Čeho se obáváme?

01.02.2012 15:16

 

Obáváme se neonacismu, stále se zhoršujících životních podmínek, možnosti nové války, obáváme se o osud našeho státu a také eventuality, že světový politický vývoj by se mohl opakovat podle schématu první poloviny minulého století. Tyto obavy jsou podložené našimi životními zkušenostmi a osudy nás i našich souputníků a vývojem, kterým se ubírá  okolní svět.

Co se děje v našem sousedství

V Kyjevě, Oděse a Lvově pochodovaly 1. ledna 2012 stovky tamějších občanů, aby oslavili narozeniny Stefana Bendery,  vedoucího Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která kolaborovala s nacistickou okupační mocností a aktivně se zúčastnila masových vražd ukrajinských Židů a obyvatel, např. také české menšiny žijící na Volyni. V ukrajinské oblasti Ivanovo byl rok 2012 prohlášen rokem UPA, vojenského křídla OUN. Řada našich vojáků, mezi nimi i ti, kteří se vrátili z čsl. zahraničních jednotek, padla nebo byla zraněna při bojích s benderovci v letech 1945-1946.

V Estonsku bylo 27.  prosince  2011 oznámeno, že tamější ministr obrany hodlá předložit zákon, který by uznal estonským občanům, kteří sloužili v 20. divizi grenadýrů SS, bojující spolu s německými jednotkami za "nezávislost" Estonska, statut odbojářů. Při tom ignoruje  historickou skutečnost, že nacistické Německo nemělo nikdy v úmyslu poskytnout Estonsku svobodu. I když tato jednotka nebyla nasazena při vraždění v holocaustu, protože v době, kdy byla ustavena, byli estonští Židé již mrtví, vstoupila do ní řada Estonců, kteří se před tím zúčastnili na vraždách Židů a Romů.

V Zagrebu a Splitu (Chorvatsko) se konaly 28. prosince 2011 zádušní mše na počest Ante Pavelice, který během druhé světové války stál v čele Chorvatského státu a odpovídal za masové vraždy stovky tisíců Srbů, 30 000 Židů a několika tisíc Romů. Pavelic byl na své místo dosazen Němci a vytvořil jeden z nejbrutálnějších režimů v nacismem okupovaných zemích.

Další výtečník v řadě je bývalý litevský ministr zahraničí Vygaudas Usackas, v současné době zvláštní zástupce EU v Afghánistánu, který napsal do renomovaných amerických novin Wall Street Journal, že nacistická okupace jeho vlasti v letech 1941–1945 byl několikaletý oddech od vlády komunistů. Tento výrok je při nejmenším zarážející ve světle vyvraždění více než 200 000 litevských Židů a mnoha dalších osob žijících zde za německé okupace, v četných případech kolaborujícími litevskými občany. V litevském parlamentu se loni v červnu konala konference, připomínající  sedmdesátileté výročí německé invaze se záměrem oslavovat Litevskou frontu aktivistů, což byla skupina spolupracující s nacisty a otevřeně požadující násilí na Židech, čímž došlo ve 46 místech k útokům na Židy ještě před příchodem nacistických jednotek.

V SRN se šíří vlna nenávisti končící i zabitím osob jen proto, že jsou cizinci nebo jinak smýšlející než neofašisté. Od roku 1990 si vyžádalo toto násilí již více než sto obětí na lidských životech. Asi 700 neonacistů pochodovalo 3. září 2011 v Dortmundu. Pod pláštíkem studentského spolku se tzv. němečtí buršáci shromažďují a znovu prosazují rasistickou teorii o výlučnosti německého národa a méněcennosti cizinců.

Extrémní pravicová strana NPD se dostává do městských a zemských zastupitelstev, ve své předvolební agitaci používá stejné prostředky jako neonacisté, např. xenofobní rétoriku proti islámu, cizincům, univerzálnosti svobody slova, v jejich arzenálu nechybí ani romantizující vlastenectví, využívání obětí válečného spojeneckého bombardování, protilevicová propaganda, sociální demagogie aj. V mnohých městech i městečkách se konají pochody neonacistů, např. v Dráďanech, Bad Nenndorfu aj. Do této společnosti patří i naši bývalí občané z landsmanšaftu, kteří mají ve svém středu i neonacisticky smýšlející Witikobund, založený členy nacistické strany NSDAP a v současné době  těsně spolupracující s výše uvedenou stranou NPD.

Také obrovská tragédie v Norsku, kdy 22. 7. 2011 Andres Behring Breivik zabil přes 70 mladých lidí, má svůj základ v neofašistické xenofobní a antilevicové ideologii neofašistů. Vždyť nezabíjel nahodilé občany, ale úmyslně volil sraz sociálně-demokratické mládeže.

Ani Česká republika a Slovenská republika se nevyhnuly tomuto trendu. Podle posledních průzkumů žádá více než 60 procent našich občanů vládu silné ruky, xenofobní rasistické názory, hlásané našimi pravicovými extremisty na shromážděních a pochodech, se zahnízdily v části veřejnosti i v části politické elity. Na Slovensku se šíří silná protiromská nálada, která má i základ v některých opatřeních vlády. Zde se zapomíná, že ještě začátkem minulého století byli Slováci v Maďarsku považováni za méněcenný národ.

Ideologický základ neofašismu

Z výše uvedeného je již zřejmý ideologický základ využívaný neofašismem a neonacismem. Je to upravená zločinná teorie hitlerovského nacismu, z kterého by Hitler, Rosenberg a Goebbels měli velkou radost, pseudovlastenectví –"nic než národ", nahlodávání demokratických principů, rasismus, antisemitismus, teror proti jinak smýšlejícím, zneužívání sociální otázky, negace zásady rovnoprávnosti občanů, ekologie omezená na zásadu "krve a půdy", adorace násilí a války, jakož i revanšismus. Při využívání této ideologie se neofašisté vyhýbají právně napadnutelným výrokům podle zákonů platných v jednotlivých zemích. Ve svých akcích se opírají o tzv. mezinárodní spolupráci s neofašistickými organizacemi jiných států, což jim ve značné míře umožňuje elektronická komunikace a  skutečnost, že většinu mají nové generace, které fašismus, nacismus, okupaci a války nezažily.

  

Toho všeho se obáváme! Zažili jsme to již jednou a nechceme, abychom to my nebo naši potomci museli znovu zažít. Demokratická státní moc se může, stejně jako v třicátých letech minulého století, jen s obtížemi tomuto vývoji bránit, proto jedinou účinnou obranou je občanská iniciativa, masové vystoupení v boji proti tomuto  zlu.

Dokazuje to vývoj u našeho západního souseda. Ve Spolkové republice  Německo si veřejnost a hlavně mladí lidé již toto nebezpečí uvědomuji, brání se velkými protidemonstracemi a první účinky v omezení vlivu neofašistů se dostavují. Naše veřejnost k tomu stupni politického uvědomění ještě nedozrála.

Český svaz bojovníků za svobodu a jeho členové se musí, stejně jako v letech 1938 až 1945, spolu s ostatními občanskými organizacemi, kterým není tento vývoj lhostejný, postavit do čela odporu.  

Pavel Vranský

Vyšlo v čísle 3 (1. února 2012)