičemž oba texty jsou autentické.
 Dáno ve Vídni dne 19. července 1965

Za československou delegaci:      Za rakouskou delegaci:
             P. Winkler

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.
–––––––––––––––––––––––––––––


14
1973, 11. prosince, Praha. – Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo z 11. prosince 1973.

 Československá socialistická republika a Spolková republika Německa, poučeny historií, že mír vyžaduje harmonické soužití národů Evropy,
 v pevné vůli jednou pro vždy skoncovat s neblahou minulostí ve svých vztazích, především v souvislosti s druhou světovou válkou, která přinesla nezměrné útrapy evropským národům, uznávající, že mnichovská dohoda z 29. září byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly,
 uvědomujíce si, že v obou zemích vyrostla nová generace která má právo na zajištěnou mírovou budoucnost, vedeny úmyslem vytvořit trvalé základy pro rozvoj dobrých sousedských vztahů, ve snaze upevnit mír a bezpečnost v Evropě,
 přesvědčeny, že mírová spolupráce na základě cílů a zásad Charty Organizace spojených národů odpovídá tužbám národů a zájmům míru ve světě, se dohodly takto:

Článek I
Československá socialistická republika a Spolková republika Německa považují mnichovskou dohodu z 29. září vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní.

Článek II
(1) Tato smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945. Vyňaty z tohoto jsou účinky opatření, které obě smluvní strany považují pro jejich neslučitelnost ze základními zásadami spravedlnosti za nulitní.
(2) Tato smlouva ponechává nedotčenou státní příslušnost žijících a zemřelých osob, která vyplývá z právního řádu každé z obou smluvních stran.
(3) Tato smlouva netvoří svými prohlášeními o mnichovské dohodě právní základnu pro materiální nároky Československé socialistické republiky a jejích fyzických a právnických osob.

Článek III
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa se řídí ve svých vzájemných vztazích i v otázkách bezpečnosti v Evropě a ve světě cíli a zásadami zakotvenými v Chartě Organizace spojených národů.
(2) V souladu s tím budou podle článku 1 a 2 Charty Organizace spojených národů řešit všechny své spory výlučně mírovými prostředky a vystříhají se hrozby silou nebo použití síly v otázkách, které se týkají evropské a světové bezpečnosti, jakož i ve svých vzájemných vztazích.

Článek IV
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa v souladu s výše uvedenými cíly a zásadami potvrzují neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu a vzájemně se zavazují neomezeně respektovat svou územní celistvost.
(2) Prohlašují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnosti.

Článek V
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa podniknou další kroky k širokému rozvoji svých vzájemných vztahů.
(1) Jsou zajedno v tom, že rozšíření jejich sousedské spolupráce v oblasti hospodářství. vědy, vědeckotechnických styků, kultury, ochrany prostředí, sportu, dopravy a jiných styků je v zájmu obou stran.

Článek VI
Tato smlouva podléhá ratifikaci a vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin, která má být provedena v Bonnu.

Na důkaz toho zmocněnci smluvních stran tuto Smlouvu podepsali.

Dáno v Praze dne 11. prosince 1973 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

Za              Za
Československou socialistickou republiku        Spolkovou republiku Německa
    L. Štrougal         W. Brandt
  B. Chňoupek       W. Scheel.


Dokumenty k československé zahraniční politice 1973, 12, s. 484-485.


15
1974, 19. prosince, Vídeň. – Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek.a)

 Československá socialistická republika a Rakouská republika, vedeny přáním vypořádat určité finanční a majetkoprávní otázky, dohodly se takto:
 
Článek 1
Československá socialistická republika vypořádá globálně a konečně nároky Rakouské republiky, jakož i nároky rakouských fyzických a právnických osob proti Československé socialistické republice, jakož i proti československým fyzickým a právnickým osobám, kteréžto nároky vznikly až do dne podpisu této smlouvy v důsledku podrobení rakouských majetků, práv a zájmů československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením.

Článek 2
 1) Rakouskými osobami ve smyslu této smlouvy jsou fyzické osoby, které měly rakouské státní občanství ke dni 27. dubna 1945 podle ustanovení § 1 zákona o převodu státního občanství StGBl. č. 59/45 ve znění BGBl. č. 276/49 a měly je také ke dni podpisu této smlouvy, jakož i právnické osoby, které měly k těmto rozhodným dnům své sídlo na území Rakouské republiky.
 2) Ustanovení odstavce 1) platí obdobně pro právní nástupce shora uvedených osob, jestliže tito právní zástupci měli ke dni podpisu této smlouvy buď jako fyzické osoby rakouské státní občanství nebo jako právnické osoby své sídlo na území Rakouské republiky.

Článek 3
 Globální vypořádání podle článku 1 smlouvy se stanoví takto:
 1) Československá socialistická republika se ke dni vstupu v platnost smlouvy zříká majetkoprávních nároků vůči Rakouské republice. Československá socialistická republika přenechává Rakouské republice dále k témuž dni svým jménem, jakož i jménem československých fyzických a právnických osob všechny majetky, práva a zájmy zmístněné v Rakouské republice, které jsou nárokovány podle československého právního názoru na podkladě československých konfiskačních, znárodňovacích nebo podobných opatření. Úprava nároků těchto československých fyzických a právnických osob je věcí Československé socialistické republiky.
 2) Československá socialistická republika zaplatí Rakouské republice částku jedné miliardy rakouských šilinků.

Článek 4
 1) Československá socialistická republika zaplatí částku uvedenou v článku 3 odst. 2) této smlouvy ročními, po sobě následujícími splátkami odštěpováním 4 1/2% šilinkové protihodnoty do Rakouské republiky jí vyváženého zboží, přičemž pro výpočet je třeba vždy použít výtěžků vývozů předcházejícího roku.
 2) Československá socialistická republika zajistí, že ode dne podpisu této smlouvy až do jejího vstupu v platnost bude v průběhu prvních tří měsíců každého roku následujícího po podpisu smlouvy poukázána na zvláštní zúročitelný účet Československé obchodní banky a. s. v Praze, který bude zřízen u Rakouské poštovní spořitelny ve Vídni, částka, vyplývající z odštěpování podle odst. 1). První roční splátka je však splatná během prvních tří měsíců po podpisu smlouvy.
 Částky zaplacení na tento účet, včetně naběhnuvších úroků, ale po odečtení vzniklých bankovních poplatků, budou dnem vstupu této smlouvy v platnost převedeny k volnému použití Rakouské republice na její účet u Rakouské poštovní spořitelny. Kdyby smlouva nevstoupila do dvou let po svém podpisu v platnost, budou částky zaplacené na tento účet včetně naběhnuvších úroků, ale po odečtení vzniklých bankovních poplatků, bezprostředně po uplynutí této lhůty dány k volnému použití Československé obchodní bance a. s. v Praze.
 3) Československá socialistická republika zajistí, že ode dne vstupu této smlouvy v platnost budou na účet Rakouské republiky u Rakouské Národní banky poukazovány v průběhu prvních tří měsíců každého kalendářního roku platby, vyplývající z odštěpování podle odst. 1) až do dosažení částky uvedené v článku 3 odst. 2) smlouvy, na kteroužto částku budou zúčtovány pouze platby vyplývající z odštěpování.
 4) O technickém provádění plateb se dohodnou příslušné banky smluvních stran.

Článek 5
 Po poskytnutí globálního vypořádání uvedeného v článku 3 smlouvy budou Československá socialistická republika, jakož i československé fyzické a právnické osoby osvobozeny v rozsahu uvedeném v příloze I této smlouvy od závazků vůči Rakouské republice a rakouským fyzickým i právnickým osobám, kteréžto závazky vznikly opatřeními uvedenými  v článku 1 smlouvy.

Článek 6
Rakouská republika nebude již proti Československé socialistické republice zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti Československé socialistické republice nebo československým fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku československých opatření uvedených v článku 1 smlouvy.

Článek 7
 Československá socialistická republika považuje za konečným způsobem vypořádané nároky. uvedené v článku 3 odst. 1) smlouvy, jakož i veřejnoprávní nároky a nároky československých osob, pokud tyto nároky souvisejí s majetky, právy a zájmy uvedenými v článku 1 smlouvy.

Článek 8
 Rozdělení globálního odškodnění uvedeného v článku 3 smlouvy je výlučnou záležitostí Rakouské republiky.

Článek 9
 Rakouská republika předá po zaplacení částky uvedené v článku 3 odst. 2) smlouvy Československé socialistické republice cenné papíry a listiny, jež osvědčovaly rakouské nároky podle této smlouvy. Nejsou-li takové cenné papíry a listiny k dispozici, může Rakouská republika místo nich předat jiné doklady, jimiž byly rakouské nároky osvědčovány.

Článek 10
 Československá socialistická republika poskytne Rakouské republice podle možnosti všechny potřebné informace k rozdělení globální částky.

Článek 11
 Tato smlouva se nevztahuje na nároky rakouských osob, pokud by vznikly v důsledku československých opatření po podpisu této smlouvy.

Článek 12
 Touto smlouvou nejsou dotčeny nároky z platných dohod o obchodním a platebním styku mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.

Článek 13
 Smlouva vstoupí v platnost šedesátý den po dni, kdy si smluvní strany výměnou nót oznámí, že smlouva byla schválena podle jejich vnitrostátních předpisů.
 Na důkaz toho zplnomocněnci obou stran vyměnivše si plné moci smlouvu podepsali a opatřili ji pečetěmi.

 Dáno ve Vídni dne 19. prosince 1974 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

                      Za                       Za
Československou socialistickou     Rakouskou republiku
                republiku
     Ing. Bohuslav Chňoupek                  Bielka

Příloha I
 Touto smlouvou jsou vypořádány všechny rakouské majetky, práva a zájmy, jež byly podrobeny československým opatřením ve smyslu jejího článku 1 až do rozsahu, do něhož hodnota rozhodná pro daňové účely v jednotlivém případě (osoby či najetku) ke dni 8. května 1945 nepřesáhla 1 000 000 - vyjádřeno v československých korunách měnové jednotky  1945.

Příloha II
 Při stanovení splátek podle článku 4 smlouvy se shodně vycházelo z toho, že 4 1/2% hodnoty československých vývozů do Rakouské republiky odpovídají v roce 1974 157 milionům rakouských šilinků. Očekává se, že při předpokládaní intenzifikaci vzájemných vztahů výměna zboží v příštích letech poroste. Kdyby se však měly proti očekávání vývozy Československé socialistické republiky do Rakouské republiky tak snížit, že by ročně odštěpované částky poklesly pod 157 milionů rakouských šilinků, prohlašuje Československá socialistická republika svou připravenost nově jednat o zvýšení procentuelní sazby.

AMZV Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.
-----------------------------
a) U příležitosti podepsání smlouvy bylo vydáno toto oficiální komuniké: 
Ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuslav Chňoupek navštívil ve dnech 19.-20. prosince Rakouskou republiku na pozvání spolkové vlády Rakouské republiky. Za svého pobytu byl ministr Chňoupek přijat spolkovým prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem a spolkovým kancléřem Bruno Kreiským. Při setkání ministra Chňoupka se spolkovým ministrem zahraničí Erichem Bielkou-Kaltreuem se uskutečnila obšírná výměna názorů na rozvoj bilaterálních vztahů i na otázky mezinárodního vývoje, především na průběh konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. Oba ministři jsou tohoto názoru, že by bylo žádoucí. aby tato konference byla ukončena co nejdříve na nejvyšší úrovni. Bylo dohodnuto vyměňovat si pravidelně názory na takové problémy s cílem dosáhnout rozšiřování styků mezi ČSSR a Rakouskou republikou v politické, kulturní a smluvně-právní oblasti. jakož i spolupráce v otázkách mezinárodního charakteru. Výměna názorů byla velmi užitečná a konala se v otevřeném ovzduší. Oba ministři se na základě posouzení současného stavu vztahů mezi oběma zeměmi dohodli doporučit svým vládám povýšit vzájemná diplomatická zastoupení z vyslanectví na velvyslanectví, dále se shodli na tom, že doporučí vládám vytvořit smíšenou čs.-rakouskou komisi, která se bude zabývat otázkami vzájemných vztahů. Dne 19. prosince 1974 podepsali ministři zahraničních věcí ČSSR a Rakouské republiky Smlouvu mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vyřešení určitých finančních a majetkoprávních otázek. Ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuslav Chňoupek pozval spolkového ministra zahraniční Rakouské republiky Ericha Bielku-Kaltreue jménem vlády ČSSR na oficiální návštěvu ČSSR. Pozvání bylo s díky přijato, termín návštěvy bude dohodnut obvyklou cestou.
Dokumenty k československé zahraniční politice, 21, Praha 1974, č. 12.


16
1992, 27. února, Praha. – Smlouva mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

 Česká a Slovenská Federativní Republika a Spolková republika Německo
 rozhodnuty navázat na staleté plodné tradice společných dějin a na výsledky dosavadní spolupráce, jakož i postavit své vzájemné vztahy v duchu dobrého sousedství a přátelské spolupráce na základ zaměřený na budoucnost,
 vědomy si četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem,
 v pevné vůli skoncovat jednou provždy s použitím síly, bezprávím a odplatou bezpráví novou nespravedlností a společným úsilím překonat následky strastiplných kapitol společných dějin v tomto století,
 přesvědčeny, že naplnění touhy jejich národů po porozumění a usmíření významně přispívá k upevnění míru v Evropě, hluboce přesvědčeny o nutnosti definitivně překonat rozdělení Evropy a vytvořit spravedlivé a trvalé evropské mírové uspořádání, včetně kooperativních struktur bezpečnosti,
 Vědomy si společné odpovědnosti, jakožto sousedé ve středu Evropy, za vybudování nové Evropy, spojené společným dědictvím a společnými hodnotami,
 uznávajíce skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat,
 potvrzujíce Smlouvu ze dne 11. prosince 1973 o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa také ohledně nulity mnichovské dohody z 29. září 1938,
 majíce na paměti významný přínos, který znamenají demokratické přeměny v České a Slovenské Federativní Republice a završení sjednocení Německa pro sjednocenou demokratickou Evropu,
 oceňujíce Smlouvu ze dne 12. září 1990 o konečném uspořádání ve vztahu k Německu,
 vědomy si významu, který má členství Spolkové republiky Německo v Evropském společenství a zintenzivnění spolupráce mezi Evropskými společenstvími a Českou a Slovenskou Federativní republikou pro jejich budoucí vztahy, a oceňujíce členství obou států v Radě Evropy,
 majíce na paměti tvůrčí přínos svých národů ke společnému kulturnímu dědictví Evropy a hluboké vzájemné obohacování svých kultur, jakož i význam kulturní výměny pro vzájemné porozumění,
 přesvědčeny, že mladé generaci připadne zvláštní úloha v novém utváření vztahů a spolupráci mezi jejich národy, se dohodly takto:

Článek 1
(1) Smluvní strany budou utvářet své vztahy v duchu dobrého sousedství a přátelství. Budou usilovat o rozsáhlou mírovou a partnerskou spolupráci ve všech oblastech. Budou dále rozšiřovat a prohlubovat dialog v ovzduší vzájemné důvěry.
 (2) Budou usilovat o vytvoření takové Evropy, v níž budou respektována lidská práva a základní svobody, jakož i zásady demokracie a právního státu, a v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňování hospodářských a sociálních rozdílů.
 
Článek 2
 Smluvní strany se při utváření svých vztahů a v otázkách míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě a ve světě budou řídit zejména těmito zásadami:
 Nejvyšším cílem jejich politiky je zachovat a upevňovat mír, jakož i účinně zabraňovat ozbrojeným konfliktům a všem druhům válek.
 Těžiště jejich politiky je člověk, jeho důstojnost a práva, starost o přežití lidstva a zachování životního prostředí.
 Jednají v souladu s mezinárodním právem, zejména s Chartou Organizace spojených národů, a své mezinárodně právní závazky plní svědomitě a v dobré víře. Řídí se helsinským Závěrečným aktem ze dne 1. srpna 1975 a později přijatými dokumenty Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zejména Pařížskou chartou pro novou Evropu ze dne 21. listopadu 1990.
 Vzájemně respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšování do vnitřních záležitosti a zásadu hrozby silou nebo použití síly.
 Potvrzují právo všech národů určovat svůj osud svobodně a bez vnějšího vměšování a uspořádat svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní rozvoj podle vlastního přání.

Článek 3
(1) Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.
 (2) Zavazují se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany.
 (3) Uzavřou smlouvu o zjištění průběhu, upřesnění, vyměření, vyznačení a udržování společných státních hranic na základě společné kartografické dokumentace, jakož i zřízení stálé smíšení hraniční komise.

Článek 4
 (1) Smluvní strany potvrzují, že se zdrží hrozby silou nebo použití síly namířené proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhé Smluvní strany nebo jakýmkoliv jiným způsobem neslučitelné s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů nebo helsinským Závěrečným aktem.
 (2) Všechny své spory budou řešit výlučně mírovými prostředky a nikdy nepoužijí zbraně s výjimkou individuální nebo kolektivní sebeobrany. Nikdy a za žádných okolností nepoužijí proti sobě ozbrojené síly jako první.

Článek 5
 (1) Smluvní strany budou podporovat proces bezpečnosti a spolupráce v Evropě na základě helsinského Závěrečného aktu a následujících dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zejména Pařížské charty pro novou Evropu, a budou jej za spolupůsobení všech členských států dále posilovat a rozvíjet, zvláště využíváním a vhodným rozšiřováním nově vytvořených institucí.
 (2) Cíle těchto stran je upevňování míru, stability a bezpečnosti a sjednocování Evropy v jednotný prostor lidských práv, demokracie a právního státu.

Článek 6
 Smluvní strany budou všestranně napomáhat upevňování bezpečnosti a vytváření celoevropských kooperativních bezpečnostních struktur. Za tímto účelem budou podporovat zřizování a činnost stálých institucí a orgánů. Budou zejména spolupracovat při využívání nových možností pro společné úsilí v oblasti bezpečnosti.

Článek 7
 V případě, že vznikne situace, která podle mínění jedné ze Smluvních stran představuje ohrožení nebo porušení míru nebo může vyvolat nebezpečné mezinárodní komplikace, budou obě Smluvní strany spolupracovat v rámci KBSE, jakož i OSN. Naváží spolu neprodleně spojení a budou usilovat o koordinaci svých pozic a docílení shody o opatřeních vhodných ke zlepšení nebo zvládnutí situace.

Článek 8
 Smluvní strany se budou zasazovat o to, aby byly cestou závažných a účinně kontrolovatelných dohod sníženy stavy ozbrojených sil a výzbroje na co možná nejnižší úroveň dostatečnou pro obranu, avšak neumožňující útok. Budou se také společně zasazovat o mnohostranné a dvoustranné rozšiřování opatření k posílení důvěry a stability, jakož i jiných politických opatření kontroly zbrojení, která upevňují stabilitu a důvěru a povedou k větší otevřenosti.

Článek 9
 Smluvní strany se shodují v tom, že proces hospodářských přeměn zahájený v České a Slovenské Federativní Republice má být podporován mezinárodní spoluprací. Spolková republika Německo je připravena působit jak bilaterálně, tak i multilaterálně ve prospěch podpory hospodářského rozvoje v České a Slovenské Federativní Republice v rámci plně rozvinutého sociálního tržního hospodářství. Tím mají být také vytvořeny podmínky pro podstatné snížení rozdílů v hospodářském a sociálním rozvoji v Evropě.

Článek 10
 (1) Uzavřením dohody o přidružení mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Evropskými společenstvími, jeho členskými státy a Českou a Slovenskou Federativní Republikou základ pro politické a hospodářské zapojení České a Slovenské Federativní Republiky základ pro politické a hospodářské zapojení České a Slovenské Federativní Republiky do Evropských společenství.
 (2) Spolková republika Německo bude podporovat úsilí České a Slovenské Federativní Republiky o vytvoření podmínek pro její plné začleněné do Evropských společenství.

Článek 11
 (1) Smluvní strany budou pořádat pravidelné konzultace na různých úrovních s cílem zabezpečení dalšího rozvoje a prohloubení svých dvoustranných vztahů a koordinace stanovisek k mezinárodním otázkám.
 (2) Konzultace na úrovni předsedů vlád se budou konat tak často, jak bude zapotřebí, nejméně jednou ročně.
 (3) Ministři zahraničních věcí budou sledovat celkové provádění této Smlouvy. Alespoň jednou ročně se sejdou ke konzultacím. Vedoucí pracovníci obou ministerstev zahraničních věcí zodpovídající za politické, hospodářské a kulturní záležitosti se budou pravidelně scházet ke konzultacím alespoň jednou ročně.
 (4) Ostatní ministři, včetně ministrů obrany, budou pravidelně uskutečňovat konzultace. Totéž platí o vedoucích pracovnících jejich ministerstev. 
 (5) Již existující společné komise budou podle možnosti svou činnost zintenzivňovat. Nové smíšené komise budou vytvořeny podle potřeby na základě vzájemné dohody.

Článek 12
 Smluvní strany budou podporovat styky a výměnu zkušeností mezi parlamenty za účelem rozvoje dvoustranných vztahů a posílení spolupráce v Evropě.

Článek 13
 (1) Smluvní strany budou podporovat a usnadňovat spolupráci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou na straně jedné a zeměmi Spolkové republiky Německo na straně druhé, jakož i dvoustrannou a mnohostrannou spolupráci mezi regiony a jinými územními útvary, zejména v pohraničí.
 (2) Za tím účelem bude vytvořena Smíšená komise, jíž se zúčastní zejména představitelé regionálních a komunálních zastupitelstev v blízkosti hranic, jakož i nestátních organizací.
 (3) Podrobnosti této spolupráce, zejména složení a vytyčení úkolů Smíšené komise, budou upraveny zvláštní dohodou, vycházející z mezinárodních zkušeností, zejména z praxe Rady Evropy.
 (4) Smluvní strany budou napomáhat partnerské spolupráci a přímým stykům mezi městy a obcemi.

Článek 14
 Smluvní strany budou prohlubovat svou spolupráci v rámci mezinárodních organizací, zejména evropských. Budou si navzájem pomáhat při rozvíjení spolupráce s mezinárodními, zejména evropskými organizacemi a institucemi, jichž je jedna ze Smluvních stran členem, projeví-li o to zájem druhá Smluvní strana.

Článek 15
 (1) Smluvní strany budou nadále ve všech oblastech rozvíjet vzájemnou hospodářskou a finanční spolupráci. V rámci svého zákonodárství a svých závazků na základě mezinárodních smluv, včetně závazků Spolkové republiky Německo vyplývajících z jejího členství v Evropském společenství, budou fyzickým a právnickým osobám vytvářet nejpříznivější rámcové podmínky, zejména ve finanční, právní a organizační oblasti pro podnikatelskou a hospodářskou činnost.
 (2) Smluvní strany, s přihlédnutím ke svým oboustranným zájmům a ke spolupráci s dalšími státy, potvrzují svou ochotu spolupracovat v rámci multilaterálních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.
 (3) Smluvní strany budou napomáhat zejména rozvoji spolupráce k podpoře a vzájemné ochraně investic, jakož i průmyslové kooperace podniků při plném využití všech použitelných prostředků. Zvláštní pozornost budou věnovat spolupráci mezi menšími a středními firmami a podniky.
(4) Budou kromě toho podporovat a podstatně rozšiřovat spolupráci při přípravě k povolání a dalšímu vzdělávání odborníků a vedoucích hospodářských pracovníků.


Článek 16
 (1) Smluvní strany budou na základě uzavřených ujednání rozšiřovat spolupráci při využívání moderní vědy a techniky pro blaho lidí a pro zajištění míru.
 (2) Budou podporovat iniciativy vědců a výzkumných zařízení zaměřených k těmto cílům.
 (3) Budou usnadňovat přístup do archivů, knihoven, výzkumných ústavů a podobných zařízení.

Článek 17
 (1) Smluvní strany se shodují v tom, že preventivní obrana před nebezpečími, jež hrozí životnímu prostředí, a trvalé zachování přirozených základů života jsou nezbytnými předpoklady pro zdárný ekonomický a společenský rozvoj. Potvrzují svou odhodlanost pokračovat ve spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí na základě existujících ujednání a také ji dále smluvně rozšiřovat.
 (2) Zvláštní pozornost budou věnovat ochraně životního prostředí v pohraničních oblastech, jakož i ochraně životního prostředí přesahujícího hranice.
 (3) Dále se budou zasazovat o rozvíjení koordinovaných strategií mezinárodní a regionální ochrany životních prostředí, která si klade za cíl trvalý a pro životní prostředí přijatelný rozvoj v celé Evropě.
 (4) Budou si vzájemně poskytovat pomoc při katastrofách a těžkých nehodách.

Článek 18
 (1) Smluvní strany budou usilovat o rozšíření vzájemného dopravního spojení v letecké, železniční, námořní, říční a silniční, jakož i potrubní dopravě, s využitím nejmodernějších technologií.
 (2) V souladu se zásadami dobrého sousedství budou usilovat na společných hranicích o zřizování a výstavbu co největšího počtu hraničních přechodů pro železniční dopravu a pro pěší. Přitom budou mít také na zřeteli hlediska ochrany životního prostředí a místního plánování dopravy. 
 (3) Budou usilovat o zdokonalení a zrychlení celního a pasového odbavování, jakož i o další rozvíjení spolupráce celních a pasových orgánů.
 (4) Přijmou vhodná opatření za účelem podpory a usnadňování cestovního ruchu a turistiky.
 (5) Budou usilovat také o rozšíření, zlepšení a harmonizaci komunikačních spojení mezi oběma zeměmi s přihlédnutím k mezinárodnímu, zejména evropskému rozvoji v oblasti norem a technologií. To platí zejména pro telefonní a dálnopisní spojení, jakož i spojení pro elektronický přenos dat.

Článek 19
 Smluvní strany se shodují v tom, že ve sjednocující se Evropě je koordinace politiky územního plánování, zejména mezi bezprostředně sousedícími státy, nutná. Budou proto spolupracovat na všech úrovních při přípravě územních prognóz a územních plánů, zejména v otázkách, které svou povahou přesahují hranice států.

Článek 20
 (1) Smluvní strany plní minimálně politické závazky zakotvené v dokumentech KBSE, zejména v dokumentu Kodaňské schůzky o lidské dimenzi KBSE ze dne 29. června 1990, jako závazky právního charakteru.
 (2) Proto příslušníci německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice, to znamená osoby mající československé státní občanství, které mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo - jednotlivě nebo ve společenství  s jinými členy své skupiny - na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti, bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.
 (3) Příslušnost k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice je záležitostí osobního rozhodnutí každého člověka, které s sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.
 (4) Každý příslušník německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je v souladu s výše uvedenými ustanoveními povinen chovat se jako každý státní občan tak, že se řídí povinnostmi, které vyplývají ze zákonů tohoto státu.
 (5) Česká a Slovenská Federativní Republika umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů Spolkové republice Německo podporující opatření ve prospěch německé menšiny nebo jejích organizací. 

Článek 21
 (1) Osoby českého nebo slovenského původu ve Spolkové republice Německo mají právo - jednotlivě nebo ve společenství s jinými členy své skupiny - zachovávat a svobodně rozvíjet svou etnickou, kulturní, jazykovou a náboženskou svébytnost. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.
 (2) Využívání práv uvedených v odstavci 1 je záležitostí osobního rozhodnutí každého člověka, které s sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.
 (3) Spolková republika Německo umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů České a Slovenské Federativní Republice podporující opatření ve prospěch osob uvedených v odstavci 1 nebo jejich organizaci.

Článek 22
 (1) Smluvní strany budou, zejména na základě mezi nimi existujících dohod a programů, zintenzivňovat a rozšiřovat kulturní výměnu ve všech oblastech a na všech úrovních a tím současně přispívat k evropské kulturní identitě.
 (2) Existující Smíšená komise se bude v budoucnu scházet alespoň jednou ročně, aby přezkoumala stav kulturní výměny ve všech oblastech a dohodla se na dalších plánech.
 (3) Smluvní strany budou podporovat spolupráci mezi kulturními institucemi a organizacemi a uměleckými svazy, jakož i přímé styky mezi umělci obou zemí.
 
Článek 23
 Smluvní strany budou plně využívat dohodu o vzájemném zřizování a činnosti kulturních a informačních středisek pro všestrannou činnost těchto institucí.

Článek 24
 (1) Smluvní strany budou spolupracovat při udržování evropského kulturního dědictví a při péči o něj. Zvláštní pozornost budou věnovat péči o památky.
 (2) V duchu porozumění a usmíření budou uskutečňovat společné iniciativy v této oblasti.
 (3) Budou pečovat zejména o místa a kulturní památky nacházející se na jejich území, připomínající dějinné události, kulturní a vědecká díla a tradice druhé strany a umožní k nim svobodný a nerušený přístup. Uvedená místa a kulturní památky jsou zákonem chráněny.
 
Článek 25
 (1) Smluvní strany potvrzují svou ochotu umožňovat všem osobám, které o to projeví zájem, široký přístup k jazykům a kultuře druhé země a budou podporovat příslušné státní a soukromé instituce a iniciativy.
 (2) Vynaložit veškeré úsilí, aby rozšířily výuku jazyka druhé země na školách a jiných vzdělávacích institucích. Budou také podporovat podněty k zakládání škol, v nichž bude výuka prováděna v obou jazycích. Budou usilovat o to, aby na svých vysokých školách rozšiřovaly možnosti studia kultury, literatury a jazyků druhé země, to jest bohemistiky a slovakistiky, respektive germanistiky.
 (3) Budou spolupracovat při vysílání vysokoškolských lektorů, přípravě a dalším vzdělávání učitelů, jakož i při přípravě a poskytování učebních materiálů, včetně využívání televizní, rozhlasové, audiovizuální a počítačové techniky.
 
Článek 26
 (1) Smluvní strany budou prohlubovat spolupráci v oblasti školství. Budou rozšiřovat vysílání učitelů, jakož i výměnu žáků a učitelů, a podporovat navazování partnerských vztahů mezi školami.
 (2) Budou usilovat o značné rozšiřování vědecké spolupráce na všech úrovních a mezi příslušnými institucemi obou stran. Budou napomáhat bezprostřední spolupráci mezi vysokými školami a vědeckými výzkumnými zařízeními a nadále ji rozšiřovat, a to jak formou výměny studentů a vědeckých a pedagogických pracovníků, tak formou společných akcí.
 (3) Smluvní strany přikládají velký význam spolupráci při odborném vzdělávání a budou ji proto podstatně rozšiřovat a prohlubovat.

Článek 27
 Smluvní strany budou podporovat všechny aktivity přispívající ke společnému pochopení československo-německých dějin, především tohoto století. K tomu patří také práce společné komise historiků a nezávislých československo-německých konferencí o školních učebnicích.

Článek 28
 (1) Smluvní strany budou podporovat všestranné styky mezi svými občany, zejména jejich osobní setkání, která považují za nezbytný předpoklad pro vzájemné poznávání a prohloubení porozumění mezi jejich národy.
 (2) Budou podporovat úzkou spolupráci mezi politickými stranami, odbory, církvemi, náboženskými společenstvími, nadacemi, sportovními organizacemi, sociálními institucemi, organizacemi žen, organizacemi pro ochranu životního prostředí a jinými společenskými organizacemi a svazy.

Článek 29
 Smluvní strany jsou přesvědčeny o tom, že na vzájemném porozumění a aktivní účasti mladé generace do značné míry závisí budoucí uspořádání vzájemných vztahů. Z toho důvodu se budou zasazovat za všestranné a úzké kontakty české a slovenské mládeže s německou mládeží. Proto budou podporovat a napomáhat setkáním, výměně a spolupráci mládeže.

Článek 30
(1) Smluvní strany prohlašují, že československé a německé hroby nacházející se na jejich území budou stejným způsobem uctívány a chráněny; péče o ně bude umožněna.
 (2) Hroby československých, respektive německých obětí válek a panování násilí, nacházející se na jejich území, požívají právní ochrany a jsou zachovávány; jejich registrace a péče o ně bude umožněna.
 (3) Smluvní strany budou podporovat spolupráci mezi organizacemi příslušnými pro péči o tyto hroby.

Článek 31
 (1) Smluvní strany budou v souladu se svými právními předpisy a s přihlédnutím k příslušným mnohostranným smlouvám dále rozvíjet spolupráci při poskytování právní pomoci ve věcech občanských a trestních, jakož i správních. Ve prospěch svých občanů ji budou zjednodušovat a zintenzivňovat.
 (2) Budou spolupracovat v boji proti kriminalitě, zejména organizované zločinnosti, mezinárodnímu terorismu, nepovolenému vstupu či průjezdu osob a nedovolenému obchodu s narkotiky a uměleckými díly.

Článek 32
 (1) Smluvní strany budou rozšiřovat a prohlubovat spolupráci v oblasti sociálního zabezpečení, pracovní a sociální politiky.
 (2) Budou usilovat o co nejrozsáhlejší spolupráci v oblasti zdravotnictví. Zvláštní pozornost budou věnovat obraně proti nakažlivým chorobám a jiným nemocem.
 
Článek 33
 Tato Smlouva není namířena proti nikomu. Nedotýká se práv a závazků vyplývajících z platných dvoustranných a mnohostranných smluv uzavřených Smluvními stranami s jinými státy.

Článek 34
 Při odlišnostech v názoru na výklad a provádění této Smlouvy budou Smluvní strany, bez újmy na ustanovení článku 11, uplatňovat postup popsaný ve Zprávě o schůzce expertů KBSE v La Valletě o mírovém řešení sporů ze dne 8. února 1991.

Článek 35
 (1) Tato smlouva podléhá ratifikaci, ratifikační listiny budou vyměněny co možná nejdříve.
 (2) Tato Smlouva vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin.
 (3) Tato Smlouva platí po dobu deseti let. Poté se její platnost bude prodlužovat vždy o dalších pět let, pokud jedna ze Smluvních stran Smlouvu písemně nevypoví jeden rok před uplynutím příslušní doby platnosti.

 Na důkaz toho zmocněnci obou smluvních stran tuto smlouvu podepsali a opatřili je pečetěmi.
 Dáno v Praze dne 27. února 1992 ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

Za Českou a Slovenskou     Za Spolkovou republiku
Federativní republiku:     Německo:
       Václav Havel              Helmut Kohl

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.


17
1997, 21. ledna, Praha. – Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo

majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,
oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že přitom nesmí docházet k novým křivdám,
vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je společném zájmu,
přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé do budoucnosti zaměřené usmíření společně prohlašují:

I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.
Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
 
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárnímu humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo.
Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranné zájmu.

VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců.
V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropským společenstvím a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možnosti výdělečné a podnikatelské činnosti dle čl. 45 této Dohody.
Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.

VII
Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 milionů DEM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 milionů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu.
Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, příhraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali obětmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.

VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné spolupráce česko-německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.

V Praze 21. ledna 1997.

Za vládu České republiky Za vládu Spolkové republiky               Německo

předseda vlády Václav Klaus         spolkový kancléř Dr. Helmuth Kohl

   ministr zahraničních věcí          Spolkový ministr zahraničí
          Josef Zieleniec                    Dr. Klaus Kinkel
         

V. KURAL (red.), Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha 1998, s. 206-209.    

 

 

 

 

 

 

 

 



Dekrety E. Beneše

 


Historické kořeny a souvislosti
Jindřich Dejmek, Jan Kuklík, Jan Němeček
Praha 2001

II. Německá okupační politika v protektorátu a český protiněmecký odpor


Jan Němeček

1

Okupace českých zemí 15. března 1939 a vznik protektorátu Čechy a Morava znamenaly dovršení úsilí nacistického Německa o rozbití česko-slovenského státu. Protektorát podle výnosu říšského kancléře A. Hitlera z 16. března 1939 znamenal na mezinárodně právní úrovni útvar, který se lišil od všech dosud známých protektorátů. Na jedné straně zde byl deklarováno, že české země se stávají součástí území Velkoněmecké říše a vstupují pod její ochranu. Na druhé straně bylo výnosem zdůrazněno, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám.“  Tomu odpovídala struktura vlády a státních orgánů protektorátu, současně zde však byla zdůrazněna podřízenost protektorátní vlády zástupci říšského kancléře - říšskému protektorovi, kterému se jako zmocněnci říšského kancléře a vlády dostalo v protektorátu absolutních pravomocí, bez jeho souhlasu nesměly být v protektorátu vydávány nejen žádné zákonné normy, ale později ani správní normy obecnějšího významu.
Došlo ke vzniku dvoukolejnosti státní správy: protektorátním úřadům byly nadřazeny nově vytvořené říšské úřady německých Oberlandrátů (vrchních zemských radů), které spravovaly určitou část území protektorátu (jejich obvod činil 1-6 politických okresů). Tento stav umožňoval Němcům využívat protektorátní orgány k prosazování svých cílů, což se týkalo zejména arizace.
Protektorát neměl mezinárodní subjektivitu a jeho jediné vyslanectví v Německu bylo víceméně pouhou formalitou, jež měla sloužit jako zástěrka skutečného stavu. Ostatně oficiální německá publicistika později toto tvrzení sama potvrdila, když charakterizovala vztah protektorátu v Čechách a na Moravě a Německé říše ne jako mezinárodněprávní vztah, nýbrž jako státoprávní vztah, kde „protektorát je jednoduše provincie německé říše“.
V protektorátu však bylo diferencováno postavení obyvatelstva tohoto území, kde občané německé národnosti získali nadřazené postavení. Stejně jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy získali práva státních příslušníků protektorátu, navíc se však dnem 16. března 1939 stali také říšskoněmeckými státními příslušníky.  Tím se na ně vztahoval zákon o říšském občanství z 15. září 1935, který v § 2, odst. 1 říká: „Říšským občanem je pouze státní příslušník krve německé  nebo příbuzného druhu, který svým chováním dokazuje, že jest ochoten i způsobilý věrně sloužiti Německému národu a Říši.“  Tyto předpisy se vztahovaly na protektorátní občany německé národnosti. Občané sudetských oblastí, které byly odtrženy od Československa již na podzim 1938, nabyli německé státní příslušnosti již říšským zákonem o opětném spojení sudetoněmeckých území s Německou říší z 21. listopadu 1938.
Praktická realizace říšské politiky v protektorátu se záhy dostávala do rozporu s původním výnosem z 16. března, jak tomu bylo např. s činností oberlandrátů, ale i německé tajné policie (gestapa), když původní výnos se s výjimkou protektora vůbec nezmiňuje o působení dalších říšskoněmeckých orgánů. 
Podíl sudetských Němců na správě protektorátu - pokud pomineme sudetské kraje připojené k říši, kde převzali postupně větší část vedoucích míst správního aparátu - zůstává poněkud ve stínu ambiciózního politika z řad někdejší SdP, státního tajemníka K. H. Franka, jenž se stal po říšském protektorovi jednou z čelných (od roku 1943 můžeme říci určující) osobností protektorátní politiky. Sudetští Němci se však zapojovali jako znalci českého prostředí zejména do práce gestapa, v jehož službách se aktivně zúčastnili perzekuce českého obyvatelstva a mnozí proslulí sadisté z gestapa se rekrutovali právě z jejich řad. Sudetští Němci se ovšem podíleli i na činnosti dalších říšskoněmeckých úřadů v protektorátu,  nemluvě již o okupovaném pohraničí, kde se přímo účastnili perzekuce zdejšího českého obyvatelstva.


2

Krátce po okupaci českých zemí byly aktivizovány všechny projekty na přípravu „konečného řešení“ (Endlösung) české otázky. Jejich finálním cílem, o kterém Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. Nacisté vycházeli z premisy, že Čechy a Morava jsou starým německým prostorem, ve kterém Češi „nemají co pohledávat“. V tomto duchu vznikl již v létě 1939 návrh „Český problém“, vypracovaný zplnomocněncem německé branné moci u říšského protektora, generálem E. Fridericim na „zrušení“ českého společenství odstraněním jeho vedoucí vrstvy v tomto prostoru. Počítal s vystěhováním představitelů českého kapitálu, inteligence, Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství a s jejich postupným odnárodňováním v Říši, součástí byla i kolonizace českého území německými osadníky.  Na tento plán navazoval další, pro osud českého obyvatelstva potenciálně ještě osudnější plán, jenž vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce sudetských Němců K. Henleina.  Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup. Říšský protektor K. von Neurath a státní tajemník K. H. Frank naproti tomu vypracovali dlouhodobější program germanizace, který předpokládal delší časovou perspektivu a zachování protektorátu. Směrodatné však bylo nakonec rozhodnutí A. Hitlera z počátku října 1940, kterým byl stanoven jasný cíl: „Poněmčení českomoravského prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilací. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit (ausmerzen).“ 
Konkrétní plány realizace vůdcova rozhodnutí přišly s nástupem zastupujícího říšského protektora R. Heydricha 28. září 1941. Ten se ukázal být - vedle K. H. Franka - nejbezohlednějším realizátorem nacistické germanizační politiky v českých zemích. Na jeho příkaz vypracoval Hlavní rasový a osídlovací úřad v Berlíně studii, podle níž bylo možno 45% českého národa germanizovat, 40% bylo označeno za nevyrovnané míšence a 15% za osoby rasově cizí. Heydrich po svém nástupu ve svém projevu z 2. října 1941 formuloval další úkoly německé politiky v protektorátu jednoznačně: „Základní linie  však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Realizace německé politiky měla probíhat formou poněmčení části českého obyvatelstva, část pak měla být přemístěna do východních oblastí či přímo do říše a část, která by se nechtěla podrobit germanizaci, měla být postavena ke zdi - tedy vyhlazena.
Tomuto cíli také odpovídaly metody, kterých Němci ve své okupační politice používali. Především prostřednictvím gestapa, německé tajné státní policie, se zaměřovali ve své perzekuci na všechny vrstvy obyvatelstva, které se odmítaly dobrovolně začlenit do „německého prostoru“. Vrstvou, proti které směřovalo hned několik úderů, byla především česká inteligence. Jedním z prvních byla akce „Albrecht I.“, uskutečněná počátkem září 1939, kdy v souvislosti s německým útokem na Polsko byla zatčena řada čelných představitelů českého veřejného i hospodářského života. Tím, že na místa zatčených Čechů přicházeli okamžitě Němci, si pak nacisté uvolňovali prostor pro rozvoj germanizační politiky. Dalším úderem bylo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 a perzekuce českého studentstva, kdy bylo do koncentračního tábora Sachsenhausen posláno téměř 1000 studentů. 
Nedílnou součástí německé okupační politiky bylo i tažení proti české kultuře, vědě a umění. Hlavní úlohu plnila v tomto ohledu cenzura, která omezovala nejen periodický tisk, ale také neperiodické publikace. Byla vyřazována díla básníků a spisovatelů, jejichž jména se ocitla na indexu zakázaných knih. „Usměrňování“ se dotýkalo všech sfér kulturního života, byla zastavována činnost divadel, pečlivě „filtrována“ byla i tvorba filmová a malířská. Umělci pak byli i přímo perzekvováni a jejich jména se tak často objevovala na vyhláškách se jmény popravených osob.
Od počátku okupace nacisté postupovali s nelítostným terorem proti českému ilegálnímu odbojovému hnutí, jenž vyvrcholil vyhlášením prvního stanného práva po nástupu R. Heydricha v září 1941. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Výsledkem jejich činnosti bylo 486 rozsudků smrti nad českými vlastenci a 2 242 jich bylo posláno do koncentračních táborů. Nacistům se podařilo těžce zasáhnout domácí odboj, současně byl masovým zatýkáním rozbit i další symbol českého národa - sokolská organizace. Po uzavření vysokých škol přišly na řadu i školy střední, které byly pod nejrůznějšími záminkami postupně uzavírány.
Novou příležitostí ke krvavému útoku proti českému obyvatelstvu se stala odveta za atentát na Heydricha 27. května 1942. Opět byla uplatněna teze likvidace nepohodlných „vzpurných“ vrstev českého obyvatelstva, k níž znovu posloužily stanné soudy, které jen na podkladě seznamů osob, předložených gestapem, vynášely rozsudky smrti. Tak gestapo za spolupráce německé tajné služby (Sicherheitsdienstu) znovu zasáhlo proti české inteligenci. Mementem zůstává vyhlazení českých obcí Lidice a Ležáky, které mělo posloužit k zastrašení českého národa. Výsledkem druhého stanného práva bylo zatčení 3 188 Čechů, z nichž bylo na základě rozsudků stanných soudů 1 357 zastřeleno.  K těmto obětem přistoupila řada dalších Čechů, kteří byli jako důsledek atentátu bezprostředně likvidováni v koncentračních táborech, takže odhad obětí se pohybuje kolem 5000. 
Další konkrétní formou realizace nacistické germanizační politiky se stalo vysídlování celých oblastí v českých zemích. Již 6. března 1940 bylo na poradě německých zemských radů (Oberlandrátů) stanoveno vytvořit tzv. německý zemský most od severu k Praze, tzn. poněmčit území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále vytvořit německou přehradu vedoucí přes Prahu, Brno, Olomouc až k Ostravě, přičemž se počítalo i s německou oblastí na Jihlavsku. Na jižní Moravě chtěli nacisté osídlovat oblasti jižně od Brna a tak je propojit s rakouskými župami. Český národ měl být tak postupně rozdělen do malých izolovaných celků a v budoucnosti asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena nejprve rozšiřováním stávajících vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd, poté se v roce 1942 rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Při ní bylo v několika etapách vysídleno či přestěhováno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby Němci z tohoto ryze českého území vytvořili cvičiště zbraní SS (SS-Truppenübungsplatz Böhmen), na němž platily jen říšskoněmecké zákony.  Obdobnou akci provedli v letech 1941-1945 také na Moravě, kde v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Prostějovska vystěhovali 33 obcí, které muselo opustit přes 18 000 obyvatel. Od roku 1941 Němci uplatňovali také rozptýlené usídlování německých kolonistů v českém území. Jen do konce roku 1942 uchvátili za tímto účelem 1600 zemědělských podniků  s 30 000 ha půdy.
Samostatnou kapitolou německé okupační politiky byla genocida židovského obyvatelstva protektorátu, tedy to, co Němci nazvali „Endlösung der Judenfrage“, konečné řešení židovské otázky. Na počátku okupace žilo v protektorátu asi 120 000 osob židovského vyznání. Z nich se asi 30 000 podařilo zachránit často jen holé životy a - více či méně legálně - opustit protektorát. Zbytek se stal terčem perzekučních opatření, které měly za cíl vyřadit židy z české společnosti. Ke „konečnému řešení“, jak nazvali Němci systematické vyvražďování židovského obyvatelstva, přistoupili Němci po nástupu R. Heydricha na podzim 1941, kdy nejprve byla část židů z českých zemí odsunuta do ghett mimo protektorát, poté bylo v listopadu 1941 zřízeno židovské ghetto v městě Terezín, které se však stalo pouze přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů, zejména otřesně proslulé Osvětimi-Březinky (Auschwitz-Birkenau). Obětí nacistické zvůle se stalo na 80 000 židů, kteří žili na počátku okupace v českých zemích. 
Německá rasová perzekuce se obracela i proti cikánskému obyvatelstvu, které bylo od roku 1942 soustřeďováno v táborech v Letech a v Hodoníně. Odtud - stejně jako v případě židů z Terezína - byly v letech 1942-1943 vypravovány transporty do Osvětimi, kde 90 % zavlečených zahynulo.
Německé germanizační snahy nejpronikavěji zasáhly české pohraničí, okupované Němci na podzim 1938. Po mnichovském diktátu uprchlo nebo bylo vyhnáno do českého vnitrozemí přes 120 000 osob. Podle odhadu tak zde zůstalo přes 420 000 osob české národnosti. Germanizace zde postupovala rychleji a účinněji, než později v protektorátu. Hned po okupaci bylo české obyvatelstvo zbaveno všech politických a národnostních práv. Zanikly české politické strany a organizace, později byly rozpuštěny a zakázány i spolky. Hlavním prostředkem germanizace v ekonomické a sociální oblasti se stal zábor zemědělské půdy, když českým obyvatelům bylo zabráno na 100 000 ha, z toho 80 000 v sudetské župě. Stejně tak nacisté ovládli i český průmysl na tomto území.
Obrat ve II. světové válce přinesl do systému nacistické okupační politiky změny. Prvořadým zájmem Berlína se stalo udržet v českých zemích klid a zabezpečit plné využití jejich hospodářského potenciálu ve prospěch válečného hospodářství. Na základě Hitlerova provolání vyhlásil ministr propagandy J. Goebbels 30. ledna 1943 totální válku a K. H. Frank modifikoval její hlavní zásady na český prostor. Základní heslo - vše pro vítězství Říše - muselo být naplněno a současně se neměl užívat masový teror s širokou publicitou, který by vzbuzoval nežádoucí odpor českého obyvatelstva. Elementární premisy německé okupační politiky však zůstaly zachovány: jak vyplývá z nařízení velitele  policie a Sicherheitsdienstu z ledna 1943, měly být vytvořeny zvláštní seznamy osob politicky podezřelých a nespolehlivých z kruhů „jak inteligence, tak i dělnictva, jakož i rodinní příslušníci osob, jež byly v dřívějších řízeních stanných soudů odsouzeny či zastřeleny, neboť na ně je nutno se dívat už předem jako na osoby s nepřátelským postojem“.  V případě stávek a sabotáží měly být osoby z řad inteligence a příslušníků popravených zajištěny a v rámci „zvláštního řízení“ (Sonderbehandlung) bez soudu popraveny. Tak měl pokračovat proces nastíněný Heydrichem, proces, v němž měl být  český národ „očištěn“ od těch, kteří podle nacistických měřítek nebyli ochotni podřídit se germanizaci. Ačkoliv tak navenek již nebyly nacistické plány na germanizaci českého prostoru zdůrazňovány, přesto zůstávaly konstantou, když K. H. Frank ještě v březnu 1944 zopakoval zásady svého memoranda z roku 1940, tedy změnu národnosti Čechů rasově vhodných, dále vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a znovuosídlení uvolněného prostoru „německou krví“. Frank v projevu mj. prohlásil: „Čech musí být veden a musí se mu vládnout, a to pevnou rukou, ale spravedlivě. Nesmí být propuštěn z odpovědnosti, nýbrž musí jí být  plně zatížen. Když zklame, musí se tvrdě zakročit.“  Německému cíli konečného řešení české otázky odpovídalo i upravené postavení říšské správy, kde bylo 20. srpna 1943 zřízeno německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, tedy akt, který lze chápat jako další krok k inkorporaci protektorátu do říše. V jeho čele stanul jako státní ministr K. H. Frank, jenž se tak stal přímým členem Hitlerova kabinetu.
V rámci válečného úsilí Němci aktivizovali totální nasazení českého obyvatelstva v Říši, kam byly odesílány celé ročníky české mládeže (1918, 1919, 1920, 1921), aby nejen pracovaly na nucených pracích v německém válečném průmyslu, ale byly nasazovány i v rámci polovojenských pracovních a technických služeb (Luftschutz, Technische Nothilfe apod.). Celkem bylo na práci do Říše z českých zemí odesláno na 600 000 osob.
Růst odporu proti německým okupantům na konci roku 1944 a počátkem roku 1945 přinesl německou odvetu v podobě rozsáhlých protipartyzánských akcí, které se většinou obracely proti civilnímu obyvatelstvu. Německá jagdkommanda vypalovala celé obce nebo jejich části (Javoříčko, Prlov, Ploština a další) a vraždila jejich obyvatele za pomoc partyzánům. Vrcholu dosáhl tento teror v posledních týdnech, ba dnech války v dubnu a květnu 1945 při potlačování českého květnového povstání.
Celkové válečné ztráty Československa ve 2. světové válce se odhadují na 340 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů. Tento počet zahrnuje hlavně muže, ženy i děti zahynulé v německých káznicích, koncentračních táborech a při pochodech smrti, osoby předčasně zemřelé na následky zhoršených životních podmínek, zejména v protektorátu; civilní oběti bombardování a postupu fronty přes československé území; osoby popravené při německých represivních akcích; osoby padlé v přímém boji s nepřítelem na různých frontách, během partyzánských akcí, v průběhu Slovenského národního povstání 1944 a Květnového povstání 1945. Z tohoto počtu absolutní většinu - 272 000 - tvoří oběti židovské perzekuce.
Neméně tíživým důsledkem německé okupace byly i ztráty hospodářské. Československé válečné škody činily ve svém úhrnu 19 471 600 000 USD, tj. 307 457 400 Kč, z toho na poválečné reparační konferenci v Paříži v roce 1945 byla uplatněna částka 11 583 500 000 USD, dodatečně byly pak vyčísleny škody další, spočívající ve ztrátě pracovních sil na nucených pracích v říši, pracovní síle vynaložené pro říši, ztráty v důsledku snížené pracovní schopnosti, ztráty v důsledku invalidity a v pohledávkách vůči říši a jejím podnikům. Uvedené válečné škody nebyly prakticky vůbec nahrazeny. Československo obdrželo v rámci válečných reparací od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku jen 91 300 000 USD, což činí necelého 0,5% požadované částky válečných reparací.


3

Okupace českých zemí přinesla na jedné straně zklamání, beznaděj a rezignaci, na druhé straně však vzrůst antiněmeckých nálad, které se staly živnou půdou pro vznik - a to je nutno zdůraznit - protiněmeckých (v počátečním období s výjimkou třídně orientované KSČ) odbojových organizací. Byl to spontánní výraz vzdoru, který přinesl vznik izolovaných, postupně se spojujících skupin, které se soustřeďovaly do organizací na bázi politické (Politické ústředí) či profesní (Petiční výbor Věrni zůstaneme /PVVZ/ či vojenská organizace Obrana národa). Toto soustřeďování vyvrcholilo počátkem roku 1940 vytvořením vrcholného odbojového orgánu - Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD).
Zprvu umírněný postoj českého domácího odboje (zvláště levicových vrstev) k poválečnému řešení sudetoněmecké otázky na počátku německé okupace byl v důsledku brutální německé perzekuce rychle zatlačen do pozadí. V rámci Politického ústředí vznikla již v roce 1939 právní komise v čele s prof. Zdeňkem Peškou, která připravila memorandum o řešení menšinové otázky v osvobozeném Československu. Memorandum jasně hovořilo o nutnosti „zbaviti [se] těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR“, čímž mělo na mysli v prvé řadě sudetské Němce.   Tyto počáteční návrhy hovořily o výměně obyvatelstva (kde se mj. počítalo zejména se silnou českou menšinou ve Vídni), případně výměnou některých pohraničních výběžků se silnou německou menšinou. 
Stejně způsobem se vyjadřovali i představitelé dalších významných odbojových organizací. PVVZ stál na stanovisku, že „německá otázka musí být u nás tak či onak zlikvidována, Němci vyhnáni ze země a nepůjde-li to jinak, tedy že západ […] musí být postaven celonárodním povstáním před hotovou věc.“  Postupné sbližování jednotlivých odbojových organizací přineslo i sblížení jejich politických programů, v nichž otázka sudetských Němců hrála nezanedbatelnou roli. Již v létě 1939 byl připravován nástin společného programu PVVZ a Obrany národa, jehož body 5) a 6) hovořily o vývoji názorů na poválečný osud sudetských Němců:
„5) Německé státní občanství, udělené Hitlerem našim Němcům, bude jim ponecháno a budou proto posuzováni jako občané nepřátelského státu. Jen aktivní účastníci boje proti Hitlerovi budou moci žádat o udělení československého státního občanství.
6) Veškerý majetek německých příslušníků (tedy i našich Němců) bude zkonfiskován jako první splátka náhrady za způsobené škody.“
Podobně jako v okupovaném Polsku se nálady české veřejnosti radikalizovaly protiněmeckým směrem, přičemž ke stanoviskům odbojových organizací se muselo přizpůsobit i československé zahraniční vedení v čele s prezidentem E. Benešem. Benešovy počáteční umírněné představy o odstoupení části pohraničních území s početnou německou menšinou Německu, o výměně českého a německého obyvatelstva a případné federalizaci poválečného Československa ustoupily tváří v tvář stanoviskům domácích odbojových organizací. Stalo se tak zejména v souvislosti s uvažovaným vstupem sudetoněmeckých sociálních demokratů do československé exilové Státní rady v Londýně na podzim 1940. Výsledkem byla výměna telegramů mezi prezidentem E. Benešem a ÚVODem, kde se domácí odbojoví pracovníci - zejména vojáci z Obrany národa - tvrdě postavili proti umírněným variantám, které mj. předpokládaly vznik německých národnostních žup v poválečné ČSR.  Depeše ÚVODu z léta 1941 hovoří jasnou řečí: „Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalizoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni.“
K osudu sudetských Němců jako minority se vyjádřil i program Za svobodu do nové Československé republiky, jenž byl přijat ÚVODem jako základní programové vyhlášení československého domácího odboje: „Národnostní poměry musíme upravit tak, aby byly zárukou proti tomu, co uvnitř státu spoluzpůsobilo pád první republiky... Rozhodně však nebude v republice místa pro ty Němce, kteří se jakkoli exponovali pro henleinovce nebo nacisty, přijímali od nich výhody atd.“
Radikalismus domácího odboje, zejména po rozbití a pozatýkání první garnitury jeho vedení v letech 1939-1940, vedl ve svých důsledcích k tomu, že se nevylučovala ani otázka kolektivní viny a zejména pak splývaly pojmy „nacista“ a „Němec“, „nacistický“ a „německý“.  České stanovisko k odsunu Němců je možno také chápat jako obrannou reakci na německé germanizační plány. „Trochu příliš brzy prozradili Němci svoje skutečné plány... Němci musí z našeho území pryč, stejně jako odešli z baltských států...,“ napsal v létě 1940 ilegální časopis V boj.  Později, zvláště pod dojmem hrůz tzv. heydrichiády, se stanoviska národního odboje ještě více vyhrotila. Např. v létě 1943 vzkazoval prezidentu E. Benešovi  bývalý ministr zahraničních věcí K. Krofta, jeden z představitelů ilegálního Přípravného revolučního národního výboru: „Každý Němec bude občanem říše a v žádném případě se nebude moci mísiti do věcí státu našeho. Jmění Němců bude konfiskováno a Němci souzeni za zločiny spáchané. Věrní Němci dostanou povolení k pobytu v zemi jako cizinci...“  V nekompromisním duchu bylo v roce 1944 koncipováno i programové prohlášení, pocházející ze stejných odbojových kruhů. K sudetským Němcům  a jejich dalšímu osudu po válce se v něm konstatovalo: „Přišel nyní čas, aby navždy rozřešil německý problém v ČSR. Němci, tzv. sudetští, žili v naší republice jako v bavlnce… Za všechnu naši shovívavost nám sudetští Němci odplatili tím, že nám v kritické chvíli vpadli do zad. Je čas, abychom jim dopřáli, po čem tak volali: ať táhnou s „Mein Kampfem“ v uzlíčku, kam je srdce pudí. Naše republika bude konečně státem národním, kde budeme žít a vyvíjet se po svém. Sudetští Němci zůstanou, jak toužili, říšskoněmeckými státními příslušníky, půjdou za svými soukmenovci do Reichu…“
Ačkoliv došlo k určitým úpravám stanovisek domácího odboje, zejména pod tlakem působení zahraničního vedení, které se muselo ohlížet na reakce západních velmocí, přesto se postoj domova stal jedním z důležitých předpokladů pro jednání československého zahraničního odboje ve Velké Británii o transferu sudetských Němců z Československa.

Bibliografická poznámka:
První poválečné práce o odboji a protektorátu byly bezprostřední reflexí na prožitou dobu nesvobody, i mezi nimi však nalezneme publikace, kterým nelze upřít trvalou platnost. Jsou to např. dvě publikace esejí Emila SVOBODY, Co to byl protektorát, Praha 1946 a týž, Glossy 1939-1944, Praha 1946. Zveřejněny byly i rozsáhlé sborníky dokumentů, které vycházely z poválečného vyšetřování německých válečných zločinů; jako nejdůležitější je nutno jmenovat: Československo a Norimberský proces, Praha 1946, či sborník: Český národ soudí K. H. Franka, Praha1946. Leccos napoví i některé memoáry, např. L. SYCHRAVA, Záznamy z Buchenwaldu, Praha 1945 a J. HAJŠMAN, V drápech bestie. Praha 1947. 
K základním pracím, které měly zachytit jak problematiku odboje, tak i situaci v protektorátu a na Slovensku, je nutno počítat nástin dějin československého odboje z per řady historiků, členů tehdejšího Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje: K. BARTOŠEK, O. JANEČEK, J. KŘEN, V. KURAL et cons. (red.), Odboj a revoluce 1938-1945. Praha 1965. Ze zahraničních publikací je třeba připomenout starší, leč stále cennou dvoudílnou práci D. BRANDESE, Die Tschechen unter deutschem Protektorat, I, II, München-Wien 1969 a 1975 (české upravené vydání Češi pod německým protektorátem, Praha 1999), a monografii V. MASTNEHO, The Czechs under Nazi Rule: The Failure of National Resistance, 1939-1942. New York 1971.
Pro sledovanou tématiku reflexe sudetoněmecké otázky v českém domácím prostředí má z prací, jež vznikly po listopadové revoluci 1989, největší význam kniha Václava KURALA, Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkoněmecké říši 1938-1945, jež vyšla v roce 1994, z dalších pak sborník Cesta do katastrofy. Česko-německé vztahy 1938-1947, jež shrnuje příspěvky ze zasedání česko-německé historické komise v roce 1992. Z německé strany je doplňuje V. ZIMMERMANN, Sudetští Němci a nacionální socialismus. Otevřené otázky v sudetoněmeckém historickém pohledu, in: Studie o sudetoněmecké otázce. Praha 1996, která analyzuje příslušnou sudetoněmeckou sudetoněmeckou literaturu (zde jsou také příslušné odkazy na ni)  a další studie téhož autora. Problematiku českého obyvatelstva v okupovaném pohraničí se zabývá z české strany Josef BARTOŠ, zejména jeho práce Okupované pohraničí a české obyvatelstvo, Praha 1986; z jeho nejnovějších studií lze uvést Projekty propojení okupovaných území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem v letech 1938-1945, in: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, sv. 3, Ústí nad Labem 1999, s. 7-27. (Další literaturu uvádí příslušná poznámka za částí IV.) 
Z edicí relevantních dokumentů je nutno uvést alespoň práci Jitky VONDROVÉ (ed.), Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945,  Praha 1994, která se zabývá sudetoněmeckou otázkou jak v kontextu domácího, tak zejména zahraničního odboje. Ke genezi německé okupační politiky existuje celý sled edic autorského kolektivu vedeného Miroslavem KÁRNÝM a Jaroslavou MILOTOVOU: M. KÁRNÝ, J. MILOTOVÁ (eds.), Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava”. Sborník k problematice dějin imperialismu 21, Praha 1987; dále: M. KÁRNÝ, J. MILOTOVÁ (eds.), Od Neuratha k Heydrichovi, Sborník archivních prací 1989, č. 2 a zvláště: M. KÁRNÝ, M. KÁRNÁ, J. MILOTOVÁ, (eds.), Protektorátní politika Reinharda Heydricha, Praha 1991 (později též v německém překladu: Deutsche Politik im "Protektorat Böhmen und Mähren" unter Reinhard Heydrich. Eine Dokumentation, Berlin, Metropol 1997). Z dalších edic ke sledované tématice je nutno zmínit i překlad stěžejních německých dokumentů k německým plánům s českým obyvatelstvem: B. ČELOVSKÝ, So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů, Ostrava, 1995.
Ze novějších syntetických prací o životě v protektorátu pak k nejvýznačnějším lze zařadit monografie Tomáše PASÁKA Pod ochranou říše. Praha 1998, a Jana GEBHARTA a Jana KUKLÍKA, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. Nacistickou perzekucí v protektorátu, její strukturou, metodami a výsledky se zabýval zejména Oldřich SLÁDEK, Zločinná role gestapa, Praha 1986, TÝŽ, Ve znamení smrtihlava, Praha 1991, TÝŽ, Od „ochrany“ ke „konečnému řešení“, Praha 1983. Dobrou komparaci s jinými typy německé okupační politiky v dalších evropských zemích umožňuje např. C. MADAJCZYK, Faszyzm i okupacje 1938-1945. Wykonywanie okupacji przez państwa Osi w Europie. I, II, Poznań 1983-1984.


III. Spory o platnost  mnichovské dohody.

Jan Kuklík

1

Mnichovská dohoda  má  své mezinárodněpolitické, vnitropolitické  i morální aspekty. V řadě diskusí však poněkud stranou zůstává její povaha právní. Řekne-li se Mnichov, snad každému obyvateli České republiky se vybaví označení „Mnichovský diktát“. Tento pojem použili  v poválečném procesu s představitelem nacistické správy v Protektorátu Čechy a Morava  K. H. Frankem profesoři A. Hobza a L. Vošta, když vyjádřili názor, že mnichovská dohoda není vlastně žádným mezinárodně právním aktem, neboť byla Československu „prostě nadiktována“ proti jeho vůli.  Uvedené tvrzení v sobě spíše než právní hodnocení skrývá emocionální náboj odpovídající označení  Mnichova jako jednání „o nás bez nás“. Lze také říci, že mnichovská dohoda je českou veřejností vnímána  jako tak jasné porušení mezinárodního práva, že mu nemůže být přiznána žádná právní platnost. K tomu přistupuje i zjednodušené a komunistickou propagandou deformované pojetí neplatnosti mnichovské dohody, které se u nás ustálilo během uplynulých padesáti let a současný pocit mezinárodního zajištění České republiky.  Prosazení československého stanoviska o absolutní neplatnosti mnichovské dohody však nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo  současníkům zdát a tato otázka souvisí s problematikou faktického obnovení Československa za druhé světové války. Domníváme se též, že jakékoli snahy zpochybnit československou pozici ve vztahu k druhé světové válce i  k období těsně po jejím skončení mohou přes relativizaci  teze o absolutní neplatnosti Mnichova vést i ke snaze přezkoumat současnou podobu hranic České republiky.
Československé argumenty pro neplatnost mnichovské dohody prošly od roku 1938 určitým vývojem. Nejprve se v nich odrážely potíže s prosazením Benešovy teorie právní kontinuity Československé republiky za druhé světové války (tj. že Československo nepřestalo ani po Mnichovu ani po 15. březnu 1939 existovat jako subjekt mezinárodního práva) a poté  změna traktování Mnichova komunisty po roce 1948. Dodnes nejčastěji užívaným  argumentem je, že ČSR přijala mnichovskou dohodu pod nátlakem, za hrozby silou ze strany Německa. Uvedená hrozba měla řadu projevů včetně  příprav  na válku proti Československu a skutečného napadení územní celistvosti československého státu podporou sudetoněmeckých ozbrojených skupin - tzv. Sudetendeutscher Freikorps. (Otázka souvisí i s problematikou určení data od kterého byla ČSR ve válečném stavu s Německem). Tvrzení o přijetí mnichovské dohody za hrozby silou se stalo základním kamenem zmíněné teorie právní a politické kontinuity Československé republiky za druhé světové války, ale  Beneš jej využil i pro podepření  své prezidentské funkce v londýnském exilu, když tvrdil, že jeho rezignace na úřad prezidenta je díky německému nátlaku neplatná. Po skončení Norimberského procesu  byly  německé  přípravy na válku proti Československu skutečně odsouzeny a označeny za zločin proti míru. Ostatně snaha československého exilu o „oduznání“ mnichovské dohody úzce souvisela s přesvědčováním velmocí, že ČSR je ve válečném stavu s Německem již od září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války.
Československý exil však proti  mnichovské dohodě uváděl i  další důvody - vláda, která dohodu přijala, k tomu nebyla podle československé ústavy oprávněna, neboť k odstoupení (cesi)  části  státního území bylo zapotřebí  ústavního zákona. I kdyby však mnichovská dohoda platně vznikla, zanikla v okamžiku  jejího závažného porušení Německem.  To se stalo zejména, když Hitler vojensky obsadil zbytek Česko - Slovenska 15.  března 1939. Toto tvrzení odpovídalo britskému pohledu na Mnichov, po skončení války však ustoupilo do pozadí a dnes již není  z československé strany takřka zmiňováno.
Objevily se i další argumenty, jako například, že Československo nebylo signatářem dohody a jednalo se tedy o dohodu k tíži třetí strany či, že zejména Francie a Velká Británie jako členské státy Společnosti národů, závažným způsobem porušily její Pakt.
Konečně poslední argument pro neplatnost Mnichova je, že jej v průběhu  války Velká Británie, Francie a Itálie politicky a právně v různé míře prohlásily za neplatný.)


2

Po březnových událostech 1939 přestalo Československo fakticky existovat, a i když demokratické velmoci a SSSR nový stav neuznaly, existovalo nebezpečí, že československý stát zanikne i právně. Slovensko totiž de facto uznala ustavením svých konzulů  i Velká Británie a Francie a koncem roku 1939 uznal de jure Slovensko i Sovětský svaz.  K prosazení nepřerušené právní existence ČSR  tak bylo nutné vytvořit mezinárodně uznaný orgán, který by československý stát reprezentoval a mohl vyjádřit i československé stanovisko k Mnichovu.
Politikem, kterému se to podařilo, byl Edvard Beneš. V průběhu jara 1939 nejenže  proti březnovým událostem u velmocí a Společnosti národů protestoval, ale veřejně vyhlásil teorii kontinuity ČSR založenou mimo jiné na neplatnosti mnichovské dohody a rozhodl se postavit do čela „druhého odboje“ za obnovu Československa. Jeho vůdcovství se však neprosadilo  automaticky. O svoji představu musel svést boj nejprve s československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským a bývalým premiérem Milanem Hodžou a poté i s britskou a francouzskou vládou.
Francie ani Velká Británie se  v otázce  obnovení  Československa nechtěly na počátku války vázat a proto byl nejprve vytvořen pouze Československý národní výbor, jehož úkolem bylo řídit československou armádu ve Francii. Teprve po porážce Francie a nástupu Winstona Churchilla do úřadu britského premiéra, bylo možné dosáhnout vytvoření československé exilové vlády. 21. července  1940 byla tato vláda po obtížných jednáních spolu s celým prozatímním státním zřízením uznána, britská vláda však zároveň uvedla, že uznání neznamená žádný závazek ohledně budoucích československých hranic a její další rezervy se týkaly jurisdikce   nad československými příslušníky německé národnosti a nad těmi československými občany, kteří se nechtěli podřídit Benešově autoritě. Není  obtížné vyvodit, že za  výhradami stál britský postoj k Mnichovu a zejména k řešení sudetoněmecké otázky.
Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „ Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena  muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa...“  Poté přišla nóta britské vlády potvrzující, že Britové sice v otázce československých hranic nejsou vázáni mnichovskou dohodou ani změnami hranic provedenými v jejím důsledku, nechtějí  se však  do skončení války přiklonit k jakémukoli jinému  řešení.  Podle Britů byla mnichovská dohoda platně uzavřena, její závaznost pro Velkou Británii však zanikla v důsledku jejího „zničení“ Hitlerem  15. března 1939.
Na tom nic nezměnilo ani definitivní britské uznání československé exilové vlády 18. července 1941.  Československé stanovisko však posílilo uznání ze strany SSSR, které implikovalo obnovu předmnichovských hranic,  což Sovětský svaz potvrdil i v letech 1942 a 1943.  Beneš  se snažil Brity přesvědčit, že musí svůj postoj k mnichovské dohodě revidovat, aby se jí již dále nezatěžovaly vzájemné vztahy. Další rok trvala jednání o britském prohlášení k Mnichovu, které britská strana vázala na dohodu Beneše s vůdcem německých sociálních demokratů Wenzelem Jakschem o účasti sudetských Němců v orgánech prozatímního státního zřízení. Právě v této fázi se otázka neplatnosti  Mnichova a snaha o zajištění předmnichovských hranic dostala do  přímé souvislosti s jednáními o osudu německé menšiny. Není proto náhodou, že v okamžiku, kdy Beneš s britskou vládou dohodl kompromisní formuli o oduznání Mnichova, předložil ministr zahraničí Eden britskému kabinetu návrh na schválení principu  transferu německých menšin ze států střední a jihovýchodní Evropy.
Prohlášení k Mnichovu obsažené v Edenově nótě z 5. srpna 1942  se sice v politickém smyslu od Mnichova distancovalo, jeho právní hodnocení se však od  Churchillova projevu z roku 1940  nelišilo. Přesto zmíněný dokument znamenal  pro Benešovu politiku a pro něj osobně  velkou satisfakci. Výše zmíněné stanovisko, potvrzené ostatně v roce 1966 ministrem zahraničních věcí Michaelem Stewartem, je s největší pravděpodobností možné pokládat za přetrvávající britský postoj k mnichovské dohodě.
De Gaullův Národní výbor  zaujal k Mnichovu odlišný postoj. Ačkoli ani československo–francouzská jednání nebyla bez problémů, přece jen dopis generála Charlese de Gaulla a komisaře zahraničních věcí Maurice Dejeana z 29. září 1942 prohlásil, že mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku.  Francie neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce  1938  došlo a zavazovala se  podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích.  Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád  22. srpna 1944, které prohlásilo  mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.
Vzhledem k roli Itálie při přípravě Mnichova, kladl Beneš velký význam na  postoj  italské vlády. Ta ve svém prohlášení z 26. září 1944 odsoudila politiku fašistické Itálie ve vztahu k Československu a prohlásila  Mnichov za neplatný od samého počátku. To samé prohlásila i o dalších územních změnách, zejména ve vztahu k Maďarsku a výslovně tak potvrdila absolutní  neplatnost tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. 
Mohlo by se zdát, že otázka neplatnosti Mnichova  byla uspokojivě vyřešena. Československé ministerstvo zahraničí začalo ještě v Londýně připravovat  československé požadavky pro mírovou smlouvu s Německem založené  na neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku. Také Německo, jako poslední ze signatářů,  mělo v okamžiku kapitulace uznat neplatnost Mnichova  a Československo mělo být obnoveno v předmnichovských hranicích. Československo se sice s výjimkou Podkarpatské Rusi v předmnichovských hranicích skutečně obnovilo, Benešova teorie kontinuity však dostala první povážlivé trhliny a československá právní stanoviska nebyla explicitně spojenci uznána. 
S Německem žádná mírová smlouva uzavřena nebyla a válečná koalice se začala pomalu rozpadat. Uznání československých argumentů ve vztahu  k Mnichovu je proto třeba složitě rekonstruovat z jednání Norimberského tribunálu, z několika ustanovení Postupimské konference včetně článku o transferu německé menšiny a z mírové smlouvy uzavřené s Maďarskem, která prohlásila za neplatnou vídeňskou arbitráž uskutečněnou jako přímý důsledek mnichovské dohody. 


3

Po roce 1948 získala otázka mnichovské dohody další dimenzi, když se z ní stala jedna z oblastí politické a propagandistické konfrontace mezi ČSR jako součástí sovětského satelitního bloku a Spolkovou republikou Německo. Blíže viz kapitola 4.  K československému pojetí neplatnosti  mnichovské dohody od samého počátku se totiž odlišně postavily oba německé státy. NDR vyjádřila svoje stanovisko nejprve ve „Společné deklaraci“ z 23. července 1950 a 17. března 1967 i ve smlouvě s Československou socialistickou republikou.  Podle článku 7 této smlouvy bylo „mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 dosaženo hrozbou útočné války, jakož i použitím síly proti Československu.“ Mnichovská dohoda byla dále prohlášena za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“ a za „hrubé porušení základních pravidel soudobého mezinárodního práva“. Proto byla „od samého počátku neplatná se všemi z toho vyplývajícími důsledky.“ Naprosto totožnou formulaci obsahovaly i smlouvy s Polskou lidovou republikou z  1. března 1967, s Bulharskem z 26. dubna 1968,  Maďarskem z 14. června 1968 a Rumunskem z 16. srpna 1968.  Po sovětské okupaci Československa byl tento argument zahrnut i do smlouvy mezi ČSSR a Sovětským svazem z 6. května 1970 jako určitý ústupek československé straně.
Z hlediska právní teorie bylo československé stanovisko upevněno okamžikem přijetí Vídeňské úmluvy o právu mezinárodních smluv 23. května 1969. Téměř všechny československé argumenty pro absolutní neplatnost od samého počátku obsahovala i tato úmluva kodifikující mezinárodní právo týkající se práva mezinárodních smluv. Význam Vídeňské úmluvy československá právní teorie posiluje argumentem, podle něhož je při hodnocení platnosti Mnichova možno tuto konvenci použít, neboť úmluva kodifikuje a maximálně pouze zpřesňuje kogentní normy mezinárodního práva platné i v období před vypuknutím druhé světové války. Československé delegaci se však nepodařilo prosadit jednoznačné odsouzení mnichovské dohody v některém z oficiálních dokumentů vídeňských jednání. 
Československé stanovisko vypadalo neotřesitelně. Avšak právě na počátku sedmdesátých let byly československé argumenty pro neplatnost Mnichova poprvé od roku 1942 přímo konfrontováno s odlišným právním a politickým názorem jiného státu tentokrát Spolkovou republikou Německo.
Zdlouhavá jednání dlouho ztroskotávala (blíže viz kapitola 4) na formulaci týkající se právě mnichovské dohody. Spolková republika byla ochotna se distancovat od Mnichova v rovině politické, historické a morální, v rovině právní však trvala na nutnosti přiznat platnost některým právním aktům vyplývajícím z mnichovské smlouvy, které se týkaly občanství a některých majetkových jednání mezi fyzickými osobami uzavřenými v dobré víře. Československá republika trvala na absolutní neplatnosti od samého počátku se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Spolková republika zejména nechtěla a nemohla ustoupit v otázce státního občanství těch občanů, kteří jej podle spolkového německého zákona z 22. února 1955 nabyli na základě právních skutečností nastalých v důsledku uzavření mnichovské smlouvy. 
Nakonec bylo dosaženo kompromisu, když mnichovská dohoda byla označena za nulitní a zároveň oba státy vyřešily i sporné otázky občanství a majetkových jednání.
Oba státy se však vzápětí po uzavření dohody neshodly na interpretaci smlouvy a Československo se rychle alespoň slovně vrátilo k původnímu, ideologicky zabarvenému výkladu. Ideologické a propagandistické aspekty přetrvávaly až do samého konce komunistického režimu v Československu v roce 1989. Samotná smlouva se SRN však zpochybněna nebyla a stala se do budoucna základem pro řešení sporných otázek mezi oběma státy.
Závěrem je možno konstatovat, že pro československý stát respektive i pro jeho právního nástupce Českou republiku je otázka absolutní neplatnosti mnichovské dohody součástí samotných základů, o které se opírá nárok vykonávat státní suverenitu nad současným státním územím. Jakékoli zpochybnění absolutní neplatnosti automaticky evokuje možnost územních a poté i majetkových nároků sousedních států. Nehledě na to, že se boj proti Mnichovu stal součástí novodobé československé státní ideologie a tato otázka má nepochybně i svoji dimenzi národní hrdosti. Právě z těchto důvodů je pro Československo mnichovská dohoda a její přijetí neplatným právním aktem bez ohledu na v zemi vládnoucí režim .
Vzhledem k tomu, že česko-německá deklarace otázku neplatnosti mnichovské dohody explicitně neřeší, měla by to být alespoň smlouva uzavřená mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo z 11. 12. 1973, která by měla být i nadále považována za konečný kompromis mezi německým a československým pohledem na Mnichov.

Bibliografická poznámka:
Problematikou „oduznání“ mnichovské dohody - stejně jako mezinárodním postavením československé exilové vlády, o němž bude řeč v další kapitole - se již v průběhu londýnského exilu zabýval především E. Táborský, právní poradce a tajemník E. Beneše. Srov. zvláště E. TÁBORSKÝ The Czechoslovak Cause. The Problems of International Law in Relation to Czechoslovakia, London 1944, české upravené vydání: Naše věc, Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946. Autor se tu kromě dalších otázek spojených s existencí prozatímního státního zřízení zabývá mezinárodně právními argumenty pro neplatnost mnichovské dohody i vlastním průběhem jejího „oduznání“ za druhé světové války. Kromě ve své době světoznámých právníků H. Kelsena či R. Cassina se mezinárodně právním rozborem mnichovské dohody zabýval i Q. WRIGHT, The Munich Settlement and International Law, v: American Journal of International Law, vol 33, 1939. V letech 1945-1948 se s problematikou mezinárodněprávních aspektů obnovy ČSR pokusilo vyrovnat několik renomovaných právníků. Jednalo se zejména o  L. VOŠTU, O právní kontinuitě Československé republiky, Praha, Všehrd 1947. Dále viz např. J. KOJECKÝ, Československo ve světle theorie mezinárodního práva o uznání, Brno 1946. Z EHLER Vypovězení války, Praha 1946, zdařile vyrovnal s problematikou válečného stavu mezi ČSR a Německem, respektive Maďarskem. R. BECKMANN, jenž měl v Londýně na starosti přípravu stíhání nacistických zločinců, je autorem zásadní práce Hitlerova válka proti Československu ve světle mezinárodního práva, která vyšla s předmluvou prof. A. Hobzy v Praze r. 1948. Další literatura, týkající se např. postavení (a mezinárodního uznání) čs. exilové vlády ve Velké Británii, je uvedena i v bibliografické poznámce za další kapitolou.
Pro poznání československých právních stanovisek mají klíčový význam též poválečné edice: Československo a Norimberský proces (Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu), Praha 1946, či záznamy o obžalobě, průběhu líčení a rozsudku procesu s K. H. Frankem: Český národ soudí K. H. Franka. Praha 1946.   
V 60. letech  se problematikou mezinárodněprávních aspektů mnichovské dohody a válečného stavu s Německem zabýval V. KOPAL. Jeho články Počáteční neplatnost Mnichovské dohody, Právník 1971; týž, K boji o uznání neplatnosti Mnichovské dohody z r. 1938, v: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1974; týž, Počátek válečného stavu mezi Československem a Německem, Časopis pro mezinárodní právo, 1968, č. 1, jsou sice ve svých ideových východiscích determinovány dobou svého vzniku, řada Kopalových argumentů je však dodnes zcela relevantní. Poslední souhrn československých argumentů viz ve studii J. KUKLÍKA, Oduznání mnichovské dohody za druhé světové války. Historie a vojenství 1997, č. 2, a v monografii téhož, Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha 1998, kap. IV.   
Československým stanoviskům protikladný a ve svém celkovém vyznění nepřijatelný vztah určité části sudetoněmecké historiografie vůči otázkám platnosti mnichovské dohody a česko - německým vztahům před i po druhé světové válce vyjadřuje a přímo symbolizuje práce H. RASCHHOFERA a O. KIMMINICHA, Die Sudetendeutsche Frage, naposledy vydaná v Mnichově v roce 1988, která navazuje na původní stejnojmennou Raschhoferovu publikaci z roku 1953. Sudetoněmecké argumenty k Mnichovu a k Benešově teorii kontinuity rozvedl E. ERMACORA, Die Sudetendetschen Fragen, Bonn1992.


IV. Dekrety prezidenta republiky

Jan Kuklík

1

Současné diskuze o česko-německých vztazích jsou velmi často spojovány s otázkou povahy či platnosti dekretů prezidenta republiky z let 1940-1945. Prezidentské dekrety, nazývané též nepřesně a se značnou dávkou pejorativnosti  „Benešovými dekrety“,  jsou vystaveny velkému tlaku  zejména ze strany některých politických kruhů ve Spolkové republice Německo a v poslední době i v Rakousku. Stupňují se často ultimativně kladené požadavky na jejich zrušení. Tato vystoupení se vyznačují překrucováním či neznalostí historických souvislostí jejich vzniku, stejně jako ignorováním důsledků, které by takovýto krok vyvolal.  Navíc není jasné od kdy by dekrety měly být prohlášeny za zrušené, kterých z nich by se tento krok měl týkat a tak bychom mohli pokračovat.  Dekrety prezidenta republiky jsou však úzce  spojeny se vznikem a fungováním prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci a s bezprostředně poválečným obdobím a  jejich zpochybňování se v tomto smyslu přímo dotýká i otázky obnovy Československa v předmnichovských hranicích a problematiky československého válečného a  poválečného vývoje.


2

Vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala Československá republika fakticky existovat.  Podle československých právníků a politiků však Československá republika  právně existovala dále.  Politickým základem tohoto tvrzení se stala  teorie právní a politické kontinuity formulovaná Edvardem Benešem, podle níž Československo nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva, nemělo však žádné vládní orgány, které by jej v mezinárodních vztazích zastupovaly.
Prosazování československého stanoviska mohlo na mezinárodním fóru začít teprve po vypuknutí druhé světové války. Dlouho se však nedařilo vytvořit prozatímní exilovou vládu, která by mohla československý stát v zahraničí zastupovat. Situaci komplikovaly osobní a politické spory ve vedení československého odboje a odmítavý postoj Francie  a Velké Británie vůči obnově Československa v předmnichovských hranicích.  Československé emigraci se proto na počátku války nepodařilo přesvědčit Francii a Velkou Británii o nutnosti  vytvořit  prozatímní vládu a tak mohl být 17. října 1939 vytvořen pouze Československý národní výbor vedený E. Benešem.   Ten se  snažil dosáhnout uznání tohoto výboru za prozatímní československou vládu, avšak tohoto úspěchu dosáhl teprve po vojenské porážce Francie. Velká Británie uznala  prozatímní československou vládu s výhradami, které se týkaly konečné podoby československých poválečných hranic a jurisdikce nad československými státními příslušníky německé národnosti na britském území.  Na základě tohoto uznání se ve Velké Británii  ustavil systém Prozatímního státního zřízení ČSR tvořený prezidentem republiky, exilovou vládou a Státní radou.
Prezidentem ČSR byl potvrzen Edvard Beneš, který byl zpočátku uznáván Velkou Británií za československého prezidenta pouze de facto.  Základem pro Benešovu funkci se stalo tvrzení, že jeho rezignace z prezidentského úřadu byla  neplatná, neboť byla učiněna pod nátlakem ze strany Německa. Až do roku 1942 se Beneš mohl odvolávat na trvání sedmiletého funkčního období od prezidentských voleb z prosince roku 1935. Dne 3. prosince 1942 prodloužila exilová vláda s odvoláním na paragraf  58 československé ústavní listiny z roku 1920 a na zákon o volbě prezidenta republiky jeho funkční období až do doby, než bude možné zvolit nového prezidenta. Zároveň podpořila Benešovo tvrzení, že jeho rezignace na prezidentský úřad byla vynucená a tudíž neplatná. Jako zvláštní důvod trvání Benešovy prezidentské funkce uváděla vláda ve svém prohlášení její uznání učinění ze strany spojeneckých států.  Normotvorná činnost byla v rámci exilového  státního zřízení vykonávána ústavními dekrety, dekrety prezidenta republiky a nařízeními vlády.  Právním základem pro jejich vydávání se stal  ústavní dekret č. 2 Úředního věstníku československého o prozatímním výkonu moci zákonodárné.  Tento ústavní dekret řešil mimořádnou ústavní situaci, do které se Československá republika  dostala ne vlastní vinou, a kterou ústavní listina z roku 1920 nepředpokládala a neřešila. Především se československé exilové zřízení muselo vypořádat s nemožností svolat nejvyšší zákonodárný orgán ČSR - Národní shromáždění - v podmínkách okupace Československa.
Tam, kde Ústavní listina z roku 1920 vyžadovala k výkonu pravomocí prezidenta republiky podle § 64 bodu 1 a 3 souhlas Národního shromáždění,  nahrazoval jej souhlas československé exilové vlády. Jednalo se například o pravomoci vyplývající ze zastupování státu navenek či o vyhlašování válečného stavu. Uvedené ustanovení realizoval prezident republiky spolu s předsedou vlády Šrámkem 16. prosince 1941, když vydal prohlášení, podle kterého je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem a se všemi státy, se kterými jsou ve válečném stavu ostatní Spojenci.
§2 ústavního dekretu pak stanovil, že zákonodárná činnost byla po dobu fungování prozatímního státního zřízení vykonávána ústavními dekrety a dekrety prezidenta republiky vydanými na návrh vlády a spolupodepsanými prezidentem a předsedou vlády respektive ministry odpovědnými za jejich provedení.
Po vydání ústavního dekretu č. 12/1942 Úředního věstníku československého si prezident před vydáním dekretů  musel navíc vyžádat poradní zprávu Státní rady. Již podle důvodové zprávy k ústavnímu dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné se počítalo s tím, že dekrety prezidenta republiky budou vydávány pouze v nejnutnějších případech,  budou maximálně šetřit ustanovení ústavní listiny z roku 1920 a především ústavou zaručená práva československých občanů a po válce budou podléhat dodatečnému schválení řádně ustaveného zákonodárného sboru - tzv. ratihabici poválečným Národním shromážděním.
Velká většina z více jak 30 ústavních dekretů a dekretů prezidenta republiky, které byly vydány v Londýně, se týkala ustavení exilového státního zřízení, jeho státních rozpočtů a fungování československých vojenských jednotek. Poslední období normotvorby exilového státního zřízení bylo potom věnováno obnovení právního pořádku a státního zřízení osvobozeného Československa.
První exilovou vládu jmenoval E. Beneš 22. července 1940. V jejím čele stál po celou dobu její činnosti v Londýně předseda československé strany lidové  Msgre. J. Šrámek.  Prozatímní  vláda byla kromě Velké Británie uznána i ostatními exilovými vládami v Londýně, britskými dominiemi a Francouzským  výborem národního osvobození generála Ch. de Gaulla.  Definitivního britského uznání se československé exilové vládě dostalo  18. července 1941.  Stalo se tak po vstupu Sovětského svazu do války a po změně dosavadního vyčkávacího stanoviska britské vlády. Sovětský svaz změnil svoji nepříznivou politiku vůči obnově Československa, která vyplývala ze sovětsko-německého paktu o neútočení ze dne 23. srpna 1939 a která se projevila například uzavřením československého vyslanectví v Moskvě v prosinci 1939 a uznáním Slovenské republiky.
Spojené státy americké, které neuznaly vytvoření protektorátu, nadále pokládaly za představitele ČSR v USA československého vyslance ve Washingtonu V. Hurbana. Beneše a exilovou vládu však uznaly jako vládu prozatímní teprve 31. července 1941 dopisem amerického velvyslance ve Velké Británii J. Winanta adresovaného ministru zahraničních věcí J. Masarykovi a definitivní americké uznání československé exilové vlády se uskutečnilo  až  v průběhu  října 1942. 
 Ústavním dekretem č. 1/1940 Úředního věstníku československého byla se zpětnou platností ke dni britského uznání 21. července 1940 zřízena Státní rada jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení v emigraci.  Měla 40 členů, které  jmenoval prezident republiky vždy na dobu jednoho roku. Státní rada měla za úkol podávat prezidentovi a vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident předal k posouzení. K dalším jejím úkolům patřila omezená kontrola vlády a příprava poválečného zákonodárství.  
 Systém exilového státního zřízení doplnila Právní rada vytvořená usnesením vlády a rozhodnutím prezidenta republiky 4. února 1942. Právní rada byla charakterizována jako poradní a quasi soudní orgán, jehož úkolem bylo podávat  právní posudky při přípravě osnov normativních aktů exilového státního zřízení a posuzovat stížnosti československých státních příslušníků proti rozhodnutím orgánů exilového státního zřízení. Právní radu mohl o posudek požádat prezident republiky, Nejvyšší účetní a kontrolní úřad nebo československý státní příslušník. Právní rada se významným způsobem podílela svými posudky i na přípravě dekretů prezidenta republiky a na přípravě poválečného zákonodárství.
 Z výše uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky vydávané v londýnském exilu nebyly rozhodně aktem jediné osoby a E. Beneš se pro jejich vydávání snažil získat rozsáhlou politickou podporu i odpovědnost  mezinárodně uznané vlády, Státní rady a v jistém smyslu i Právní rady.
 Významným faktem je, že uvedený způsob vydávání právních norem v exilu, stejně jako vytváření exilových státních reprezentací v době ústavní nouze a okupace nacistickým Německem, byla nucena uskutečnit i řada dalších států. Na první místě je nutné uvést případ Polska, ale analogický přístup k řešení ústavně právní nouze přijaly i Nizozemí, Belgie, Norsko, Jugoslávie i de Gaullův Národní výbor, později přeměněný v prozatímní vládu. 


3

V posledním roce svého fungování se exilové prozatímní státní zřízení ČSR  soustředilo na přípravu aktů pro zajištění obnovení právního řádu a státních orgánů osvobozeného Československa. V jeho činnosti se stále zřetelněji projevoval vliv názorů moskevského vedení KSČ, které své požadavky tlumočilo Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v prosinci roku 1943.  K jejich prosazení komunisté využívali především vzrůstající prestiž a vojenskou sílu Sovětského svazu, zvláště když bylo pravděpodobné, že jeho armády proniknou hluboko do středu Evropy.
 Na základě  smlouvy se SSSR o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území z 8. května 1944 (obdobnou smlouvu s Československem nechtěly západní velmoci uzavřít) vydal dne 3. srpna 1944 prezident republiky ústavní dekret č. 10 Úředního věstníku československého o dočasné správě osvobozeného území republiky Československé. Podle dekretu  až do doby, než se na území republiky přesunulo sídlo československé vlády, vykonával správu osvobozeného  území Úřad pro správu osvobozeného území vedený vládním delegátem, jmenovaným prezidentem republiky. Jeho úřad zanikal příchodem československé vlády na osvobozené území.  Vládním delegátem jmenoval prezident na základě usnesení vlády ze dne 30. června 1944  dosavadního ministra hospodářské obnovy Františka Němce. 
Základem československého poválečného právního vývoje se bezpochyby stal ústavní dekret prezidenta republiky  o obnovení právního pořádku vydaný téhož dne a publikovaný pod č. 11 v Úředním věstníku československém. Tento dekret byl po válce znovu publikován ve Sbírce zákonů pod č. 30/1945 Sb.  Dočasně platil pouze v českých zemích a konečnou podobu dostal teprve zákonem prozatímního Národního shromáždění č. 12/1946 Sb. ze dne  19. prosince 1945, kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. Jeho hlavním úkolem bylo zabránit právnímu chaosu, kdy na předválečném československém území platilo několik naprosto rozdílných právních řádů. Tento ústavní dekret měl zejména prosadit předmnichovský právní řád proti právnímu řádu nacistickému, protektorátnímu a právnímu řádu slovenského státu.
 Jeho první hlava pojednávala „o obecných právních normách“. Ústavní a jiné československé právní předpisy vydané do 30. září 1938 prohlašovala za československý právní řád, zatímco předpisy vydané v tzv. době nesvobody nebyly součástí československého právního řádu, protože nebyly vydány ze svobodné vůle československého lidu. Na přechodnou dobu však mohly být používány ty předpisy, které  se svým obsahem nepříčily Ústavě. V žádném případě se však nemohlo používat předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva. Ústavní dekret o obnovení právního pořádku také znovu potvrdil zásadu, že všechny předpisy exilového státního zřízení podléhaly dodatečné ratihabici. Hlava II. se týkala individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků, které bylo možno na návrh stran zrušit nebo změnit, pokud se právní předpisy, podle kterých byly vydány, příčily ústavě. Zvláštní podmínky stanovil ústavní dekret o trestních rozsudcích. Za nicotné především prohlásil ty rozsudky, podle kterých byl někdo odsouzen za čin, který nebyl trestný podle československého práva  nebo pokud byly  trestné činy spáchány s úmyslem přispět k osvobození Československa. Hlava IV. ústavního dekretu pak ponechala vládě možnost určit svým nařízením, které ze soudních a správních orgánů zřízených v době nesvobody, mohly  dočasně úřadovat i po osvobození.  Doba nesvobody podle rozhodnutí vlády skončila 4. května 1945.
 Dekret prezidenta republiky o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění z 4. prosince 1944 měnil dosavadní systém státní správy. Podle něj měly  na osvobozeném území  jako prozatímní orgány veřejné správy  vznikat místní, okresní a zemské národní výbory podřízené vládě.  Právě z národních výborů mělo vzejít Prozatímní Národní shromáždění, jakožto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán Československé republiky. Otevřená zůstávala otázka fungování dosavadního správního systému a délka zmíněného prozatímního období.
 Dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 3 Úředního věstníku československého o výkonu moci zákonodárné v přechodném období. Podle tohoto dekretu se prezident republiky zmocňoval pokračovat na osvobozeném území ve vydávání dekretů podle ústavního dekretu o prozatímní výkonu moci zákonodárné až do doby, než se ustaví prozatímní Národní shromáždění. Nemusel si již vyžadovat poradní správu Státní rady, která zanikla v souvislosti s přechodem československého exilového státního zřízení z Londýna na osvobozené území.
 Při  přípravě  na návrat do osvobozené vlasti vydal prezident Beneš na počátku roku 1945 ještě sérii dekretů, které se týkaly hospodářských a měnových záležitostí a především dekret ze dne 1. února 1945 č. 6 Úředního věstníku československého o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, který byl s určitými změnami nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země platným  stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. Stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu uvedené trestné činy a zřizoval pro jejich rozhodování mimořádné lidové soudy. Pro nejtěžší zločiny a nejvýznamnější provinilce zřizoval dekret prezidenta republiky z 19. června 1945 Národní soud. Na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Uvedené normy se staly základem tzv. retribuce, která byla jistě legitimním krokem obnovované státní moci, na druhou stranu se však často stala způsobem vyřizování politických i osobních sporů.
 Retribuce v sobě zahrnovala potrestání jak nacistických válečných zločinců, tak i domácích kolaborantů. Exilové vlády v Londýně včetně vlády československé upozorňovaly velmoci na ukrutnosti páchané na jejich území a podaly v tomto smyslu řadu memorand. Již 13. ledna 1942 se v St. James Palace v Londýně sešli zástupci Československa, Polska, Jugoslávie, Norska, Řecka, Belgie, Holandska, Lucemburska a Francie a přijali deklaraci, která požadovala stíhání a potrestání nacistických zločinů spáchaných v okupovaných státech.   Československý postoj výrazně ovlivnilo především vyhlazení Lidic a popravy, které následovaly po atentátu na Heydricha. Retribuční soudnictví bylo spojeno s novým vymezením mezinárodního trestního práva ve smyslu moskevské deklarace ministrů zahraničí SSSR, Velké Británie a USA z 30. listopadu 1943 o potrestání nacistických zločinců.  Nacističtí zločinci, kteří se dopustili ukrutností, masakrů a poprav měli být vydáni vládám těch států, na jejichž území se zločinů dopustili.   Již 20. října 1943 byla vytvořena komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů vedená Sirem Cecilem Hurstem.  Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů 3. října 1944 doporučila zřízení soudu Spojených národů pro válečné zločiny.  Návrh realizovala londýnská dohody čtyř velmocí o potrestání válečných zločinců z 8. srpna 1945 a ustavení Mezinárodního soudního tribunálu.  V jeho statutu publikovaném v ČSR pod č. 164/1947 Sb. došlo k vymezení kategorií zločinů proti míru, válečných zločinů a  zločinů proti lidskosti.  Mezinárodní soudní tribunál měl „soudit a potrestat hlavní válečné zločince států evropské osy“.
  Retribuční dekret prezidenta republiky však pro československé trestní právo a pro československé mimořádné soudy vyhradil potrestání jak „nacistických válečných zločinců“, kteří nespadali pod kategorie nejvýznamnějších válečných zločinců souzených spojenci, tak i  „domácích“ pachatelů - tzv. zrádců a kolaborantů. Vycházel přitom z obdobných principů, jaké přijaly i další exilové vlády, zejména polská, nizozemská či francouzská prozatímní vláda.  Polská exilová vláda ostatně vydala svůj retribuční předpis formou dekretu již v březnu 1943.  


4

Při faktické obnově Československé republiky však došlo k významným změnám ve shora uvedené  Benešově koncepci připravované v Londýně.  Její změny vyvolal především vývoj na Slovensku, vzestup vlivu komunistické strany a postup Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi. 
Na Slovensku došlo koncem roku 1943 k vytvoření Slovenské národní rady (SNR) jako společného orgánu občanského a komunistického odboje. Jejím programem se stalo obnovení Československa, avšak na principu „rovný s rovným“, stejně jako provedení rozsáhlých sociálních a hospodářských reforem.  SNR se pokusila převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání  a 1. září 1944 vydala prohlášení, podle něhož přebírala na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, jakožto jediný oprávněný zástupce slovenského národa.  SNR vyhlásila, že chce postupovat v souladu s československým zahraničním odbojem a pracovat na vytvoření nové Československé republiky. Uvedená deklarace byla potvrzena vydáním nařízením č. 1 SNR, podle něhož SNR vykonávala veškerou zákonodárnou, výkonnou a vládní moc na Slovensku.  Zákonodárnou moc hodlala SNR vykonávat prostřednictvím nařízení. SNR také řešila problém  platnosti stávajících československých a slovenských právních předpisů, které na Slovensku prozatímně zůstávaly v platnosti, pokud neodporovaly republikánskému zřízení a demokratickému duchu. SNR pokládala československou exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, avšak postavila se proti Benešově pojetí právní a politické kontinuity ve vnitrostátním měřítku. Uvedená nařízení SNR a politický vývoj na Slovensku  ve svém důsledku způsobily, že na území Slovenska nebyla celá řada dekretů prezidenta republiky aplikována a že došlo k asymetrickému uspořádání československých orgánů. Po ustavení nové československé vlády v Košicích vydával prezident republiky své dekrety ve smyslu nařízení SNR č. 30 ze dne  21. dubna 1945 s celostátní platností  pouze po dohodě se Slovenskou národní radou.
 Benešova teorie kontinuity a obnovy Československé republiky v předmnichovských hranicích byla kromě vývoje na Slovensku ohrožena i postupem Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi, která tvořila součást předválečného Československa. Sovětské vojenské orgány neposkytly československému vládnímu delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu příslušné československo sovětské smlouvy a umožnily za aktivní účasti orgánů NKVD „spontánní akci místního obyvatelstva za připojení k Sovětskému svazu“. Beneš a československá exilová vláda byli nuceni akceptovat odtržení Podkarpatské Rusi a její připojení jako Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Po válce tento faktický stav stvrdila i mezinárodní československo-sovětská smlouva z 29. června 1945 a ústavní dekret prezidenta republiky č. 60/1945 Sb. o přípravě jejího provedení.
 Londýnskému československému státnímu  zřízení v emigraci nebylo umožněno, aby se vrátilo ve své původní podobě do osvobozené vlasti. Na žádost sovětské diplomacie a na nátlak KSČ bylo rozhodnuto, že bude na osvobozeném území vytvořena nová vláda a že dosavadní vláda londýnská  podá demisi. V březnu 1945 opustil prezident Beneš Londýn a odjel do Moskvy, kde se londýnští exiloví politici zúčastnili jednání o složení nové vlády s moskevským vedením KSČ a se zástupci SNR. Došlo k dohodě o složení vlády a jejím programu, vyhlášeném symbolicky na  osvobozeném území v Košicích.  


5

Dekrety vydávané na osvobozeném území a publikované ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé se od londýnského období kvalitativně odlišovaly. Byly vydávány do ustavení Prozatímního Národního shromáždění (28. října 1945) a změnil se jejich záběr a způsob přípravy a přijímání. Podíl E. Beneše a Kanceláře prezidenta republiky na přípravě dekretů se nadále zmenšoval a naopak narůstal vliv a zároveň politická odpovědnost stran Národní fronty a zejména vlády za jejich formulaci. Politicky vycházela řada dekretů z Košického vládního programu, který se dekrety jako nejdůležitější druh právní normy  přechodného období snažily realizovat.
Celkem 98 dekretů vydaných na osvobozeném území mělo různorodý charakter. Kromě již výše zmíněných retribučních  dekretů, dekretů o změnách v ústavních orgánech ČSR, ve státní správě, dekretů o zajištění obnovy v oblasti národního hospodářství a státních financí, vzniku nových vysokých škol či norem dotýkajících se soudní soustavy se jednalo o dvě další skupiny dekretů - dekrety znárodňovací a dekrety řešící osud německé a maďarské menšiny v ČSR.  K nim je někdy přiřazován ještě dekret prezidenta republiky  č. 122/1945 Sb. ze dne 18. října 1945 o zrušení německé univerzity v Praze, který definitivně ukončil činnost této nacisty ovládané vysokoškolské instituce.  
Vzhledem k účelu této studie se zaměříme pouze na posledně jmenovanou skupinu, která také většinou tvoří pravé jádro sporů o „Benešovy“ dekrety.
1) Přes obecně rozšířený názor neexistuje dekret prezidenta republiky, který by z hlediska československého práva nařizoval či právně upravil vlastní transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR.  Dekrety s dotýkaly otázek státního občanství a osudu majetku osob německé a maďarské národnosti, avšak k vlastnímu provedení transferu byla užita vládní nařízení a další předpisy vydané  ministerstvy vnitra a  národní obrany.  Samotný odsun německé a maďarské menšiny z ČSR je podle převládajícího československého stanoviska otázkou, kterou je nutno posuzovat v mezinárodně právní a  politické konstelaci konce druhé světové války.  Z tohoto pohledu se nejčastěji zdůrazňuje, že  proběhl na základě hlavy XIII. Zprávy Postupimské konference z 2. srpna 1945, že se na transferu podílely velmoci, že proběhl i v jiných státech  a že se tedy  nejedná o izolovaný problém československo-německý. Myšlenka odsunu německé menšiny z Československa vznikla již na počátku domácího odboje, jehož vojenská složka byla v požadavcích na odsun nejradikálnější. Domácí odboj svým postojem významným způsobem ovlivnil i rozhodování československé exilové vlády. I když diskuse o transferech menšin se objevovaly již od počátku války, československý exil se jimi začal systematicky zabývat po uznání prozatímní vlády. Pojem odsunu se proto objevil již v memorandu „Mírové cíle československé“ z 3. února 1941 a byl formulován ve spojení s  obnovou Československa v předmnichovských hranicích. E. Beneš původně princip odsunu kombinoval s možným odstoupením části československého pohraničního území spolu s odsunem těch představitelů německé menšiny, kteří se proti Československé republice nejvíce provinily.  K přesunům obyvatelstva mělo dojít  i uvnitř československého území. 6. ledna 1942 E. Beneš koncipoval „memorandum o otázce hranic ČSR“. V něm obsáhle shrnul své názory na řešení osudu německé menšiny v ČSR. Beneš předpokládal, že značná část Němců „v revolučním převratu na konci války bude v bojích zničena, jiná veliká část dobrovolně uteče, aby záhubě unikla, a ostatní, kteří tam ještě zbudou, budou nějakým způsobem vystěhováni do Německa a Rakouska.“ Vyloučil zároveň návrat ke koncepci „minoritní politiky první republiky.“ V zásadě požadoval obnovu předmnichovských hranic s tím, že připouštěl „opravu dřívější historické hranice republiky tak, aby bylo postoupeno Německu značnější území československé výměnou za nepoměrně menší území německé, čímž by automaticky cestou smírnou a bez dalších obětí a útrap obyvatelstva byl celkový počet Němců v Československu o značné procento zmenšen.“ Tak by se počet Němců snížil o 600 000-700 000. Beneš to považoval za  „velikou koncesí teritoriální, a tím politickou na adresu Německa“. Byl si též vědom, že proti tomuto řešení bude „vzhledem k událostem posledních let ... veliký odpor“. Tuto výměnu území  však Beneš hodlal doplnit a podmínit zásadou, „že transferem bude z Československé republiky převedeno do Německa (tj. do pruského Slezska, do Saska a do Bavorska) a do Rakouska přibližně dalších 1 200 000 - 1 400 000 obyvatel německého jazyka z Československa (tj. za jednoho obyvatele s územím jiné dva Němce bez území).“ Na podporu tohoto řešení uváděl i transfer  obyvatel  z Turecka do Řecka po válce řecko-turecké z r. 1922. V celkových číslech to znamenalo, že do Německa by bylo vysídleno  2 100 000 Němců a  v ČSR by zůstalo  asi 1 000 000 německého obyvatelstva. Transfer měl být proveden organizovaně, s finanční pomocí pro odcházející obyvatelstvo a měl být mezinárodně schválen. Beneš též předpokládal, že transfer by do značné míry uspokojil  hlavní československé reparační požadavky „za všecko loupežení a vykrádání republiky během dlouhé německé okupace“. Benešovy představy o odstoupení jakékoli části území stejně jako Benešem navrhovaná „samospráva“ pro sudetské Němce v rámci ČSR však narazily na odpor nejen v domácím odboji, ale i u exilové vlády. Další zpřesnění  představ o transferu  provedl Beneš v listopadu 1943 v „desetibodovém plánu o transferu německého obyvatelstva z ČSR“.  V něm již byla uvedena zásada, že Československo bude svým vlastním zákonodárstvím rozhodovat o zachování či žádostech o své státní občanství u osob německé a maďarské národnosti a charakterizován okruh osob, kterých se transfer bude týkat. Zejména se jednalo o  aktivní nacisty, příslušníky gestapa, reprezentanty nacistické správy v protektorátu  či funkcionáře Henleinovy strany . 
V konečné podobě byly československé požadavky na transfer německé a maďarské menšiny formulovány v aide memoire československé vlády z 24. srpna 1944 o podmínkách příměří s Německem určené pro jednání  Evropské poradní komise a v následném memorandu československé vlády z 23. listopadu 1944. Československá strana v nich požadovala, aby spojenci přijali do Německa bývalé československé státní občany, kteří budou občanství zbaveni. Zavázalo si ponechat maximálně 800 000 Němců a požadovalo odsunout asi 1 600 000  příslušníků německé menšiny. U maďarského obyvatelstva předpokládala československá vláda využití principu výměny obyvatelstva s Maďarskem. Memorandum též konstatovalo, že celá záležitost osob určených k transferu bude souviset s československou úpravou státního občanství.  
Československé stanovisko k odsunu německého obyvatelstva nelze posuzovat izolovaně bez srovnání s postupem dalších států protihitlerovské koalice. Obdobné požadavky totiž během druhé světové války formulovala zejména též polská a jugoslávská exilová reprezentace a domácí odboj v těchto státech.  Rozhodující pro provedení odsunu však byl postoj velmocí. V průběhu druhé světové války se ukázalo, že transfer národnostních menšin bude zřejmě jedinou cestou řešení složitých národnostních problémů řady států střední a jihovýchodní Evropy. Konstrukce ochrany menšin uvnitř národních států  pod patronátem Společnosti národů se v průběhu meziválečného období ukázala jako neúčinná a zvláště německé menšiny se staly významnou součástí agresivní nacistické politiky. Odtržení území, na kterém tyto menšiny žily, jak to velmoci učinily v Mnichově, nebylo přijatelné pro státy, kterých by se takové řešení mohlo týkat. Proto velmoci tzv. Velké trojky princip transferu  přijaly již v průběhu druhé světové války. Velká Británie vyslovila souhlas s transferem německých minorit na základě memoranda A. Edena z 2. července 1942 na zasedání válečného kabinetu a Eden o tom 7. července 1942 informoval  E.  Beneše.  Dne 22. dubna 1943 pak podtajemník Foreign Office W. Strang sdělil Benešovi, aby při své cestě do USA vycházel z faktu, že britská strana se pro princip transferu sudetských Němců již vyslovila. Zároveň si však britská strana ponechala rezervu ke konkrétnímu provedení transferových plánů ve střední a jihovýchodní Evropě. Na problémy vztahu Velké Británie k transferu upozornil již Detlef Brandes, jenž však zároveň tvrdí, že britská vláda hodlala podporováním odsunu posílit pozice států střední a východní Evropy, „aby se v budoucnu obešly bez britské pomoci“.  Americký souhlas následoval u příležitosti Benešovy návštěvy USA a to  ústy prezidenta F. D. Roosevelta při rozhovoru s E. Benešem  13. května 1943. H. Ripka informoval o Rooseveltově souhlasu s transferem německé menšiny československého velvyslance v SSSR Z. Fierlingera.  Ještě za Benešovy návštěvy USA přišla do Washingtonu sovětská reakce. H. Ripka sdělil Benešovi, že sovětský vyslanec A. J. Bogomolov mu výslovně potvrdil, že sovětská vláda  s myšlenkou transferu souhlasí.  Princip transferu prováděného pod mezinárodním dohledem se stal významnou součástí mezispojeneckých jednání na konci války zejména ve spojení s otázkou konečné podoby polských západních hranic, což ostatně naznačilo již jednání A. Edena se Stalinem v Moskvě v prosinci 1941. Pravdou však je, že především USA zaujaly ke konkrétní přípravě odsunu německých menšin v Evropě již na počátku roku 1945 rezervovaný postoj.  Celou situaci posuzovaly ve vztahu k transferu Němců z ostatních zemí a k osudu ostatních utečenců, jejichž příval  musely řešit okupační úřady v Německu. Zvláště divoký odsun vláda USA kritizovala a požadovala jeho provádění  pod kontrolou  velmocí a na základě jejich dohody. Stejně tak  divoký odsun odsuzovalo veřejné mínění a tisk ve Velké Británii a myšlenku transferu napadali zejména Jakschovi němečtí sociální demokraté. 
V rámci tzv. divokého odsunu, který byl prováděn bezprostředně po skončení válečných událostí, bylo z Československa vysídleno více jak 600 000 Němců  a v jeho průběhu došlo k řadě násilností a individuálních aktů bezpráví, zejména ze strany tzv. Revolučních gard.  Konec války doprovázený stupňujícím se německým terorem zejména v průběhu květnového povstání vyvolal ze strany českého obyvatelstva násilné akce odvety, ke kterým došlo například v Přerově, Ústí nad Labem či v Brně.  Počet  obětí „divokého odsunu“  byl československým úředním šetřením na počátku 90. let odhadnut na 20 000-40 000. Česko-německá komise historiků došla k počtu 25 000 obětí.  Divoký odsun byl  též Československem využit k nastolení  faktické situace, kterou Postupimská konference musela vzít  na vědomí.
Po rozhodnutí postupimské konference v srpnu 1945 byl postup československých orgánů ve velké většině případů v souladu s mezinárodními podmínkami pro provedení transferu.  Transfer sice probíhal v rámci dobových možností, avšak životní podmínky ve shromažďovacích táborech nebyly především pro ženy a děti dobré. Problémem bylo i rozdělování rodin v průběhu transferů.  Stejně tak nebyly dostatečné ani příděly potravin či oděvů, ačkoli československé úřady pro odsunuté využily i materiální pomoc UNRRA.  V rámci organizovaného odsunu bylo do konce roku 1946 (kdy byl hromadný odsun ukončen)  do okupačních zón v Německu přesídleno více jak 2 miliony osob. Téměř 1,5 milionů československých Němců bylo přijato v americké okupační zóně a více jak 800 000 pak v zóně sovětské. Dílčí transfery pokračovaly až do roku 1949. Nikoli nezanedbatelnou část odsunutých tvořili i němečtí antifašisté, na které se vymezení odsunu a ztráty občanství nevztahovaly. Poněkud komplikovanější byla otázka československých Maďarů.  Západní velmoci se postavily proti masovému odsunu maďarského obyvatelstva a tuto otázku měla podle ustanovení mírové smlouvy s Maďarskem řešit dohoda obou států. Maďarsko-československá dohoda  z února 1946 o výměně obyvatelstva však vedla pouze k výměně 73 000 obyvatel. Velká část maďarské menšiny tak byla vystavena tzv. reslovakizaci, neboli násilnému odnárodnění a přihlášení se za Slováky. Více jak 40 000 Maďarů bylo také z jihu Slovenska násilně přesídleno do jiných částí republiky.
   
2.  Pro vymezení osob, kterých se odsun měl týkat,  byl  klíčový ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Vycházel z teorie, že z hlediska československého práva státní občanství československé u osob německé a maďarské národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze státního svazku.  Jako osoby zbavené československého státního občanství  bylo možno provést jejich transfer do okupačních zón v Německu.  Československé právo totiž neuznávalo ani pomnichovský právní vývoj ani právní stav nastalý po 15. březnu 1939, na jehož základě se většina československých občanů německé národnosti stala říšskými občany. Po odstoupení části území Slovenska Maďarsku nastal obdobný vývoj u československých občanů maďarské národnosti.    Dekret  vycházel z předpokladu, že státního občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska. Tyto osoby se tak  staly občany států, se kterými bylo Československo od září 1938 ve válečném stavu. Na druhou stranu od počátku diskusí o uvedeném dekretu byla zdůrazněna nutnost vymezit okruh osob, na které by se ustanovení o ztrátě občanství nevztahovala, zejména pokud šlo o občany, kteří zůstali československému státu věrni, popřípadě bojovali za jeho osvobození.
 Uvedený ústavní dekret totiž konstatoval, že československými státními občany nejsou ty osoby německé nebo maďarské národnosti, které podle předpisů cizí okupační moci nabyly státní příslušnosti  německé nebo maďarské, a to zpětně od doby, kdy se tak stalo.  V této souvislosti se hovoří též o "naturalizačních aktech německé a maďarské okupační moci." Oproti tomu byla dekretem vymezena skupina osob, jimž československé občanství zůstalo zachováno a skupina osob, které mohly o československé občanství znovu požádat. Zachováno zůstalo občanství těm osobám, které prokázaly, že ČSR zůstaly věrny - například se účastnily bojů proti nacismu v československých i spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji. Za prokázání věrnosti československému státu se pokládala i politická činnost v emigraci, financování odboje apod. O zachování občanství rozhodovalo z úřední povinnosti ministerstvo vnitra. Občanství zůstalo zachováno i  Němcům a Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky  přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“. Z tohoto důvodu nemůžeme u tohoto dekretu hovořit o paušálním uplatnění principu kolektivní viny. Kromě právní konstrukce  je tu však třeba připomenout i  hledisko praktické proveditelnosti a rychlosti rozhodování v konkrétní situaci bezprostředně po válce, které  při uvažování československých orgánů převládlo.
 Požádat  o navrácení občanství mohli ve lhůtě 6 měsíců od dne publikace vyhlášky ministerstva vnitra i další němečtí antifašisté, a to na základě posudku zvláštních komisí.  Podrobnosti upravovala  vyhláška ministerstva vnitra z 25. srpna 1945 č. 51/1945 Sb. a  oběžník ministerstva vnitra z 24. srpna 1945.  Do této kategorie osob byli zařazeni jako „antinacisté“ či „antifašisté“ například ti, kdož byli z rasových či politických důvodů vězni koncentračních táborů nebo ve vězení.  Žádosti o navrácení občanství však nesmělo být vyhověno,  „jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana“.  Pro účely tohoto dekretu se  provdané ženy a nezletilé děti posuzovali samostatně. Žádosti o navrácení československého státního občanství, které podávaly manželky a nezletilé děti   československých státních občanů, měly však být podle ustanovení dekretu  „posuzovány blahovolně“ a až do rozhodnutí o žádostech byli považováni za  československé státní občany. Lhůta pro podání žádosti o navrácení československého státního občanství u okresního národního výboru byla stanovena od 10. srpna 1945 do 10. února 1946. Dekret postihoval ztrátou československého státního občanství i Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi. 
 
3. Zásahů do majetkových poměrů ( tedy provedení konfiskací, znárodnění či dosazení národní správy) osob německé a maďarské národnosti se dotýkaly následující dekrety:
- dekret č. 12/1945 Sb.,. z 21. července 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i  zrádců a nepřátel českého a slovenského národa  
- dekret č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody  a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.
- dekret č. 28/1945 Sb.  z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. 
- znárodňovací dekrety č. 100-103/1945 Sb. (v případě německého a maďarského státu, nacistických právnických osob i osob německé a maďarské národnosti zbavených československého státního občanství se znárodňovalo bez náhrady).
- dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.
Zvláštní postavení pak měl dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb. ze dne 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství.

 Také u těchto dekretů nelze hovořit o paušálním uplatnění principu kolektivní viny a navíc, jak ostatně z jejich obsahu vyplývá,  netýkaly se pouze „Němců a Maďarů“, ale všech osob, které se proti československému státu provinily, a byly označeny buď za „zrádce a kolaboranty“ či za „osoby státně nespolehlivé“. V tomto ohledu se právně naplňovaly politické postuláty Košického vládního programu a uvedené dekrety jsou přímo spojeny s výše zmíněnými retribučními předpisy. Nekonfiskoval se však například majetek těm Němcům a Maďarům, „kteří se aktivně účastnili zúčastnili boje za  zachování celistvosti a osvobození Československé republiky.“ Dekrety také nedopadaly pouze na fyzické osoby (tj. jednotlivce), ale týkaly se především německého a maďarského státu a právnických osob, které se podílely na vedení války či sloužily nacistům.
 Výše uvedené dekrety, jejichž účinky zásadním způsobem proměnily vlastnickou strukturu Československé republiky a zdaleka se netýkaly pouze německé a maďarské menšiny, není možné zpětně prohlásit za neplatné, aniž by tím byla zásadním způsobem ohrožena právní jistota a stabilita současných vlastnických vztahů. Jakékoli zpochybnění „restituční hranice roku 1948“ by vedlo k nepředvídatelným následkům. Na lehkou váhu nelze brát ani argumenty o „započtení“ konfiskovaného a znárodněného německého majetku do československých reparačních nároků.  Není také možné žádat zrušení „vybraných“ dekretů prezidenta republiku jako celku.  Například zrušením dekretů č. 5 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody  a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů a dekretu č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, by se podkopával právní základ pro přechod majetku  německého státu a nacistických organizací na československý stát. Stejně tak nevíme, o co by se poté opíraly individuální restituční nároky osob, které o svůj majetek přišly v důsledku rasové, politické a národní perzekuce  (včetně majetku arizovaného a konfiskovaného, který spravoval například tzv. Vermögensamt u Úřadu říšského protektora či Auswanderungsfond zřízený Ústřednou pro židovské vystěhovalectví). Paradoxně se tak žádá „spravedlivé“ zacházení i pro nacistické organizace a zpochybňuje se právní základ pro zmírnění křivd jejich obětí.  Ve výčtu obdobných „právních absurdit“  by pak bylo  možné pokračovat. V této studii však nejde o právně teoretické posouzení, zda a v jaké míře dekrety prezidenta republiky přešly do právního řádu České republiky, jaká je jejich současná právní relevance a zda je vůbec může česká strana rušit či jaké  k nim  vydávat prohlášení.  Jedná se především o popsání historických souvislostí a konkrétních účinků, které tyto normy přinesly.
 Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 „o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů“ prohlásil, že „jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce“. Uvedený princip vycházel z mezispojenecké deklarace  o vyvlastňování na územích obsazených nebo kontrolovaných nepřítelem z 5. ledna 1943, na jejíž přípravě se aktivně podílela československá exilová vláda.  Spojenci si v ní vyhradily právo rozhodovat o platnosti majetkoprávních převodů a nakládání majetkem na okupovaných územích nebo území kontrolovaných nepřítelem a to včetně „zdánlivě“ zákonných forem transakcí.  Definitivní úpravu  poválečných  restitucí přinesl zákon   č. 128/1946 Sb. z 16. května 1946 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vcházejících.
 Naopak majetek „osob státně nespolehlivých“ měl být zajištěn pro následné konfiskace, znárodnění či restituční řízení institutem tzv. národní správy.  Národní správa,  znamenala omezení výkonu vlastnických práv a  zaváděla se do  podniků a  majetkových podstat, kde toho „vyžadoval plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých“. Dekret opět nesměřoval pouze proti fyzickým osobám, ale i proti osobám právnickým.  Za osoby státně nespolehlivé považoval: „a) osoby národnosti německé nebo maďarské, b) osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.“ Za takové osoby dekret pokládal například členy Vlajky,  Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svatu zemědělství a lesnictví či Německo-slovenské společnosti. Za státně nespolehlivé  právnické osoby se pokládaly ty, „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“.
 Dále se dekret věnoval  postavení, pravomocím a povinnostem národních správců. Dekret též stanovil, že  právní jednání majitelů, držitelů a správců majetku, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu,  byla  neplatná. Zároveň byli dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků daných pod národní správu povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.
 Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ s okamžitou platností a bez náhrady  konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví :
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších  toto nepřátelství zejména za krize a války  v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek nekonfiskoval. O dalších výjimkách z konfiskace rozhodoval na návrh příslušné rolnické komise  okresní národní výbor. Pochybné případy předkládal okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postupoval ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodovalo v dohodě s ministerstvem vnitra.
 V okresech s převážnou většinou obyvatelstva německé národnosti  zůstávala půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení, v případech, kde se nenašlo dostatek uchazečů české nebo jiné slovanské národnosti.   Osídlování zemědělské půdy souviselo s celkovou problematikou osídlování československého území, ze kterého odešli příslušníci německé a maďarské menšiny.  To bylo prováděno na základě dekretu prezidenta republiky č. 27/1945 Sb. z 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení. K jednotnému řízení osídlování zřídil dekret tzv. Osídlovací úřady, a to Osídlovací úřad se sídlem v Praze pro oblast zemí České a Moravskoslezské a Osídlovací úřad se sídlem v Bratislavě pro Slovensko. Osídlovací práce v celé republice řídila Ústřední komise v jejímž čele stál ministr vnitra. 
 Přijetí tohoto dekretu, jehož vymezení okruhu osob bylo z této skupiny prezidentských dekretů nejpřísnější, bylo motivováno rozsáhlými zásahy německých okupačních orgánů do pozemkové držby českého obyvatelstva. Jednalo se například o vznik rozsáhlých cvičišť SS (SS - Truppenübungsplatz Böhmen) v oblasti Vyškovska, Neveklovska či Sedlčanska,  během nichž bylo české obyvatelstvo vysídleno a pozemkový majetek konfiskován.
 V letech 1945-1947  byl  v českých zemích celkem konfiskován majetek v rozloze téměř 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha půdy lesní.  Do konce roku 1947 se především v pohraničí usídlilo na 150 000  uchazečů o půdu, kterým bylo přiděleno 1 200 000 ha půdy.  V úrodných a atraktivních oblastech proběhlo osídlení relativně úspěšně, problémy se však objevily  především v horských a podhorských oblastech, kde byla hustota osídlení velmi nízká a některá místa zůstala po odchodu Němců neobydlena.
 Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 „o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy“ konfiskoval bez náhrady  pro Československou republiku  movitý a nemovitý majetek i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který byl ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace ve vlastnictví 3 kategorií osob:
1. Skupinou byl majetek právnických osob - a sice Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, NSDAP, maďarských politických stran  a  dalších německých a maďarských právnických osob  včetně majetkových  fondů.
2. Skupinou pak majetek fyzických osob národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice.
3. Skupinou pak majetek fyzických osob, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky a dalších osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu.
  Dekret dále stanovil podrobnosti o průběhu konfiskace a o pravomoci národních výborů.  Z konfiskace byla vyňata  ta část movitého  majetku, kterou  bylo nevyhnutelně potřeba k uspokojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje).  Konfiskaci nepodléhal též majetek, který v době po 29. září 1938 pozbyli českoslovenští občané pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce.  Konfiskovaný majetek spravovaly Fondy národní obnovy.
 Poslední skupinou poválečných dekretů prezidenta republiky, kterých si v souvislosti s osudem německé menšiny povšimneme, jsou dekrety znárodňovací.  Požadavek znárodnění klíčových odvětví těžkého průmyslu, dolů, bankovnictví a  pojišťovnictví se objevil již v londýnském exilu. Košický vládní program otázku znárodňování podrobně neupravoval, avšak  v červenci 1945 se strany Národní fronty dohodly, že znárodnění bude provedeno dekrety prezidenta republiky ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáždění.  Znárodnění bylo provedeno  sérií dekretů prezidenta republiky přijatých a slavnostně vyhlášených  dne  24.  října 1945.   
 Dekret č. 100/ 1945 Sb.  ze dne 24. října  1945 „o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“ přinesl znárodnění velkých podniků energetického průmyslu, sléváren, válcoven, podniků kovodělného a elektrotechnického průmyslu nad 500 zaměstnanců, podniků zbrojního a chemického průmyslu nad hranici 150-500 zaměstnanců. Jednalo se však též například o podniky na výrobu skla a porcelánu, tkalcovny a přádelny a další textilky a podniky oděvního průmyslu. Dekret stanovil, že vlastnictví ke znárodněnému majetku  sloužícímu výrobě nabýval československý stát a majetek vplynul do  tzv. národního podniku. Majetek se znárodňoval zásadně za náhradu s výjimkou Německé říše, Maďarského království a nacistických  právnických osob, stejně jako fyzických osob, které byly zbaveny československého občanství. Náhrada se neposkytovala též osobám označeným  za zrádce a kolaboranty. V praxi se však jednání o náhradu soustředila na jednání s cizími státy, zejména s Velkou Británií, Francií, USA a Švýcarskem. Zbylá ustanovení dekretu  upravovala podobu a řízení národního podniku. Dekret č. 101 / 1945 Sb. ze dne 24. října 1945 se týkal znárodnění podniků potravinářského průmyslu. Dekret č. 102/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody a přeměnil je na národní podniky, stejně jako dekret č. 103/1945 Sb. z téhož dne znárodnil zestátněním soukromé pojišťovny. Na znárodňovací dekrety přímo navázal dekret č. 104/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 o závodních a podnikových radách, který zaváděl jako zájmové zastupitelstvo zaměstnanců v závodech závodní rady, závodní důvěrníky a  podnikové rady. 
 Dekrety prezidenta republiky tedy přinesly závažné změny do předmnichovského ústavního systému a právního řádu.  Staly se nejvýznamnější normou bezprostředně poválečného období a jejích hlavním úkolem bylo zajistit hospodářskou a sociální obnovu válkou těžce zkoušeného československého státu. Závěrem je však též nutno dodat, že dekretům prezidenta republiky se po ustavení Prozatímního národního shromáždění dostalo slibované ústavní ratihabice a staly se tak z nich ústavní zákony a zákony Československé republiky.

Bibliografická poznámka:
 Otázce uznání a mezinárodního postavení československé exilové vlády se věnovali D. BRANDES a J. W. BRÜGEL. Brügel je autorem na britských pramenech založené studie „The Recognition of the Czechoslovak Government in London“ , kterou uveřejnil v časopise Kosmas - Journal of Czechoslovak and Central European Studies v roce 1984. Je  autorem i  několika  dalších studií k problematice platnosti mnichovské dohody a odsunu jako je Münchner Abkomen und Volkerrecht, v: Aussenpolitik, sešit II., 1965, Zur Problematik des Münchner Abkomens. In: Osteuropa, sešit 11,  1971 a Die Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei, Vierteljahrshefte für Zeitsgeschichte, 1958.  D. BRANDES je pak autorem rozsáhlé komparace nazvané Grossbritannien und seine osteuropäischen Alliierten, 1939 - 1943. Dir Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawiens im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz in Teheran, vydané v Mnichově 1988. Nejnovější prací téhož autora, která komparativním způsobem sleduje genezi myšlenky odsunu německých minorit za 2. světové války, je monografie Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Pläne und Entscheidungen zum „Transfer“ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen, Mnichov 2001.
Po roce 1989 se problematice právních aspektů existence prozatímního státního zřízení ČSR včetně neplatnosti mnichovské dohody a válečného stavu mezi ČSR a Německem věnoval zejména J. KUKLÍK v práci Londýnský exil a obnova československého státu v letech 1939-1945, Praha 1998. Věnoval se i otázce mezinárodního uznání československé exilové vlády ve studii The Recognition of Czechoslovak Government in Exile and its International Status  1939 - 1941, v: Prague Papers on History of International Relations, roč. 1, 1997.  Pro  jednání ČSSR a Spolkové republiky Německo o neplatnosti Mnichovské dohody je přínosnou prací studie R. BŘACHA "Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973", která vyšla v Sešitech Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. vol.  25 v roce 1994. 
 K otázkám právní kontinuity ČSR a dekretů prezidenta republiky se ještě před skončením druhé světové války rozpoutala mezi československými právníky i politiky bohatá diskuze. Jejím výrazem je například činnost Spolku československých advokátů v zahraničí, který vydal práci E. SCHWELBA, Obnovení právního pořádku v  Londýně 1945.   Řadu podnětných příspěvků přinesl sborník Pocta k 60. narozeninám prezidenta dr. Edvarda Beneše (redigoval E. Schwelb), který vydal též Spolek čs. advokátů v zahraničí v Londýně 1944 a v němž se problematikou postavení hlavy státu v zákonodárné činnosti zabývali E. Táborský, P. Körbel a P. Winter. 
V letech 1945-1948 představoval pro otázky teorie kontinuity a činnosti prozatímního státního zřízení přirozenou autoritu J. BUDNÍK, jenž je autorem studie Kontinuita státu a práva československého. In: Právník, roč. 1947 a zejména monografie Prozatímní státní zřízení Československé republiky (Poznámky k otázce kontinuity  státu československého a jeho právního řádu). Praha,   Československý kompas,   1947.
 Problematikou odsunu německého obyvatelstva  se v československé exilové literatuře zabýval především R. LUŽA. Učinil tak v  práci "The Transfer of the Sudeten Germans", která vyšla v Londýně a New Yorku již v roce 1964. Lužova práce  ukazuje, jak domácí odboj postupně svým kategorickým tlakem přinutil Beneše a zvláště jeho ministry k akceptaci myšlenky odsunu.  Ve svém druhém londýnském exilu se odsunem v rámci činnosti Ústavu Edvarda Beneše  zabýval i J. SMUTNÝ v práci " Němci v Československu a jich odsun z republiky"  z roku 1956 a J. STRÁNSKÝ ve studii   Odsun Němců z ČSR z hlediska národního a mezinárodního z roku 1953, obě vydané v Londýně.
 Od počátku 60. let se genezí myšlenky odsunu v londýnském exilu a v politice E. Beneše zabýval i J. KŘEN. Křen je zejména autorem dvoudílné monografie  Do emigrace, Buržoazní zahraniční odboj, 1938 - 1939, Praha 1963   a V emigraci, Západní zahraniční odboj, 1939 - 1940, Praha 1969. Z dalších prací je možno jmenovat  Revanšisté s protinacistickou minulostí, v: Československý časopis historický, 1961, č. 9 a zejména Odsun Němců ve světle nových pramenů, Dialog, Ústí nad Labem 1967. 
 V roce 1990 vydalo nakladatelství Academia  shrnutí diskuze, která k tématu odsunu probíhala v disentu i  mezi exilovými historiky  ve sborníku nazvaném Češi  Němci Odsun.
 Vzájemným vztahem Čechů a Němců včetně přípravy odsunu ve sledovaném  období se zabývá práce V. Kurala "Místo společenství konflikt !"  publikovaná  v roce 1995. Kuralova monografie si všímá i některých otázek, které dosud čekají na své podrobnější prozkoumání, jako je například osud československého území ztraceného ve prospěch Německa po Mnichově a snaží se především najít komplexnější vysvětlení pro myšlenku odsunu německého obyvatelstva z ČSR.   Stejným obdobím jako Kuralova práce se zabývala i zasedání česko - německé a slovensko - německé komise historiků, které byly vytvořeny ministry zahraničních věcí na konferenci ve Štiříně ve dnech 7. - 9. října 1992.  Výsledky její práce  vyšly ve sborníku  nazvaném  "Cesta do katastrofy. Československo - německé vztahy 1938 - 1947".  Opravdu jen v "náčrtu" pak problematiku Mnichova a vztahu československé exilové vlády k myšlence odsunu zmiňuje dvojjazyčná publikace této komise, publikovaná pod  názvem "Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění - Náčrt výkladu německo - českých dějin od 19. století." Snad až příliš stručný text, jenž se zabývá jen vybranými tématy, je poznamenán zřejmým pokusem o "diplomatický kompromis"  a navíc je zřejmé, že komise se programově jakémukoli právnímu hodnocení úzkostlivě vyhýbala, aby nezavazovala jednající diplomaty na obou stranách. Kuralova zjištění vhodně doplňuje edice připravená J. VONDROVOU pod názvem Češi a sudetoněmecká otázka, 1939 - 1945, Dokumenty.  Praha, Ústav mezinárodních vztahů  1994.
 Autorem, který v roce 1991 o odsunu předložil  ucelenou monografii založenou na archivním výzkumu, je T. STANĚK.  Jeho práci Odsun Němců z Československa 1945-1947 vydalo nakladatelství Academia a obsahuje i podrobný rozbor německé a české literatury k odsunu.   K dalším pracem o odsunu viz též výběrovou bibliografii ke kapitole 4.
 Po roce 1989 patří mimořádné místo mezi pracemi o dekretech prezidenta republiky  edici K. JECHA a K. KAPLANA, "Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, Dokumenty 1 a 2 díl, vydanou v nakladatelství Doplněk v roce 1995. Edice  především obsahuje úvodní studii zásadního významu, kterou zpracoval profesor ústavního práva Právnické fakulty UK V. PAVLÍČEK, a kterou nazval "Dekrety prezidenta republiky".  Edice se zabývá nejen kritickým uveřejněním  samotných normativních textů ústavních dekretů a dekretů prezidenta republiky, ale obsahuje i dokumenty o jejich přípravě a politickém pozadí.  Cenná je i závěrečná studie V. MIKULEHO "Přehled vybraných dekretů prezidenta republiky".  Vydáváním dekretů prezidenta republiky se v poslední době zabýval i dr. P. WINKLER v článku "Dekrety prezidenta republiky z období 1940 - 1945", který uveřejnil ve čtvrtletníku Mezinárodní vztahy č. 3 z roku 1994.  Winkler  se však  zaměřuje téměř výlučně  na pouhý rozbor příslušných  publikovaných právních norem.  Winklerův článek spolu s výše zmíněnou Pavlíčkovou studií, a dále články prof.  M. Potočného "Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa", doc.  V. Mikuleho " Dekrety prezidenta republiky a nynější právo" , dr. J. Šedivého " Multilaterální aspekt problému německé menšiny na našem území v r. 1945 " a prof. F. Šamalíka " Benešovy dekrety a smíření" , doplněné doslovem historika V. Kurala, byl převzat i do prvního vydání sborníku Právní aspekty odsunu sudetských Němců  v roce 1995.  Sborník byl dále  doplněn o studie V. Pavlíčka " Ke sporu o právnosti odporu proti nacistickému Německu" a P. Winklera " Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo" a vydán znovu v roce 1996.  Sborník obsahuje i část Postupimského protokolu, stanoviska USA, Velké Británie, Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě i výňatky z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995.  Zejména počátky vydávání dekretů prezidenta republiky se zabýval J. KUKLÍK v práci Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945, Praha 1998.
Příkladem odmítavého německého pohledu na dekrety je studie D. BLUMENWITZ:  Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, In: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.

V. Tzv. sudetoněmecká otázka a vztahy Československa a České republiky s Německem po druhé světové válce.

Jindřich Dejmek

1

Transfer německého obyvatelstva z českých zemí (i Slovenska), provedený na základě usnesení konference vítězných velmocí v Postupimi téměř cele od léta 1945 do podzimu 1946, byl jen tragickým vyústěním katastrofy, do níž se dostaly vzájemné vztahy Čechů s Němci v důsledku nacistické okupace, ale též předchozí protičeskoslovenské aktivity podstatné části německé menšiny před lety 1938-39. Nelze zastírat, že zpočátku - v prvních týdnech po skončení války - měl tento proces místy charakter neorganizovaného vyhánění všeho nečeského obyvatelstva. Na některých místech byl provázen násilnými akcemi, při nichž zahynulo (podle úředního šetření čs. strany, provedeného počátkem 90. let) mezi 20 a 40 tisíci lidí.  Scény vyhánění německy mluvících obyvatel (většinou mnohem masovější, než v českém pohraničí) se ovšem již několik měsíců předtím odehrávaly např. ve Slezsku, ve východním i západním Prusku a především na rakousko-jihoslovanském pomezí ve Slovinsku.  To ve svých důsledcích jen utvrzovalo západní státníky v akceptování již ve válečných letech studovaného (a pro některé oblasti schváleného) programu transferu německých menšin ze středoevropských států, jak byl v srpnu 1945 definitivně odsouhlasen v Postupimi. Jak napsal již citovaný anglický historik A. J. P. Taylor, “problém národních menšin byl touto brutální cestou vyřešen...”
 Nesporně politováníhodný proces “divokého” odsunu Němců vyplýval především z atmosféry právě skončivší světové války a německé okupace Čech, na jejímž konci došlo - mj. při potlačování českého květnového povstání - ze strany okupantů k dosud nejkoncentrovanějšímu teroru, při němž zabito či zavražděno nejméně 8,5 tisíc lidí. Právě české země se také staly ještě na jaře 1945 svědkem pochodů smrti z evakuovaných koncentračních a zajateckých táborů, což pochopitelně smířlivosti české populace s Němci nikterak nepřidalo. Většina tzv. organizovaného transferu od podzimu 1945 pak probíhala již za mezinárodní kontroly v rámci dobových možností a standardů.
 Celkově bylo podle čs. údajů vysídleno z Československa přibližně 2,6 až 2,7 milionu Němců včetně německých uprchlíků ze Slezska i odjinud. Z tohoto počtu bylo (do podzimu 1946, kdy byl hromadný odsun ukončen) téměř 1,5 milionu přijato v americké okupační zóně, více než 800 tisíc v zóně sovětské. Dílčí transfery pak pokračovaly až do roku 1949. Nikoliv zanedbatelnou část přitom tvořili i němečtí antifašisté, na něž se regule odsunu nevztahovaly.  Z mnohdy velmi rozdílných údajů lze pak odhadnout, že německé obyvatelstvo z Československa tvořilo zhruba čtvrtinu všech Němců, evakuovaných, vyhnaných, odsunutých či dobrovolně se vystěhovavších z různých zemí především středo- a východoevropského prostoru.       

2

Vysídlení Němci z Československa, kteří se (podobně jako jejich krajané z Polska, Maďarska baltických států i odjinud) odmítali smířit s tímto údělem, začali prakticky od počátku budovat v západních okupačních zónách své organizace. Ty vznikaly - vzhledem k odmítavému postoji okupačních úřadů - nejprve na místní bázi, v podobě menších skupin s cílem sociálním, od konce čtyřicátých let byly však budovány již tzv. zemské svazy (Landsmannschafty), s cíly vysloveně politickými. Z celkem 19 těchto organizací ale získaly výraznější vliv jen Pommersche Landsmannschaft, Landsmannschaft Westpreussen, Landsmannschaft Schlesien a samozřejmě Sudetendeutsche Landsmannschaft. Zdrojem jejich politického vlivu se přitom stal nejen počet jejich členů, zhruba poměrně odpovídající mase vysídlenců z těchto zemí, ale též politika bonnských vlád, které - jak bude ještě níže připomenuto - odmítaly do konce šedesátých let jednat o uznání polsko-(východo)německých hranic na Odře a Nise, uznat absolutní neplatnost mnichovské dohody od samého počátku atd., čímž jen povzbuzovaly naděje - a také nároky - představitelů těchto organizací.
 První organizace vysídlených Němců z ČSR pokračovaly fakticky v tradicích nejsilnějších politických stran sudetoněmecké menšiny v předmnichovské republice. Katolická Ackermann-Gemeinde (založena definitivně v roce 1948) navazovala na křesťansko-sociální stranu, Seliger-Gemeinde (založena 1951) na sociální demokracii, nejsilnější Wittiko-Bund (založen 1947) pak na Henleinovu SdP, s níž byla spojena ostatně řadou personálních vůdců.  Tyto proudy sice sjednocovalo zásadní odmítání transferu i (na mnoze ovšem jen instrumentálně deklarovaná!) vize budoucí sjednocené Evropy, v níž bude odstraněno „bezpráví”. Jejich další politické a koncepty se ale značně odlišovaly a odlišují, a to jak v sebereflektivních postojích (zvláště k nezpochybnitelnému podílu na zničení ČSR), tak v konečných cílech, mj. i vůči Čechům. Wittiko-Bund, který se záhy stal zdaleka nejvlivnějším proudem, a fakticky také ovládl jak Sudetoněmecký Landsmannschaft  (SL), tak tzv. Sudetoněmeckou radu (jejímž cílem je především prezentovat tzv. sudetoněmeckou otázku na mezinárodním poli), otevřeně deklaroval nejen prosazování tzv. práva na vlast v podobě přiznání možnosti kolektivního návratu „Sudetoněmců” do domoviny, ale jejich následné sebeurčení (čili fakticky dezintegraci stávající ČSR), a to - což tento proud zásadně odlišovalo od ostatních - i při eventuálním použití „gewaltiger Leistung”, tj. mocenských prostředků. Tato koncepce sice musela od šedesátých let být - již vzhledem ke změně mezinárodní situace, i zahraniční politiky Spolkové republiky Německa - moderována, požadavek „práva na vlast”, čili kolektivního návratu, a především následného „sebeurčení” (tj. faktického oddělení tzv. Sudetoněmeckého území v hranicích vytčených v Mnichově) ale v programech SL zůstal dosud.
 Základem současné politické platformy jak SL, tak dalších sudetoněmeckých organizací (včetně Ackermann-Gemeinde) je tzv. 20 bodů, zformulovaných Sudetoněmeckou radou v lednu 1961 a schválených v květnu t. r. spolkovým shromážděním SL.  Tento program - poté, co znovu deklaruje nesmiřitelnost s poválečným transferem - jednoznačně trvá na „právu na vlast” (čl. 14, 15 a 16), které je vysvětleno jako „právo sudetoněmecké etnické skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě tam”. V dalším textu pak hovoří o neslučitelnosti práva na sebeurčení „s pokusem přivtělit Němce ... do centralistického českého národního státu” (čl. 18). I když je tento bod vzápětí moderován tvrzením, že se „nevylučuje”/!/ ani státoprávní společenství s českým národem, sotva lze celý program interpretovat jinak nežli vizi destrukce územní celistvosti České republiky.  

3

Politika sudetoněmeckých vysídlenců samozřejmě musela poznamenat i mezistátní politické vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou, podobně jako ovlivnily (v prvních poválečných desetiletích ještě více) „vyhnanci” ze Slezska a Pomořan vztahy (západo)německo-polské.     
 Protičeskoslovenské aktivity vysídlených Němců znepokojovaly čs. vládu již v roce 1947, což vyvolalo (marné) diplomatické protesty u vedení americké okupační zóny. Komunistický převrat v únoru 1948 samozřejmě zbavil Československo, začleněné do “východního” bloku, možnosti reálně provádět (především v prvních letech stalinistického režimu) vlastní zahraniční politiku. Praha se tehdy spokojila se smlouvou s nedávno zrozenou NDR z 23. 6. 1950, kterou východoberlínská vláda uznávala přesídlení Němců z ČSR za definitivní, „nezměnitelný a spravedlivý” a obě strany potvrzovaly neexistenci vzájemných územních nároků.
 K pokusům o budování vztahů se Spolkovou republikou Německo mohla ČSR přistoupit až po jistém uvolnění ve druhé polovině 50. let. Po té, co tehdejší prezident Antonín Zápotocký vyhlásil 3. 2. 1955 za ukončený válečný stav s Německem  (a kdy byly v témže roce obnoveny německo-sovětské diplomatické styky), došlo v červenci 1958 také k čs. pokusu o navázání diplomatických vztahů čs.-německých. Předseda vlády Viliam Široký se v tomto duchu se obrátil na spolkového kancléře Konráda Adenauera, iniciativa ale skončila neúspěšně.  Důvodů pro reálnou nemožnost jakýchkoliv vztahů mezi Bonnem a Prahou byla řada - počínaje uplatňováním tzv. Hallsteinovy doktríny ze strany Spolkového zahraničního úřadu, který vylučoval diplomatické styky se zeměmi uznávajícími de iure NDR, přes trvající neochotu uznat hranice na Odře a Nise až po zásadní odmítání uznání neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku (ex tunc), na kterém musela československá strana trvat.
 Je evidentní, že v tehdejších postojích bonnských vlád vůči komunistickým státům středo-východní Evropy hrál značnou roli výrazný vliv vysídlenců, kteří byli dokonce zastupováni v prvních Adenauerových vládách vlastní politickou stranou, BHE (Bund der Heimatvertriebenen und Entrechteten) . Přitom sám K. Adenauer počítal přinejmenším do poloviny padesátých let s revizí německo-polské hranice  a otevřeně podporoval i program vysídlenců sudetoněmeckých, ač tu ze strany bonnských vládních úředníků revize hranic zmiňována nebyla. Ještě počátkem šedesátých let se také k výslovné podpoře požadavků sudetských vysídlenců zavázaly postupně všechny hlavní německé politické strany. Jako první uzavřela se sudetoněmeckým Landsmannschaftem v tomto duchu 22. 1. 1961 tzv. bergneustadskou dohodu SDP, vzápětí po ní následovala bavorská CSU (3. 6. 1961), jako poslední - 16. 11. 1964 - CDU. Dohoda SL s posledně jmenovanou stranou přitom výslovně deklarovala, že státoprávní trvání Německa v hranicích z roku 1937 (téměř dvacet let po skončení války!) nevylučuje „národní a státoprávní řešení na základě práva na vlast a na sebeurčení Sudetoněmců”.  Zhruba ve stejné době (v říjnu 1964) sice tehdejší kancléř Ludwig Erhard prohlásil, že SRN nemá územních nároků vůči ČSR, otevřená podpora programu SL, jak bylo výše připomenut, ale takové tvrzení přinejmenším relativizovala.
 K zásadnější změně ve vztazích mezi Prahou a Bonnem mohlo dojít až v souvislosti s novou východní politikou Willyho Brandta, kterou zahájil ještě jako ministr zahraničí v koaliční vládě Kiesingerově, a v níž pak pokračoval jako kancléř od října 1969.  V rámci nového kursu vůči SSSR, jehož součástí byl i změněný postoj k východoněmeckému státu, byla vyjádřena (po 25 letech reálné existence!) ochota uznat de iure polské hranice na Odře a Nise, což ztvrdila státní smlouva s Polskem z 7. 12. 1970. Prakticky v téže době byla zahájena nejprve neoficiální, posléze (v květnu 1973) i oficiální jednání o smluvní uspořádání vztahů mezi SRN a ČSSR, které však vážně komplikoval opět především diametrálně odlišný pohled na tzv. mnichovskou dohodu, a ovšem i další otázky.
 Až po téměř třech letech negociací bylo dosaženo jen velmi chatrného kompromisu v textu smlouvy. Její čl. 1 sice uznával „nulitu” „mnichova”, v interpretaci tohoto článku se ale - jak bylo již zmíněno v II. kap. - strany ani po podpisu smlouvy neshodly. Navíc zůstávala řada nedořešených otázek. Německé straně se nepodařilo prosadit některé „humanitární” požadavky, týkající se mj. existující německé minority v ČSSR (a možnosti její emigrace). Československá diplomacie zase neprosadila ani formální distanci spolkové vlády od aktivit SL, i když si v čl. 4 obě strany potvrdily „neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu” a zavázaly se „neomezeně respektovat svoji územní celistvost”, což via facti eliminovalo ty části programu SL, směřující proti státní integritě ČSSR.
 Tzv. Pražská smlouva o vzájemných vztazích byla podepsána 11. 12. 1973 , čímž položila základ k vzájemným oficiálním stykům mezi Prahou a Bonnem (až tehdy byla mj. zřízena vzájemná velvyslanectví). Již průběh ratifikace (mj. stížnosti ze strany CDU/CSU v Bundestagu na „nevýhodnost” smlouvy), i interpretace, kdy čs. strana se pokoušela smlouvu a čl. 1. vydávat za uznání neplatnosti mnichovské dohody ex tunc  (což strana německá i oficiální formou odmítla), ovšem ukazovaly, že problémy zdaleka vyřešeny nebyly. To potvrdil i vývoj vztahů v následujících letech, bez ohledu na jeho limitování z čs. strany její příslušností k východnímu bloku. Dobře to ilustrovaly výhrady CDU/CSU při ratifikaci Závěrečného aktu z Helsinek r. 1975, týkající se uznání stávajících hranic v Evropě (jakkoliv směřovaly především proti uznání hranice německo-německé), i vzrůst aktivity Sudetoněmeckého Landsmannschaftu od počátku osmdesátých let, zvláště po nástupu nové pravostředové koalice v Bonnu v čele s Helmutem Kohlem v říjnu 1982. Kohl ostatně v roce 1986 navštívil jako vůbec první spolkový kancléř sudetoněmecké dny, což jen povzbudilo sebevědomí tohoto “proudu” vysídlenců, podporovaných jinak tradičně především reprezentanty v Bavorsku trvale vládnoucí Křesťansko-sociální unie.  Na takovém obraze nemohly nic změnit ani relativně korektní vztahy diplomatické, zpevněné mj. dohodou mezi B. Chňoupkem a jeho resortním partnerem H.-D. Genscherem o pravidelných každoročních konzultacích od roku 1978.

4

I když je vývoj poměru mezi Německem a Československem, resp. Českou republikou po převratu r. 1989 relativně známý, je třeba připomenout některá fakta.
 Postup nové vládní reprezentace v čele s prezidentem Václavem Havlem a ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem vůči právě se sjednocujícímu Německu byl nesen - v čemž se dnes shoduje značná část českých politických analytiků - přehnanou euforií, čerpanou jak z vizí budoucí sjednocené Evropy, tak z víry v německou demokracii.  Rozbor některých krátce předcházejících kroků německé politiky, mj. revizionistické projevy tehdejšího ministra financí Theo Weigela v srpnu 1989, zpochybňující trvalost hranic na Odře a Nise , i samotný desetibodový Kohlův sjednocovací plán, neuvažující o závazcích ve věci nenarušitelnosti německo-polských hranic (a v té souvislosti kritizovaný již novou, demokratickou polskou vládou), ovšem sotva podobnou bezmeznou euforii dovolovaly.
 Též díky nedávno částečně zpřístupněným záznamům tehdejšího premiéra Tadeusze Mazowieckého  dnes víme, jak se polská diplomacie pokoušela v momentu zahájení finálních jednání o sjednocení Německa v únoru 1990 do těchto jednání zasáhnout, tj. dosáhnout za pomoci Washingtonu, Paříže a Londýna nové garantování hranic. Bonnská diplomacie se sice snažila Varšavu z postupně se rozbíhajících jednání 2 + 4 vyloučit, Varšava však své zájmy hájila neústupně. Polské ministerstvo zahraničí, vedené zkušeným prof. Krzysztofem Skubiszewskim, signalizovalo, že v případě odmítnutí záruk ze strany Bonnu bude pozdržen odchod sovětských jednotek z území Rzeczpospolité a v tomto duchu vyzněla i jednání Mazowieckého s jeho východoněmeckým kolegou H. Modrowem. Nakonec musel Bonn přijmout závazek, jímž se vláda SRN zavázala vzápětí po sjednocení obou německých států podepsat s Polskem novou smlouvu, uznávající stávající německo-polské hranice. K tomu pak skutečně - bez ohledu na odpor slezského Landsmannschaftu a jiných vysídleneckých organizací - došlo 14. 11. 1990, a znovu v podobě tzv. základní německo-polské smlouvy 17. 6. 1991.
 Pražská zahraniční politika, zřejmě přesvědčená o naprosté nezpochybnitelnosti čs. státních hranic, polskou diplomatickou akci z jara a léta 1990 nenásledovala, ačkoliv byla - jak dosvědčují např. memoáry Jaroslava Šedivého - ke kooperaci s Varšavou Skubiszewského diplomaty vyzvána. Tehdejší vedení ministerstva zahraničí nevěřilo, že by se podařilo (nejen v Bonnu) prosadit nulitu tzv. mnichovské dohody ex tunc, problém legality transferu Němců se zdál dostatečně ošetřen již jeho posvěcením dohodou vítězných velmocí v Postupimi.  Obranu proti případnému vznášení majetkoprávních nároků proti republice měly pak zajistit příslušné části tzv. Převodní smlouvy (Überleitungsvertrag), taková interpretace byla ale - jak upozornil např. M. Kunštát - z německé strany brzy zpochybněna. Přinejmenším nejednoznačný byl pak v tomto ohledu i rezultát v podobě čs.-německé smlouvy z 27. 2. 1992 (jejíž text byl ovšem sjednán již v předchozím roce).
 Odhlédne-li se od sporné části preambule (připouštějící vztažení tam užitého termínu “vyhánění” na poválečný transfer), smlouva opět nezaručovala nulitu mnichovské dohody ex tunc (a naopak v té souvislosti jen odkazovala na smlouvu z roku 1973) a nejistila ani rezignaci německé strany z majetkoprávních nároků, jež pak v doprovodné rezoluci Bundestag označil přímo za otevřené. Článek 2 sice deklaroval vzájemné respektování “územní celistvosti” a “neporušitelnosti svých hranic”. V článku 3 se ale potvrzují státní hranice “existující”, v německém textu označované termínem “bestehende”, tedy “stávající”, v čemž kritikové smlouvy mohli spatřovat potenciální revizionistický účel. V doprovodném dopise, který ministr zahraničí J. Dienstbier zaslal svému partnerovi H. D. Genscherovi v den podpisu smlouvy, bylo nadto obsaženo prohlášení čs. vlády, podle něhož “perspektiva začlenění” ČSFR do Evropských společenství měla „vzrůstající měrou vytvářet možnosti, aby také občané SRN se mohli usazovat v ČSFR”, v německém úředním komentáři bylo ale přesto vysloveno politování nad “nedostatečností” tohoto příslibu. Připomeneme-li si, že již v době jednání o text smlouvy (1991) nabízeli někteří čeští státní činitelé v Bavorsku vysídleným Němcům možnost dvojího občanství, tedy faktickou možnost návratu,  zdá se, že od vážných komplikací tehdy právě se rodící Českou republiku uchránila - vedle komplikací právních - i neústupnost části sudetoněmeckých kruhů, trvajících na faktické plné realizaci svých programů, tj. nejen práva na „vlast” , ale též na „sebeurčení”. 
 Tvářnost česko-německých vztahů v následujícím období nejlépe dokumentovala oficiální německá reakce na projev prezidenta V. Havla v Karolinu 17. 2. 1995. V projevu „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství”, který mj. připomínal podíl sudetských Němců na likvidaci demokratického Československa ve třicátých letech, byl položen jasný limit sudetoněmeckým nárokům - Němci „jsou vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků ... a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany.”  Odpověď tehdejšího ministra zahraničí Klause Kinkela ze 17. 3. t. r. vyjadřovala „zklamání” nad jistými pasážemi tohoto projevu, naznačeno bylo faktické junctim mezi odškodněním čs. obětí německé okupace a postojem čs. strany k sudetským Němcům, především ale - v souvislosti s nedávným soudním výrokem v kause Dreithaler - obsahovala zřetelnou výhružku v podobě apelu na Prahu, aby „nepřipustila vznik nepokojů” z tohoto výroku.
 Tuto od konce roku 1989 nejhlubší krizi ve vzájemných vztazích, prohloubenou následujícího jara ještě Kinkelovými výroky nezávaznosti Postupimské dohody (proti němuž oprávněně protestovaly zahraničí úřady USA, Velké Británie i Ruska), měla překonat známá Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z ledna 1997.  Prostudujeme-li však její text, vyvstává otazník, zda-li má - zvláště v kontextu vývoje posledních měsíců - skutečně ten význam, jaký jí je (či byl) oficiálně přičítán. Především oba “historické” články dokumentu nabízí v nejlepším případě velmi subjektivní pohled na dějinné události. Hovoří-li čl. II o odpovědnosti Německa za vývoj, vedoucí “k rozbití a likvidaci Československé republiky”, o nezanedbatelném podílu sudetských Němců na tomto procesu text zcela mlčí. Počátek jejich transferu ovšem označuje (při ignorování příčinných souvislostí) za “vyhánění”, navíc - v rozporu se skutečností - hovoří o aplikování principu kolektivní viny, a - co je ještě vážnější - ignoruje mezinárodní legitimizaci transferu postupimskou konferencí. České analýzy jistě oprávněně poukazovaly na skutečnost, že za tuto “kritickou sebereflexi” obsahoval čl. IV deklarace příslib, podle něhož obě strany nechtějí “zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti”. Právě jeho znění ale narazilo v SRN na odpor, nejen v řadách sudetoněmeckých vysídleneckých organizací.
 Česko-německá deklarace byla ve své době označována jako jistá “právní a politická tečka” za “minulostí”, měla - jak se přímo pravilo v čl. IV - orientovat další vztahy “do budoucnosti”. Nedávná rezoluce poslanecké frakce CDU/CSU ve spolkovém sněmu v létě letošního roku, znovu požadující zrušení tzv. Benešových dekretů s příslušnými právními i majetkovými důsledky, ale naznačuje, jak různorodě lze tečku “za minulostí” i orientaci do budoucnosti interpretovat...

Bibliografická poznámka:
I když se problému česko(slovensko)-německých vztahů začala v posledních letech věnovat zvýšená pozornost, pro jejich vývoj v období po roce 1945 samozřejmě zůstává stále řada otázek nezodpovězená.
 Vlastní problematiku transferu Němců z ČSR zpracoval nejpodrobněji z čs. strany T. STANĚK, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1990, kde je té obsáhlá bibliografie; důležitým doplněním je analytická studie J. KUČERY, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992, zcela zásadně korigující sudetoněmeckou publicistikou udávané (a mnohonásobně zveličené) údaje o českých násilnostech. Starší česká, zvláště exilová literatura (J. Smutný, J. Stránský, R. Luža aj.) byla připomenuta ji v bibliografické příloze u předchozí kapitoly. Z rozsáhlé literatury německé k tomuto problému stojí za připomenutí alespoň W. BENZ (red.), Die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten. Ursachen, Ereignisse, Folgen. Frankfurt 1995 (1. vyd. 1986).
 Jakoukoliv podrobnější práci o mezistátních vztazích Československa k Spolkové republice Německo dosud postrádáme, ač úřední dokumentace v archivu pražského MZV je dnes již dostupná do roku 1969, a existují i podrobné práce o relevantních vztazích polsko-německých (viz např. sborník Polacy wobec Niemców. Z dziejow kultury politycznej Polski 1945-1989. Poznań 1993). Některé otázky vzájemných vztahů připomínají alespoň memoáry diplomatů - z čs. strany např. citované paměti B. Chňoupka a také někdejšího velvyslance v Bonnu D. SPÁČILA, My z Černína. Praha 1995, z německé strany např. rozsáhlé vzpomínky H. D. GENSCHERA, Erinnerungen. Berlin 1995 (zvl. kap. 6, 16 a 17) . Nejlepším celkovým rozborem německé Ost-Politik od sedmdesátých let do sjednocení Německa je známá monografie T. G. ASHE, In Europe´s Name. London 1994, kde je také bohatá bibliografie. Čs. segment této politiky zachytila v jistém smyslu studie R. BŘACHA, Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. Praha 1994, a pak stati, shromážděné ve sborníku: D. KOVÁČ, J. KŘEN, H. LEMBERG, V rozdelenej Europe. Češi, Slováci a Němci a ich štáty v rokoch 1948-1989. Bratislava 1998. Spíše o jistou bilanci dosavadní (více politickými než vědeckými cíly nesené) literatury než o systematičtější výklad se pokusil F. SVÁTEK, Vztahy České republiky a Německa po r. 1945, in: Malé země, velcí sousedé, Praha 1998. Pro vztahy rakousko-československé zatím historiografický výzkum chybí zcela. 
 Vývoj a politickou orientaci sudetoněmeckých organizací v SRN přibližují nejlépe dvě studie V. KURALA, otištěné in: Studie o sudetoněmecké otázce. Praha 1996, a in: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha 1998. Pro období padesátých let je v některých ohledech (především ve vztahu k minulým aktivitám některých představitelů Landsmannschaftu) doplňují starší studie A. ŠNEJDÁRKA, The Beginnings of Sudeten German Organizations in Western Germany after 1945, Historica 8, 1964, a týž, Revanšisté proti Československu. Praha 1963.
 Německou politiku v momentu sjednocení a v následujících letech rozebíraji podrobně (také s připomenutím některých faktů vztahujících se k ČSR) např. sborníky studií: L. JANICKI, B. KOSZEL, W. WILCZIŃSKI, Zjednoczenie Niemiec. Studia politologiczno-ekonomiczno-prawne. Poznań 1996, a zvláště Z. MAZUR, Rola nowych Niemiec na arenie międzynarodowej. Poznań 1997. Za jakési pokračování zmiňované Ashovy knihy lze pak považovat monografii polského historika a politologa B. KOSZELA, Mitteleuropa rediviva? Europa Środkowo-i Południowo-Wschodnia w polityce zjednoczenych Niemiec. Poznań 1999, vydaná v době přípravy tohoto materiálu, jež by si zasluhovala překlad do češtiny. Politiku ČSFR vůči procesu sjednocování Německa připomněl R. BŘACH, Die Aussenpolitik der Tschechoslowakei zur Zeit der Regierung der nationalen Verständigung. Baden-Baden 1992, a dotkl se jí i M. KUNŠTÁT, Německo a Česká republika, in: Vztahy Spolkové republiky Německo ke státům střední Evropy od roku 1990. Praha 1997. Objevily se již i první memoáry z tohoto období, z nichž (vedle v textu citovaných pamětí J. Šedivého) budiž vzpomenuta alespoň kniha J. DIENSTBIERA, Od snění k realitě. Vzpomínky z let 1989-1999. Praha 1999.  

VI. Mezistátní vztahy Československa a Rakouska 1918–1992: pokus o přehlednou bilanci

Jindřich Dejmek, Jan Němeček

1


Vynikající český historik Kamil Krofta, později první řádný vyslanec Československa v Rakousku, napsal nedlouho po vzniku republiky, že pro většinu Čechů byla “Vídeň ztělesněním státní moci, která po staletí rdousila naši státní samostatnost, náš svobodný vývoj politický, hospodářský i kulturní”  Taková teze jistě vyjadřovala mínění většiny české politické elity té doby. Vztahy obou na podzim 1918 se osamostatnivších států někdejšího habsburského soustátí navíc zatěžoval nedávný zážitek z první světové války v podobě persekuce českého národního hnutí ze strany rakouského státu, a pak i nároky vznášené novou, tzv. rakousko-německou vlády na části teritoria historického českého státu obývané německou menšinou, které česká politická reprezentace považovala za nedílnou součást Československa. Přes tato nepříznivá východiska však dokázaly pražská a brzy i vídeňská vláda poměrně záhy překročit tyto politicko-historické ressentimenty, a položit platformu solidních, korektních mezistátních vztahů, jež trvaly prakticky nepřetržitě celé meziválečné období. Vcelku se tak naplnila slova prvního prezidenta ČSR Tomáše Masaryka o možných  “slušných sousedních stycích” obou dědiců zesnulé monarchie.
 Základní platformu pro další vztahy obou nástupnických republik položila 10. září 1919 podepsaná St.-Germainská mírová smlouva, kterou Vídeň uznávala de iure samostatnost ČSR a také se definitivně vzdávala nároků na části historického českého teritoria, předtím vehementně vznášené pod heslem práva na sebeurčení pro české Němce.  Brzy po podpisu mírové smlouvy byla pak zahájena mezi oběma státy jednání, která už v lednu 1920 vyústila do návštěvy tehdejšího kancléře Karla Rennera v Praze, kde s čs. ministrem zahraničním Edvardem Benešem podepsal tzv. protokol o politických ujednáních mezi ČSR a Rakouskem. Ten znamenal jak první politické sblížení mezi oběma státy, vymezené mj. spoluprací proti maďarskému revizionizmu a také habsburského legitimismu, tedy silám, ohrožujícím novou politickou strukturu střední Evropy, ale též prohlubující se vztahy hospodářské.
 Trend od pasivní koexistence ke spolupráci nezměnila ani změna vládní reprezentace ve Vídni v listopadu 1920, kdy sociální demokraty vytlačila - fakticky až do konce rakouské První republiky - křesťansko-sociální strana, z jejíhož středu byl zvolen i nový kancléř Michael Mayr. Ještě v létě 1921 došlo k první schůzce hlav obou států, T. Masaryka a Michaela Hainische, čs. diplomacie se také snažila podpořit rakouské nároky na Burgenland držený dosud proti textu mírové smlouvy Maďary v Trianonu. Rakousko také stálo ve stejné frontě s Československem a celou Malou dohodou při pokusu o restauraci ex-císaře Karla na podzim 1921. Před koncem roku byla pak tato spolupráce zpečetěna návštěvou prezidenta Hainische a kancléře J. Schobera v Praze, při níž byla 16. XII. 1921 podepsána dvoustranná československo-rakouská politická smlouva, nazvaná později Lánskou.
 Lánská smlouva ztělesňovala hloubku politických (i sociálních) proměn, jimiž obě středoevropské země prošly v revolučním pohybu na sklonku světové války. Smluvní strany se tu zavazovaly nejen k dodržování a realizaci mírové smlouvy ze St. Germain, ale též z Trianonu, tedy se fakticky přihlašovaly k společné obraně proti silám, usilujícím o návrat k ancien regime, jež byly zdaleka nejsilnější právě v Maďarsku. Uznávaly svoji územní integritu (což znamenalo znovu jakoukoliv rezignaci rakouské politiky na územní revizi vůči ČSR, inspirovanou německou menšinou) a nadto se zavazovaly netrpět na svém území “žádné politické neb vojenské organizace, které by byly namířeny proti celistvosti a bezpečnosti druhé smluvní strany.”  Tak smlouva mj. podvazovala možnosti aktivit protičeskoslovenské sudetoněmecké iredenty v Rakousku, byť toto nebezpečí pochopitelně nemohla zcela eliminovat, jak ostatně brzy dokumentovala úzká spolupráce německých nacionálních socialistů z českých i rakouských zemí. Dokument ovšem - v čl. 5. a 6. - znovu ztvrzoval i další spolupráci ekonomickou a vyřešení vzájemných otázek finančních, což byl nový praktický krok k překonání důsledků války a geopolitických proměn konstruktivním směrem k budování nové evropské struktury hospodářské. Ten byl naplněn i příslibem čs. úvěru ve výši 500 miliónů tehdejších Kč, který se stal jen jednou z mnoha finančních injekcí z ČSR nezdravé (a novým poměrům dosud nepřizpůsobené) ekonomice jižních sousedů republiky.    
 Edvardem Benešem vedená zahraniční politika pokračovala v konstruktivním kursu vůči Rakousku, shrnutém do paroly: pacifikace - “znovuvybudování - konsolidace”  - i v následujícím období. Když se v průběhu roku 1922 Rakousko dostalo do dosud nejvážnější hospodářské a finanční krize, hrozící totálním kolapsem, byl to Beneš, který proti jakémukoliv jednostrannému “vyřešení” rakouské otázky - tedy proti připojení k Německu, ale též k Malé dohodě - prosazoval řešení evropské, spočívající v mezinárodní finanční sanaci republiky pod Alpami. Šéf československé diplomacie hrál také značnou roli  jak při projednávání problému na III. shromáždění Společnosti národů, tak při jeho vyústění do trojice tzv. Ženevských protokolů, zakotvujících formu i pravidla internacionálního úvěru, jeho realizace a také politických podmínek. Právě ČSR pak zavázala k pokrytí 20% tohoto úvěru ve výši 650 miliónů zlatých Korun, což pražský parlament schválil na jaře následujícího roku.  Nesporně lze dát Benešovi za pravdu, označil-li ženevskou sanaci Rakouska a podíl ČSR na ní “nejlepším ponaučením, jak pracovat k rekonstrukci střední Evropy”;  následující roky ostatně měly patřit také k nejpozitivnějším z celé éry meziválečného poměru mezi oběma státy.
 Podíl Československa na mezinárodní sanaci Rakouska spolu s platností Lánské smlouvy tvořily základ pozitivních vztahů mezi oběma státy až do druhé poloviny dvacátých let, k dalšímu prohloubení do roviny skutečného přátelského sousedství ale nedošlo. Pomineme-li vcelku pochopitelnou psychologickou stránku problému, kdy nutně kolidovaly např. zásadně protichůdné tradice obou států, pak závorou k takovému prohlubování zůstávaly např. opakovaně se vzmáhající pro-anšlusové kampaně, na rakouské scéně prosazované socialisty i nacionalistickými liberály a později patrná snaha pravého křídla vládnoucí křesťansko-socialistické strany spolupracovat s fašistickým režimem v Itálii. Když měla roku 1926 vypršet platnost Lánské smlouvy, na její prodloužení již nebylo ani pomyšlení a Beneš mohl při své návštěvě Vídně počátkem března t.r. podepsat jen čs.-rakouskou arbitrážní smlouvu  prakticky identickou s dokumentem, který uzavřel před půl rokem v Locarnu se Stresemannovým Německem. Její text sice zavazoval obě strany obě strany k řešení vzájemných sporů  arbitráží či dohodu, neobsahoval ale již řádné politické závazky a byl tedy fakticky krokem zpět. Rakouské vlády v čele s druhým kabinetem Ignaze Seipela ostatně zásadně odmítaly ve svých programech jakoukoliv jednostrannou orientaci při akcentování “engster Fühlung mit dem Deutschem Reich” a interní dokumenty pražského ministerstva zahraničí také napovídají, že tu možnost zabránit trvale anšlusu sledovaly se značnou skepsí.
 Na přelomu dvacátých a třicátých let se Rakousko definitivně vzdálilo blízkosti kursu pražské zahraniční politiky, i když se tato proměna zatím do bilaterálních vztahů příliš nepromítala. V Černínském paláci sledovali s obavami rostoucí vliv fašizujícího hnutí Heimwehr na rakouské scéně, jehož propojení s fašistickým režimem (a též antidemokratickým horthyovským establišmentem v sousedním Maďarsku) bylo veřejným tajemstvím, zakotvení Rakouska v blízkosti Itálie a Maďarska - v té době nejvážnějších soupeřů ČSR ve střední Evropě - potvrdily i příslušné mezinárodní smlouvy.  Od února 1930 pak zahájila tehdejší vídeňská vláda tajná jednání s Berlínem, vyústivší počátkem března 1931 do podpisu tzv. směrnice o německo-rakouském celním sjednocení, tedy do projektu celní unie obou německých států, faktického hospodářského anšlusu. Československo se ovšem logicky muselo postavit ostře proti tomuto projektu. Jak to pregnantně vyjádřil ministr zahraničí E. Beneš, “politicky ztratilo by Československo v bloku téměř sedmdesátimiliónovém téměř všechnu politickou váhu. Mimo to by za několik let bylo hospodářsky tak spoutáno s Vídní a Berlínem, že by ztratilo vůbec všecku svobodu svého politického pohybu...”  Během jara 1931 tak došlo k vážné politicko-diplomatického zápasu nejen o osud projektu, ale fakticky i celé budoucí střední Evropy.
 Zahraniční politice Československa, usilující - v kontrastu s německo-rakouským projektem - o emancipaci menších středoevropských států od jednostranného velmocenského vlivu, se podařilo posléze za podpory francouzské diplomacie prosadit, aby byl projekt celní unie předložen mezinárodnímu soudu do Haagu. Ten jej také v září t. r. zamítl, i když již předtím byl Vídní (z důvodů potřeby finanční pomoci ze strany Francie) opuštěn. Na bilaterální vztahy ovšem nemohla celá kauza nevrhnout stín, který mj. ovlivnil neúčast Československa na další mezinárodní finanční sanaci Rakouska, přijaté v létě 1932 na konferenci v Lausanne. ČSR pak sice podporovala různé formy možné hospodářské středoevropské spolupráce, jejíž nedílnou součástí měly být - vedle států Malé dohody - i Rakousko a Maďarsko. Z různých v průběhu let 1932-1933 předložených projektů ale nebylo pro nesoulad velmocí realizováno nic. Nástup nacistického režimu v Německu v lednu 1933, a pak i etablování autoritativní vlády kancléře Engelberta Dollfusse na jaře téhož roku vytvořily pro středoevropské politické vztahy zcela nový rámec, jež se promítly i do vazeb mezi Prahou a Vídní.

2

 Pražská zahraniční politika, považující udržení nezávislosti Rakouska za jeden z hlavních cílů svých středoevropských snah, musela vést po lednu 1933 o samostatnost a také charakter svého jižního souseda již permanentní zápas jak s politikou italských fašistů, tak s penetrací německého nacismu, které přitom nalezly své významné spojence i na vnitřní rakouské scéně. Pro československé demokraty byla nejpřirozenějším partnerem eventuální obnovená koalice křesťanských sociálů a sociálních demokratů, kterou považovali za nejbezpečnější bázi proti nacistickému nebezpečí, ta však již neměla zřejmě šanci na realizaci, čs. diplomacie tedy (přes skrytou podporu rakouských socialistů) samozřejmě akceptovala za svého partnera Dollfussův režim. Ještě na přelomu let 1933 a 1934 byly Rakousku poskytnuty z ČSR další dílčí půjčky,  Praha také mlčky přijala - jako instrument v zápase s nacistickým Německem - rozšiřování rakouské armády, znamenající porušování St.-Germainské mírové smlouvy. Již vzápětí ale utrpěla zásadní neúspěch, když Dollfussův režim nejprve v únoru 1934 rozdrtil socialistickou opozici,  aby vzápětí - 17. III. 1934 - spolupodepsal tzv. římské protokoly, definitivně měnící Rakousko v klienta fašistické Itálie. Italský faktor se pak ukázal - ozbrojenou demonstrací na Brenneru - rozhodující o čtyři měsíce později při pokusu o nacistický puč ve Vídni, který sám kancléř zaplatil životem.
 Benešova diplomacie se i v následujícím období snažila, aby se problém  udržení rakouské nezávislosti stal celoevropskou otázkou, nikoliv jen předmětem zápasu Říma s Berlínem. Z tohoto důvodu v Praze ihned podpořili projekt tzv. Dunajského paktu, vzešlý z dočasného sblížení mezi Itálií a Francií počátkem roku 1935 a podporovali dokonce jeho zpreciznění, aby jeho finální text obsahoval i klauzule o vzájemné pomoci v případě agrese proti republice pod Alpami. Sám Beneš byl dokonce ochoten nejen podpořit program širší francouzsko-italské spolupráce, jak se rýsoval od konference ve Strese, ale pro ochranu Rakouska uvažoval i o vojenské dohodě s Římem. V tom duchu byli z Černínského paláce přesvědčováni i malodohodoví spojenci v Bělehradě a Bukurešti, z nichž zvláště první projevovali vůči konzervativnímu režimu nového kancléře Kurta Schuchnigga pro jeho monarchistické sklony extrémní nedůvěru.  Vzhledem k dalšímu vývoji italské politiky, stále více se angažující ve východní Africe, a rozpadu francouzsko-britsko-italské spolupráce však nebylo z projektu Dunajského paktu - proti němuž se ostatně fakticky postavilo i Maďarsko - nic. Rakousko nicméně zůstávalo jedním z nejdůležitějších bodů pražských zahraničně-politických úvah i v následujícím období.
 Takřka klíčovou roli hrála republika pod Alpami v středoevropských plánech nového československého ministerského předsedy Milana Hodži, jež se pokusil postupně realizovat počátkem roku 1936. Byla-li jádrem tohoto konceptu užší hospodářská spolupráce mezi státy Malé dohody a zeměmi římských protokolů,  pak jeho středobodem byla kooperace ČSR a Rakouska. Ne náhodou přijel už 16. - 17. I. 1936 kancléř K. Schuschnigg do Prahy, aby tu jednal o široké paletě problémů od obchodních vztahů po úvahy o obnovení užší spolupráce politické, do níž měla vnést svůj vklad i rakouská politika mj. pokusem o mediace mezi ČSR a Maďarskem. Ačkoliv se ale v následujícím období zvláště hospodářské vztahy mezi oběma státy opět intenzifikovaly,  z celé velkorysé koncepce nebylo opět nic, zvláště pro odpor Německa a též Itálie. Fašistická diplomacie předložila Schuschniggovi už 21. března 1936 k podpisu tzv. dodatkové protokoly ke smlouvám z března 1934, jimiž byla zakotvena pevná struktura římského “trianglu”. Jejich klauzule o tom, že jakákoliv jednání členských států v Pdunají vyžaduje souhlas všech tří signatářů, samozřejmě podvazovala i iniciativy pražské politiky neboť v dané chvíli byl souhlas Mussoliniho s jakoukoliv akcí ČSR nepředstavitelný. Pražské plány s Rakouskem pak dostaly o čtyři měsíce později ještě další úder, když Schuschniggova vláda 11. VII. podepsala tzv. červencovou smlouvu s Hitlerem, fakticky zakotvující koordinaci vídeňské politiky s Berlínem. Vedení čs. diplomacie nepochybovalo, že smlouva otevírá nacistům dveře k nejen k posílení pozic v samotném Rakousku, ale též k další penetraci do Podunjí obecně, vzhledem k pasivitě obou velkých západních demokracií nemohlo ale ČSR vliv Německa vyvážit.
 Bilaterální vztahy mezi Prahou a Vídní byly i po červenci 1936 udrženy na korektní bázi, což dosvědčovaly poměrně časté schůzky obou šéfů vlád. Západ, zvláště Francie, byl pak čs. diplomacií ujištěn, že “v případě anšlusu, kdyby šla Francie, my bychom šli také...”  Možná kolektivní obrana rakouské nezávislosti zůstala součástí pražského konceptu hájení statu quo i v následujícím období, aniž ovšem nalezla mezi velmocemi objektivně hájícími obdobná východiska, jakoukoliv rezonanci. Britská politika byla ochotna v duchu své vize “narovnání” s Německem - jak ostatně signalizovaly výroky ministra E. Halifaxe před Hitlerem v listopadu 1937 - Rakousko oželet, Francie pak již odmítala bez Londýna riskovat samotnou akci. Nezávislost Rakouska nakonec obětoval - byť nerad - i Mussolini. Když pak 12. března vpochodovaly do země nacistické jednotky, nemohla ČSR udělat nic, než zachránit pár prominentů právě likvidovaného Schuschniggova režimu. Jak to vyjádřila cirkulární instrukce pražského ministerstva zahraničních věcí, “při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zakročení nepřichází vůbec v úvahu... je to otázka Evropy, tj. především velmocí.”  Ty měly ostatně o pár měsíců později rozhodnout i osudech Československa samotného.

3

Exilová československá vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem, vedoucí v Londýně zápas za obnovu nezávislého Československa, udržovala jak ve Velké Británii, tak na řadě dalších míst i poměrně četné kontakty s rakouským exilem, tedy především jeho levicovou částí, i když se často lišily jejich představy o budoucím poválečném středoevropském uspořádání. Podle Beneše a jeho stoupenců se ostatně mělo jádrem nové střední Evropy stát spojenectví, případně konfederace mezi Československem a Polskem, zatímco o Rakousku (podobně jako o Maďarsku) odmítal - jak ukazují i jeho válečné spisy  - dlouho vyslovovat zavazující soud.
 Čs. představy o budoucím Rakousku samozřejmě ovlivňoval i program Spojenců, definitivně vyjádřený na konferenci ministrů zahraničních věcí v listopadu 1943.  Jak ukazují např. projevy tehdejšího státního ministra zahraničních věcí exilové vlády H. Ripky, československá reprezentace zahrnula do svého programu nové střední Evropy nutnost obnovy korektních vztahů “se sousední demokratickou republikou Rakouskou”, samozřejmě především v rovině hospodářské, a za ne náhodou zdůrazňované podmínky, “že Rakušané sami budou stát o vlastní stát.”  Z této programové devízy pak vycházely i první kroky čs. “rakouské” politiky po osvobození.
 Pražská vláda jako první ze sousedních států uznala stávající poválečnou rakouskou vládu v čele s kancléřem Leopoldem Figelem, již na podzim 1945 byl také ve Vídni zřízen tzv. úřad čs. zmocněnce (jímž byl jmenován zkušený diplomat F. Bořek-Dohalský). Na jaře 1947 byly pak definitivně obnoveny řádné diplomatické vztahy. V době úřadování kabinetu Z. Fierlingera bylo pak Rakousko zjevně považováno za jednoho z nejdůležitějších československých partnerů v centrální části kontinentu, i když čs. diplomacie zdůrazňovala současně Rakušanům potřebu co nejdůslednější denacifikace jejich země. Tato politika nalézala pozitivní rezonanci i na druhé straně, a kancléř L. Figl hned při nástupní audienci Bořka-Dohalského zdůraznil, že “je bezpodmínečně nutné, aby náš poměr byl co nejlepší, protože Rakousko nás potřebuje v každém ohledu...”  Pro rozvoj vztahů s Rakouskem se ostatně vyslovovaly všechny demokratické síly v ČSR a nebylo divu, že se tedy zvláště vzájemná obchodní výměna znovu rychle rozvíjela. Podle údajů z podzimu 1947, tedy z posledního období, kdy kurs zahraniční politiky ČSR spoluurčovali ještě demokraté, bylo Československo pro Rakousko dokonce - po Itálii, resp. Švýcarsku - druhým, resp. třetím nejdůležitějším partnerem.
 Rozvíjející se vztahy mezi oběma sousedními státy nenarušil v letech 1945-46 ani transfer části německého obyvatelstva z jižní Moravy a jižních Čech do Rakous, kam bylo odsunuto podle střízlivých odhadů zhruba 150 tisíc osob. Tehdejší rakouská vládní garnitura nejen nikterak proti tomuto kroku neprotestovala, ale v zásadě vyjadřovala diskrétně vůči čs. diplomatům s tímto krokem pochopení, ba prokazatelně upozorňovala čs. zástupce na případnou protičeskoslovenskou aktivitu vysídlenců.  Jestliže byla pak v souvislosti s pohybem jiných přesídlených osob (Němci z Maďarska, Jugoslávie) vyslovována naděje na jejich další transfer ať již do Německa či do zámoří, v případě českých Němců se předpokládala jejich rychlá integrace do rakouské společnosti již vzhledem k úzkým tradičním sociálním vazbám.  Rakouská vláda ostatně ještě na podzim 1946 jakékoliv politické aktivity vysídlenců zakázala, čímž bylo vyřešeno - ovšem jen dočasně - i nebezpečí protičeskoslovenských snah sudetských Němců. Již od jara 1946 se pak sice postupně začalo diskutovat i o majetkových otázkách, ty byly ale zásadně z rakouské strany vymezeny na majetky rakouských občanů před 13. III. 1938, a navíc jejich realizaci podmiňovalo uzavření chystané Státní smlouvy.
 Podmínky rozvíjející se studené války měly ovšem bolestně zasáhnout do osudů obou zemí. Zatímco v případě Rakouska rostoucí disparátnost mezi SSSR a Západem zabránila uzavření Státní smlouvy, která měla zemi vrátit plnou suverenitu a také zahraničně-politickou subjektivitu, v případě Československa vydatně napomohla jeho zkomunizování, završenému únorovým převratem 1948. S jeho kritikou vystoupil i kancléř L. Figl, zastánce co nejtěsnější spolupráce obou států, nepochybně i s předtuchou, jak negativně nové poměry ovlivní i jejich vzájemné vztahy.

4.
 Zahraniční politika komunistického Československa zamýšlela přinejmenším v prvním období po převratu v únoru 1948 vést vůči Rakousku, z velké části ostatně obsazeném Sověty, vlastní iniciativní politiku, navazující na předcházející období. Např. podle prvního komunistického vyslance ve Vídni D. M. Krna měla Praha na sebe vzít rozhodující zodpovědnost za vztahy k podunajské republice a jejím vnitřním vývoji fakticky za celý východní blok, přičemž měla usilovat o korektní vztahy s momentální vládou a co nejvýraznější vliv na rakouskou veřejnost, v dobové dikci “lid”.  Pražská diplomacie zamýšlela k této intenzifikaci využít jednak pokračujících obchodně-politických vztahů (vážně narušených až po r. 1949), jednak nikoliv nevýznamné české menšiny ve Vídni, jejíž značná část se zpočátku klonila k novému “lidově-demokratickému” režimu pozitivně. Jisté naděje byly vkládány i do možného vývoje v Rakousku “do leva”, tj. do politiky tzv. levého bloku vedeného komunisty a části socialistické strany. Nic z těchto záměrů ale z mnoha důvodů nemohlo být realizováno.
 Od podzimu 1948 se stupňující totální závislost ČSR na Moskvě, jejíž vládcové nechtěli do jisté míry svobodně jednající spojence, ale totálně podřízené vazaly, fakticky - nejpozději od přelomu let 1949/50 - znemožnila vést ani částečně nezávislou vnější politiku, což jen dokládal osud tehdejšího šéfa čs. diplomacie V. Clementise i jeho blízkých spolupracovníků. Pražským představám navíc “neodpovídal” ani vývoj ve vlastním Rakousku, kde namísto “sil pokroku” dominovala lidová strana (zvítězivší ve volbách na podzim 1949), pravicový (a v interpretaci levice fašizující) Verband der Unabhängigen, zatímco prokomunistický levicový blok byl zatlačen na okraj politické scény. K tomu přistupovala od roku 1950 se stupňující aktivita vysídlenců ze zemí východního bloku včetně ČSR. V průběhu roku 1950 bylo již Rakousko hodnoceno jako “země, úplně zapojená do rámce služebnictva USA”.  Vzájemné vztahy se dostaly na nejnižší úroveň od podpisu mírových smluv roku 1919.
 Ve světle úřední čs. dokumentace je nesporné, že teprve nyní, od počátku padesátých let, podmínkách stupňující se studené války, začala hrát ve vztazích mezi Vídní a Prahou otázka vysídlenců. Pro Rakousko znamenala samozřejmě existence nejméně 400-500 tisíc osob, uprchnuvších, vyhnaných či vysídlených především z Jugoslávie, ČSR, Maďarska a Rumunska značný problém sociální i politický, jehož další vývoj vcelku korespondoval (byť s jistým časovým zpožděním) s vývojem situace “vyhnanců” v západních okupačních zónách Německa, resp. Spolkové republice. Vysídlenci v republice pod Alpami se mohli začít politicky aktivizovat fakticky až od roku 1950, přičemž vznik jejich institucí v čele s Landsmannschafty probíhal pod značným vlivem organizovanějších krajanů v SRN. Jejich výrazným patronem na rakouské scéně se v padesátých letech stal - vedle části lidové strany a také reprezentantů katolické církve - především zmiňovaný VdU, ostatně se pokoušející kooperovat se západoněmeckou stranou BHE. V čele vysídleneckých organizací se pak - podobně jako v Německu - angažovaly osoby s evidentním podílem na spolupráci příslušných minorit s nacistickou politikou,  což samozřejmě usnadňovalo - vedle siláckých výroků některých mluvčích vyhnanců - komunistickému režimu v příslušných státech příslušnou kontrapropagandu.
 Čs. vyslanectví ve Vídni, které pochopitelně vývoj Landsmannschaftů pozorně monitorovalo, mohlo ještě v říjnu 1954 upozorňovat, že /vyhoštěnci/ “v žádném případě se nespokojili se svou situací a nevzdali se snahy po návratu do staré vlasti, aby se tam odškodnili a pomstili. Že jsou proto v Rakousku velkým rezervoárem pro politiku revanšismu, pro všechny válečné štváče a militaristy, jest jasné...”  Bez ohledu na dobovou rétoriku dokumentu (jíž byly ovšem zatíženy i výroky druhé strany) znamenala aktivita sudetských Němců v beztak mrazivém poměru obou států oddělených železnou oponou další problém, a nebylo divu, jestliže čs. diplomacie předpokládala, že bude “ošetřen” ve stále diskutované rakouské státní smlouvě.       
 Příprava rakouské Státní smlouvy, nutně se dotýkající i zásadních zájmů československého státu, se ovšem v podmínkách studené války neustále z mnoha důvodů komplikovala.  Nejen odlišná východiska politicko-ideologická, ale zájmy ekonomické (především spory o tzv. německý majetek na rakouském území) prakticky až do roku 1954 znemožňovaly seriozně o dokumentu, akceptovatelném SSSR i Západem jednat. Stalinova smrt (a následné částečné mezinárodnění uvolnění) sice přinesly ze strany Moskvy jisté zmírnění okupačního režimu v sovětské zóně, zásadní politická východiska ale zůstávala prakticky nezměněna. Pro sovětskou politiku - a tedy i přístup jejích satelitů včetně ČSR  - byla rakouská otázka (vcelku pochopitelně) spjata s problémem německým, což se výrazně projevilo i při jednání konference v Berlíně počátkem roku 1954, s níž byly ve Vídni spjaty velké naděje. Základní devíza Sovětů, že Rakousko musí zůstat mimo západní vojenské struktury, a že musí být smluvně zajištěna nemožnost jeho připojení k západoněmeckému státu (o níž uvažovaly např. vůdcové VdU!)  zůstala nezměněna, a byla pochopitelně sdílena i zahraniční politikou komunistického Československa, jež ovšem jinak nemělo možnost do jednání výrazněji zasáhnout.
 Jistá ústupnost Sovětů v některých ekonomických otázkách spolu s akceptováním programu neutrality pro nové Rakousko ze strany vídeňského kabinetu Julia Raaba umožnila posléze v dubnu 1955 zahájit finální jednání, jež vedla brzy ke konečnému podpisu Státní smlouvy. Dokument, podepsaný ve Vídni 15. V. 1955,  konečně obnovoval Rakousko jako “svobodný a nezávislý stát” a současně stanovoval řadu podmínek jeho další mezinárodní i vnitřní existence, mj. zavazoval “likvidovat pozůstatky nacistického režimu” a potvrdit zákony o detronizaci Habsburků z roku 1919. Řada článků smlouvy se pochopitelně týkala i ČSR, a to bez ohledu na jeho vnitřní režim. Čl. 5 potvrzoval hranice k 1. I. 1938 (a tedy znovu de-legalizoval změnu hranic podle Mnichovské dohody), čl. 21 vylučoval, že by kdokoliv mohl na Rakousku požadovat reparace, atd. Důležitým se měl ukázat čl. 27, předjímající, že všechny evropské státy dořeší s Vídní otázky plynoucí z vyvlastnění rakouských majetků, likvidace práv rakouského státu. Některé otázky, jejichž řešení čs. strana mohla očekávat (a evidentně očekávala) ale ve smlouvě vyřešeny nebyly. Chyběl např. zákaz politických aktivit vysídleneckých organizací, dotýkajících se nesporně územního statu quo ve střední Evropě, nijak nebyly řešeny otázky zbývající části kdysi silné české a slovenské menšiny, ač např. práva Slovinců a Chorvatů byla čl. 7 státní smlouvy výslovně chráněna.         
 Pražská vláda přes zmíněné nedostatky samozřejmě Státní smlouvu akceptovala, a 10. srpna 1955 veřejně oznámila přístup k tomuto dokumentu s verbálně akcentovaným přesvědčením, “že nyní jsou dány všechny předpoklady a podmínky, aby mezi oběma mírumilovnými sousedskými zeměmi se rozvíjely a upevňovaly všestranné přátelské vztahy...”  Podobným způsobem Širokého vláda záhy, 1. XII. téhož roku výslovně uznala neutralizaci Rakouska, přijatou spolkovým ústavním zákonem 5. XI. téhož roku.  Už počáteční vývoj po ratifikaci smlouvy, poznamenaný jednak vystupňovanou aktivitou vysídlených Němců v souvislosti s desátým výročím transferu, a pak zjevná rozdílná interpretace čl. 27 smlouvy o úhradě státního majetku  ale napovídaly, že k nápravě vztahů bude nejednoduchá cesta.

5.
 Vedení pražské zahraniční politiky ústy tehdejšího ministra zahraničí Václava Davida deklarovalo, že podpisem státní smlouvy (a přístupem ČSR k ní) “byly vytvořeny podmínky pro všestranný rozvoj našich vztahů.”  Odmyslíme-li ale nekompatibilitu vnitřních systémů obou sousedních států, fixovaných pevně - jak mj. ukázaly události v blízkém Maďarsku na podzim 1956 - na opačné strany “železné opony”, byly překážkou k rozvoji takových vztahů právě nedořešené otázky majetkové, jejichž řešení předvídala i Státní smlouva, a o nichž byla mezi Prahou a Vídní záhy zahájena bolestivá jednání.   
 Základní premisou československé strany v těchto negociacích bylo vymezení okruhu osob, kterých by se odškodnění, předjímané č. 27 smlouvy, týkalo. Naprosto nepřijatelným požadavkem bylo zahrnutí majetkoprávních nároků sudetských Němců, odsunutých do Rakouska v letech 1945-46. Také proto se počáteční jednání věnovala zejména stanovení data pro stanovení okruhu oprávněných osob k majetkoprávnímu vyrovnání, prvá jednání končila ale kvůli tomuto bodu (vedle nerealistické výše Rakušany předložené částky, totiž 20 miliard tehdejších šilinků) ve slepé uličce ještě v létě 1957.  
Rozhovory o vyrovnání majetkových pohledávek samozřejmě pokračovaly, sotva kdo ale předvídal, že k jistému výsledku povede cesta dlouhá dalších sedmnáct let. Byly vytvořeny společné pracovní komise, které se scházely k projednávání konkrétních otázek spojených s přípravou vypořádání. Československou stranou byly z odškodnění předem vyloučeny ty osoby, které se provinily z politických důvodů (např. členstvím v NSDAP) proti ČSR resp. jeho občanům, nebo se provinily kdekoliv válečným zločinem nebo zločinem proti lidskosti. Oběma delegacemi bylo také jasně konstatováno, že majetkové vypořádání se nevztahuje na majetky, práva a zájmy, nabyté po 29. září 1938 využitím tlaku okupačních orgánů  (tedy národní, rasovou a politickou perzekucí), případně mimořádnými poměry vyvolanými válkou. Zásadní problém ale stále znamenalo, zda se odškodnění má vztahovat i na Němce vysídlené po válce z ČSR, což jakýkoliv viditelný pokrok jednání neustále oddalovalo. Bezvýslednost přitom poznamenala i celkový charakter vztahů mezi oběma státy, i když jinak čs. politika - zvláště dopisem tehdejšího předsedy vlády V. Širokého kancléři J. Raabovi v červnu 1958 - apelovala na “prohloubení a rozvíjení vzájemných vztahů” mezi oběma státy včetně osobního setkání šéfů vlád. 
K intenzifikaci vztahů, navrhované Prahou nedošlo jak z důvodů širších (mj. ofenzivního postupu Moskvy v “německé otázce”), tak z důvodů bilaterálních, kde se znovu - a dosud nejvýrazněji - objevil sudetoněmecký problém. Když v dubnu 1959 vešlo ve známost, že se tzv. Sudetoněmecké dny budou konat toho roku ve Vídni, pokusila se čs. vláda zarazit tento záměr energickým protestem, poukazujícím na to, že připuštění této akce znamená faktické “sankcionování revanšistické politiky neonacistických organizací.”  K realizaci srazu ale v květnu došlo, po čemž následovala výměna několika ostrých nót, v nichž čs. strana poukazovala na faktické porušení rakouské neutrality připuštěním podobných demonstrací proti statu quo, zatímco Vídeň se zaštiťovala tím, že se jedná výlučně o vnitřní záležitosti Rakouska.  Vztahy mezi oběma zeměmi se ještě více ochladily, a i když došlo v následujícím období k jistému zlepšení, jež se projevilo např. v obchodně-politických vztazích, již skutečnost, že z Prahy byl k příslušným jednáním vysílán do Vídně vždy jen první náměstek ministra zahraničí (a nikoliv ministr sám) byla dostatečně výmluvná. Čs. diplomacie ostatně brzy začala dávat najevo nelibost nad možným přístupem Rakouska k západoevropských integračním seskupením, zvláště EHS, což poměr jen dále komplikovalo.
 K prvnímu výraznějšímu zlomu došlo po jednáních, uskutečněných ve Vídni 12.–19. VII. 1965, jejichž výsledkem byl podpis důvěrného čs.-rakouského protokolu, který se měl stát platformou k skutečné dohodě o majetkových vyrovnáních. Pro československou stranu byl mimořádně důležitý bod 2. tohoto dokumentu, podle něhož nemohly být do majetkoprávních nároků v rámci připravované smlouvy zařazeny osoby, které neměly k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství a jejichž majetky, práva a zájmy byly československými opatřeními bez náhrady konfiskovány, což se týkalo otázky “Novorakušanů”, tedy zejména osob, jež byly odsunuty v souvislosti s válkou do Rakouska. Zároveň se Rakousko tímto protokolem zavázalo, že nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovýmto nárokům žádnou podporu.
Podpis československo-rakouského protokolu znamenal splnění hlavní československé premisy jednání, jíž bylo vyloučení majetkových nároků sudetských Němců vysídlených do Rakouska. Jednání na úrovni náměstků ministrů zahraničí pak v následujících dvou letech pokračovala, k finálním výsledkům ale nedospěla, byť došlo - zvláště v průběhu roku 1968 - k jistému oteplení vzájemného poměru. 21. června 1968 byla uskutečněna i první schůzka šéfů obou diplomacií, Jiřího Hájka a Kurta Waldheima, v Bratislavě.  Okupace ČSSR vojsky Varšavského paktu o dva měsíce později ale normalizaci vztahů včetně dořešení majetkových otázek znovu odstavila z pořadu dne.
K novým pokusům o nápravu vzájemného poměru, který se i z formálního hlediska - absencí vzájemných velvyslanectví - stával v Evropě jistou anomálií, mohlo dojít až počátkem sedmdesátých let, nemalou zásluhou tehdejšího socialistického kancléře Bruno Kreiského, jenž - již vzhledem ke svým moravským kořenům - projevil o tento problém mimořádný zájem. Také nový šéf čs. diplomacie, pragmatičtěji uvažující Bohuš Chňoupek oznámil hned ve svém prvním projevu ve Federálním shromáždění zájem na “dosažení vzájemných styků mezi oběma našimi zeměmi, který by odpovídal ... současnému ovzduší v Evropě i snaze evropských národů o mírové soužití.”  Tak došlo k dalším důvěrným jednáním v Bratislavě a Linci, v nichž postupně rakouská strana slevila z původně požadované částky, zatímco strana čs. projevila ochotu k jistým koncesím. Výsledkem byl nakonec podpis tzv. smlouvy o  vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, kterou šéfové diplomacií - B. Chňoupek a E. Bielka-Kaltreu - podepsali 19. prosince 1974.
 Smlouva byla výrazem kompromisu z obou stran, když finanční nároky Rakouska se podařilo snížit z původních 20 miliard šilinků na 1 miliardu šilinků. Čl. 6 smlouvy se Rakousko výslovně zavazovalo, že “nebude již proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti ČSSR...” Československo se naopak vzdalo všech svých finančních nároků, zejména pohledávek ze všech nesplacených půjček Rakouska z meziválečného období, zejména z garantované rakouské Konverzní půjčky 1934-1959, jakož i z československé Konverzní půjčky II rakouské vlády 1923-1943 i jiných negarantovaných rakouských státních dluhopisů. Částka 1 miliardy šilinků měla být československou stranou zaplacena ročními splátkami z hodnoty československého zboží, vyváženého do Rakouské republiky.
Smlouva byla nepochybně významným přelomem v československo–rakouských vztazích, i když byla do jisté míry determinována výměnou jedenácti doprovodných dopisů mezi ministry zahraničních věcí obou zemí B. Chňoupkem a E. Bielkou, které doplňovaly a upřesňovaly text smlouvy a které je nutno považovat za nedílnou součást smlouvy. Týká se to např. článku 3) odstavce 1) Smlouvy, podle něhož se Československo vzdává jménem svým i jménem československých fyzických a právnických osob všech majetkoprávních nároků vůči Rakouské republice. V dopise (č. 11) ministra zahraničních věcí ČR B. Chňoupka rakouskému ministrovi zahraničních věcí E. Bielkovi z 19. prosince 1974 jsou však stanoveny výjimky z tohoto ustanovení, týkající se nároků československých fyzických a právnických osob, které nejsou smlouvou vyrovnány.
 Obdobně byly z předmětu smlouvy vyloučeny jakékoliv dodávky, plnění a pohledávky, jež vznikly ve prospěch nebo z příkazu bývalé Německé říše nebo německých osob v Československu do konce druhé světové války. Do smlouvy nebyly ani zahrnuty kulturní majetky, které se dostaly na území druhého státu v souvislosti s druhou světovou válkou. Podle dopisu ministra Chňoupka byly ze smlouvy vyloučeny dodávky, plnění a pohledávky jakéhokoliv druhu, provedené ve prospěch nebo z příkazu bývalé Německé říše, jejich zařízení nebo německých osob v Československu do konce druhé světové války a také dlužní úpisy jakéhokoliv druhu vydané v Československu na říšské marky.

6.
 Podpis Smlouvy o majetkovém vyrovnání otevřel - spolu s celkovou proměnou klimatu v Evropě, symbolizovanou konferencí v Helsinkách následujícího roku - cestu k mnohostranné intenzifikaci vztahů obou států. Prvním výrazným projevem tohoto procesu, čs. stranou pojmenovaného jako “dozrávání vztahů dobrého sousedství” , byly opakované reciproční návštěvy ministrů zahraničních věcí, resp. spolkového kancléře B. Kreiského a tehdejšího předsedy vlády L. Štrougala v Praze a Vídni. Intenzifikovala se hospodářská výměna, koncem sedmdesátých let poprvé dosahující roční hodnoty více než miliardy dolarů, začaly se rozvíjet i jisté kontakty v oblasti školství a vědy, jež kodifikovala vzájemená dohoda, podepsaná při Štrougalově návštěvě Rakouska v listopadu 1977. Faktické odmítnutí rakouské žádosti bezvízového styku, přednesené při Kreiského návštěvě Prahy koncem ledna 1979, ovšem ukazovalo meze podobného sbližování.
 Prvním vrcholem v rámci možností normalizovaného poměru byla návštěva spolkového prezidenta R. Kirchschlägera v Praze a Bratislavě 12.-15. března 1979. Kirchschläger při projevu na Hradě připomněl “někdy těžká břemena vyplývající ze společných dějin”, současně ale vytyčil program, “na pevných březích budovat nosné mosty, které umožňují ještě více rozvinout celou šíři i hloubku vztahů.”  Čs. strana sice ocenila rakouskou politiku neutrality, i z projevu G. Husáka byl ale zjevný akcent především na prohlubování hospodářské, průmyslové kooperace, případně na vztahy v některých oblastech výzkumu.
 Reciproční návštěvu prezidenta G. Husáka ve Vídni 17. až 20. listopadu 1982 již poznamenal stín tzv. druhé studené války, vyprovokované sovětskou invazí do Afghánistánu, ale dotkly se jí i některé širší souvislosti, mj. i změna vládní reprezentace v sousední SRN. R. Kirchschläger znovu připomněl reminiscence z minulosti, jež “měly stále svůj vliv na současnost a byly příčinou vzájemných výhrad”, i když jinak byla zdůrazněna vůle “k dobrému sousedství, založenému na vzájemné důvěře a vzájemném přátelství.” G. Husák v projevu jen opakoval vůli ČSR k “politice mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením,” i komuniké pak připomínalo, “že stále ještě existují nevyužité možnosti zvláště v oblasti průmyslové kooperace a společného postupu na třetích trzích.  Jediným viditelným výsledkem rozhovorů, v nichž zazněly - nikoliv poprvé - výhrady Rakušanů proti jaderným elektrárnám v ČSSR, byla tak dohoda o uspořádání dnů rakouské, resp. československé kultury v následujících dvou letech.
 Obavy jižního souseda ČSSR z rozšiřování jaderného energetického potenciálu již zůstaly trvale přítomny ve vzájemných vztazích, ačkoliv tu čs. komunistická diplomacie učinila ještě v listopadu 1982 překvapivý vstřícný krok v podobě dohody o úpravě otázek souvisejících s atomovými zařízeními.  Pokračovaly sice poměrně časté vzájemné návštěvy ministrů zahraniční i dalších politiků, ale již skutečnost odkladu další cesty prezidenta R. Kirchschlägera do ČSSR byla dostatečně výmluvná. Když byla posléze koncem ledna 1986 realizována, již zveřejněné projevy napovídaly hodně o zklamaných nadějích. Kirchschläger otevřeně prohlásil, že “jsme na správné cestě, i když nebylo dosaženo všech stanovených výsledků”, skutečnosti, jež bylo “možno zlepšit” připustil i prezident ČSSR.  V následujícím roce došlo k dalším návštěvám, v dubnu  Prahu navštívil poprvé kancléř Franz Vranitzky, o tři měsíce později jeho ministr zahraničí Alois Mock, čs. diplomacie hodnotila - alespoň navenek - že se vztahy “rozvíjejí v duchu dobrého sousedství a vzájemně výhodné perspektivní spolupráce”, i když se netajila potřebou je “materializovat”.  První vážný diplomatický konflikt mezi Vídní a Prahou okolo výstavby jaderných elektráren v Temelíně a Mochovcích na jaře 1988, kdy Nejvyšší rakouský soudní dvůr akceptoval žalobu proti výstavbě druhé z těchto elektráren, na což vcelku pochopitelně Černínský palác reagoval tvrdým prohlášením o “hrubém vměšování” , napovídal, že vzájemné vztahy nejsou zdaleka bezproblémové.
 Za jistý zlom ve vztazích komunistického Československa k Rakousku bylo možno považovat oficiální návštěvu F. Vranitzkého v Praze 27.-28. VI. 1988. Změna postoje čs. reprezentace byla patrná již z odlišného jazyka projevu předsedy vlády L. Štrougala, který - na místo obvyklých frází - hovořil o tradicích W. A. Mozarta, O. Kokoschky, “velkých Rakušanů, které si Pražané zvláště zamilovali.” Čs. strana poprvé od čtyřicátých let projevila vůli vystupovat nejen jako člen “socialistického společenství”, ale jako samostatný subjekt mezinárodní politiky,  projevila ochotu jednat jak problémech spjatých s provozem jaderných elektráren, tak ekologických záležitostech. Od ledna 1989 byla dokonce dohodnuto zjednodušení vízových formalit, byť jednostranně pro občany Rakouska. Došlo též k podpisu dohod o zřízení kulturních institutů, o spolupráci Karlovy a vídeňské univerzity, atd. V trendu prohlubování vztahů pak pokračovala i nová komunistická vláda Ladislava Adamce, což konec konců symbolizovala i brzká cesta nového ministra zahraničí Jaromíra Johanese do Vídně  počátkem prosince 1988. Johanes, který se svým kolegou A. Mockem diskutoval i o vstupu Rakouska do evropských společenství, přitom za jedinou podmínku označil zachování neutrality Druhé republiky v duchu státní smlouvy,  což tehdejší Vranitzkého kabinet považoval za samozřejmost.
 Proměnu atmosféry (ale současně její limity) na sklonku osmdesátých let dokumentovaly projevy, provázející návštěvu posledního komunistického předsedy vlády L. Adamce do Vídně ve třetím říjnovém týdnu 1989. Adamec označil Rakousko “za přátelský sousední stát”, připomínal soužití “v srdci Evropy”, “rostoucí vzájemnou závislost” sousedních zemí, atd.  Samozřejmě vyslovil zájem na účasti rakouských firem při modernizaci čs. dopravy, telekomunikační sítě atd., současně ale ostře odsoudil “pokusy o destabilizaci” v ČSSR. Jím reprezentovaný režim ale již dohasínal. 

7.
 Pád komunistického režimu v Československu v listopadu a v prosinci 1989 a s ním radikální změna zahraniční politiky státu vedly samozřejmě k zásadní proměně poměrů mezi Prahou a Vídní, tím spíše, měla-li část někdejší protikomunistické opozice k jižnímu sousedu “zvláštní” vztahy. Už necelý týden po nástupu do funkce se zúčastnil nový ministr zahraničí, Jiří Dienstbier se svým kolegou A. Mockem symbolického stříhání hraničních drátů, představujících želenou oponu, jižně od Mikulova. 18. ledna příštího roku pak přijel na první oficiální návštěvu Vídně, kterou Mock oplatil už počátkem března téhož roku. Ihned byla dohodnuta radikální proměna vztahů prakticky ve všech rovinách,  mj. posílení kooperace kulturní, otevření rakouských a českých škol, atd. Rakousko také podpořilo snahu Československa participovat na tzv. Iniciativě čtyř (vedle Itálie, Jugoslávie a Maďarska), která se brzy - na schůzce v Bratislavě v dubnu 1990 - proměnila v tzv. Pentagonálu, později rozšířenou o Polsko. V červenci téhož roku pak navštívil, byť neoficiálně, Rakousko i prezident V. Havel, zúčastnivší se hudebních slavností v Salzburku. K oficiální návštěvě prezidenta ČSFR u jižních sousedů ale již do rozdělení státu koncem roku 1992 nedošlo, snad i pro výhrady, které dal Havel najevo vůči osobě tehdejšího spolkového prezidenta K. Waldheima.
 Euforie, naplnivší celé počáteční období po pádu komunismu ve střední a východní Evropě, ovlivnila nepochybně i vztahy česko-slovensko-rakouské. Je zřejmé, že je zpočátku nezatěžovaly ani “stíny minulosti” v podobě politizované otázky poválečných transferů, ba ani problém nových čs. jaderných elektráren, o nichž ostatně nebylo dosud jasné, bude-li dokončeny. I když se již v průběhu roku 1991 objevily mezi Prahou a Vídní odlišné názory (zvláště ve vztahu k rozpadající se Jugoslávii, kde Mockova diplomacie prosazovala spolu s SRN bezohledné uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska ), nemohly novou kvalitu vzájemného poměru zásadně zatížit. Vstřícné projevy na adresu německých vysídlenců v SRN z úst hlavy čs. státu a některých dalších politiků ovšem znamenaly povzbuzení pro tyto kruhy i v Rakousku, což se mělo promítnout do vzájemných vztahů prakticky ihned po zániku Česko-Slovenska. V. Havel sám se o tom měl přesvědčit hned při své první státní návštěvě Rakouska již v roli českého prezidenta v březnu 1993, kde se objevila obě témata, vysídlenci a Temelín,  zatěžující vzájemné vztahy dodnes.  
 
    
 
Dokumentární příloha

1. Smlouva mezi dohodovými mocnostmi a Československem a ochraně menšin, podepsaná v Saint-Germain 10. září 1919.
 
2. Zákon z 29. února 1920, stanovující zásady jazykového práva v republice Československé.
 
3. Programové prohlášení československé vlády z 20. února 1937 o národnostním programu.
 
4. Zásady tzv. národnostního statutu připraveného vládou M. Hodži z 12. dubna 1938.

5. Pamětní spis o výměně obyvatelstva, sepsaný prof. Zdeňkem Peškou v srpnu - říjnu 1939.
 
6. Prohlášení válečného stavu mezi Československem a státy, které byly ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA, z 16. prosince 1941.
 
7. Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů z 19. května 1945.
 
8. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 o konfiskaci a o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945.
 
9. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
 
10. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy z 25. října 1945.

11. Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná v Paříži 21. prosince 1945.
 
12. Prohlášení prezidenta ČSR o zastavení válečného stavu s Německem z 3. února 1955.

13. Společný protokol o jednání delegací o majetkoprávním vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou z 19. července 1965.
 
14. Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z 11. prosince 1973.
 
15. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z 19. prosince 1974.
 
16. Smlouva mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992
 
17. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.
 
1
1919, 10. září, Saint-Germain en Laye. – Smlouva mezi dohodovými mocnostmi a Československem o ochraně menšin.

Hlava 1.
 Čl. 1. Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v článcích 2 až 8 této hlavy budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.
 Čl. 2. Československo se zavazuje, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní příslušnost, jazyk rasu nebo náboženství.
 Všichni obyvatelé Československa budou míti právo, aby volně projevovali jak veřejně, tak i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství anebo víru, jejichž výkon nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy.
 Čl. 3. S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez dalších formalit příslušníky německé, rakouské, uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, a to podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, které jest nebo bude uznáno za účasti Československa nebo mírových smluv s Německem, Rakouskem a Maďarskem, nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených za účelem nynějších poměrů.
 Osoby shora jmenované, starší osmnácti let, mají však volnost podmínek, jež ony smlouvy stanoví, optovati pro jakékoliv jiné státní občanství, jež jim bude přístupno. Opce manželova zahrnuje v sobě opci manželčinu a opce rodičů jejich dětí, kterým ještě není osmnáct let.
 Osoby, které použijí tohoto práva opce, budou povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Bude jim volno podržeti si své nemovité statky, které mají na území československém. Budou si moci odvésti všeliký svůj majetek movitý. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu žádný vývozní poplatek.
 Čl. 4. Československo uznává za příslušníky československé ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými či uherskými a narodily se na území shora jmenovaném z rodičů majících tam, podle okolností bydliště nebo právo domovské, o když ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, tam nemají bydliště, nebo, podle okolností, práva domovského.
 Do 2 let, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají však ony osoby volnost prohlásiti před oprávněnými čsl. úřady v zemích svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství československého a přestanou po té býti pokládány za příslušníky československé. V tom ohledu prohlášení manželovo bude považováno za platné pro manželku a prohlášení rodičů bude považováno za platné pro děti, kterým ještě není osmnáct let.
 Čl. 5. Československo se zavazuje nečiniti žádných překážek vykonání práva opce, stanovené smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruženými s Německem, Rakouskem či s Uherskem a které dovolují zájemcům získati nebo nezískati státní občanství československé.
 Čl. 6. Státní občanství nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného.
 Čl. 7. Všichni státní občané českoslovenští budou rovni před zákonem a budou používati stejných práv občanských bez ohledu na rasu, jazyk a náboženství.
 Rozdíl v náboženství, víře nebo vyznání nemůže býti žádnému státnímu občanu československému na závadu, pokud jde o požívání práv občanských a politických,  a zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, úřadů a k hodnotám nebo vykonávání jakékoliv živnosti nebo povolání.
 Státním občanům československým nebude ukládáno žádné omezení, pokud jde o volné užívání jakéhokoliv jazyka ať ve stycích soukromých a obchodních, či ve věcech týkajících se náboženství, tisku nebo veřejných projevů jakéhokoliv druhu, ať ve veřejných shromážděních.
 Jestliže by vláda československá zavedla nějaký úřední jazyk, bude přes to poskytnuta státním občanům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.
 Čl. 8. S příslušníky československými, náležejícími k menšinám národnostním, náboženským neb jazykovým, bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně, jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastními nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství.
 Čl. 9. Pokus jde o veřejné vyučování, vláda československá poskytne ve městech a v okresech, v nichž je usedlý značný zlomek občanů československých jiného jazyka než českého, přiměřené příležitosti, zajišťující, aby dětem těchto československých občanů se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé bránit, aby neučinila povinným vyučování řeči české.
 V městech a okresech, v nichž je usedlý značný zlomek příslušníků československých, náležejících k menšinám náboženským nebo jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl na požitku a upotřebení částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných.

[...]a)         
 Čl. 14. Československo souhlasí s tím, že předpisy hlav I a II, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské neb jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Spojené státy americké, Říše britská, Francie, Itálie a Japonsko se zavazují neodepříti svého souhlasu takovým změnám oněch článků, které by v předepsané formě byla schválila většina Rady Společnosti národů.
 Československo souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátit pozornost Rady na hrozící neb již nastalé porušení kteréhokoliv z těchto závazků a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny, jaké se jí za daných okolností budou zdát vhodnými a účinnými.
 Československo souhlasí dále s tím, aby každý rozpor mínění, který by o právních neb skutkových otázkách, souvisejících s oněmi články, vznikl mezi vládou československou a kteroukoliv z čelných mocností spojeneckých a přidružených nebo kteroukoliv jinou mocností, jež je členem Rady Společnosti národů, byl pokládán, za spor rázu mezinárodního podle smyslu článku 14 smlouvy Společnosti národů. Vláda československá souhlasí, aby každý takový spor, bude-li to žádati druhá strana, byl vznesen na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, jehož rozhodnutí bude konečné a bude požívati téže moci a účinnosti jako rozhodnutí podle článku 13 oné smlouvy.

A. HAJN (red.), Problém ochrany menšin. Praha 1923, s. 237-240.
-----------------------------
a) vypuštěna hlava II (čl. 10 až 13), týkající se výlučně Podkarpatské Rusi.


2
1920, 29. února, Praha. – Zákon stanovující zásady jazykového práva v Československé republice.

 § 1  Jazyk československý jest státním, oficiálním jazykem republiky (čl. 7 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain-en-Laye 10. 9. 1919).
 Jest tedy zejména jazykem
 1. v němž s výhradou toho, co se ustanovuje v §§ 2. a 5., a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení,
 2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek,
 3. jehož používá branná moc při velení a jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem toho jazyka neznalým lze užíti také jeho jazyka mateřského,
 Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců, státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, ustaveny budou nařízením.
 § 2 O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
 Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.
 Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost jest na jediný okres, a to okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze omeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku stranu.
 Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě, jen v tomto jazyku vznésti.
 Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno.
 Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu ostatní podmínky odst. 2, podáno podle týchž zásad vyřízení i v jejím, popřípadě jen v jejím jazyku, pokud jest tento znám, jinak na její žádost.
 V okresech s národní menšinou podle odst. 2 použití jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jejich zevním označení také jazyka národní menšiny.
 § 3. Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati.
 Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání.
 Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.
 Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2.
 § 4. Užívajíce jazyka státního, oficiálního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku království a zemím na říšské radě zastoupeným nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla česky, na Slovensku zpravidla slovensky.
 Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání. 
 § 5. Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské).
 § 6. Sněmu, jenž bude zřízen pro Podkarpatskou Rus, vyhrazeno jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10 smlouvy St. Germainské).
 Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.
 § 7. Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných, vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy oddělené od věcí, ve které vzešly.
 § 8. Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3.),jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody, než jest soudní okres anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.
 V nařízení buďtež obsaženy také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tom kterém soudu, úřadu nebo orgánu ve smyslu tohoto zákona se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by z neznalosti vzejíti mohly.
 Nařízení mohou také pro dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon tento nabude účinnosti, připuštěny býti výjimky z jeho ustanovení potřebné v zájmu nerušené správy.
 Konečně obsahuje nařízení jako předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšného jeho provedení.
 § 9. Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jím zrušují se všechny předpisy jazykové. jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
 Výkonem tohoto zákona pověřují se všichni ministři.

Sbírka zákonů a nařízení, 1920, č. 122/20.
A. HAJN (red.), Problém ochrany menšin, Praha 1923, s. 261-263.


3
1937, 20. února, Praha. – Programové prohlášení československé vlády o národnostním programu schválené jako odpověď na memorandum německých aktivistických stran.

 V dobré snaze trvale přispívati ke vzájemnému porozumění v národnostních vztazích republiky a k odstranění všeho, co by mohlo obyvatelstvo státu na této křižovatce národnostních zájmů ve střední Evropě vzdalovati, prozkoumala československá vláda nynější stav menšinové politiky v ČSR a navazujíc na tradici čs. demokratické politiky menšinové, stanovila její další směrnice. Zcela zvláštní pozornost věnuje vláda hospodářské situaci krajů, postižených světovou krizí některých odvětví průmyslové výroby. Shodou okolností jsou tyto kraje obydleny převážně našimi spoluobčany jazyka německého. V té skutečnosti, že velká většina státních záruk, poskytovaných výrobě průmyslové, byla povolena podnikům německým, jest důkaz, že nemůže býti nic neloajálnějšího, než viniti vládu z nedostatku péče o německé hospodářství. Vláda investuje do veřejných prací a staveb ve všech oblastech státu stejnoměrně podle potřeby a bude dbáti o to, aby všude, tedy také v územích obydlených Němci, zaměstnáváni byli v prvé řadě podnikatelé a dělníci místní. Zadávajícím centrálním úřadům  ukládá se přísný dozor nad všemi jim podřízenými orgány také v tom smyslu, aby v této zásadě hospodářské spravedlnosti v plném rozsahu bylo činěno zadost. Vláda zvláště upozorňuje všechny orgány na osobní odpovědnost za plnění této konstrukce a upozorňuje na důsledky, jež by plynuly z pomíjení tohoto služebného příkazu.
 Vláda bude přihlížeti při provádění opatření sociální péče a sociálních zdravotních opatření nejen k počtu obyvatelstva, nýbrž i k výši nezaměstnanosti v jednotlivých obvodech. V oblasti sociální péče o mládež bude vláda dbáti - jako dosud - toho, aby řízením péče o mládež byli pověřováni příslušníci vlastního národa a vynasnaží se, aby instituce péče o mládež byly zabezpečeny a dále budovány. Při příjímání sil do státních služeb stanovila ústavní ČSR v druhém odstavci par. 128 základní směrnice, když prohlásila, že rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu Republiky československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby k úřadům a hodnostem. Vedle této ústavní zásady přiznává vláda stejně trvalou platnost zásadě, jíž pokládá jednak za svou a jež jest zároveň zásadou, přijatou mezinárodními příslušnými činiteli, že totiž bezpodmínečná loajalita ke státu jest samozřejmým předpokladem práva národních menšin.
 Vláda může objektivně konstatovati, že se čím dále tím plněji osvědčuje mravní síla československé státnosti také ve směru tvůrčí národnostní spolupráce. Tato skutečnost a pak stále se šířící znalost úředního jazyka umožňuje vládě činiti další krok v přijímání příslušníků národních menšin do státních služba míti v míře čím dále tím větší zřetel na zájmy nejen všeobecné kvalifikační a pak regionální, ale také na zájmy menšinové ve směru k spravedlivé úměrnosti. Jazykové potřeby národních menšin při jednání s veřejnými úřady a orgány jsou do nejzazší proveditelné míry zabezpečeny ústavním jazykovým zákonem.
 Vláda pokládá za samozřejmý příkaz politické mravnosti a moudrosti, aby zákony republiky byly bezvýhradně plněny na všech úsecích veřejné zprávy. K jazykovému nařízení o dopisování okresních a některých jiných úřadů s obcemi jejichž převážná většina je jednojazyčná, učinila vláda opatření, aby k přípisům osnovovaným v jazyku úředním, bez zvláštního dožádání a bezplatně přikládány byly překlady v jazyku národní menšiny obce. Vláda jest ochotna upraviti rozsah jazykových zkoušek podle skutečné potřeby se zřetelem k použití uchazeče ve veřejné službě a přispěti k vydání příslušných pomůcek. Vládní návrh státního rozpočtu bude projevem odhodlání československé vlády, že státní politika demokratického státu pokládá za svůj veliký politický a mravní úkol podporovati až do nejzazších svých finančních možností osvětu, jež je krásnou tradicí lidu českého a slovenského, stejně však, a to v duchu úměrnosti, osvětu svých spoluobčanů a národů jinojazyčných, tedy nejen Němců a Maďarů, ale všech národních menšin.
 Vláda bere v úvahu také spoluobčany národnosti polské. Nyní, když do naší menšinové politiky na této oblasti nezasahují žádné zahraniční vlivy, můžeme ve shodě se svými spoluobčany polského jazyka v duchu spravedlnosti a bratrství vyřešiti, co snad vyřešení vyžaduje. Ve školské organizaci je již zvlášť významně uplatněn zřetel ke kulturním potřebám jednotlivých národností a vláda se nikterak neuzavírá možnému dalšímu prohloubení v rámci dosavadní organizace.
 Kde se v samosprávě zjistí ze stanoviska zájmů národních nebo menšinových skupin závady, přičiní se vláda o jejich odstranění. Vláda důsledně setrvá na zásadách přísně spravedlivé politiky menšinové a bude je rozvíjet a přizpůsobovat zájmům státu a národnostních menšin.

Zahraniční politika 16, 1937, Kronika, s. 153-154.
Československá tisková kancelář, 20. 2. 1937.


4
1938, 12. dubna, Praha. – Zásady tzv. národnostního statutu připraveného vládou M. Hodži, jak byly zaslány československým vyslanectvím v Paříži, Londýně a Berlíně.

 Vláda se rozhodla k akci dosti dalekosáhlé v našich věcech menšinových. Učinila tak se zřetelem na vývoj v našem německém táboře, na události související s anšlusem, na řeči Hitlerovy o zahraničních Němcích, na projevy francouzské vlády o pomoci Československu pro případ útoku a konečně na řeči Chamberlainovy a Halifaxovy o ČSR. Dávám Vám o tom tuto předběžnou zprávu zatím k důvěrné informaci.
 1) Vláda a politické strany projednaly v dohodě s prezidentem republiky všecky minoritní problémy a rozhodly v poslední ministerské radě připravit zvláštní minoritní status, v němž by byla nově shrnuta všecka dosavadní práva a právní záruky našich menšin v logický a zaokrouhlený celek. Byla by k nim připojena řada nových ustanovení, jež by znamenala další značný krok k rozšíření práv našich minorit, speciálně Němců.
 2) V tom smyslu byl by připraven zákon o zabraňování denacionalizace, jenž by vyřešil také uspokojivě otázku zneužívání minoritních škol.
 3) Byl by doplněn zákon jazykový, aby přestaly všecky šikany a hledělo se všude k praktické potřebě a nikoli k věcem prestižním. Šlo by o státní podniky (pošty, železnice atd.), o výnosy ministerstev, o úřadování u úřadů okresních a úřadů centrálních.
 4) Byla by zaručena menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu.
 5) Byla by provedena úprava jmenování státních úředníků a zaměstnanců tak, aby menšiny v dohledné době docílily svou proporcionální kvótu početní. Dále by byla upravena otázka přesunu úředníků a zaměstnanců do německých a menšinových oblastí tak, aby vždy v německých a menšinových krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového. Byl by to kompromis pro požadovanou tzv. Selbstverwaltung u státních úřadů. V obcích, městech a okresech volená Selbstverwaltung existuje úplně, u úřadů státních byla by provedena do přijatelné míry pro vládu a československou většinu tím, že by do krajů těch byli jmenováni úředníci příslušných národností.
 6) Byla by provedena tzv. školská Selbstverwaltung. Stalo se to rozšířením kompetence zemských školních rad v Praze, Brně a Bratislavě, kde by byly vybudovány národnostní sekce plně podřízené a plně vedené úředníky příslušné národnosti a mající ve správě veškero školství obecné, měšťanské, střední i odborné. Byla by plně zajištěna příslušná kvóta škol jednotlivým národnostem, jakož i příslušná kvóta v celkovém rozpočtu ministerstva školství. V ministerstvu školství byli by ovšem také úředníci menšinových národností jako referenti, ale národnostní sekce by nebyly v ministerstvu zavedeny.
 7) Byla by učiněna opatření, aby zmizela politika píchání špendlíkem v četnictvu, policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách, tím že by byly zřízeny dočasně příslušné inspektoráty, které by důsledně odstraňovaly třenice jazykové a národnostní v úřadech, v úřadování, ve styku s obyvatelstvem a postupně vychovaly novou generaci byrokratickou.
 To jsou zatím hlavní linie. Věci ty budou zdokonaleny a doplněny. Ministerská rada rozhodla, aby statut byl v ministerstvech vnitra, spravedlnosti a unifikací rychle vypracován a aby se dále pokračovalo ve styku a v diskusi s německými stranami, s SdP i s německými sociálními demokraty, kteří nejsou sice ve vládě, ale ve vládní většině zůstávají.
 O dalších přípravách budete podrobně informován a zároveň zpraven, za jakých okolností bylo  by eventuálně třeba ve věcech těch učinit určitá oficiální sdělení u tamější vlády.

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, fond Telegramy odeslané 1938, č. 402-404. Kopie odeslaného telegramu, strojopis.
Československá zahraniční politika v roce 1938, Praha 2000, dok. č. 199, s. 314–315.


5
1939, srpen – říjen, Praha. – Pamětní spis o výměně obyvatelstva, sepsaný prof. Zdeňkem Peškou.

[…]a) Postavme si nejprve zásadní otázku, je-li taková výměna [obyvatelstva] doporučení hodna pro budoucí restituovaný stát československý? Je třeba přihlédnouti k těmto momentům:
1. Československo se musí za každou cenu zbaviti těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR.
2. Valná část Němců byla ochotna kdykoliv se státi nástrojem a slepým exponentem politiky Německé říše bez ohledu na zájmy našeho státu, ba dokonce bez ohledu na své vlastní zájmy. Veliký počet Němců v ČSR, na něž vcelku nebylo možno spoléhati a kteří v okamžiku krize byli nebezpečenstvím, ochromoval zdravý vývoj parlamentarismu. Naše vláda byla v podstatě koalicí, která v neposlední řadě děkovala za svou soudržnost nemožnosti plně se opřít o Němce (i když byli ve vládě) a tím pozbývala pružnosti a přizpůsobivosti, nezbytných to atributů právě parlamentární vlády.
3. Mnozí Němci těžili vydatně ze situace po 15. III. 1939 a získali osobní, namnoze i majetkové výhody. Tyto výhody jim ovšem budou odňaty a oni potrestáni. Ponechají-li se však uvnitř státu, budou trvale nespokojeným elementem, který bude stále státu vytýkat své „ožebračení“.
4. Německý element, zejména buržoazie v Čechách, svou omezeností, povýšeností a úmyslným uzavíráním se českým vlivům opustil svou historickou úlohu spojky a prostředníka obou kultur a stal se překážkou sblížení česko-německého. Je v zájmu dobrého soužití obou národů i států, aby právě tento element byl pokud možno restringován.
5. Německo neustálým podněcováním dostalo německé občany ČSR do situace, ve které by se nebyli nikdy ocitli, jsouce ponecháni sami sobě. Má tedy Německo těžkou morální odpovědnost za tyto osoby a jest povinno při nové úpravě poměrů se o ně postarati.
Z těchto bodů plyne jasně, že by bylo vhodno počítat s většími přesuny obyvatelstva německého. Naproti tomu jest celkem menší počet Čechů a Slováků, usedlých v německých zemích. Bylo by možno počítat s repatriací vídeňské menšiny, případně s českým rolnickým obyvatelstvem Dolních Rakous, dále s menšinami, usedlými v jednotlivých německých a rakouských městech. Bylo by tedy vhodné tento počet učiniti pokud možno vysokým, aby nedošlo k poruchám hospodářského rázu vylidněním určitých krajů a tím k ochuzení celého státu. I tak by přesun měl převážnou měrou ráz jednostrannosti. Což by však nemusilo být na závadu. Dosud provedené přesuny - řecko-bulharský a zejména řecko-turecký - i když formálně oboustranné, svým čistým efektem byly značně jednostranné. […]b)

Archiv Ústavu T. G. Masaryka Praha, f. 38 (Vladimír Klecanda), a. j. 192/1. Originál, strojopis.
Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945. Dokumenty, ed. J. Vondrová, Praha 1994, dok. č. 3, s. 21-22.
-----------------------------
a) Vynechána pasáž o výměně řecko-tureckého obyvatelstva.
b) Vynechána pasáž o možnostech realizace výměny obyvatelstva mezi Německem a Československem.



1941, 16. prosince, Londýn. – Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik  a Spojenými státy americkými.

 Prohlašuji podle paragrafu 64, odst. 1, bodu 3 ústavní listiny, že Československá republika je ve válečném stavu se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými, a že válečný stav mezi Československou republikou na jedné a Německem a Maďarskem na druhé straně trvá od chvíle, kdy vlády těchto států se dopustily násilných aktů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky.
V Londýně dne 16. prosince 1941.

Dr. Šrámek v.r.  Dr. Edvard Beneš v.r.

Úřední věstník československý, roč. III., č. 1, Londýn 1942.


7
1945, 19. května, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

K návrhu vlády ustanovuji:

§ 1
1. Jakékoliv majetkové převody a jakékoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.
2. Způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem prezidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem.

§ 2
1. Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.
2. Za majetek osob státně nespolehlivých se považuje též majetek těmito osobami převedený po 29. září 1938, leč by nabyvatel nebyl věděl o tom, že jde o takový majetek.

§ 3
1. Národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.

§ 4
Za osoby státně nespolehlivé jest považovat:
a) osoby národnosti německé nebo maďarské,
b) osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Za takové osoby jest například považovati členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mládeže, Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo-slovenské společnosti a jiných fašistických organizací podobné povahy.

§ 5
Za státně nespolehlivé osoby jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.

§ 6
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

§ 7
1. K zavedení národní správy jsou příslušny:
a) u podniků a ústavů peněžních okresní národní výbor,
b) u podniků báňských v revírech příslušný okresní národní výbor,
c) u podniků průmyslových, obchodních a jiných živnostenských
aa) při počtu zaměstnanců do 20 místní národní výbor,
bb) při počtu zaměstnanců do 21 okresní národní výbor,
Při určování počtu zaměstnanců rozhoduje normální provoz v roce 1943.
a) u zemědělských a lesních majetků:
aa) při výměře do 50 ha místní národní výbor,
bb) při výměře přes 50 ha okresní národní výbor,
e) u obytných domů a stavebních parcel místní národní výbor, převyšuje-li hodnota však         5 000 000 K, okresní národní výbor,
f) u veškerého ostatního majetku:
aa) při hodnotě do 500 000 K místní národní výbor,
bb) při hodnotě vyšší než 500 000 K okresní národní výbor.
2. V případě, že odhad hodnoty majetku (písm. e) a f), který se dává pod národní správu, jest sporný, určuje jeho hodnotu s konečnou platností orgán vyšší.
3. V obcích a okresech, kde byla nebo bude místo národního výboru jmenována správní komise, resp. správní komisař, patří zavedení národní správy do jejich příslušnosti.

§ 8
1. Rozhodnutí ve smyslu paragrafu 7 budiž vydáno u podniků, uvedených v paragrafu 7 písm. a), b), c), d), v dohodě se závodním výborem (závodní radou) nebo jinými zástupci zaměstnanců podniků. Nejde-li k dohodě, rozhodne orgán vyšší.
2. U zemědělských a lesních majetků, přesahujících 50 ha, budiž rozhodnutí vydáno též po slyšení příslušných místních  národních výborů.

§ 9
Hrozí-li nebezpečí z prodlení, zvláště jde-li o podnik opuštěný, nebo zasahují-li do majetku nebo podniku osoby státně nespolehlivé, jsou okresní národní výbory oprávněny i při jinaké příslušnosti jmenovati zatímního národního správce až do rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu paragrafu 7.

§ 10
1. Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, může po slyšení závodního výboru, vyžaduje-li toho veřejný zájem, změniti z moci úřední rozhodnutí okresního národního výboru nebo místního národního výboru o zavedení správy nebo o jmenování národních správců a učiniti jiná opatření.
2. Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, učiní též opatření k zavedení národní správy tam, kde okresní nebo místní národní výbor  tak neučinil nebo učiniti nemohl.

§ 11
Národní správa budiž zrušena, jakmile pominou důvody, pro které byla zavedena. Zruší ji orgán, který ji zavedl.

§ 12
1. Dočasnou národní správu jest zavésti do všech družstevních podniků a organizací (zemědělských, konzumních, peněžních atd.) Tato národní správa zajistí vedle řádného řízení podniku do 4 neděl provedení volby nového vedoucího orgánu.
2. Dočasnou národní správu zavádí místní národní výbor u družstev, jejichž působnost nepřesahuje místní obvod; okresní národní výbor u družstev, jejichž působnost přesahuje místní obvod, avšak nepřesahuje obvod okresu; u všech ostatních družstev Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada.
3. Před zavedením dočasné národní správy buďtež dle možnosti slyšeni členové družstva.
4. Dočasná národní správa se skončí, jakmile členstvo družstva si zvolí správu novou.

§ 13
Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, může ze závažných důvodů zavésti národní zprávu též do odborných, hospodářských, kulturních a zájmových organizací a ústavů.

§ 14
1. Rozhodnutí o zavedení a zrušení národní správy, o ustanovení a odvolání národních správců musí býti vydáno písemně.
2. Opis rozhodnutí jest doručiti Zemskému národnímu výboru, na Slovensku Slovenské národní radě.

§ 15
Na základě rozhodnutí podle paragrafu 14 provede z úřední moci:
a) u nemovitostí příslušný soud knihovní zápis poznámky národní správy v pozemkových knihách,
b) u horních oprávnění příslušný soud, resp. úřad zápis poznámky národní správy v horních knihách, resp. záznamech,
c)  u podniků ( závodů) zapsaných do obchodního (společenstevního), na Slovensku firemního rejstříku, příslušný soud zápis poznámky národní správy do rejstříku obchodního (společenstevního), na Slovensku firemního.

§ 16
1. Národním správcem má býti ustanovena pouze osoba s patřičným odbornými i praktickými znalostmi, mravně bezúhonná, státně spolehlivá.
2. Zpravidla nemá býti národním správcem ustanoven ani dlužník ani věřitel podniku (závodu) nebo majetkové podstaty, ledaže orgán příslušný podle paragrafu 7 důvodně rozhodne jinak.
3. Národní správa budiž zpravidla ustanovena ze schopných zaměstnanců dotyčného závodu.
4. Národním správcem nemůže býti jmenován člen  národního výboru podle paragrafu 7 příslušného.

§ 17
1. U menších majetků, u podniků drobných, u menších živnostenských provozoven a pod. může býti ustanoven jediný správce pro více podniků, resp. majetkových podstat.
2. Vyžaduje-li toho rozsah národní správy, může orgán podle paragrafu 7 příslušný ustanoviti za národního správce sbor až 5 členný, který řídí správu podle zásady většiny.

§ 18 a 19
[...]a)

§ 20
1. Právní jednání majitelů, držitelů a správců majetku, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná.
2. Dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků pod národní správou daných, jsou povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.

§ 21
Národní správce spravuje majetek pod národní správu daný a jest oprávněn a povinen učiniti všechna opatření, jichž v řádné správě jest zapotřebí. Jest povinen jednati s péčí řádného hospodáře a odpovídá za škodu, která by vzešla zanedbáním povinností.

§ 22
1. Národní správce jest povinen skládati o svém hospodářství účty orgánu podle paragrafu 7 příslušnému, ve lhůtách tímto orgánem určeným a podati kdykoliv potřebné nebo vyžádané zprávy a vysvětlení.
2. K opatření, která nenáleží k obyčejnému hospodaření, jakož i ke všem jednáním zvláštní důležitosti, k pronájmu nebo propachtování, k zápůjčkám, ke knihovnímu zatížení, k likvidaci a pod., potřebuje národní správce svolení orgánu podle paragrafu 7 příslušného.
3. Orgán podle paragrafu 7 příslušný dohlíží na to, jak národní správce hospodaří.
4. Národní správce jest povinen říditi se směrnicemi, které mu dal orgán podle paragrafu 7  příslušný, nebo nadřízený zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, resp. u podniků (závodů) působnosti celostátní příslušné resortní ministerstvo.

§ 23
Národní správce má nárok na náhradu hotových výdajů a na odměnu, jejíž výši určuje orgán podle paragrafu 7  příslušný. Náklady tyto jsou k tíži spravované podstaty.

§ 24
1. Majetek daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání  a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové perzekuce, budiž pokud nejde o osoby uvedené v paragrafu 4, vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům.
2. Také osoby, uvedené v paragrafu 4, odstavec a), pokud  jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně prokázati, že byli obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky.
3. O tom rozhoduje na žádost orgán příslušný podle paragrafu 7.
4. Ostatní zajištěný majetek zůstane pod národní správou, až do nové zákonodárné úpravy.

§ 25
1. Proti rozhodnutí místního národního výboru je přípustné odvolání k okresnímu národnímu výboru, který rozhoduje s konečnou platností.
2. Proti rozhodnutí okresního národního výboru jako prvé instance je přípustné odvolání  k Zemskému národnímu výboru, na Slovensku k Slovenské národní radě.
3. Odvolání nemá odkladného účinku.

§ 26
Nejde-li o čin přísněji trestaný, potrestá se za přečin trestem na svobodě 5 let a peněžitým trestem do 10 milionů korun, případně úplným nebo částečným zabráním majetku:
a) každý, kdo poruší nebo obejde ustanovení tohoto dekretu, zvláště ten, kdo ruší nebo znemožňuje oprávněnou činnost národního správce,
b) národní správce, poruší-li úmyslně nebo z hrubé neznalosti některou z povinností, uložených mu předcházejícími ustanoveními.

§ 27
Vláda se zmocňuje, aby zajistila finanční prostředky k zabezpečení chodu podniků (závodů), daných pod národní správu, jejichž provoz je nutný v zájmu hospodářského života.

§ 28
1. Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
2. Jeho  provedením se pověřuje vláda.

Dr. Edvard Beneš v. r., Zd. Fierlinger v. r.,  Gottwald  v. r., Šrámek  v. r., David v. r.,  Ján Ursíny v. r., Viliam Široký  v. r., Václav Nosek v. r., Dr. V. Šrobár  v. r., Pietor  v. r.,  Dr. H. Ripka  v. r, J. Ďuriš v. r., Dr. Šoltézs  v. r, Dr. Procházka v. r., Svoboda  v. r., Nejedlý  v. r, V. Kopecký  v. r,  gen. Hasal v. r., Frant. Hála v. r., J. Stránský v. r., V. Majer v. r., B. Laušman  v. r., Dr. Clementis  v. r.  též za J. Masaryka, gen. dr. Ferjenčík v. r., J. Lichner  v. r.

Sbírka zákonů a nařízení státu Československého, 1945, č. 4 z 23. 5. 1945, s. 4-10.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 12, s. 216-222.
-----------------------------
a) Vypuštěny paragrafy 18 a 19, obsahující slib a definující postavení  národního správce.


8
1945, 21. června, Praha. – Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z.

Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků, k návrhu vlády ustanovuji:

§ 1
1. S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví :
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války  v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
3. O tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.

§ 2
1. Za osoby národnosti německé nebo maďarské  jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby  německé nebo maďarské národnosti.
2. Výjimky z ustanovení odstavce 1 budou určeny zvláštním dekretem.

§ 3
1. Za zrádce a nepřátele Československé republiky jest považovati:
a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.
b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
2. O tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písmeno a), b), rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.

§ 4
Zemědělským majetkem (paragraf 1, odstavec 1) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité  příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

§ 5
1. Je-li zemědělský majetek, konfiskovaný podle paragrafu 1, v nájmu (pachtu), zrušují se všechny nájemní smlouvy. Je-li však nájemcem (pachtýřem) osoba, mající nárok na příděl půdy (paragraf 7, odst. 1), může jí býti ponecháno dosavadní užívání do konce hospodářského roku. Nebude-li pronajatý (propachtovaný) zemědělský majetek z jakýchkoliv důvodů přidělen, zaplatí nájemce (pachtýř), nájemné (pachtovné). Národnímu pozemkovému fondu (paragraf 6, odst. 1). Pokud konfiskací jsou dotčena fyzické nebo právnické osoby, jež nespadají pod paragraf 3, poskytne jim Národní pozemkový fond náhradu na návrh místního národního výboru za běžné náklady a investice.
2. Patronátní práva a povinnosti, váznoucí na zemědělských majetcích, konfiskovaných podle paragrafu 1, zanikají dnem konfiskace. V případech zvláštního zřetele hodných poskytne Národní pozemkový fond náhradu.
3. Otázka dluhů a nároků, váznoucích na konfiskovaných majetcích (paragraf 1), vyřeší se vládním nařízením. Platy, penze, daně a jiná běžná vydání hradí prozatím národní správce.

§ 6
1. Zemědělský majetek, konfiskovaný podle paragrafu 1, spravuje až do odevzdání přídělcům Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství, který se tímto zřizuje. Vláda se pověřuje vydati statut tohoto fondu.
2. Souvislé lesní plochy ve výměře nad 50 ha, konfiskované podle paragrafu 1, převezme stát. Pokud konfiskované lesní plochy není možno spojiti v souvislý celek se státní lesní půdou a pokud nepřesahují 100 ha, odevzdá je Národní pozemkový fond příslušnému národnímu výboru.

§ 7
1. Ze zemědělského majetku, spravovaného Národním pozemkovým fondem, bude se přidělovat půda do vlastnictví osob slovanské národnosti:
a) deputátníkovi a zemědělskému dělníkovi ve výměře až do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na jejich bonitu,
b) malozemědělci ve výměře doplňující jím dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
c) mnohočlenné zemědělské rodině ve výměře doplňující jí dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše až do 19 ha orné anebo až do 13 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
d) obcím a okresům k veřejným účelům,
e) stavebním, zemědělským a jiným družstvům, složeným z oprávněných uchazečů podle písm. a), b), c) a f).
f) dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům pro stavbu vlastního domu anebo zřízení zahrady ve výměře nejvýše do 0,5 ha.
2. V okresích s převážnou většinou obyvatelstva německé národnosti, není-li uchazečů české nebo jiné slovanské národnosti, kvalifikovaných podle odstavce 1, písm. a) až f), zůstává půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení.
3. lesní půda do 50 ha, resp. do 100 ha (paragraf 6, odst. 2) se může přiděliti obcím a lesním družstvům. Tato půda podléhá státnímu dozoru.
4. Konfiskované budovy, zařízení, sloužící vlastnímu zemědělskému nebo lesnímu hospodářství, závody zemědělského průmyslu, sady, památnosti, archivy apod., jakož i všechny konfiskované nemovitosti, pokud nebudou přiděleny veřejnoprávním subjektům, mohou se přiděliti do vlastnictví:
a) družstev, utvořených z oprávněných uchazečů za účelem společného užívání,
b) výjimečně jednotlivcům (přídělcům), uvedeným v odstavci 1, písm. a) až c).
5. O tom, zda konfiskovaný majetek se přidělí družstvům nebo jednotlivcům, se rozhodne obdobně podle paragrafu 9.
6. Přednostní právo na příděl mají osoby které se vyznamenaly a zasloužily v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové a deportovaní a jejich rodinní příslušníci i zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou. přednostní právo jest náležitě prokázati.

§ 8
Zciziti, pronajmouti nebo zatížiti majetek, přidělený podle paragrafu 7, lze jen s předcházejícím schválením Národního pozemkového fondu.

[...]a)

§ 10
1. Návrh na úhradu se má určiti podle výnosnosti, polohy, vzdálenosti a stavu obdělání půdy (hnojení, setba a sadba) a podle majetkových a rodinných poměrů přídělce a to:
a) nejméně ve výši hodnoty jedné průměrné roční úrody na navrhované výměře půdy,
b) nejvýše ve výši dvou průměrných ročních úrod na navrhované výměře půdy,
c) úhrada za přidělené budovy má se určiti ve výši 1 až 3 ročního nájemného přidělované budovy. Nájemné může v každém případě vyjádřeno v naturáliích.
2. Úhrada za přidělený živý a mrtvý inventář a jiná zařízení bude určena podle směrnic, které vypracují zemské národní výbory a schválí ministerstvo zemědělství.

[...]b)
§ 13
1. V úhradě určené podle paragrafu 10, zahrnuty jsou všechny výdaje a poplatky, spojené s konfiskací (paragraf 1), přidělením (paragraf 7) a knihovním převedením zkonfiskovaného majetku.
2. Zápis přídělu do pozemkových knih obstará Národní pozemkový fond na vlastní útraty.
3. Převody majetku podle tohoto dekretu jsou osvobozeny od poplatků a dávek.

§ 14
Tento dekret nabývá účinnosti v zemích České a Moravskoslezské dnem vyhlášení; provedou jej ministři zemědělství, financí, spravedlnosti, vnitra a výživy.

Dr. Beneš, v. r., Fierlinger v. r., Nosek v. r., Dr. Stránský v. r., Dr. Šrobár v. r., Ďuriš v. r., Majer v. r.

Sbírka zákonů a nařízení  státu Československého, 1945, č. 7 z 23. 6. 1945, s. 17-20.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 15, s. 276-281.
-----------------------------
a) Vypuštěn par. 9, zabývající se místními a okresními rolnickými komisemi
b) Vypuštěny par. 11 a 12, zabývají se splácením úhrady za příděl.


9
Praha. – Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

§ 1
1. Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti  německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.
2. Ostatní českoslovenští státní občané  národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
3. Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
4. Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

§ 2
1. Osobám, spadajícím pod ustanovení paragrafu 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.
2. Žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech uvedených v předchozím odstavci.
3. O zachování československého státního občanství příslušníků československých vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, rozhoduje  v nejkratší době z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany, Až do úředního rozhodnutí jest je považovati za československé státní občany.

§ 3
Osoby, které pozbyly československého státního občanství podle paragrafu 1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh Zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady ; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství.

§ 4
1. Pro účely tohoto dekretu se posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně.
2. Žádosti podle paragrafu 3, které podají manželky a nezletilé děti   československých státních občanů, jest posuzovati blahovolně. Až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za  československé státní občany.

§ 5
Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.

§ 6
Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení, provede jej ministr vnitra v dohodě s ministry zahraničních věcí a národní obrany.

Dr. Beneš v. r., Fierlinger v. r. Masaryk v.r., gen. Svoboda v. r., Nosek v. r.

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, 1945, č. 17 z 10. 8. 1945, s. 57-58.
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl I., Praha 1995, dok. č. 21, s. 345-346.


10
1945, 25. října, Praha. – Výňatek z dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

Část I.
Konfiskace nepřátelského majetku
§ 1
Vymezení konfiskovaného majetku

1. Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek movitý i nemovitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke  dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl a nebo ještě jest ve vlastnictví:
1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo
2. Osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo
3. Osob fyzických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (paragraf 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
2. Ustanovení odstavce 1, č. 3 platí i pro osoby právnické, pokud lze fyzickým osobám, které jsou jejich členy nebo podílníky na majetku nebo podniku (kapitálovým účastníkům), přičítati vinu na postupu orgánu zastupujícího právnickou osobu nebo pokud tyto osoby zanedbaly přiměřenou opatrnost při jeho volbě a dozoru naň.
3. Konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavcích 1 a 2 a byl v době rozhodné podle odstavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpovídalo zásadám slušnosti.
4. O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady paragrafu 33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady) může, a to i během řízení, převzíti vedení řízení a rozhodnouti v první stolici o věci. Rozhoduje-li takto v první stolici zemský národní výbor (na Slovensku  příslušný orgán Slovenské národní rady), lze se z jeho rozhodnutí odvolati k ministerstvu vnitra. Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.

§ 2
Výjimky z konfiskace a poskytnutí náhrady
1. Z konfiskace vyňata jest ta část movitého  majetku osob, uvedených v paragrafu 1, odst. 1, č. 2 a 3, jíž jest nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje). Podrobnosti o rozsahu tohoto majetku stanoví vláda nařízením.
2. Vláda může nařízením stanovit, že se majetek určitého okruhu osob, spadajících pod ustanovení paragrafu 1, vyjímá částečně nebo zcela z konfiskace.
3. konfiskaci nespoléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení paragrafu 1.
4. Při konfiskaci majetku osoby právnické přísluší poměrná náhrada osobám kapitálově v ní zúčastněných, pokud nespadají pod ustanovení paragrafu 1, odstavec 1 a 2. Podrobnosti upraví vláda nařízením.
5. Jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které pod ustanovení paragrafu 1 nespadají, a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý. Osobám nespadajícím pod paragraf 1 přísluší však náhrada ve věci stejného druhu a stejné hodnoty jako jejich podíl, a není-li to možno, v penězích.

Část II.
[...]a)

Část III
[...]b) 

Část IV.
Ustanovení společná a závěrečná
§ 15
Řízení před Fondy
Pro řízení před Fondy platí přiměřeně vládní nařízení č. 8 / 1928 Sb.

§ 16
Přechod nemovitostí a knihovních práv na stát
Přechod nemovitostí a knihovních práv, které nebudou přiděleny jiným osobám, na československý stát, zapíší knihovní soudy ve veřejných knihách na návrh příslušného Fondu, a pokud jde o majetek uvedený v paragrafu 18, na návrh ministerstva zdravotnictví s odvoláním na tento dekret.

§ 17
Poměr k majetku zemědělskému
tento dekret se nevztahuje na zemědělský majetek, pokud je konfiskován podle dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a podle obdobných předpisů, platných na Slovensku.

§ 18
Poměr k majetku lázeňskému, léčebným a ošetřovacím ústavům
1. Ustanovení části II. a III. se nevztahují:
1. na léčebné a ošetřovací ústavy;
2. na tento lázeňský majetek […]c)

§ 19
Ustanovení trestní
1. Kdo vědomě poruší některé ustanovení tohoto dekretu nebo nařízení podle něho vydaných, nebo kdo se dopustí pletich, jež jsou způsobilé rušiti konfiskaci nebo řádné přidělování konfiskovaného majetku, bude potrestán - bez újmy soudního stíhání - okresním národním výborem pro přestupek pokutou do 1 000 000 Kčs nebo vězením do jednoho roku nebo oběma těmito tresty. Pro případ nedobytnosti pokuty buď vyměřen náhradní trest vězení podle míry zavinění do 1 roku.
2. Přestupky uvedené v odstavci 1 se promlčují ve 3 letech.

§ 20
Spolupůsobení veřejných úřadů a orgánů
Všechny veřejné úřady a orgány jsou povinny na dožádání spolupůsobiti s Fondy národní  obnovy účinně je podporovati při výkonu jejich úkolů.

§ 21
Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

Dr. Beneš v. r., Fierlinger v. r., David,  v. r, Gottwald  v. r, Široký  v. r, Dr. Šrámek  v. r, Ursíny  v. r,   Masaryk v. r., gen. Svoboda  v. r, Dr. Ripka  v. r, Dr. Procházka v. r.,  Nosek v. r., Dr. Šrobár  v. r., Dr. Nejedlý  v. r., Dr. Stránský  v. r., Kopecký  v. r., Laušman  v. r., Ďuriš    v. r., Dr. Pietor  v. r., gen. Hasal  v. r., Hála  v. r., Dr. Šoltézs  v. r., Majer  v. r., Dr. Clementis  v. r., gen. dr. Ferjenčík  v. r., Lichner  v. r.

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, 1945, č. 48 z 30. 10. 1945, s. 248-254
Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty, díl II., Praha 1995, s. 848-858.
a) Vypuštěna pasáž týkající se tzv. Fondu národní obnovy
b) Vypuštěna pasáž týkající se rozdělování zkonfiskovaného majetku.
c) Vypuštěn výčet léčebných lázeňských zařízení.


11
1945, 21. prosince, Paříž.a) – Výňatek z dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.

D o h o d a
o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.

 Vlády Albánie, Spojených států amerických, Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Československa, Jihoafrické Unie a Jugoslávie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků, o nichž podle ustanovení, dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo o nichž bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále jen „německé reparace“), a hodlajíce zříditi Mezispojenecký reparační úřad a stanoviti spravedlivý postup při vrácení měnového zlata,

dohodly se takto:

Část I.
Německé reparace
Článek 1.
R e p a r a č n í   p o d í l y.
A. Německé reparace (s výjimkou prostředků, které budou přiděleny podle ustanovení článku 8 části I této dohody) se rozdělí na tyto kategorie:
 kategorie A, jež bude zahrnovati všechny druhy německých reparací vyjma ty, které jsou zahrnuty v kategorii B,
 kategorie B, zahrnující všechno průmyslové a jiné provozní zařízení odvezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu. […]a)  

Článek 6.
N ě m e c k ý   m a j e t e k   v   c i z i n ě
A. Každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví neb pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku). […]b)

 Schvaluji dohodu o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, která byla sjednána na reparační konferenci v Paříži dne 21. prosince 1945 a se kterou projevilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé souhlas dne 30. ledna 1946.c)
 Na Hradě pražském dne 17. května léta tisícího devítistého čtyřicátého šestého.
Prezident republiky Československé:
Dr. Edvard Beneš
Ministr zahraničních věcí:
J. Masaryk

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1947, č. 150, s. 761-802.
–––––––––––––––––––––––––––––
a) Datum a podpis dohody velmocí.
b) Vypuštěny pasáže týkající se přidělení podílu jednotlivým zemím a nakládání s reparacemi. Podíl Československa na celkových reparacích Německa činil 3% v kategorii A a 4,3% v kategorii B.
b) Vypuštěny pasáže týkající se zřízení Mezispojeneckého reparačního úřad a restituce měnového zlata.
c) Československo tuto dohodu podepsalo 27. února 1946.


12
1955, 3. února, Praha. – Prohlášení prezidenta Československé republiky A. Zápotockého o zastavení válečného stavu s Německem.

 Od chvíle, kdy Hitlerovské Německo se dopustilo útočných činů proti bezpečnosti, nezávislosti a územní celistvosti Československa, nastal mezi Československou republikou a Německem válečný stav.
 Československý lid prožil více než šest let okupace hitlerovským Německem a byl z fašistické poroby osvobozen vítězným bojem Sovětského svazu, který byl rozhodující sil protihitlerovské koalice.
 Po zkušenostech s německým militarismem národy Československa právem požadují, aby německá otázka byla vyřešena tak, aby bylo vyloučeno nebezpečí nového ohrožení mírumilovných národů a současně byl německému lidu zajištěn mírový a demokratický rozvoj.
 Cestu k tomu ukázala dohoda, uzavřená mezi čtyřmi velmocemi v roce 1945 v Postupimi, jejímž cílem bylo vytvořit jednotné Německo na demokratických a mírumilovných základech a uzavřít mírovou smlouvu s Německem.
 V rozporu s trvalým úsilím vlády Sovětského svazu znemožnily západní velmoci dosáhnout dohody o mírovém sjednocení Německa a uzavření mírové smlouvy s ním. Rozhodující překážkou na cestě mírového sjednocení Německa jsou pařížské dohody, směřující k remilitarizaci západního Německa a jeho zapojení jak do existujících, tak i do nově vytvářených agresivních seskupení.
 Maje na zřeteli, že se mezi Československou republikou a Německou demokratickou republikou rozvíjí všestranná spolupráce a stále více se upevňuje vzájemné porozumění a přátelství a že mezi oběma zeměmi není sporných a nevyřešených otázek,
 a vycházeje ze zájmů národů Československa na mírové spolupráci s celým Německem a na vytvoření dobrých sousedských vztahů, které by se staly trvalým základem mírového soužití národů Československa s veškerým německým lidem. prohlašuji na základě usnesení vlády:
 Válečný stav mezi Československou republikou a Německem se zastavuje.
 Mezi oběma zeměmi vstupují v platnost mírové vztahy .
 Zastavení válečného stavu s Německem nemění jeho mezinárodní závazky a nedotýká se práv a závazků vyplývajících pro Československou republiku z platných mezinárodních dohod čtyř velmocí o Německu, jakož i jiných mezinárodních aktů o Německu, jichž je Československá republika účastna.

Německá otázka 1945-1963. Dokumenty a materiály, Praha 1965, dok. č. 132, s. 397-398.


13
1965, 19. července, Vídeň. – Společný protokol o jednání delegací o majetkovém vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.

 V době od 12. do 19. července 1965 pokračovala ve Vídni jednání delegací o majetkovém vypořádání mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.
 Po projednání jednotlivých otázek se delegace dohodly takto:
 1) Okruh osob:
 Do rozsahu budoucí smlouvy budou zahrnuty nároky osob, které měly rakouské státní občanství k 27. dubnu 1945 a odvozují je z ustanovení § 1 lit. a) a b) zákona o převodu státního občanství BGBl. 59/45 ve znění BGBl. 276/49 a které budou mít rakouské státní občanství i v době podpisu budoucí smlouvy, jakož i právnických osob, které mají své sídlo v Rakousku a na které se obdobně vztahují shora uvedená kritéria. Totéž platí pro právní nástupce takových osob, pokud tito právní nástupci budou mít rakouskou státní příslušnost v době podpisu budoucí smlouvy.
 2) Do rozsahu smlouvy nebudou pojaty nároky osob, které neměly k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství a jejichž majetky, práva a zájmy byly československými opatřeními bez náhrady konfiskovány. Do smlouvy bude pojato výslovné ustanovení o tom, že tyto osoby jsou z rozsahu smlouvy vyjmuty. Za majetky, práva a zájmy takovýchto osob nebude v žádném případě vyplaceno odškodnění z plnění, které bude na základě smluvního vypořádání poskytnuto Československou socialistickou republikou.
 Rakouská republika nebude vůči Československé socialistické republice nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovýmto nároků žádnou podporu. Ve smluvní úpravě bude zahrnut výslovný závazek Rakouské republiky v tomto smyslu. Přitom se společně vycházelo z pojetí, že nároky na odškodnění za majetek konfiskovaný v Československé socialistické republice bez náhrady nemohou být uplatňovány vůči jiným právním subjektům, než vůči československému státu samotnému.
 K obavě vyjádřené československou stranou, že by okruh osob podle smlouvy vyloučený z odškodnění mohl před rakouskými soudy uplatňovat a prosadit vůči Československé socialistické republice nebo československým právním subjektům nároky na odškodnění za konfiskaci majetku bez náhrady, poukazuje rakouská strana na to
 a) že na základě stávajícího zákonného stavu soudy přísně dbají zásady imunity státu a že žaloby tohoto druhu proto nemají žádnou vyhlídku na úspěch. Potvrzuje to i skutečnost, že v posledních dvaceti letech ani jediná žaloba tohoto druhu neměla před soudem úspěch (viz čl. IX. uváděcího zákona k jurisdikční normě a rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ad 2: „Cizí stát zásadně nepodléhá tuzemské soudní pravomoci“, Manzsche Grosse Gesetzeausgabe, Stagel–Michlmayer 1960);
 b) že nároky na odškodnění na základě výše uvedené skutkové podstaty vůči jiným právním subjektům než vůči Československé socialistické republice samotné jsou bez výjimky odmítány, protože chybí jakákoliv souvislost s údajně způsobenou škodou;
 c) že nyní dosažené shodě mezi oběma stranami v podstatě odpovídá definice rakouského majetku uvedená v obou rozhodnutích Nejvyššího soudního dvora (Juristenzeitung, Evidenzblatt č. 115/60 a 44/65), podle nichž musí jít o majetek, který v době odnětí byl ve vlastnictví Rakušana;
 d) že rakouská vláda nebude vyvíjet žádnou iniciativu, která by měnila stávající jednoznačný zákonný stav, na němž soudní praxe spočívá.
 Při uzavření budoucí smlouvy budou prohlášení uvedená shora ad a) – d) rakouskou stranou znovu učiněna.
 3) O požadavku československé strany, aby z okruhu osob, který má být zahrnut do smlouvy, byly z vypořádání jednotlivé případy vyloučeny, nebylo dosaženo shody. Tato záležitost se vyhrazuje přednostnímu projednání při příštích jednáních.
 4) Obě strany zevrubně vyložily své názory k novele k zákonu o správcích, BGBl. č. 151/64. Spolkové ministerstvo zahraničních věcí odpoví na verbální nótu předanou vyslanectvím Československé socialistické republiky ve Vídni.
 Shora uvedené zásady budou oběma stranami předloženy příslušným místům ke schválení.
 Jednání mají po letních prázdninách co nejdříve pokračovat.
 Tento protokol byl vyhotoven v jazyce českém a německém, přičemž oba texty jsou autentické.
 Dáno ve Vídni dne 19. července 1965

Za československou delegaci:      Za rakouskou delegaci:
             P. Winkler

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.
–––––––––––––––––––––––––––––


14
1973, 11. prosince, Praha. – Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo z 11. prosince 1973.

 Československá socialistická republika a Spolková republika Německa, poučeny historií, že mír vyžaduje harmonické soužití národů Evropy,
 v pevné vůli jednou pro vždy skoncovat s neblahou minulostí ve svých vztazích, především v souvislosti s druhou světovou válkou, která přinesla nezměrné útrapy evropským národům, uznávající, že mnichovská dohoda z 29. září byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly,
 uvědomujíce si, že v obou zemích vyrostla nová generace která má právo na zajištěnou mírovou budoucnost, vedeny úmyslem vytvořit trvalé základy pro rozvoj dobrých sousedských vztahů, ve snaze upevnit mír a bezpečnost v Evropě,
 přesvědčeny, že mírová spolupráce na základě cílů a zásad Charty Organizace spojených národů odpovídá tužbám národů a zájmům míru ve světě, se dohodly takto:

Článek I
Československá socialistická republika a Spolková republika Německa považují mnichovskou dohodu z 29. září vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní.

Článek II
(1) Tato smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945. Vyňaty z tohoto jsou účinky opatření, které obě smluvní strany považují pro jejich neslučitelnost ze základními zásadami spravedlnosti za nulitní.
(2) Tato smlouva ponechává nedotčenou státní příslušnost žijících a zemřelých osob, která vyplývá z právního řádu každé z obou smluvních stran.
(3) Tato smlouva netvoří svými prohlášeními o mnichovské dohodě právní základnu pro materiální nároky Československé socialistické republiky a jejích fyzických a právnických osob.

Článek III
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa se řídí ve svých vzájemných vztazích i v otázkách bezpečnosti v Evropě a ve světě cíli a zásadami zakotvenými v Chartě Organizace spojených národů.
(2) V souladu s tím budou podle článku 1 a 2 Charty Organizace spojených národů řešit všechny své spory výlučně mírovými prostředky a vystříhají se hrozby silou nebo použití síly v otázkách, které se týkají evropské a světové bezpečnosti, jakož i ve svých vzájemných vztazích.

Článek IV
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa v souladu s výše uvedenými cíly a zásadami potvrzují neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu a vzájemně se zavazují neomezeně respektovat svou územní celistvost.
(2) Prohlašují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnosti.

Článek V
(1) Československá socialistická republika a Spolková republika Německa podniknou další kroky k širokému rozvoji svých vzájemných vztahů.
(1) Jsou zajedno v tom, že rozšíření jejich sousedské spolupráce v oblasti hospodářství. vědy, vědeckotechnických styků, kultury, ochrany prostředí, sportu, dopravy a jiných styků je v zájmu obou stran.

Článek VI
Tato smlouva podléhá ratifikaci a vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin, která má být provedena v Bonnu.

Na důkaz toho zmocněnci smluvních stran tuto Smlouvu podepsali.

Dáno v Praze dne 11. prosince 1973 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

Za              Za
Československou socialistickou republiku        Spolkovou republiku Německa
    L. Štrougal         W. Brandt
  B. Chňoupek       W. Scheel.


Dokumenty k československé zahraniční politice 1973, 12, s. 484-485.


15
1974, 19. prosince, Vídeň. – Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek.a)

 Československá socialistická republika a Rakouská republika, vedeny přáním vypořádat určité finanční a majetkoprávní otázky, dohodly se takto:
 
Článek 1
Československá socialistická republika vypořádá globálně a konečně nároky Rakouské republiky, jakož i nároky rakouských fyzických a právnických osob proti Československé socialistické republice, jakož i proti československým fyzickým a právnickým osobám, kteréžto nároky vznikly až do dne podpisu této smlouvy v důsledku podrobení rakouských majetků, práv a zájmů československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením.

Článek 2
 1) Rakouskými osobami ve smyslu této smlouvy jsou fyzické osoby, které měly rakouské státní občanství ke dni 27. dubna 1945 podle ustanovení § 1 zákona o převodu státního občanství StGBl. č. 59/45 ve znění BGBl. č. 276/49 a měly je také ke dni podpisu této smlouvy, jakož i právnické osoby, které měly k těmto rozhodným dnům své sídlo na území Rakouské republiky.
 2) Ustanovení odstavce 1) platí obdobně pro právní nástupce shora uvedených osob, jestliže tito právní zástupci měli ke dni podpisu této smlouvy buď jako fyzické osoby rakouské státní občanství nebo jako právnické osoby své sídlo na území Rakouské republiky.

Článek 3
 Globální vypořádání podle článku 1 smlouvy se stanoví takto:
 1) Československá socialistická republika se ke dni vstupu v platnost smlouvy zříká majetkoprávních nároků vůči Rakouské republice. Československá socialistická republika přenechává Rakouské republice dále k témuž dni svým jménem, jakož i jménem československých fyzických a právnických osob všechny majetky, práva a zájmy zmístněné v Rakouské republice, které jsou nárokovány podle československého právního názoru na podkladě československých konfiskačních, znárodňovacích nebo podobných opatření. Úprava nároků těchto československých fyzických a právnických osob je věcí Československé socialistické republiky.
 2) Československá socialistická republika zaplatí Rakouské republice částku jedné miliardy rakouských šilinků.

Článek 4
 1) Československá socialistická republika zaplatí částku uvedenou v článku 3 odst. 2) této smlouvy ročními, po sobě následujícími splátkami odštěpováním 4 1/2% šilinkové protihodnoty do Rakouské republiky jí vyváženého zboží, přičemž pro výpočet je třeba vždy použít výtěžků vývozů předcházejícího roku.
 2) Československá socialistická republika zajistí, že ode dne podpisu této smlouvy až do jejího vstupu v platnost bude v průběhu prvních tří měsíců každého roku následujícího po podpisu smlouvy poukázána na zvláštní zúročitelný účet Československé obchodní banky a. s. v Praze, který bude zřízen u Rakouské poštovní spořitelny ve Vídni, částka, vyplývající z odštěpování podle odst. 1). První roční splátka je však splatná během prvních tří měsíců po podpisu smlouvy.
 Částky zaplacení na tento účet, včetně naběhnuvších úroků, ale po odečtení vzniklých bankovních poplatků, budou dnem vstupu této smlouvy v platnost převedeny k volnému použití Rakouské republice na její účet u Rakouské poštovní spořitelny. Kdyby smlouva nevstoupila do dvou let po svém podpisu v platnost, budou částky zaplacené na tento účet včetně naběhnuvších úroků, ale po odečtení vzniklých bankovních poplatků, bezprostředně po uplynutí této lhůty dány k volnému použití Československé obchodní bance a. s. v Praze.
 3) Československá socialistická republika zajistí, že ode dne vstupu této smlouvy v platnost budou na účet Rakouské republiky u Rakouské Národní banky poukazovány v průběhu prvních tří měsíců každého kalendářního roku platby, vyplývající z odštěpování podle odst. 1) až do dosažení částky uvedené v článku 3 odst. 2) smlouvy, na kteroužto částku budou zúčtovány pouze platby vyplývající z odštěpování.
 4) O technickém provádění plateb se dohodnou příslušné banky smluvních stran.

Článek 5
 Po poskytnutí globálního vypořádání uvedeného v článku 3 smlouvy budou Československá socialistická republika, jakož i československé fyzické a právnické osoby osvobozeny v rozsahu uvedeném v příloze I této smlouvy od závazků vůči Rakouské republice a rakouským fyzickým i právnickým osobám, kteréžto závazky vznikly opatřeními uvedenými  v článku 1 smlouvy.

Článek 6
Rakouská republika nebude již proti Československé socialistické republice zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti Československé socialistické republice nebo československým fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku československých opatření uvedených v článku 1 smlouvy.

Článek 7
 Československá socialistická republika považuje za konečným způsobem vypořádané nároky. uvedené v článku 3 odst. 1) smlouvy, jakož i veřejnoprávní nároky a nároky československých osob, pokud tyto nároky souvisejí s majetky, právy a zájmy uvedenými v článku 1 smlouvy.

Článek 8
 Rozdělení globálního odškodnění uvedeného v článku 3 smlouvy je výlučnou záležitostí Rakouské republiky.

Článek 9
 Rakouská republika předá po zaplacení částky uvedené v článku 3 odst. 2) smlouvy Československé socialistické republice cenné papíry a listiny, jež osvědčovaly rakouské nároky podle této smlouvy. Nejsou-li takové cenné papíry a listiny k dispozici, může Rakouská republika místo nich předat jiné doklady, jimiž byly rakouské nároky osvědčovány.

Článek 10
 Československá socialistická republika poskytne Rakouské republice podle možnosti všechny potřebné informace k rozdělení globální částky.

Článek 11
 Tato smlouva se nevztahuje na nároky rakouských osob, pokud by vznikly v důsledku československých opatření po podpisu této smlouvy.

Článek 12
 Touto smlouvou nejsou dotčeny nároky z platných dohod o obchodním a platebním styku mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou.

Článek 13
 Smlouva vstoupí v platnost šedesátý den po dni, kdy si smluvní strany výměnou nót oznámí, že smlouva byla schválena podle jejich vnitrostátních předpisů.
 Na důkaz toho zplnomocněnci obou stran vyměnivše si plné moci smlouvu podepsali a opatřili ji pečetěmi.

 Dáno ve Vídni dne 19. prosince 1974 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

                      Za                       Za
Československou socialistickou     Rakouskou republiku
                republiku
     Ing. Bohuslav Chňoupek                  Bielka

Příloha I
 Touto smlouvou jsou vypořádány všechny rakouské majetky, práva a zájmy, jež byly podrobeny československým opatřením ve smyslu jejího článku 1 až do rozsahu, do něhož hodnota rozhodná pro daňové účely v jednotlivém případě (osoby či najetku) ke dni 8. května 1945 nepřesáhla 1 000 000 - vyjádřeno v československých korunách měnové jednotky  1945.

Příloha II
 Při stanovení splátek podle článku 4 smlouvy se shodně vycházelo z toho, že 4 1/2% hodnoty československých vývozů do Rakouské republiky odpovídají v roce 1974 157 milionům rakouských šilinků. Očekává se, že při předpokládaní intenzifikaci vzájemných vztahů výměna zboží v příštích letech poroste. Kdyby se však měly proti očekávání vývozy Československé socialistické republiky do Rakouské republiky tak snížit, že by ročně odštěpované částky poklesly pod 157 milionů rakouských šilinků, prohlašuje Československá socialistická republika svou připravenost nově jednat o zvýšení procentuelní sazby.

AMZV Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.
-----------------------------
a) U příležitosti podepsání smlouvy bylo vydáno toto oficiální komuniké: 
Ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuslav Chňoupek navštívil ve dnech 19.-20. prosince Rakouskou republiku na pozvání spolkové vlády Rakouské republiky. Za svého pobytu byl ministr Chňoupek přijat spolkovým prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem a spolkovým kancléřem Bruno Kreiským. Při setkání ministra Chňoupka se spolkovým ministrem zahraničí Erichem Bielkou-Kaltreuem se uskutečnila obšírná výměna názorů na rozvoj bilaterálních vztahů i na otázky mezinárodního vývoje, především na průběh konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. Oba ministři jsou tohoto názoru, že by bylo žádoucí. aby tato konference byla ukončena co nejdříve na nejvyšší úrovni. Bylo dohodnuto vyměňovat si pravidelně názory na takové problémy s cílem dosáhnout rozšiřování styků mezi ČSSR a Rakouskou republikou v politické, kulturní a smluvně-právní oblasti. jakož i spolupráce v otázkách mezinárodního charakteru. Výměna názorů byla velmi užitečná a konala se v otevřeném ovzduší. Oba ministři se na základě posouzení současného stavu vztahů mezi oběma zeměmi dohodli doporučit svým vládám povýšit vzájemná diplomatická zastoupení z vyslanectví na velvyslanectví, dále se shodli na tom, že doporučí vládám vytvořit smíšenou čs.-rakouskou komisi, která se bude zabývat otázkami vzájemných vztahů. Dne 19. prosince 1974 podepsali ministři zahraničních věcí ČSSR a Rakouské republiky Smlouvu mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vyřešení určitých finančních a majetkoprávních otázek. Ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuslav Chňoupek pozval spolkového ministra zahraniční Rakouské republiky Ericha Bielku-Kaltreue jménem vlády ČSSR na oficiální návštěvu ČSSR. Pozvání bylo s díky přijato, termín návštěvy bude dohodnut obvyklou cestou.
Dokumenty k československé zahraniční politice, 21, Praha 1974, č. 12.


16
1992, 27. února, Praha. – Smlouva mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

 Česká a Slovenská Federativní Republika a Spolková republika Německo
 rozhodnuty navázat na staleté plodné tradice společných dějin a na výsledky dosavadní spolupráce, jakož i postavit své vzájemné vztahy v duchu dobrého sousedství a přátelské spolupráce na základ zaměřený na budoucnost,
 vědomy si četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem,
 v pevné vůli skoncovat jednou provždy s použitím síly, bezprávím a odplatou bezpráví novou nespravedlností a společným úsilím překonat následky strastiplných kapitol společných dějin v tomto století,
 přesvědčeny, že naplnění touhy jejich národů po porozumění a usmíření významně přispívá k upevnění míru v Evropě, hluboce přesvědčeny o nutnosti definitivně překonat rozdělení Evropy a vytvořit spravedlivé a trvalé evropské mírové uspořádání, včetně kooperativních struktur bezpečnosti,
 Vědomy si společné odpovědnosti, jakožto sousedé ve středu Evropy, za vybudování nové Evropy, spojené společným dědictvím a společnými hodnotami,
 uznávajíce skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat,
 potvrzujíce Smlouvu ze dne 11. prosince 1973 o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa také ohledně nulity mnichovské dohody z 29. září 1938,
 majíce na paměti významný přínos, který znamenají demokratické přeměny v České a Slovenské Federativní Republice a završení sjednocení Německa pro sjednocenou demokratickou Evropu,
 oceňujíce Smlouvu ze dne 12. září 1990 o konečném uspořádání ve vztahu k Německu,
 vědomy si významu, který má členství Spolkové republiky Německo v Evropském společenství a zintenzivnění spolupráce mezi Evropskými společenstvími a Českou a Slovenskou Federativní republikou pro jejich budoucí vztahy, a oceňujíce členství obou států v Radě Evropy,
 majíce na paměti tvůrčí přínos svých národů ke společnému kulturnímu dědictví Evropy a hluboké vzájemné obohacování svých kultur, jakož i význam kulturní výměny pro vzájemné porozumění,
 přesvědčeny, že mladé generaci připadne zvláštní úloha v novém utváření vztahů a spolupráci mezi jejich národy, se dohodly takto:

Článek 1
(1) Smluvní strany budou utvářet své vztahy v duchu dobrého sousedství a přátelství. Budou usilovat o rozsáhlou mírovou a partnerskou spolupráci ve všech oblastech. Budou dále rozšiřovat a prohlubovat dialog v ovzduší vzájemné důvěry.
 (2) Budou usilovat o vytvoření takové Evropy, v níž budou respektována lidská práva a základní svobody, jakož i zásady demokracie a právního státu, a v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňování hospodářských a sociálních rozdílů.
 
Článek 2
 Smluvní strany se při utváření svých vztahů a v otázkách míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě a ve světě budou řídit zejména těmito zásadami:
 Nejvyšším cílem jejich politiky je zachovat a upevňovat mír, jakož i účinně zabraňovat ozbrojeným konfliktům a všem druhům válek.
 Těžiště jejich politiky je člověk, jeho důstojnost a práva, starost o přežití lidstva a zachování životního prostředí.
 Jednají v souladu s mezinárodním právem, zejména s Chartou Organizace spojených národů, a své mezinárodně právní závazky plní svědomitě a v dobré víře. Řídí se helsinským Závěrečným aktem ze dne 1. srpna 1975 a později přijatými dokumenty Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zejména Pařížskou chartou pro novou Evropu ze dne 21. listopadu 1990.
 Vzájemně respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšování do vnitřních záležitosti a zásadu hrozby silou nebo použití síly.
 Potvrzují právo všech národů určovat svůj osud svobodně a bez vnějšího vměšování a uspořádat svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní rozvoj podle vlastního přání.

Článek 3
(1) Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.
 (2) Zavazují se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany.
 (3) Uzavřou smlouvu o zjištění průběhu, upřesnění, vyměření, vyznačení a udržování společných státních hranic na základě společné kartografické dokumentace, jakož i zřízení stálé smíšení hraniční komise.

Článek 4
 (1) Smluvní strany potvrzují, že se zdrží hrozby silou nebo použití síly namířené proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhé Smluvní strany nebo jakýmkoliv jiným způsobem neslučitelné s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů nebo helsinským Závěrečným aktem.
 (2) Všechny své spory budou řešit výlučně mírovými prostředky a nikdy nepoužijí zbraně s výjimkou individuální nebo kolektivní sebeobrany. Nikdy a za žádných okolností nepoužijí proti sobě ozbrojené síly jako první.

Článek 5
 (1) Smluvní strany budou podporovat proces bezpečnosti a spolupráce v Evropě na základě helsinského Závěrečného aktu a následujících dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zejména Pařížské charty pro novou Evropu, a budou jej za spolupůsobení všech členských států dále posilovat a rozvíjet, zvláště využíváním a vhodným rozšiřováním nově vytvořených institucí.
 (2) Cíle těchto stran je upevňování míru, stability a bezpečnosti a sjednocování Evropy v jednotný prostor lidských práv, demokracie a právního státu.

Článek 6
 Smluvní strany budou všestranně napomáhat upevňování bezpečnosti a vytváření celoevropských kooperativních bezpečnostních struktur. Za tímto účelem budou podporovat zřizování a činnost stálých institucí a orgánů. Budou zejména spolupracovat při využívání nových možností pro společné úsilí v oblasti bezpečnosti.

Článek 7
 V případě, že vznikne situace, která podle mínění jedné ze Smluvních stran představuje ohrožení nebo porušení míru nebo může vyvolat nebezpečné mezinárodní komplikace, budou obě Smluvní strany spolupracovat v rámci KBSE, jakož i OSN. Naváží spolu neprodleně spojení a budou usilovat o koordinaci svých pozic a docílení shody o opatřeních vhodných ke zlepšení nebo zvládnutí situace.

Článek 8
 Smluvní strany se budou zasazovat o to, aby byly cestou závažných a účinně kontrolovatelných dohod sníženy stavy ozbrojených sil a výzbroje na co možná nejnižší úroveň dostatečnou pro obranu, avšak neumožňující útok. Budou se také společně zasazovat o mnohostranné a dvoustranné rozšiřování opatření k posílení důvěry a stability, jakož i jiných politických opatření kontroly zbrojení, která upevňují stabilitu a důvěru a povedou k větší otevřenosti.

Článek 9
 Smluvní strany se shodují v tom, že proces hospodářských přeměn zahájený v České a Slovenské Federativní Republice má být podporován mezinárodní spoluprací. Spolková republika Německo je připravena působit jak bilaterálně, tak i multilaterálně ve prospěch podpory hospodářského rozvoje v České a Slovenské Federativní Republice v rámci plně rozvinutého sociálního tržního hospodářství. Tím mají být také vytvořeny podmínky pro podstatné snížení rozdílů v hospodářském a sociálním rozvoji v Evropě.

Článek 10
 (1) Uzavřením dohody o přidružení mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Evropskými společenstvími, jeho členskými státy a Českou a Slovenskou Federativní Republikou základ pro politické a hospodářské zapojení České a Slovenské Federativní Republiky základ pro politické a hospodářské zapojení České a Slovenské Federativní Republiky do Evropských společenství.
 (2) Spolková republika Německo bude podporovat úsilí České a Slovenské Federativní Republiky o vytvoření podmínek pro její plné začleněné do Evropských společenství.

Článek 11
 (1) Smluvní strany budou pořádat pravidelné konzultace na různých úrovních s cílem zabezpečení dalšího rozvoje a prohloubení svých dvoustranných vztahů a koordinace stanovisek k mezinárodním otázkám.
 (2) Konzultace na úrovni předsedů vlád se budou konat tak často, jak bude zapotřebí, nejméně jednou ročně.
 (3) Ministři zahraničních věcí budou sledovat celkové provádění této Smlouvy. Alespoň jednou ročně se sejdou ke konzultacím. Vedoucí pracovníci obou ministerstev zahraničních věcí zodpovídající za politické, hospodářské a kulturní záležitosti se budou pravidelně scházet ke konzultacím alespoň jednou ročně.
 (4) Ostatní ministři, včetně ministrů obrany, budou pravidelně uskutečňovat konzultace. Totéž platí o vedoucích pracovnících jejich ministerstev. 
 (5) Již existující společné komise budou podle možnosti svou činnost zintenzivňovat. Nové smíšené komise budou vytvořeny podle potřeby na základě vzájemné dohody.

Článek 12
 Smluvní strany budou podporovat styky a výměnu zkušeností mezi parlamenty za účelem rozvoje dvoustranných vztahů a posílení spolupráce v Evropě.

Článek 13
 (1) Smluvní strany budou podporovat a usnadňovat spolupráci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou na straně jedné a zeměmi Spolkové republiky Německo na straně druhé, jakož i dvoustrannou a mnohostrannou spolupráci mezi regiony a jinými územními útvary, zejména v pohraničí.
 (2) Za tím účelem bude vytvořena Smíšená komise, jíž se zúčastní zejména představitelé regionálních a komunálních zastupitelstev v blízkosti hranic, jakož i nestátních organizací.
 (3) Podrobnosti této spolupráce, zejména složení a vytyčení úkolů Smíšené komise, budou upraveny zvláštní dohodou, vycházející z mezinárodních zkušeností, zejména z praxe Rady Evropy.
 (4) Smluvní strany budou napomáhat partnerské spolupráci a přímým stykům mezi městy a obcemi.

Článek 14
 Smluvní strany budou prohlubovat svou spolupráci v rámci mezinárodních organizací, zejména evropských. Budou si navzájem pomáhat při rozvíjení spolupráce s mezinárodními, zejména evropskými organizacemi a institucemi, jichž je jedna ze Smluvních stran členem, projeví-li o to zájem druhá Smluvní strana.

Článek 15
 (1) Smluvní strany budou nadále ve všech oblastech rozvíjet vzájemnou hospodářskou a finanční spolupráci. V rámci svého zákonodárství a svých závazků na základě mezinárodních smluv, včetně závazků Spolkové republiky Německo vyplývajících z jejího členství v Evropském společenství, budou fyzickým a právnickým osobám vytvářet nejpříznivější rámcové podmínky, zejména ve finanční, právní a organizační oblasti pro podnikatelskou a hospodářskou činnost.
 (2) Smluvní strany, s přihlédnutím ke svým oboustranným zájmům a ke spolupráci s dalšími státy, potvrzují svou ochotu spolupracovat v rámci multilaterálních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.
 (3) Smluvní strany budou napomáhat zejména rozvoji spolupráce k podpoře a vzájemné ochraně investic, jakož i průmyslové kooperace podniků při plném využití všech použitelných prostředků. Zvláštní pozornost budou věnovat spolupráci mezi menšími a středními firmami a podniky.
(4) Budou kromě toho podporovat a podstatně rozšiřovat spolupráci při přípravě k povolání a dalšímu vzdělávání odborníků a vedoucích hospodářských pracovníků.


Článek 16
 (1) Smluvní strany budou na základě uzavřených ujednání rozšiřovat spolupráci při využívání moderní vědy a techniky pro blaho lidí a pro zajištění míru.
 (2) Budou podporovat iniciativy vědců a výzkumných zařízení zaměřených k těmto cílům.
 (3) Budou usnadňovat přístup do archivů, knihoven, výzkumných ústavů a podobných zařízení.

Článek 17
 (1) Smluvní strany se shodují v tom, že preventivní obrana před nebezpečími, jež hrozí životnímu prostředí, a trvalé zachování přirozených základů života jsou nezbytnými předpoklady pro zdárný ekonomický a společenský rozvoj. Potvrzují svou odhodlanost pokračovat ve spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí na základě existujících ujednání a také ji dále smluvně rozšiřovat.
 (2) Zvláštní pozornost budou věnovat ochraně životního prostředí v pohraničních oblastech, jakož i ochraně životního prostředí přesahujícího hranice.
 (3) Dále se budou zasazovat o rozvíjení koordinovaných strategií mezinárodní a regionální ochrany životních prostředí, která si klade za cíl trvalý a pro životní prostředí přijatelný rozvoj v celé Evropě.
 (4) Budou si vzájemně poskytovat pomoc při katastrofách a těžkých nehodách.

Článek 18
 (1) Smluvní strany budou usilovat o rozšíření vzájemného dopravního spojení v letecké, železniční, námořní, říční a silniční, jakož i potrubní dopravě, s využitím nejmodernějších technologií.
 (2) V souladu se zásadami dobrého sousedství budou usilovat na společných hranicích o zřizování a výstavbu co největšího počtu hraničních přechodů pro železniční dopravu a pro pěší. Přitom budou mít také na zřeteli hlediska ochrany životního prostředí a místního plánování dopravy. 
 (3) Budou usilovat o zdokonalení a zrychlení celního a pasového odbavování, jakož i o další rozvíjení spolupráce celních a pasových orgánů.
 (4) Přijmou vhodná opatření za účelem podpory a usnadňování cestovního ruchu a turistiky.
 (5) Budou usilovat také o rozšíření, zlepšení a harmonizaci komunikačních spojení mezi oběma zeměmi s přihlédnutím k mezinárodnímu, zejména evropskému rozvoji v oblasti norem a technologií. To platí zejména pro telefonní a dálnopisní spojení, jakož i spojení pro elektronický přenos dat.

Článek 19
 Smluvní strany se shodují v tom, že ve sjednocující se Evropě je koordinace politiky územního plánování, zejména mezi bezprostředně sousedícími státy, nutná. Budou proto spolupracovat na všech úrovních při přípravě územních prognóz a územních plánů, zejména v otázkách, které svou povahou přesahují hranice států.

Článek 20
 (1) Smluvní strany plní minimálně politické závazky zakotvené v dokumentech KBSE, zejména v dokumentu Kodaňské schůzky o lidské dimenzi KBSE ze dne 29. června 1990, jako závazky právního charakteru.
 (2) Proto příslušníci německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice, to znamená osoby mající československé státní občanství, které mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo - jednotlivě nebo ve společenství  s jinými členy své skupiny - na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti, bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.
 (3) Příslušnost k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice je záležitostí osobního rozhodnutí každého člověka, které s sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.
 (4) Každý příslušník německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je v souladu s výše uvedenými ustanoveními povinen chovat se jako každý státní občan tak, že se řídí povinnostmi, které vyplývají ze zákonů tohoto státu.
 (5) Česká a Slovenská Federativní Republika umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů Spolkové republice Německo podporující opatření ve prospěch německé menšiny nebo jejích organizací. 

Článek 21
 (1) Osoby českého nebo slovenského původu ve Spolkové republice Německo mají právo - jednotlivě nebo ve společenství s jinými členy své skupiny - zachovávat a svobodně rozvíjet svou etnickou, kulturní, jazykovou a náboženskou svébytnost. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.
 (2) Využívání práv uvedených v odstavci 1 je záležitostí osobního rozhodnutí každého člověka, které s sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.
 (3) Spolková republika Německo umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů České a Slovenské Federativní Republice podporující opatření ve prospěch osob uvedených v odstavci 1 nebo jejich organizaci.

Článek 22
 (1) Smluvní strany budou, zejména na základě mezi nimi existujících dohod a programů, zintenzivňovat a rozšiřovat kulturní výměnu ve všech oblastech a na všech úrovních a tím současně přispívat k evropské kulturní identitě.
 (2) Existující Smíšená komise se bude v budoucnu scházet alespoň jednou ročně, aby přezkoumala stav kulturní výměny ve všech oblastech a dohodla se na dalších plánech.
 (3) Smluvní strany budou podporovat spolupráci mezi kulturními institucemi a organizacemi a uměleckými svazy, jakož i přímé styky mezi umělci obou zemí.
 
Článek 23
 Smluvní strany budou plně využívat dohodu o vzájemném zřizování a činnosti kulturních a informačních středisek pro všestrannou činnost těchto institucí.

Článek 24
 (1) Smluvní strany budou spolupracovat při udržování evropského kulturního dědictví a při péči o něj. Zvláštní pozornost budou věnovat péči o památky.
 (2) V duchu porozumění a usmíření budou uskutečňovat společné iniciativy v této oblasti.
 (3) Budou pečovat zejména o místa a kulturní památky nacházející se na jejich území, připomínající dějinné události, kulturní a vědecká díla a tradice druhé strany a umožní k nim svobodný a nerušený přístup. Uvedená místa a kulturní památky jsou zákonem chráněny.
 
Článek 25
 (1) Smluvní strany potvrzují svou ochotu umožňovat všem osobám, které o to projeví zájem, široký přístup k jazykům a kultuře druhé země a budou podporovat příslušné státní a soukromé instituce a iniciativy.
 (2) Vynaložit veškeré úsilí, aby rozšířily výuku jazyka druhé země na školách a jiných vzdělávacích institucích. Budou také podporovat podněty k zakládání škol, v nichž bude výuka prováděna v obou jazycích. Budou usilovat o to, aby na svých vysokých školách rozšiřovaly možnosti studia kultury, literatury a jazyků druhé země, to jest bohemistiky a slovakistiky, respektive germanistiky.
 (3) Budou spolupracovat při vysílání vysokoškolských lektorů, přípravě a dalším vzdělávání učitelů, jakož i při přípravě a poskytování učebních materiálů, včetně využívání televizní, rozhlasové, audiovizuální a počítačové techniky.
 
Článek 26
 (1) Smluvní strany budou prohlubovat spolupráci v oblasti školství. Budou rozšiřovat vysílání učitelů, jakož i výměnu žáků a učitelů, a podporovat navazování partnerských vztahů mezi školami.
 (2) Budou usilovat o značné rozšiřování vědecké spolupráce na všech úrovních a mezi příslušnými institucemi obou stran. Budou napomáhat bezprostřední spolupráci mezi vysokými školami a vědeckými výzkumnými zařízeními a nadále ji rozšiřovat, a to jak formou výměny studentů a vědeckých a pedagogických pracovníků, tak formou společných akcí.
 (3) Smluvní strany přikládají velký význam spolupráci při odborném vzdělávání a budou ji proto podstatně rozšiřovat a prohlubovat.

Článek 27
 Smluvní strany budou podporovat všechny aktivity přispívající ke společnému pochopení československo-německých dějin, především tohoto století. K tomu patří také práce společné komise historiků a nezávislých československo-německých konferencí o školních učebnicích.

Článek 28
 (1) Smluvní strany budou podporovat všestranné styky mezi svými občany, zejména jejich osobní setkání, která považují za nezbytný předpoklad pro vzájemné poznávání a prohloubení porozumění mezi jejich národy.
 (2) Budou podporovat úzkou spolupráci mezi politickými stranami, odbory, církvemi, náboženskými společenstvími, nadacemi, sportovními organizacemi, sociálními institucemi, organizacemi žen, organizacemi pro ochranu životního prostředí a jinými společenskými organizacemi a svazy.

Článek 29
 Smluvní strany jsou přesvědčeny o tom, že na vzájemném porozumění a aktivní účasti mladé generace do značné míry závisí budoucí uspořádání vzájemných vztahů. Z toho důvodu se budou zasazovat za všestranné a úzké kontakty české a slovenské mládeže s německou mládeží. Proto budou podporovat a napomáhat setkáním, výměně a spolupráci mládeže.

Článek 30
(1) Smluvní strany prohlašují, že československé a německé hroby nacházející se na jejich území budou stejným způsobem uctívány a chráněny; péče o ně bude umožněna.
 (2) Hroby československých, respektive německých obětí válek a panování násilí, nacházející se na jejich území, požívají právní ochrany a jsou zachovávány; jejich registrace a péče o ně bude umožněna.
 (3) Smluvní strany budou podporovat spolupráci mezi organizacemi příslušnými pro péči o tyto hroby.

Článek 31
 (1) Smluvní strany budou v souladu se svými právními předpisy a s přihlédnutím k příslušným mnohostranným smlouvám dále rozvíjet spolupráci při poskytování právní pomoci ve věcech občanských a trestních, jakož i správních. Ve prospěch svých občanů ji budou zjednodušovat a zintenzivňovat.
 (2) Budou spolupracovat v boji proti kriminalitě, zejména organizované zločinnosti, mezinárodnímu terorismu, nepovolenému vstupu či průjezdu osob a nedovolenému obchodu s narkotiky a uměleckými díly.

Článek 32
 (1) Smluvní strany budou rozšiřovat a prohlubovat spolupráci v oblasti sociálního zabezpečení, pracovní a sociální politiky.
 (2) Budou usilovat o co nejrozsáhlejší spolupráci v oblasti zdravotnictví. Zvláštní pozornost budou věnovat obraně proti nakažlivým chorobám a jiným nemocem.
 
Článek 33
 Tato Smlouva není namířena proti nikomu. Nedotýká se práv a závazků vyplývajících z platných dvoustranných a mnohostranných smluv uzavřených Smluvními stranami s jinými státy.

Článek 34
 Při odlišnostech v názoru na výklad a provádění této Smlouvy budou Smluvní strany, bez újmy na ustanovení článku 11, uplatňovat postup popsaný ve Zprávě o schůzce expertů KBSE v La Valletě o mírovém řešení sporů ze dne 8. února 1991.

Článek 35
 (1) Tato smlouva podléhá ratifikaci, ratifikační listiny budou vyměněny co možná nejdříve.
 (2) Tato Smlouva vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin.
 (3) Tato Smlouva platí po dobu deseti let. Poté se její platnost bude prodlužovat vždy o dalších pět let, pokud jedna ze Smluvních stran Smlouvu písemně nevypoví jeden rok před uplynutím příslušní doby platnosti.

 Na důkaz toho zmocněnci obou smluvních stran tuto smlouvu podepsali a opatřili je pečetěmi.
 Dáno v Praze dne 27. února 1992 ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

Za Českou a Slovenskou     Za Spolkovou republiku
Federativní republiku:     Německo:
       Václav Havel              Helmut Kohl

Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha, Archiv smluv. Originál, strojopis.


17
1997, 21. ledna, Praha. – Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo

majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,
oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že přitom nesmí docházet k novým křivdám,
vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je společném zájmu,
přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé do budoucnosti zaměřené usmíření společně prohlašují:

I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.
Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
 
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárnímu humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo.
Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranné zájmu.

VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců.
V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropským společenstvím a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možnosti výdělečné a podnikatelské činnosti dle čl. 45 této Dohody.
Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.

VII
Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 milionů DEM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 milionů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu.
Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, příhraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali obětmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.

VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné spolupráce česko-německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.

V Praze 21. ledna 1997.

Za vládu České republiky Za vládu Spolkové republiky               Německo

předseda vlády Václav Klaus         spolkový kancléř Dr. Helmuth Kohl

   ministr zahraničních věcí          Spolkový ministr zahraničí
          Josef Zieleniec                    Dr. Klaus Kinkel
         

V. KURAL (red.), Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha 1998, s. 206-209.