Cesta bouří

18.01.2012 15:08

 

V pojednání o knížce Oldřicha Kvapila Cesta bouří, která vyšla v roce 2010 v nakladatelství Brána, si dovolím být trochu osobní.

Prvního ledna od Kvapilova úmrtí uplynul jeden rok.

Hrstce žijících fronťáků generála Kvapila představovat nemusím, snad ani poválečným generacím vojáků, ke kterým dle svědectví měl, i když byl přísným velitelem, vždy otcovský vztah. A snad ani ne nadšencům z kruhů zajímajících se o válečnou historii, před nimiž pamětník a účastník bojů druhé světové války vždy v první linii nezavíral dveře.

Nezavřel je ani přede mnou, když jsem projevil zájem si s ním pohovořit o těch těžkých letech druhé světové války, abych pochopil motivaci lidí jít bojovat za svou zem.

Oldřich Kvapil byl pro mě vzorem obyčejného ryzího chlapství a poctivosti, který stejně jako jeho spolubojovníci na všech frontách byli ochotni z lásky k vlasti obětovat svůj život, a neptali se, co jim za to jednou vlast dá. Co si pak myslet o době, která dovolí některým „aktivistům“ pořádat na takového člověka, hrdinu v pravém slova smyslu, štvanice a vláčet ho po soudech? Dost o tom, sice byl poslední léta v ústraní, na setkání fronťáků chodil sporadicky i kvůli zdravotním potížím, ale on nebyl z těch, jejichž cílem bylo chvástání se na výsluní. I proto si ho nikdy nepřestanu vážit.

Vzpomínková kniha Cesta bouří navazuje, i když ne chronologicky, na Kvapilovy knihy Bouře v Karpatech a Návrat z bouře. Popisuje v ní nejen dětství, ale mobilizační vzepětí i žal nad zradou spojenců a ztrátou značného kusu Československa. Pokračuje prvními boji v Polsku a cestou psanců přes internaci v SSSR až po tvorbu jednotky československé zahraniční armády na východě, a následují svědectví z bojů od Sokolova, Kyjeva až po jaro 1944.

Nevěnuje se pouze válečným operacím, ale nezamlčuje nic ze skutečností, v jakém kvasu naše východní jednotka československé zahraniční armády vznikala. Otevřeně mluví o neblahé činnosti některých komunistů v jednotce, ale také chválí ty slušné a statečné, i když byli komunisty. To byl snad důvod, proč kniha nevyšla dříve, zvláště když byl Kvapil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a z armády vyhozen. Jeho objektivnímu a nezaujatému svědectví dávám za vinu, že jsem nikde nezaznamenal recenzi či hodnocení, jako by ani knížka nevyšla. A snad je to i důsledek jeho oficiálních charakteristik, kde je označován za kontroverzní osobu. Je třeba také říct, že knihu hned v úvodu kazí předmluva prof. Popelínského, ověnčeného tituly, hovoří-li o Českém ráji, kde Kvapil vyrůstal, a o pohraničí jako o sudetech, a když hází Hrdiny SSSR Antonína Sochora a Richarda Tesaříka, a další do jednoho ultrakomunistického pytle. Třeba Sochor byl sociální demokrat, a na to jsem se ptal Sochorova žijícího spolubojovníka brig. gen. v. v. Alexandera Beera.

Oldřich Kvapil tak nezastírá nic, antisemitismus v jednotce, kdy někteří Židé uměli jen německy a maďarsky, což se nelíbilo ostatním. Mluví o lidech, kteří snadno chtěli přijít k hodnostem, aniž by měli potřebné schopnosti. Nezamlčuje ani nešvary prospěchářů, kteří i přichyceni při podvodu udivovali svou drzostí, ale netrestalo se to (jaká paralela s dneškem). Zmiňuje anarchisty, kteří svou revolučnost viděli ve špinění odboje. Ti, kteří neposlouchali a byli přiskřípnuti, vydávali to za politické pronásledování.

„Válka má své zákony a klade zvlášť vysoké nároky na kázeň. Služební předpisy s tím počítaly a počítají v zájmu vnitřní jednoty a bojeschopnosti jednotek. Skutečnost, že jsme měli v jednotkách většinou dobrovolníky, v žádném případě neznamenala, že nebyly problémy s kázní. Nemá smysl je zatajovat. Naše vojsko nebylo složeno jen ze samých nadšenců pro boj za svobodu. Někteří utekli do zahraničí, aby vyřešili své soukromé nesnáze, některé poháněla touha po dobrodružství a někteří viděli ve vstupu do armády poukázku na poválečnou odměnu za zásluhy. Teprve válka sama lidi spojovala a zakalovala tak, že se většinou měnili k lepšímu, pokud takového zocelujícího vývoje byli schopni.“

První lekce vojenské taktiky O. Kvapil, rodák z Rovenska pod Troskami, začal brát už jako chlapec, kdy jako vůdce party sváděl boje s kluky, a pak také při dobývání vhodných pozic k získání jablek, hrušek, třešní, či jiného ovoce. Vzpomíná také na tatíkův řemen, což byly jednostranné střety. Na půdě čítal staré kalendáře, v nichž se dovídal o hrdinných bojích našich vojáků za císaře pána, a také historické romány.

„Čtení budovalo v mé mysli pevné základy lásky k slavné minulosti národa, lásky k vlasti. Škola pak tyto pocity jen upevňovala. Čtení mi dalo ještě jedno – hrdost na národ, jehož příslušníkem jsem. Láska ke čtení mi zůstala.“  Do starých časů první republiky zavádí říkání o skromném živobytí, úmrtí tatínka a dřině maminky u sedláků či navlékání korálek, přesto na ty doby vzpomíná O. Kvapil rád, na zimní večery naplněné zpěvem nebo čtením, vše prodchnuto vzájemnou úctou a láskou.

Za školních dob se naučil nenávidět Němce, ne všechny, ale většinu. Pro české děti měli jen ústrky, a když už se něco naučili česky, tak hlavně nadávky, oblíbenou byla „český pes“. Od šesté třídy byly potyčky na denním pořádku. Němci se odmítali podřizovat režimu tříd. „A tak nezbývalo je bít, protože oni bijí nás.“

Vyučil se číšníkem, ale kácel stromy na Jablonecku. Život byl těžký, zvlášť mezi zběsilými Němci, kteří radostně reagovali na každou výhrůžku Hitlera Československu, jeho projevy soukmenovce přiváděly do extáze. V téhle atmosféře získal Kvapil nenávist k těm krojům, dirndlům a padacím mostům s bílými punčochami.

Sedmnáctého května 1937 byl Oldřich Kvapil shledán schopným bez vady a nastoupil k 3. rotě 44. pěšího pluku v Liberci. V jeho vyprávěn

 

í o této době vyniká historka o nočním cvičení na Ještědu. I přes únavu se vojáci snažili dát najevo hlavně Němcům, že ještě nejsou unavení, že jsou sebevědomí a odhodlaní. Už po záboru pohraničí byl O. Kvapil účastníkem incidentu v Rychnově u Jablonce, kam se pluk přesunul z Liberce. Kvapil měl se svým družstvem za úkol chránit fungující poštu do stažení jednotek. Dobře místní henleinovce znal, jiní Němci tam ani nebyli. A dovídal se o tom, jak se bestiálně chovali k Čechům, kteří museli opustit svoje domovy. Mnozí stačili utéct jen s uzlíčkem a byli rádi, že zachránili holé životy. Stalo se, že srocený dav Němců zaútočil po notné spršce nadávek házením kamenů. Nařídil udělat pořádek, a neobešlo se to bez nějaké té rány pažbou. Styčný důstojník německé armády si pak stěžoval, že vojáci terorizují bohabojné německé občany a žádal Kvapila potrestat, tomu však unikl.

 

Odplata u Rudy

„Rozběhl jsem se s několika svými samopalníky za prchajícími nepřátelskými vojáky. Jak že nám to řekl velitel brigády před útokem na Kyjev? Řekl nám přece jednoznačně: „Neživte žádného Němce, kterého zastihnete se zbraní.“ A před námi jich bylo ještě nejméně dva tucty. Poslední utíkal štábsfeldvébl, nejspíše velitel čety. Vypálil jsem za ním v běhu dávku ze samopalu. Zasáhl jsem ho. Upadl do pokleku a začal na mě střílet z pistole. Vystřelil několik ran, pravděpodobně všechny náboje, které měl v zásobníku. Neměl čas, aby zásobník vyměnil. Odhodil velkou služební pistoli a v ruce se mu objevila druhá. Malá černá pistole malé ráže. Než jsem k němu doběhl, stačil z ní vypálit dvě rány. Byl jsem u něho již na dva kroky a on vztekle tiskl spoušť pistole, ze které již, naštěstí pro mne, žádná rána nevyšla. Kdyby byl ještě jednou vystřelil, nemohl mě minout. Až později, když jsem měl tu malou pistoli v rukou, jsem zjistil, proč se tvářil tak vztekle, proč tak vztekle tiskl spoušť. Věděl, že v pistoli má náboje, ale jeden se mu po výstřelu vzpříčil v nábojové komoře. To se u špatně seřízených pistolí stávalo, i když výjimečně. Člověk však může někdy děkovat za život i náhodě.

Rozpálen bojem i během jsem si uvolnil kuklu maskovacího oděvu a spustil ji na záda. Tím jsem odhalil ušanku s naším státním znakem. Štábsfeldvébl se na mne podíval. Zvedal jsem samopal a on stále ještě vztekle tiskl spoušť pistole, která nestřílela. Ústí mého samopalu se vyrovnávalo s jeho hlavou, když se najednou z jeho úst ozvala slova: Čech, kamerad, ja z Liberec, nestrelat!“ Ten chlap si před ústím mého samopalu najednou vzpomněl, že je z Liberce. Nemohl tušit, že před ním se sovětským samopalem v rukách stojí téměř krajan. Vždyť od nás z Rovenska to bylo do Liberce snad necelých čtyřicet kilometrů. Krajan, který Sudeťáky dobře znal, neboť mezi nimi prožil téměř půl druhého roku v Rychnově u Jablonce a sloužil před Mnichovem v Liberci a v Oldřichově v Hájích. Všechno proběhlo daleko, daleko rychleji, než je patrné z vyprávění. Než jsem si stačil pořádně uvědomit, co mi vlastně ten nacista, který se do posledního okamžiku snažil po mně vystřelit, říká, už hřměla krátká dávka z mého samopalu. Teprve když Němec upadl, uvědomil jsem si, co mi říkal. Měl jsem málo času na přemýšlení, jestli jsem udělal dobře nebo špatně. Musel jsem spěchat za ostatními…“

 

Vzpomínky Oldřicha Kvapila jsou rozsáhlé, všímá si detailů na své válečné pouti, nechybí mu ani smysl pro humor. I když ho nebylo zas tak moc, byl i zvláště pro vojáky kořením života. U historek, jak naši vojáci zkoušeli minomotey střelbou na dům, kde si Němci udělali lázně a kolem kterého pak pobíhali nazí, nebo jak Němcům ukradli selátko, na kterém si pak pochutnali. Vysoce oceňuje roli žen u jednotky, především hovoří o pravém přátelství s Vlastou Pavlánovou-Vyhnánkovou, zdravotnicí, která je dnes jednou z posledních tří žijících účastnic bitvy u Sokolova.

Svou knihu věnoval především mladým lidem.

K dostání stále ještě je v knihkupectvích či v internetových obchodech v různých cenových relacích, stačí jen hledat.

„K hrdinství nestačí jen dokonalá znalost vojenského řemesla, ani snaha být lepší než nepřítel, mít potřebné fyzické předpoklady, potřebnou morální sílu. K hrdinství voják potřebuje přesvědčení, že bojuje za spravedlivou věc. Musí přitom milovat svou vlast natolik, že její svoboda pro něj musí mít větší cenu než jeho vlastní život. Horoucí láska k vlasti s sebou nese i horoucí nenávist k jejím nepřátelům. I tuto nenávist musí mít voják v srdci, aby bojoval jako hrdina,“ píše v knize Cesta bouří Oldřich Kvapil

Karel Štusák

Vyšlo v čísle 2 (18. ledna 2012)