Buky byly okousané jako od králíků

23.12.2005 15:12

Na osobní pozvání předsedy vlády Braniborska Matthiase Platzeka a ředitele „Stiftung Brandenburgische Gedenkstätten“ (Památníku a muzea Sachsenhausenu) profesora Dr. Güntra Morsche, jsem se ve dnech 15.–19. 4. 2005 zúčastnil oslav 60. výročí osvobození vězňů KT Sachsenhausen. Popsání každého dne by si vyžádalo samostatný článek. Zmíním se proto jen o posledním dni návštěvy.
Na pondělí 18. dubna měli účastníci z celé Evropy příležitost si vybrat jednu z mnoha možností. Zvolil jsem Muzeum pochodu smrti v Belowském lese blízko Wittstocku.

I po šedesáti letech byly vzpomínky pro každého, kdo tehdy pochod smrti prožil, hrozné. Někdy kolem 25. dubna 1945 jsme zde odpočívali. Byly to dny největšího hladu a hrůzy, jaké jsem v životě zažil. Dne 21. 4. 1945 jsme z KT Sachsenhausen vyrazili na pochod smrti. Vyšlo přibližně 33 tisíc vězňů. O hladu – vodu jsme měli jen když jsme odpočívali v lese, v němž tekl nějaký potůček – jsme dvacet až čtyřicet kilometrů denně byli hnáni po cestách Braniborska. Po celou dobu, až do osvobození, jsme spali v lesích pod širým nebem. Noční klid občas přerušila dávka ze samopalu, vypálená po některém spoluvězni, který se pokusil o útěk.
Pobyt v belowském „lesním táboře“, v němž tábořilo více než 16 tisíc vězňů, byl po čtyřech dnech pochodu plný děsu. Vězni umírali v kleče při hledání něčeho, co by se dalo sníst. Buky byly okousané jako od králíků. Navzdory tomu stovky lidí umíraly hladem, zimou a úplným vyčerpáním.
Vzpomínám si, že nás tenkrát rozdělili podle národností. V naší české skupině jsem byl nejmladší. Měl jsem devatenáct a půl roku. Ještě dnes je možné na bucích najít námi vyřezaná znamení, která měla upozorňovat, že jsme tudy prošli, a také prohlubně, v nichž jsme spali. V té době jsme nevěděli, že naše cesta vede do Lübecku, kde, stejně jako transporty před námi, máme být naloděni a v Baltu utopeni.
Tábor v Belowském lese kolony vězňů začaly opouštět 29. dubna 1945 směrem na Parchim a Schwerin. Naše cesta odtud vedla jen do Criwitze blízko Schwerinu, kde jsme americkými a sovětskými vojáky byli osvobozeni. To jsme ještě nevěděli, že současně s námi zde ‚táboří také ženy z KT Ravensbrück. Zjistili jsme to bezprostředně po osvobození. Společně jsme byli ubytování v kasárnách v Neubrandenburgu, odkud začátkem června – před námi, vězeňkyně z Ravensbrücku, mezi nimiž se nacházely i lidické ženy, byly odvezeny do vlasti.
Bylo nám dáno přežít. Měli jsme obrovské štěstí a v Belowském lese jsme se setkali i po šedesáti letech. V roce 1981 zde bylo otevřeno Muzeum pochodu smrti, v němž lze najít informace, fotografie a dokumenty. V noci
5. září 2002 bylo pravicovými extremisty-neonacisty zapáleno a značně poškozeno. Způsobené škody však byly rychle odstraněny a již od následujícího roku – od března do listopadu – je expozice otevřena. Vstup je volný.
Ještě jedna poznámka. Na pomníku na fotografii z 18. dubna 2005, zachycující Ing. arch. Věru Hozákovou a Libuši Nachtmanovou spolu s lidickými ženami, je napsáno: „V tomto lese byly v dubnu 1945 umístěny tisíce vězňů koncentračních táborů Sachsenhausen a Ravens-brück a stovky byly fašisty zavražděny. Lidé bděte!“
Ani tady nerozlišují obrovský rozdíl mezi fašismem a nacismem. Víme, že Německo bylo nacistické a žádné jiné.


Ing. František Gil