Čísla, čísla, čísla…

11.07.2006 15:23


Před nedávnem byla literatura o nacistických koncentračních táborech obohacena o dvě nové publikace, které i po tak dlouhém časovém odstupu přinášejí dosud neznámá fakta a hlavně souhrnná čísla. Debórah Dworková a Robert Jan Van Pelt vydali obsáhlou práci pod názvem Osvětim od roku 1270 až do současnosti. Jicchak Arad dokončil knihu Belzec–Sobibor–Treblinka. Obě publikace byly přeloženy do češtiny. První (Osvětim) vydalo nakladatelství Argo v Praze 3, druhou, o vyhlazovacích táborech, nakladatelství BB/art.

Kniha o Osvětimi popisuje celou osvětimskou oblast od středověku až do roku 1945. Na prvních stránkách se čtenář dovídá o německém Drang nach Osten a o osudech kraje po dělení Polska koncem 18. století. Nakonec se Osvětim s okolím stala součástí Haliče, která byla až po závěru první světové války součástí rakousko-uherské monarchie. Po porážce Polska v září 1939 Osvětim trvale okupovalo Německo. V roce 1914 žilo ve městě 10 000 obyvatel, z toho polovina Židů. V roce 1940 tam nacisté zřídili otřesné zařízení, které se stalo největším vyhlazovacím koncentračním táborem. Nás zajímají konečná čísla o zmíněných místech hrůz, která v historii nemají obdoby: Kniha objektivně vyvrací dřívější dohady o počtu zavražděných. V roce 1983 dospěl francouzský historik G. Wellers na základě podrobného studia k následujícím závěrům:
Osvětimí prošlo celkem 1 613 445 osob, z toho 1 433 405 Židů. V tomto koncentračním táboře zahynulo 1 352 980 Židů a 86 685 nežidovských vězňů. Mezinárodní rada osvětimského tábora v roce 1990 zrušila v památníku tabuli s údajem o 4 milionech obětí. Jako lživá a vymyšlená jsou ovšem čísla ‚badatelů‘ o tom, že v Osvětimi zahynulo 500 tisíc nebo jen 356 tisíc lidí a o tom, že tam vůbec žádné plynové komory nebyly.

Druhá knížka Belzec–Sobibor–Treblinka má podtitulek vyhlazovací tábory akce Reinhard. Je otřesným shrnutím toho, jakých zločinů se nacisté zejména uprostřed druhé světové války dopustili v uvedených třech vyhlazovacích táborech, umístěných na území okupovaného Polska. Přínosem publikace je přetištění svědectví těch několika osob, které nepopsatelné hrůzy přežily. Mimo jiné je zde uvedeno svědectví českého vězně Richarda Glazara o přípravě a průběhu povstání v Treblince. Dosud neopublikované jsou podrobnosti o povstání v Sobiboru, kde účastníci povstání v uvedený den vylákali řadu esesmanů na ‚zkoušky do řemeslnických dílen a tam je sekerami pobili. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, ze Sobiboru uprchlo 300 ze 600 vzbouřenců.
Podkapitola o transportech z terezínského ghetta uvádí, že mezi březnem a červnem roku 1942 odsud odjelo třináct transportů, z nichž bylo v Sobiboru zavražděno 6000 a v Belzeci 7000 Židů. Do Treblinky odjelo v říjnu 1942 pět transportů s 8000 nešťastníky, z nich nepřežil nikdo. Treblinka se stala hrobem celkem 763 tisíc mužů, žen a dětí, Sobibor 600 tisíc. Statisíce deportovaných do koncentračního tábora Belzec – přežili jen dva lidé. Jedna z kapitol je věnována tomu, jak byli přijímáni místním polským obyvatelstvem ti nemnozí, jimž se podařilo uprchnout.
Otřesné jsou závěry: celkem vzato, místní obyvatelstvo s několika výjimkami uprchlíkům nepomáhalo. Antisemitismus, chamtivost a strach z německé odplaty k tomu přispívaly. Ale byli i takoví, kteří riskovali své životy a pomáhali. Šokující jsou rovněž údaje, jak po osvobození stovky zlatokopů rozrývaly půdu bývalých koncentračních táborů, aby našly cennosti a obohatily se.


Miloslav Moulis