Co teď?

27.06.2013 18:04

Se zájmem jsem sledoval na stránkách NO diskusi zahájenou 2. ledna článkem Jak dál?  předsedy plk. Jaroslava Vodičky a také článkem plk. Pavla Vranského v NO z 30. ledna 2013. Jako zástupce organizace, která je kolektivním členem ČSBS i jako člen ČSBS (jsem jím i jako jednotlivec) bych se chtěl pokusit do této diskuse přispět svými úvahami.

 

Hned na začátku musím velmi ocenit iniciativu ČSBS, která vedla ke společnému vystoupení většího počtu občanských sdružení s cílem podpořit v přímé volbě prezidenta ČR Miloše Zemana. Důležité také je, že si všichni zúčastnění okamžitě uvědomili, že tato akce by neměla být naším posledním příspěvkem ve snaze ovlivnit nepříliš radostný stav české společnosti. Už tehdy jsme se dokázali shodnout na mantinelech, jimiž by další činnost měla být vymezena. Jsou obsaženy v konstatování, že ČSBS je organizace politická a nestranická. Stejnou zásadu si už v počátcích své existence vytýčil i náš Kruh občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a snad mohu předpokládat, že tomu tak je i v jiných občanských sdruženích.

 

Nejbližší událostí, která zásadním způsobem ovlivní další dění v naší zemi, budou volby, ať už řádné nebo (pravděpodobněji) předčasné do poslanecké sněmovny. Přirozeně je teď na místě otázka, můžeme-li jejich výsledek ovlivnit s ohledem na deklarovanou nestranickost. Samozřejmě nemůžeme v tom smyslu, že bychom se snažili o podporu konkrétní strany. O to také nejde, protože bychom se ani nemohli shodnout na tom, která politická strana by si takovou podporu zasloužila. Co ale určitě můžeme (a také bychom měli), je oslovit voliče, vyzvat je k větší zodpovědnosti, vysvětlovat, že demokracie nespočívá jen v právu volit, volič má i právo kontrolovat, plní-li jím zvolená strana to, co slibovala a co od ní volič očekával, když jí dal svůj hlas. Můžeme se pokusit pojmenovat závažné problémy, jež brání v rozkvětu naší země a vyžadují rozhodné řešení.

 

V první řadě je potřeba obnovit vzájemnou komunikaci mezi politickou reprezentací a občany. Stav, kdy politické strany potřebují občana jen jako voliče, který jim odevzdá svůj hlas a pak už je pro ně nezajímavý, je nadále neúnosný. Strany dnes představují uzavřená uskupení, která mezi sebe nikoho nechtějí a ani nepotřebují (leda s výjimkou  podivných sponzorů).  Aby tomu tak nebylo, měly by být financovány převážně z příspěvků svých členů, jejich výdaje by měly být značně nižší, zákony by neměly dovolovat v předvolebních bojích využívání nákladných billboardů, jejichž hesla bývají beze smyslu a voliče jen mystifikují a matou. Aby občané mohli využívat svých demokratických práv, musejí mít také právo na spolehlivé informace, média nemohou být soustředěna v jedněch rukou.

 

Za více než dvacet let svobody jsme sice dokázali vytvořit tržní systém, ale nevytvořili jsme k němu uspokojivý právní rámec. Dosud nemáme zákon o majetkových přiznáních, zákon o lichvě a další zákony, které by zabezpečovaly, aby náš kapitalismus neměl atributy kapitalismu mafiánského. Nemáme, bohužel, jasno ani v pohledu na naši minulost a naši předchůdci, kteří se před léty vášnivě přeli o smysl českých dějin, by dnes nevycházeli z údivu při pohledu na snahy o obnovu Mariánského sloupu, abych vybral alespoň nejkřiklavější příklad pokřiveného pohledu na minulost. Na závěr musím říci, že jsem odborníkem v informatice, nejsem ani právník ani ekonom ani historik, a ke splnění úkolu, který jsem se tady snažil naznačit, bude zřejmě nutné spojit úsilí nás všech.

 

                                                                                                                                                                                                 Jiří Prokop