„Chraňte se krveprolití!“ aneb Jan Pardus vypráví

29.12.2005 12:24

Ve svých starých písemnostech jsem dělal inventuru a našel jsem materiál „Vzpomínky Jana Parduse na zářijové události v r. 1938 v Habartově“. Ty jsem získal na podzim v roce 1946. Jiří John, Sokolov.


Jan Pardus vypovídá:
U bývalého četnictva jsem byl od roku 1930. Nejprve jsem sloužil v Oloví, to je nedaleko Habartova. V roce 1933 jsem přišel do bývalého Haberspirku. Byl jsem tehdy mladý a sloužil jsem rád. Haberspirk byla velmi
rušná stanice. Patřilo nám do obvodu několik obcí s počtem obyvatel asi 13 000. V Haberspirku bylo tehdy více jak 90 % německého obyvatelstva a podle voleb z května 1938 měla strana „Sudetendeutsche Heimatsfront (SdP) asi 85 % všech voličů. Něco málo bylo komunistů a sociál. demokratů. Henleinova strana byla tedy velmi silná a příslušníci byli velmi agilní.
Zvláště po vyhlášení Karlovarských bodů vládla mezi Henleinovci značná nenávist vůči všemu českému. Četnická stanice byla trnem v oku a už v roce 1937, když jsme byli ve služně a kasárna zůstala nestřežená, vytloukali nám okna. V dubnu 1938 jsme dostali anonymní, výhružný dopis, že budeme vyvražděni, jestliže Haberspirk neopustíme.
Dne 12. září 1938 v pozdních večerních hodinách, měl kancléř Hitler štvavou řeč vůči ČSR. To byl vlastně signál k nepokojům, daný z říše. Po Hitlerově řeči, kterou Henleinovci vyslechli na veřejném prostranství u bývalého obecního úřadu a pomníku padlých z I. světové války, chodili semknuti v průvodech po Haberspirku a křičeli „Lieber Fűhrer, macht uns frei von der Tschechoslowakei“, dále pak „Wir wollen Heim ins Reich“ a mnoho jiných podobných hesel. Po půlnoci se řev uklidnil. Do rána bylo jakž takž ticho, jen Henleinovské dvojice patrolovaly. Tehdy jsem měl službu se strážmistrem Křepelou a zjistili jsme v obci pět takových dvojic, které se před námi skrývaly. Na haberspirské poště měla službu moje manželka. Ráno Henleinovci žádali telefonické spojení s Doupovem, chtěli posilu 300 mužů. Manželka jejich rozhovor vyslechla. O chvíli později přišel na poštu Němec, nápadník druhé úřednice a pošeptal jí, že se chystá přepadení pošty a četnické stanice. Asi v té době oznámil nám telefonem bezirksschulungsleiter SdP (byl to obchodník, jenž bydlel poblíže obecního úřadu), že provedou průvod obcí a za pořádek že osobně ručí. Krátce na to přišel na stanici komunista Richard Kovařík, německé národnosti, co bydlel na Rádě a řekl nám, že Henleinovci vnikli na obecní úřad a vyvěsili prapor s hákovým křížem a starostu Bittnera zajistili, obsadili dále českou školu na Rádě a sociál.demokratický konzum. Starosta Bittner byl soc. dem., a byl oddán ČSR.
Těsně potom vnikli Henleinovci na poštovní úřad, když před jejich příchodem stačili listonoši ještě dveře uzamknout. Ti si ale výhružkami a násilím vynutili otevření, postavili všechny zaměstnance ke zdi a vynutili si předání služebních zbraní a mobilizačních rozkazů. Ordnery vedl Otto Plass. Ten bydlel na Kahru a byl úředníkem na dole Adolf a Žofie. Ve chvíli přepadení se rozřinčel telefon. Nikdo z ordnerů se v obsluze nevyznal, manželka tedy přiskočila a propojila četnickou stanici s okresním četnickým velitelstvím ve Falknově (Sokolov).
Otto Plass postřehl český hovor, spojení roztrhl, manželku dal vyvést před poštu, kde jí postavili ke zdi a hrozili, že ji zastřelí a mířili na ni pistolemi.
V tu dobu již bojové formace byly ustaveny, doly zastavily práci a vyučování na školách bylo zastaveno. Učitelé, školáci, ženy, zkrátka celý Haberspirk byl na nohách a v bojovém vzrušení. Pln hluku, nadávek na nás Čechy. Stěží se nám podařilo vrátit se na stanici.

Cestou se k nám připojila deputace tří funkcionářů – Schulg, místní vedoucí SdP, Ondřej Zährl a Otto Plass, ale šli i další ordnéři. Na stanici jich přišlo šest až osm. Dožadovali se, abychom složili zbraně. Tvrdili, že zdráhání je bezúčelné, neboť všechny úřady v Chebu, ve Falknově i jinde, jsou v jejich rukou a že říšsko-německá armáda již postupuje od hranic. Také nám říkali, odevzdáme-li zbraně dobrovolně, že se nikomu nic nestane a společně, že se bude hlídat v místnosti velitele stanice.
Během jednání přišly na prostranství před stanici další dva oddíly uniformovaných ordnerů. Jednotlivě vnikali dovnitř stanice, takže jsme museli krok za krokem couvat, jestliže jsme se chtěli vyhnout srážce, tak jak nám bylo nařízeno. Před tím jsem totiž přebíral asi v 8.30 hod. fonogram, který zněl: „V případě bude-li přepaden některý státní úřad, nebo i četnická stanice, zakročujte co nejliberálněji a chraňte se krveprolití.“ Do místnosti stanice se jich nacpalo snad 100, nebo i více, ostatní stáli na chodbě, na schodišti do I. patra. Jednání se stále více vyhrocovalo, křik byl stále větší, oni z neúspěchu byli nervózní, zbraně jsme jim dát nechtěli s tím, že jsme vojáci a chtěli jsme, aby nám přinesli písemný příkaz, od našich představených na velitelství ve Falknově. Vnikali ale do zadních místností, kam jsem předtím pověsil služební pušku stržm. Brože, který byl t.č. na léčení v nemocnici ve Falknově. V té místnosti bylo ještě dalších asi 5 pušek zamčených ve skříni. Byly to služební pušky pro potřebu SOS (Stráž obrany státu). Aby se těchto zbraní a střeliva nezmocnili, následoval jsem je a stržm. Křepela šel se mnou také do zadní místnosti.

V sousední místnosti, kde byl prap. Koukal a stržm. Přibek, nastal velký hluk a padl prvý výstřel. Stržm. Křepela mi přišel na pomoc a já na něj křičel – „Střílej!“ – on byl totiž volný, nikdo na něj neútočil. Křepela vypálil 3–4 rány otevřenými dveřmi do první místnosti, načež Plass, s druhým ordnerem, s útoky na mne přestali. Z kapsy vytáhl Plass pistoli, já ho však předešel, nemohu říci, zda-li jsem ho trefil. Prchl s druhým útočníkem přes kuchyni ze stanice. S Křepelou jsme stříleli do vzduchu a ordneři nestačili stanici opouštět, jak prchali. Za několik okamžiků přišel Přibek a povídá: „Jsem raněn a praporčík je mrtev.“ Vešel jsem do pokoje četníků a viděl jsem Koukala ležet na podlaze, krvácel z úst, nosu a uší. Praporčíka usmrtila puška, kterou mu ordnéři před tím z rukou vyrvali. Přibek krvácel z nadloktí levé ruky a pravého ukazováčku. Snažil se vystřelit, nemohl, nepodařilo se mu odjistit pojistku a prst měl roztržený od lučíku při tahání o pušku s ordnery. Rozprchnutí ordneři se ukryli v okolních domech a ze všech stříleli do oken stanice. I my jsme z oken stříleli na každý cíl, který se venku pohyboval. Tato střelba trvala si 2 a půl hodiny. Po celou tu dobu vyzváněly zvony na kostele a důlní sirény houkaly. Jak jsem se později dozvěděl, bylo to na poplach a chtěli tím přivolat posily z okolních obcí. Ordnéři stříleli z půd sousedních domů. Za každou cenu chtěli stanici dobýt a proto vytáhli hasičskou stříkačku, hasič. zbrojnice byla si 100 metrů od stanice, viděli jsme tam pohyb a soustředili se na střelbu. Za nějakou dobu nám chrlili proudy vody do budovy stanice. Úspěch ale neměli, stříleli jsme do míst, odkud voda vycházela a brzy bylo po stříkání. Ani výzva abychom se vzdali, kterou volali, nezabrala. Potom volali, abych se vzdal, jinak moji manželku pověsí.
Pak byla přihnána moje manželka spoutána provazy před okna stanice. Obličej měla proti hlavním ordnerských zbraní a znovu jsem byl vyzván, abych se vzdal, jinak že ji zastřelí. Šel jsem před zbraně ordnerů ke své manželce. Stanice byla obležena ze všech stran.
Davem jsem byl uchopen zezadu, sražen k zemi a odzbrojen. Vyrvali mi z ruky pušku, strhli sumky s náboji a sebrali i služební šavli. S tou pak dvakrát ťali do temene hlavy mojí manželku a těžce jí zranili. Mne ztloukli natolik, že jsem upadl do bezvědomí. To byl můj konec, byl jsem vyřízen. Pak jsem se probral, u sebe jsem nikoho neviděl, tak jsem prchl na cestu za četnickou stanicí, zde jsem ale klesl na zem, davem znovu dostižen
a opět týrán. Jeden útočník na mne křičel – „Můj bratr je mrtev!“ – ten mne udeřil do hlavy krumpáčem a tím jsem ztratil opět vědomí. Za nějakou dobu jsem se probral, spíše mne k vědomí přivedla silná střelba. Doplížil jsem se na stanici a ulehl na lůžko. V té době stály již před četnickou stanicí dva autokary, které přivezly četnickou hotovost. V budově stanice nebyl nikdo, na podlaze ležel pouze praporčík Koukal, který byl mrtev.
V oddílu, který nám přijel na pomoc, byli samí mladí chlapci. Byli to četníci na zkoušku, nebo ti, kteří ještě nebyli definitivně přijati do sboru. Ordnéři, když autobus z posilou přijel, na něj stříleli a při přestřelce byli zastřeleni dva mladí četníci, a to Černý a Roubal. Proti četnické pohotovosti však neměli šanci a proto se ordnéři rozprchli, někteří šli rovnou přes hranice do říše. Pušky pro SOS odnesli také, ale bez závěrů. Ty jsem pro jistotu naházel do popelníku kuchyňských kamen, tam je potom našli naši lidé. Za nějakou dobu jsem cítil, že jsem odnášen. To mne nesli do sanitky.
Po vyléčení ve vojenské nemocnici v Plzni jsem byl znovu zařazen do služby. Dne 1. října 1942 jsem byl gestapem v Pardubicích zatčen a převezen do sondergerichtu do Chebu. Zde vyšetřován a obviněn z vraždy a z pokusu vražd spáchaných na ordnerech v Haberspirku dne 13. 9. 1938. Hlavně jsem byl obžalován z vraždy svého představeného prapor. Koukala, o němž tvrdili, že byl Slovák a že jsem jej zastřelil v okamžiku, když odkládal zbraně do rukou ordnerů. Prý jsem jej zastřelil z národnostní zášti a zezadu a proto, že mně stál v cestě za mojí kariérou. K rozsudku ale nedošlo, přestože přímo gauleiter Henlein osobně žádal mojí smrt. V únoru 1944 bylo moje trestní stíhání zastaveno pro nedostatek důkazů a já byl předán gestapu do Prahy s přikázáním do koncentračního tábora.


Jan Pardus