Daleko a přece blízko

09.01.2015 09:46

Daleko a přece blízko

 

V noci ze 16. na 17. listopadu 1939 ozbrojení němečtí vojáci vtrhli do pražských a brněnských vysokoškolských kolejí. Studenty sebrali a 1200 jich odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. Adolf Hitler a jeho pochopové usoudili, že Češi inteligenci nepotřebují. Z jejich pohledu logický postoj. Vždyť národ bez vzdělání se ovládá snáze.

Někteří ze studentů se z různých důvodů – byli na návštěvě, nežili na koleji apod. - onu noc zatčení vyhnuli a později uprchli za hranice. Vstoupili do vznikající československé zahraniční armády ve Francii, která později působila v Anglii. Utíkali přes Slovensko, Maďarsko, Blízký východ. Byla to dlouhá a strastiplná cesta, stejně jako působení v čs. zahraniční armádě. Za války se jim podařilo vyburcovat světové veřejné mínění natolik, že na nátlak mocností a významných osobností, nechal Hitler studenty z koncentráků postupně propouštět.

Nejen těmto událostem Jozef Leikert věnoval svou poslední knihu Daleko a přece blízko. Sedmnáctému listopadu 1939 a všemu, co je s ním spojeno, se systematicky věnuje léta. Lubor Zink jej dokonce označil za „dvorního historika“ studentů onoho černého pátku devětatřicátého.

Ti si na tomto známém autorovi literatury faktu zejména cení, že se kromě pravdivých reálií zajímá také o niterné pocity, které jimi zmítaly při útěku do neznáma, a také o to, co se jim za dlouhých bezesných nocí, daleko od blízkých a přátel, honilo hlavou. J. Leikert „pochopil, jak jsme toužili žít, porazit nepřítele a co nejdříve se vrátit do svobodné vlasti“, hodnotí jej L. Zink.

Potvrzením zmíněného autorského přístupu, dokreslujícího atmosféru oné doby a umožňujícího jí lépe porozumět, je například vzpomínka MUDr. Karla Macháčka na poválečné chvíle. V mysli zabloudil do jedné pražské restaurace, kde mu dali zadarmo snídani, protože ještě neměl české peníze. Vrchní mu tehdy řekl, že jeho „účtenkou je uniforma anglického vojáka a to, co učinil pro osvobození Československa v zahraničí“.

Čeští studenti spojení s tragickým listopadem roku 1939 se ve světě stali symbolem vzbuzujícím sympatie a zároveň odpor proti barbarství fašistů. Do té doby se totiž Německo tvářilo, že v násilně okupované zemi uprostřed Evropy je všechno v naprostém pořádku. Byť skutečnost byla jiná.

Jozef Leikert jim svou nejnovější prací vzdává poctu. Obrazně řečeno, klobouk smeká rovněž před statečnými českými vysokoškoláky, bojujícími v čs. zahraniční armádě. Ti pokládali za morální povinnost zastat se vlasti a bojovat za její osvobození.

Právě z jejich iniciativy byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Jediný mezinárodní svátek, vycházející z naší země. Svátek, který po listopadu 1989 zákonodárci z našeho kalendáře vymazali a o jehož obnovu Český svaz bojovníků za svobodu více jak deset let zatím marně usiluje.

Publikaci vydalo Naše vojsko. (Mašovická 202/8,142 00 Praha 4; tel.: 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu)

 

 

                                                                                                 Jana Vrzalová

 

Do rámečku

 

České vysoké školy měly být uzavřeny tři roky. Tak to alespoň hlásaly červené vyhlášky vylepené sedmnáctého listopadu 1939 po celé Praze. Nestalo se tak. Vysoké školy byly otevřeny až po válce. Vyplnila se slova K. H. Franka, který již dříve cynicky řekl: „Jestli válku vyhrajete, vysoké školy si otevřete sami, jestliže vyhraje Německo, nebude jich více potřeba, vám postačí školy obecné.“

 

                                                             J. Leikert, Daleko a přece blízko