Čeští lvi pod Hindúkušem aneb Povinná literatura pro politiky

13.01.2014 12:39

„Zaplať pánbu, že tam nemusím žít,“ řekl si nejeden z těch, kdo počátkem loňského prosince odcházel z pražského Klubu cestovatelů, kde se konal křest knihy novináře, spisovatele a fotografa Petra Blahuše, nazvané Čeští lvi pod Hindúkušem  s příznačným podtitulkem Afghánistán - Bohem, přírodou i lidmi zkoušená země za ostnatým drátem.

Autorovo poutavé vyprávění provázené četnými snímky mimoděk nastavovalo tvář i nám posluchačům. Najednou se nám v porovnání s viděným a slyšeným všechny naše starosti jevily jako malicherné. Byť život v naší zemičce není vždy procházkou růžovým sadem, ostnatý drát nás strašit nemusí.

Kniha zachycuje, co na vlastní oči viděl a na vlastní kůži Petr Blahuš zažil během jedenadvaceti bojových misí, které absolvoval s našimi i s americkými vojáky. Ukazuje v ní přípravu na boj, vykresluje volné chvíle, kterých tu vojáci mají pohříchu málo, přibližuje, na co daleko od domoviny myslí, o čem si povídají... Zvláště barvité a zajímavé jsou popisy  setkání s místními obyvateli, kteří den co den svádějí nemilosrdný boj o přežití.

Afghánská realita je vskutku drsná. Je to zcela jiný svět. Pro Evropana žijícího v blahobytu nebo přinejmenším v relativním dostatku těžko pochopitelný a uchopitelný, takže se zákonitě musí ptát: Co v té i Bohem zapomenuté zemi vlastně cizí vojska pohledávají?! Mají mise vůbec smysl, když svět Afghánců je tak odlišný od toho našeho?!

Nejen na tyto a spoustu dalších autor hledá odpověď. Místo té jedné jediné a jednoznačné, však nastoluje další a další, aby dospěl k závěru, že zřejmě, má-li Afghánistán žít v míru, to bez mužů a žen v cizích uniformách zatím nejde. Blahušův otevřený a pro řadu čtenářů možná nezvykle ostrý text je svědectvím o hledání pravdy a současně o hlubokém a nefalšovaném vlastenectví, o lásce k rodné české zemi. Zůstává svůj, jak jej znají čtenáři z jeho novinových článků, v nichž se často věnuje odkazu prvního a druhého československého odboje. Ne náhodou si jako jedno z mott své knížky zvolil slova kapitána Leopolda Firtha, příslušníka Pěšího praporu 11 - Východního, slavných tobruckých krys z libyjské pouště roku 1941.

Autorovým asi neskromným přáním, jak sám přiznává, je probudit v Češích úctu a hrdost ke krajanům, kteří bojují v nebezpečných koutech světa. Řečeno jeho slovy, „služba našich vojáků se stává - vesměs vždy před volbami - terčem nechutných tanečků naší volené elity: politiků, kteří ji podle svých potřeb znevažují a haní“. A své tvrzení dokládá na historce, spojené s dobrovolným cvičením záložáků v mrazivých a sněhem zavátých Beskydech. Tehdy se snažil kolegovi-novináři vysvětlit, že dobrovolně mrzne a nechává po sobě střílet policisty štiplavými „esfixy“ také proto, aby - nedej bože - v případě nebezpečí mohl podle vzoru našich dědů-legionářů - věrně sloužit své vlasti. Když zjistil, co novinář z jeho vyjádření ponechal, definitivně připustil, „že tenhle národ ve své nebetyčné nemoudrosti pojem láska k vlasti vyškrtnul ze seznamu lidských ctností. Že se za své, všude jinde ve světě pochopitelné, logické a podporované vlastenectví stydí a hrdost na svou zem dokáže vyjádřit, jen když vyhrajeme hokejový zápas“. A táže se, proč si „nepřejeme, aby byli Češi hrdí na svou zem, na své hrdiny? Na svou armádu, záruku suverenity státu“? Možná Blahušova kniha k té národní hrdosti trochu přispěje. Protože, ač píše o zemi nám vzdálené, o zemi s odlišnou kulturou, s jinými zvyky, stále v ní zůstává vlastencem pyšným na své kořeny, na statečné předky i současníky.

Přiznává, že neumí odpovědět na otázku, zda je válka v Afghánistánu správná či nikoliv, zda by tam naši vojáci měli v budoucnu operovat nebo ne? Nicméně podotýká, že existuje spousta argumentů, že ačkoliv se - zatím - jedná o válku „tam někde daleko“, jakékoliv zlo vycházející odtamtud se dříve nebo později (ale spíše brzy) dostane až k nám a ovlivní i nás a naše životy. Jak totiž kupříkladu ukázal nedávný masakr ve Volgogradu, válka s náboženským terorismem nezná hranic. Afghánistán je od Prahy vzdálený pouhých šest hodin letu. Otázka tedy podle P. Blahuše nestojí, zda se nám něco podobného může stát, ale KDY se tak stane?! Vždyť do Londýna, Volgogradu nebo Madridu, kde při krvavých útocích teroristů rovněž umíraly stovky lidí, je to ještě blíž.

Z knihy je více než zřejmé, že islám už není jen náboženstvím, nýbrž politickým fenoménem. Ochranou před islámskými fundamentalisty je především obyčejné - nestrkat hlavu do písku.

Afghánistán, občanskou a náboženskou válku zmítaný a zbídačený kout světa, je krásnou, starobylou, divokou a nespoutanou zemí plnou pouští, jezer, vysokých hor i úrodných údolí, kde žijí hrdí, čestní a slušní lidé. Na straně druhé má největší světový podíl na pěstování drog a obchodu s nimi. „Výroba opia zde v současnosti dosahuje až 93 procent celosvětové produkce.... Drogy se začaly zpracovávat na morfium a heroin přímo na místě,“ píše autor a dodává, že podle nejnovějších oficiálních údajů Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu ... se z Afghánistánu ročně vyváží 900 tun opia a 375 tun heroinu.

Jedním z důležitých úkolů  českého vojenského oddílu, působícího ve východoafghánské provincii Lógar, je ochrana civilních expertů ministerstva zahraničí na zemědělství, pracujících v rámci našeho PRT týmu.  Jejich snahou - a tedy i našich vojáků (!) - je podpora růstu chovu bource morušového a obnova a rozvoj kdysi proslulého včelařství. Starají se rovněž o zdejší ženy - budoucí farmářky, které se ve školicím středisku učí vést domácí hospodářství, starat se o slepice, aby co nejvíce nesly...  Jak obsáhlá publikace, doplněná četnými snímky ze života našich i amerických vojáků, ale také obyčejných Afghánců včetně nádherně drsné krajiny dokazuje, tyto a další české projekty dávají smysluplnou práci Afgháncům a současně jsou pro ně příslibem lepší budoucnosti. I zásluhou našich vojáků, kteří zde působí.

„To, co se nyní děje v Afghánistánu, není válka náboženství... je soubojem slušných lidí proti fanatikům, kteří s koránem nemají nic společného. Naopak: teroristy, zabíjející nevinné lidi, nalezneme ve všech náboženstvích, tedy i v křesťanství, které má ve jménu svého Boha  na svědomí nejvíce prolité krve. Terorismus je globální ... Přesto se mezi lidmi rozšířil názor, že sebevražedné útoky souvisejí výlučně s islámem,“ píše autor a cituje výzkumníka Pražského institutu pro globální politiku Šádího Shanaáha: „Je to také výsledek selhání českých elit včetně politiků, profesionálních žurnalistů nebo komentátorů... vezou se totiž na vlně zjednodušování a základních instinktů, protože je to jednodušší a bezpečnější, než se zprotivit nepopulárním poučováním.“

Autor knihy k tomu dodává: „Vojáky nelze odsuzovat za to, že zabíjejí, protože tak činí na rozkaz. Nemusíme souhlasit s válkou, ale nelze je z ní prostě vinit. Jsou to totiž politici, kdo války začínají, vedou je, a přitom za sebe nechávají umírat druhé - své krajany, muže i ženy v uniformách.“

Právě proto by se Blahušova kniha měla stát povinnou literaturou pro všechny politiky – současné i budoucí!

Knihu vydalo Naše vojsko. (Mašovická 202/8,142 00 Praha 4; tel.: 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu).

 

 

                                                                                                                                                                                  Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

 

Jednoho dne člověk pozná, že si na ni zvykl, na poušť. Ne na ty nepříjemnosti, které přináší pouštní život, ale na ni samu. Jednoho dne se člověk probudí a je jiný než včera a předevčírem. Stesk, touha, úzkost, domov, to vše od něj odstoupí. Ne, ani tak to není! Není to však už tak kruté! Jako by se to stalo kdesi daleko, a přece blízko. Myslíte na ženu, dítě, na svůj byt... A je to jako krásná vzpomínka. Obrázek, na který se usmíváte, ale jako by už byl z jiného světa...

Kapitán Leopold Firth, příslušník Pěšího praporu 11 Východního