ČSBS ke koncepci výstavy v Muzeu Ústí nad Labem

15.05.2012 14:16

Připomenout, že tu Němci byli doma, uvedla tisková mluvčí ČSBS v titulku článku v Národním Osvobození číslo 3, na str. 2 (vyšlo 1. února 2012).  V úvodu dodala: “ Do této stručné věty by se dal shrnout záměr zřídit v budově Muzea v Ústí nad Labem expozici o německy mluvících obyvatelích českých zemí. Tento úkol má na starosti Collegium Bohemicum, o. p. s., sídlící v již zmíněném městě.“ Samotný záměr expozici vytvořit vyvolal v uplynulém období mezi členy i nečleny ČSBS velkou diskusi. Únorový článek vyúsťuje v závěr: „Konečné stanovisko je pro nás zatím obtížné formulovat. Až bude v současnosti spíše heslovitě rozpracovaná koncepce mít podobu technického scénáře (veškeré doplňky včetně rozmístění exponátů a doprovodných textů), budeme moci zaujmout definitivní postoj.

A jaké jsou postoje ČSBS v době uzávěrky toho čísla Národního Osvobození. O mnohém napoví dopis prezidentu ČR Václavu Klausovi. Dopisy podobného ražení byly zaslány rovněž předsedovi Senátu Milanu Štěchovi a předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miroslavě Němcové. Současně otiskujeme Připomínky ČSBS ke koncepci výše jmenované výstavy.

 

Připomínky ČSBS ke koncepci výstavy
1. Německé osídlení

Výstava vychází z představy, že dané území bylo osídleno německy mluvícími obyvateli nepřetržitě od 13. století, což  je v rozporu s historickými výzkumy prof. Jana Kaprase, který výsledky své práce využil také jako expertní člen československé delegace při mírových smlouvách v roce 1919 a publikoval je např. ve své práci nazvané Přehled právních dějin zemí české Koruny (Praha 1921), nebo speciálně v Mapě poněmčování zemí Koruny české, (2. vydání 1919).

Na Ústecku ve Stadicích je památník vztahující se k bájnému Přemyslu Oráčovi jako symbolu české státnosti. Domníváme se, že ústecký region symbolizuje i tento aspekt českého státního práva, tj. ideu tradic české státnosti. Německé osídlení se uskutečňovalo v rámci české státnosti a bylo problémem loajality obyvatelstva k této státnosti.

Celá koncepce výstavní expozice je založena na scestné vizi tzv. německé kolonizace a kulturtrégrovství v naší zemi již od 13. století. Tomu ovšem odporují i samotné výsledky akademického vědeckého bádání.

Německá kolonizace byla dílem vládnoucí šlechty, byla jen částečná a účelová (hornictví a několik dalších oborů), nebyla souvislá. Celý středověk byly v tzv. německém osidlování velké hiáty - jak územní, tak časové. Popírá se vysoká vyspělost velkomoravské kultury a civilizace, jakoby neexistovalo východní křesťanství, doručené Konstantinem a Metodějem, jakoby všechny civilizační vymoženosti  nám přinášeli výhradně němečtí kolonisté. Uvedená koncepce odporuje vědeckým poznatkům našich historiků, archeologů i etnografů. Kolonizace, kterou i naše nejnověji vydané Dějiny českých zemí (Jan Randák a kolektiv, Praha 2011, Euromedia Group,s. 76-77) velmi správně rozlišují na kolonizaci vnitřní a vnější, nebyla ani jednolitá, ani soustavná - byla účelová, iniciovaná panovníky, vysokým klérem a šlechtou. Netvořila nic více, než specializované úseky našeho  jinak rozvinutého hospodářství.

Němci k nám nepřinesli výlučně ani kamennou architekturu, ani znalost rud, hornictví a slévačství, ani znalost sklářství ani jiné technologie vyspělého středověku, aniž by je již Slované neznali a neovládali. Teorie tzv.  germánských kulturtregrů jsou nepravdivé fabuláty. Je ovšem zbytečné rozebírat jednotlivé atributy vývoje osídlení našeho pohraničí. Koncepce výstavy se příčí české státoprávní ideji, vyjádřené v dílech profesorů Dvorského a Kaprase. Pohraniční území dnešní republiky historicky patřilo vždy k českému státnímu území a v jednotlivých dobách bylo dokonce širší.

Němci nikdy nevytvořili souvislé územní pásy ani v našem pohraničí, tím spíše ve vnitrozemí. Toto chtěli právě dokončit až nacisté za pomoci svých sudetských henleinovců. Autoři koncepce zapomněli na úřední termín III. reichu „Streudeutsche“ – „rozptýlení Němci“, který se používal do r.1940, kdy až poté, co bylo rozhodnuto, že protektorát bude navždy germanizován, se od něj upustilo. Používal se dokonce i v názvu nacistických organizací – „Kriegerkameradschaft – Streudeutsche“.

 

2. Rakousko-uherská nadvláda

Pozastavujeme se také nad líčením „Habsburského domova“ jako harmonické, rovnoprávné domoviny různých národů. Rovnoprávnost byla omezena na Němce, Rakušany a Maďary, ostatní národy - zejména slovanské - byly potlačovány a germanizovány.

Rovněž koncepce hlásající společný, jakýsi idylický „habsburský domov“ Čechů a Němců není historicky správná. Tato koncepce zcela vymazala dějinná fakta o porobě, které se Němci v tomto soužití dopustili na Češích, a to nejen po Bílé hoře, ale i v období od nástupu habsburské dynastie na český trůn. 

Neexistoval žádný pokojný a poklidný „habsburský domov“ ani pro Čechy, ani pro Moravany, ani pro Slezany. Neexistovalo žádné harmonické soužití Němců s Čechy. Bylo to neustálé potýkání o nadvládu a nadpráví. Německá nadvláda a nadpráví v českých zemích skončily až roku 1918 - a ihned tohoto roku se Němci postavili proti novému československému státu. Postavili se ČSR dokonce se zbraní v ruce - takzvanými Volkswehry. Němečtí poslanci rakouského sněmu vyhlásili nelegitimní odtržení čtyř „žup“ od ČSR a jejich iredenta musela být řešena mezinárodně politicky dohodou a vojensky v ČSR. Koncepce této expozice naprosto pominula všechny zločiny habsburské říše na Češích, počínaje potlačením stavovského povstání roku 1547 a později Bílou horou, přes potlačování selských povstání, až po rok 1848. Následovala léta 1860, 1867, a zvláště pak 1870-1871, kdy mocnář věrolomně nesplnil korunovační sliby a nezrovnoprávnil Korunu Českou v monarchii. Zůstalo neustále  nelegitimní germánsko-maďarské nadpráví. To vyústilo až ve válečné zločiny Habsburků na Češích v letech 1. světové války, které nejvíce reprezentovalo strašlivé řádění habsburského arcivévody Bedřicha, jež stálo  mnoho životů českých, moravských a slezských vlastenců.

         

3. Málo zdůrazněné aspekty výstavy
  • Není uveden postoj Československé republiky k německé menšině, i když z německé strany považovaný za nedostatečný. Tato menšina měla v ČSR zaručená práva shromažďovací a spolčovací, v letech 1926 do 1938 měla dokonce své ministry ve vládě, měla vlatní tisk, knižní nakladatelství, německé základní, střední i vysoké školství, na českých školách byla povinná výuka němčiny, byl uzákoněn německý úřední jazyk aj. V žádné jiné zemi v Evropě neměli Němci taková práva jako tehdy v ČSR, ani Německo neposkytovalo takový rozsah práv svým menšinám. 
  • Nedostatečně je vysvětleno postižení demokratické části německy mluvících obyvatel českých zemí po nástupu nacismu v Německu.
  • Není zmíněno povstání ozbrojených německých jednotek v září 1938, tehdejší zabíjení Čechů, Němců a příslušníků dalších národností německými civilisty  i ozbrojenci a rovněž zabíjení při transportech z koncentračních táborů na konci druhé světové války.
  • Nejsou dostatečně zdůrazněny plány a realita vyjádřená K. Henleinem  ve známém projevu ve Vídni, který byl hojně komentován v tehdejším německém i britském tisku, což rovněž ovlivnilo postoje britských expertů při úvahách o vystěhování německé menšiny. Zde již nešlo jen o loajalitu vůči českém státu, nýbrž o plány na vyhubení českého národa a germanizaci prostoru. Tato skutečnost byla verifikována  a předznamenána rovněž vyhlazením tradiční židovské menšiny ať již česko- nebo německo-jazyčné (viz práce česko-kanadského historika B. Čelovského). Takové plány vzniklé již před válkou v prostředí „sudetských Němců“ a připravované v době války nelze zlehčovat nebo obcházet, neboť s sebou přinesly konec soužití v poválečném období. V expozici musí být zřejmý rozdíl mezi vysídlením a fyzickou likvidací obyvatelstva, která postihla Židy a byla připravována pro Čechy. Není zmínky  o postavení československých občanů židovského etnika na odtrženém území, o křišťálové noci v listopadu 1939, vypálení synagog, např. v Liberci, K. Varech, Teplicích a mnohých dalších místech, o terorizování, rozkrádání majetku, věznění a deportacích, na nichž se v rozhodující míře podíleli německy mluvící obyvatelé bývalých českých zemí.
  • Není zmínky o postavení Čechů v odtrženém území po mnichovském diktátu, zrušení vyššího českého školství. Čech nemohl pracovat ve veřejném sektoru, byly zakázány české politické strany, až na jednu výjimku byly zakázány české noviny a časopisy. Češi byli vystěhováni ze svých domů a bytů a v říjnu 1938 vysídleni nebo podle německé terminologie vyhnání z odtrženého pohraničí. Tento úděl potkal až 160 tisíc Čechů, kteří zde museli zanechat téměř veškerý svůj majetek.
  • Koncepce výstavy neuvádí, že český stát byl také azylovou zemí pro německé obyvatelstvo v různém období. Bylo tomu přirozeně i naopak. Není zmínky o tom, že azylovou zemí bylo Československo pro uprchlíky před nacismem z Rakouska i Německa a chybí vztah německého obyvatelstva k těmto uprchlíkům.
  • V koncepci výstavy postrádáme vnitřní diferenciaci německého obyvatelstva a jeho postupný přechod k hitlerovskému nacismu.
  • Je třeba ukázat rovněž  na odpor převážné většiny Němců v ČSR k státnosti země, v níž žili a považovali ji za svůj domov včetně násilných akcí jak při vzniku ČSR po roce 1918, tak akce „Freikorpsu“ v roce 1938. Rovněž je třeba uvést excesy Němců, žijících na odtrženém území po bezpodmínečné kapitulaci Německa, zejména pokud jde o tzv. transporty smrti, které procházely tímto územím, o působení Wehrwolfu.
  • Chybí rovněž zmínka o politice Neuratha a dlouholetém využití německy mluvící šlechty ke germanizaci českého prostoru. I tyto skutečnosti ovlivnily poválečnou politiku. Také  v tomto ohledu by bylo užitečné přihlédnout k učebnici ústavního práva PF UK (V. Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, 2. díl, nakladatelství Leges,2011), kde je toto období zpracováno. V koncepci výstavy se sice uvádí, že bude věnována pozornost šlechtě, nikoliv však v jakém smyslu, protože i v této oblasti je nutná diferenciace.Nelze také pominout zmínku o době německé okupace 1939-1945, jako  plán na poněmčení, deportaci a likvidaci Čechů vyjádřený při nástupu R. Heydricha.
  • Měl by být rovněž vyjádřen současný postoj odsunutých Němců k  Čechům  a českému státu.

                                                                                                                                                                                                                            Vyšlo v čísle 10 (10. května 2012)