Byli tak daleko, srdcem blízko, a dokázali tak mnoho - k 70. výročí vyhlášení Mezinárodního dne studentstva 17. listopadu 1941 v Londýně

23.11.2011 10:17

 

Loď Northmoor zakotvila 30. června 1940  v Gibraltaru. Tady začala cesta českých studentů do Anglie, kteří se jen zázrakem vyhnuli zatýkání na vysokoškolských kolejích v Praze, v Brně a v Příbrami a kteří byli odhodláni nečekat se založenýma rukama na zázrak, byli odhodlaní jít se zbraní v ruce bojovat proti nacismu. Proti onomu zlu, které mělo ve svém konečném řešení likvidaci české inteligence počínaje vysokými školami a konče vědeckou elitou státu.

Ve stanovém táboře zhruba 30 km od Liverpoolu se koncem léta nacházelo asi 3500 československých vojáků, z toho kolem 250 svobodných studentů odhodlaných k boji, ale také k možnosti oznámit a doslova vykřičet do celého světa, co se stalo v protektorátu Čechy a Morava 17. listopadu 1939, kdy byly pošlapány zákony lidskosti, utlumena důstojnost mladých talentovaných lidí, kteří tolik chtěli studovat a v životě mnoho dokázat.

Po 28. říjnu a po pohřbu Jana Opletala, kdy se opět duch českého národa vzedmul a kdy byla opět symbolicky vyjádřena národní jednota, K. H. Frank zuřil a po schůzce v Berlíně s K. von Neurathem nařídil říšský vůdce uzavřít české vysoké školy. Po druhé hodině v noci na 17. 11. 1939 vtrhli Němci na vysokoškolské koleje, 1200 studentů odvezli do Sachsenhausenu a 9 pro výstrahu rovnou zastřelili.

Každá událost má však své konkrétní lidské osudy. Mezi nimi jsou i osudy těch, kteří se zatčení vyhnuli a po dlouhých peripetiích a několikerém zatčení se jim podařilo dostat se až sem, do stanového tábora v Anglii. Jejich osudy se poté na několik let proplétaly a měly jedno společné. Boj proti úhlavnímu nepříteli celého kulturního světa, proti nacistickému Německu. Většina z nich odešla k armádě jako piloti či výsadkáři, přičemž někteří vedle vojenského výcviku ještě dostudovali v Anglii vysokou školu a vstoupili přímo od kateder do víru války.

Při tom však nezapomněli. Nezapomněli na své kamarády, kteří úpí v koncentračních táborech, na své plačící matky, na vlast, ale ani na onu hrůznou noc 17. listopadu. Celý svět se musí dozvědět, jelikož ti, co zůstali doma, musí mlčet o tom, jaké bezpráví bylo spácháno. Mezi studenty se zrodil plán velkého sympozia studentů z celého světa, na kterém by se to lidé dozvěděli. Studenti navázali kontakt s československou exilovou vládou a za podpory Ingra, Slávika, Masaryka, Stránského, Nigrina, ale i prezidenta Beneše se jim podařilo vydat brožuru o listopadových událostech a pod záštitou prezidenta Beneše uskutečnit, z organizačních důvodů o den dříve - 16. 11. 1941, mezinárodní studentskou manifestaci v londýnské Caxton Hall, na které došlo ke slavnostnímu okamžiku, jež se zapsal do českých dějin stejně jako do historie vysokých škol na celé zeměkouli.

Celou akci doprovázely i další události, jakou byla např. vzpomínková schůze v leamingtoském Town Hallu, zahájená husitským chorálem Ktož sú boží bojovníci a na níž měli hlavní projev velitel 1. čs. vojenské brigády gen. Neuman-Miroslav a bývalý ředitel Hlávkovy koleje ing. Václav Weiser, který hovořil o Opletalovi, o jeho pohřbu i o přepadení vysokoškolských kolejí. Ve většině anglických univerzit přerušili 17. 11. 1941 přednášky a konaly se krátké vzpomínkové akce za účasti českých studentů. A za několik dní se do Anglie donesly zprávy, že na 17. listopad 1939 se vzpomínalo v Ekvádoru, na Novém Zélandu, v Uruguayi, ale také na Kubě, v Indii a v Palestině. Vzpomínalo se i v Sovětském svazu, v Kanadě, v Číně, na Maltě, v USA, ve Švýcarsku, v Mexiku a ve Švédsku. Byly mezi nimi i země, kterých se válka bytostně nedotkla. Přesto události z roku 1939 zarezonovaly v povědomí široké pokrokové veřejnosti. Nacistická propaganda se ukázala být proti šíření myšlenek studentské solidarity a touze mladých lidí po spravedlivé odvetě neúčinná.

Nejdůležitějším výsledkem listopadových dnů 1941 bylo podepsání prohlášení studentů veškerého civilizovaného světa, ve kterém mladá inteligence složila slavnostní slib, že se vynasnaží, aby fašistické násilí bylo nejen rozbito, ale též nikdy nebylo obnoveno. Byl to slib „zpečetěný krví mučedníků“. V prohlášení podepsaném v Londýně stálo doslova: „My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotnou, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí.(…) 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy si studentstvo svobodného světa uctí na svých školách nejenom památku popravených československých kolegů, ale také dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli….“

 

PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D.

Vyělo v čísle 24 (23. listopadu 2011)