Dantovo peklo v Dachau

19.12.2005 00:00

V posledním období války byla situace v Dachau velmi zlá. Tábor byl přeplněn. V místnostech určených pro 54 vězňů jich bylo 300 až 500. Hygienická situace byla neúnosná a dávky jídla už nestačily k životu. V listopadu 1944 vypukla strašná epidemie skvrnitého tyfu, která byla živena hromadným příchodem zbídačelých lidí z evakuovaných táborů.


Od prosince 1944 do osvobození zahynulo 14 511 lidí. Ti, kteří přicházeli do Dachau s transporty smrti, vyprávěli o svých hrůzných zážitcích. Někteří esesmani naznačovali, že vězni konec války nepřežijí. V táboře rostly obavy. Na plantáži, v budově, kde po evakuaci z Berlína úřadoval šéf Hlavního úřadu hospodářské správy SS Osvald Pohl, jemuž podléhaly koncentrační tábory, nalezli čeští vězni roztrhaný dokument, který obsahoval text Himmlerova rozkazu z 18. dubna 1945, že žádný vězeň nesmí padnout živý do rukou nepřítele.
Dne 26. dubna byla zahájena evakuace. Z Dachau a z pobočného tábora Allachu bylo směrem do Alp vypraveno přes 10 tisíc vězňů. Ti byli 3. května v prostoru města Bad Tölz osvobozeni americkou armádou. Asi tisíc těch, kteří nebyli schopni pokračovat v chůzi, bylo zastřeleno nebo ubito pažbami pušek.
V neděli 29. dubna vyhlížel tábor příšerně. Před umrlčí komorou a na východní straně revírních baráků se nahromadilo několik set mrtvých. Hromady zemřelých před tyfovými baráky nikdo neuklízel. Krematorium bylo obloženo haldami mrtvol v různém stupni rozkladu a na vlečce v táboře SS stál vlak mrtvých z Buchenwaldu. Původně čítal 4500 vězňů ve čtyřiceti nákladních vagonech. Během cesty, která trvala 21 dní, většina
z nich zahynula hlady nebo byla zastřelena strážemi. Esesmani do rána z tábora zmizeli. Zůstala jen strážní jednotka vedená unter-sturmführerem Wickertem. Z každé strážní věže stále do tábora mířily dva těžké kulomety a osádky byly zesíleny z obvyklých dvou na 8–10 mužů.
Americký plukovník F. L. Sparks, velitel 3. praporu 157. pluku 45. pěší divize, který se svojí jednotkou postupoval na Mnichov, 29. dubna ráno dostal radiodepeši od velitele pluku s rozkazem, aby se zmocnil tábora. Protože dvě jeho roty už postupovaly na Mnichov, použil první rotu, kterou měl v záloze. Posílil ji o kulometný oddíl a sám převzal velení. Postupovaly podél železniční vlečky a kolem poledne dosáhly areálu tábora SS. Narazily na vlak z Buchenwaldu. Byly zděšeny. Ve stručné zprávě Sparks píše: „Když se podmračení vojáci rozvinovali do bojové sestavy k táboru, padlo jen pár slov.“
To, co objevovali při svém dalším postupu, zejména, když se dostali do prostoru krematoria, Sparks srovnává s Dantovým peklem a pokračuje:
„...několik příslušníků první roty, samí v boji zocelení veteráni, bylo silně rozrušeno. Někteří křičeli, zatím co ostatní zachvátila zuřivost. Až za půl hodiny jsem byl s to obnovit pořádek a disciplínu.“
V tomto rozpoložení Sparksovi vojáci zastřelili čtyři esesmany, kteří se jim vzdali poblíž vlaku mrtvých a dalších 14–16 zastřelili na uhelném dvoře vedle lazaretu SS. V objektech tábora SS, kde narazili na několik hnízd odporu, vzali několik set esesmanů do zajetí.
Rozkaz k obsazení tábora, o jehož přesném umístění nikdo nevěděl, dostala v noci také 42. pěší divize „Rainbow“ sedmé americké armády. Jednotky jejího levého křídla dopoledne obsadily město Dachau a po zjištění, že tábor leží nedaleko, se k němu vypravila průzkumná skupina pěti džípů vedených pěti štábními důstojníky v čele se zástupcem velitele divize brig. generálem H. Lindenem. K nim se připojily dva džípy žurnalistů.
V jednom byl dopisovatel armádního časopisu „Stars and Stripes“ Peter Furst a dopisovatelka „New York Herald Tribune“ Margueritte Higginsová. V druhém se vezl belgický novinář Paul Levy, který se chtěl v táboře setkat se svým přítelem Arturem Haulotem a fotograf R. Algoet. Levy se ve městě setkal s dvěma Francouzi, zřejmě uprchlými vězni, kteří znali cestu do tábora. Jednoho použili jako průvodce. Kolem 15. hodiny dorazila kolona k vlaku mrtvých a odtud se nejkratší cestou vydala k vězeňskému táboru. Na Eickeho náměstí narazila na tři muže s bílým praporem. Byli to delegát MČK Maurer, untersturmführer Wickert a jeho pobočník. Wickert informoval generála Lindena, že má úkol předat tábor americké armádě, že stráže na věžích mají držet v šachu na 32 tisíc pološílených vězňů, aby se nerozutekli, ale na Američany střílet nebudou.
Na osvobození KT Dachau se podílely jednotky 42. a 45. pěší divize 7. US armády, které později soupeřily o prvenství. Hlavní vojenskou sílu tvořila Sparksova rota. Linden sice k obsazení objektů přivolal dvě roty 72. divize, ale ty už do vlastního osvobození nezasáhly. Údaje obou stran jsou značně rozporuplné a někdy i protichůdné. Také v pamětech bývalých vězňů se setkáváme s různými verzemi, poznamenanými časovým odstupem a fantazií. Budu proto vycházet z několika vlastních zážitků, které se mi nezapomenutelně vštípily do paměti.
Odpoledne, když se už palba ozývala v bezprostřední blízkosti, odešel jsem do jedné z místností prvního administrativního baráku, odkud bylo z okna vidět na jourhaus a apelplac. Ozvala se palba kulometu, který byl umístěn někde proti jourhausu a ostřeloval vchod do tábora. Přiblížili se dva vězni s bílým prostěradlem. Podle věku a zkušeného počínání patrně interbrigadisté. Jeden si stoupl ke stěně jourhausu, druhý se mu vyšvihl na ramena, takže dosáhl na nezamřížované okno v prvním poschodí a s prostěradlem se vyhoupl dovnitř. Palba ustala. Za chvíli jsme spatřili amerického vojáka s puškou v ruce. Prošel od brány několik kroků, zůstal stát a poněkud rozpačitě se rozhlížel. Vzápětí se na apelplac vyhrnula lavina rozjásaných vězňů. Připojil jsem se k nim. Nejdříve Američana objímali a pak vyhazovali do vzduchu.
Z věže „B“ začal pálit kulomet a smrtelně zasáhl Poláka, který stál na střeše stojanu pro jízdní kola a mával polským praporkem nakresleným na archu papíru. Všichni utíkali směrem k barákům. Bylo asi 17.15 hodin.
Byl jsem svědkem, když Američané odzbrojovali osádky věží. Prováděla to malá skupinka asi čtyř nebo pěti vojáků postupně od věže „G“. Viděl jsem, jak do rohové věže mezi bunkrem a plantážemi vystoupil americký voják. Odsunul kulomet, puškou namířil na po zuby ozbrojenou osádku věže u vchodu na plantáž a vyzval ji, aby se vzdala. Esesmani sestupovali se zvednutýma rukama. Američané je zběžně prohlédli a poslali do týlu k jourhausu, kde byli bráni do zajetí. Jednomu po sestoupení sebral americký voják batoh plný kuřiva a přehodil jej vězňům za příkopem. Přitom se chytil elektrických drátů a nic se nestalo. Ohrada už byla bez proudu. Vězni přes ni počali prolézat a v opuštěných věžích se ozbrojovat. U další věže pomáhali Američanům při odzbrojování. Zajatci už nebyli posíláni k jourhausu, ale ponecháni se zvednutýma rukama u táborové zdi.
Vrátil jsem se na apelplac, kde se podle jásání a povyku něco dělo. Středem pozornosti byla skupinka čtyř Američanů, mezi nimi mladá hezká žena v uniformě a s přilbou na hlavě. Byla to Margueritte Higginsová spolu s Petrem Furstem a s pobočníkem generála Lindena poručíkem W. J. Cowlingem. Čtvrtý byl patrně řidič. M. Higginsová se stala legendární postavou. Téměř ve všech memoárech se dočteme, že prvním americkým vojákem, který do tábora vstoupil, byla žena. Také ona a ostatní členové skupinky nevěděli o intermezzu s prvním americkým vojákem a domnívali se, že prvenství mají oni. Je to však v rozporu s údaji M. Higginsové a W. J. Cowlinga, že při vstupu do tábora už ležela u brány mrtvola zastřeleného vězně.
Při odzbrojování věže „B“, která přišla na řadu poslední, Američané osádku postříleli. Údajně učinil některý z esesmanů podezřelý pohyb. Nebyl jsem u toho. Pamatuji se jen, že palba se pak ozvala i z jiných míst. Rozvášnění vězni a Američané postříleli odzbrojené vojáky stojící u táborové zdi. Pak jsem tato místa procházel. Vedle jednoho mrtvého ležela prostřelená vojenská knížka. Sebral jsem ji a zjistil, že to byl voják luftwaffe odvelený k SS před několika týdny. Skuteční esesmani včas utekli.
Když jsem se vracel ke svým pacientům, spatřil jsem skupinu žurnalistů u hromady mrtvol před umrlčí komorou. Bledá Margueritte Higginsová odvracela od té hrůzy hlavu. Na oddělení vládla i mezi těžkými pacienty nepopsatelně šťastná nálada.


Stanislav Zámečník