Cesta dobyvatelů

28.03.2006 09:45


V nakladatelství Epocha vyšla nedávno kniha australského novináře Osmara Whitea s názvem Cesta dobyvatelů. Publikace obsahuje jeho reportáže, které v roce 1945 napsal jako válečný zpravodaj. I když od jejího zrodu uplynula dlouhá doba, je stále aktuální a přečtete ji s velkou pozorností.
Autor strávil v Německu na konci druhé světové války téměř celý rok, kdy měl možnost se připojit k 3. americké armádě generála George Pattona. Současný rukopis byl uspořádán v roce 1983.
Celá cesta dobyvatelů je ukázkou zdařilé práce osvědčeného novináře. Začíná přechodem Američanů přes Rýn a podává zdařilé obrazy posledního období války na západní frontě: vesnice, které se rychle vzdaly, zničené obce, v nichž se oddíly SS pokusily o odpor. A příhody z míst již obsazených: rozhovor s bývalým členem hitlerjugend i se starcem, který již před časem ztratil víru ve vítězství nacistů. Na své cestě již dobytým Německem měl
autor možnost navštívit i Ziegenhein, nejstarší Hitlerovo velitelství, již v roce 1940.
Rozmlouval i s domorodci, kteří o pevnosti věděli. Kniha popisuje i návštěvu autora v bývalém dole, kde v hloubce 600 metrů byla ukryta část říšského pokladu, i jinou skrýš, v níž Göring zazdil své naloupené bohatství.
Osmar White byl jeden z prvních zahraničních žurnalistů, kteří již koncem dubna 1945 měli možnost navštívit pověstný koncentrační tábor Buchenwald. Několikahodinovou exkurzi popisuje autor podle pravdy, i když podtrhává hlavně senzace: stínítka z lidské kůže, která vlastnila Kochova žena nebo místa, kde SS prováděli tzv. lékařské pokusy na vězních. Zmiňuje se také o nucené návštěvě civilního obyvatelstva v Ohrdrufu 6. dubna 1945 a o pochodu tisíce obyvatel Výmaru, kteří museli zhlédnout Buchenwald.
Při své cestě dobyvatele se američtí vojáci setkali s tisíci a desetitisíci totálně nasazených zahraničních dělníků i s vězni, kteří přežili pochody smrti. Byly například scény, kdy německá žena nechtěla nechat odejít Rusa, který jí pomáhal na jejím hospodářství. Na nesčetných místech Američané nacházeli primitivní tábořiště, do nichž se uchýlili bývalí vězňové a zahraniční dělníci. Někteří byli tak vychrtlí a slabí, že daleko nedošli, píše autor. V další kapitole líčí novinář z vlastní zkušenosti i průběh jednání o kapitulaci v Remeši 7. května 1945.
Pozoruhodné je v knize i vylíčení života v Berlíně několik týdnů po osvobození. Všude panoval strach před Rusy, i když při delším rozhovoru Berlíňané přiznávali, že o ukrutnostech sovětských vojáků jen slyšeli.
Poslední část knihy O. White nazval Otázky a úvahy. Zamýšlí se nad tím, jak jednotlivé okupační mocnosti zvládly přetěžké poválečné úkoly. Domníval se, že nejlépe postupovali Rusové ve snaze pozvednout  hospodářskou základnu a získat pro tuto myšlenku co nejvíce domorodců, aby každému bylo zajištěno slušné postavení. Koncem roku 1945 se ukázalo, že nejdále pokročila britská zóna. Američané se omylem domnívali, že nejprve se Němci musejí naučit lásce a úctě k demokracii. Na dvou místech se autor krátce zmiňuje také o Československu. V otištěném článku pro Herald Merbourne zdůrazňuje, že sudetští Němci po odsunu nejsou v Německu vůbec vítáni. „V nesčetných případech budou nevinní lidé trpět strádáním, ale i to je všechno jen paběrkování v té celoevropské žni a vřavě rozehrané německou útočnou válkou.“ A k politickým perspektivám: stejně jako v roce 1938 jsou Češi prakticky bezmocní… Ale vyhnání ze Sudet nebylo nejhorší.
V srpnu a v září přijížděly na berlínská nádraží vlaky vyhladovělých uprchlíků ze Slezska a východního Pruska. V Praze ani v jiné části Čech se nevyskytuje žádná vlna teroru. Rusové s kolaboranty a nacistickými živly zacházejí tvrdě, ale kdo má čisté svědomí, nemusí se ničeho bát.
Na samý závěr si O. White klade otázku viny německého národa na hrůzách druhé světové války a dochází k tomu, že Německo musí stále nést tíhu břemene kolektivní viny, a protože za Hitlera, svého svobodně zvoleného a nadšeně oslavovaného vůdce, strpělo vytvoření hord zlých lidí jako osobních strážců ještě horších lidí, kteří uchvátili moc.