Bojovali za císaře pána

21.05.2015 09:15

Bojovali za císaře pána

 

Jsou snad v každé vísce. Pomníčky postavené našincům padlým za Velké války. Odpočívají v hrobech rozesetých po téměř celé Evropě. Co víme o jejich osudech, o válečném utrpení?! Upadli totiž v zapomnění i proto, že pro nové politické elity zůstali nepohodlnými austrijáky.

Jejich prachem zapadlé příběhy se z tkáně dějinné paměti pokusil na světlo vytáhnout Radovan Jančář. Vadilo mu, že dlouhá léta na dané téma nebylo možné sehnat literaturu. „Jakoby celá generace mimořádně statečných mužů, kteří nikdy nezradili slib daný císaři a Bohu, ani neexistovala.“ Přišlo mu líto, že se vlastně nikdy nedočkali uznání.

Zkusil to napravit v mnohém unikátní publikací. Z citací ze soukromých dopisů, z dobových kronik i tisku vane duch té doby, neopakovatelná tragika minulosti, jejíž opakování bychom si sotva přáli. „Mužové s uzlíčky či kufříky zamlkle ubírali se v průvodu rodin k újezdskému nádraží. Celá dědina je provázela. … Tu proudy slz, onde tajený vzlykot, jinde tupá rezignace,“ popsal 2. srpna 1914 kronikář obce Těšova v tamní kronice odjezd 48 mužů do války.

Také v Buchlovicích se téhož dne na náměstí scházeli rezervisté a domobranci. Na 150 mladých lidí. „Nastalo loučení. Scény, které následovaly, se nedají vylíčit. Ti nejotrlejší plakali jako děti. Po odjezdu vojska zavládlo v celé obci ticho jako po pohřbu,“ čteme ve starých listinách.

Fakta a příběhy vojáků ze Slovácka v rakousko-uherské armádě, jak zní podtitul publikace, jsou pozoruhodné rovněž obsáhlým seznamem padlých a zemřelých v 1. světové válce, jenž je zatím nejucelenějším přehledem okresu Uherské Hradiště. Zahrnuje rovněž obce, které do něj za Velké války patřily. A také starými snímky, z nichž mnohé doposud nebyly publikovány.

Mají nezanedbatelnou výpovědní hodnotu. Zachycují především každodenní život vojáků, který nebyl vůbec snadný. Není divu, že ve chvílích, kdy zbraně mlčely, toužili po něčem, co by jim aspoň na malý okamžik navodilo atmosféru domova a klidu. Kupříkladu malý vodní mlýn postavený u drátěných překážek na haličské frontě.

Každá chvilka odpočinku byla dobrá. K duhu přišel i spánek na „polštáři“, jímž se pro utrmácené mužstvo stalo protiletecké dělo kdesi u Haliče. Komentář nepotřebuje ani pohřeb 6. pěší setniny u Mikulenky či poprava Srbů rakousko-uherskými vojáky.

Čtenář se musí ptát PROČ? Proč se to všechno stalo? Nešlo tomu zabránit?

Epilog na motivy povídek Aloise Kříže hovoří za vše.

„A utýraná duše slováckého vojáka žalovala temné noci, proč není Boha, dobrotivého, všemohoucího a milosrdného, aby zabránil všemu tomu utrpení, které světu přinesla Velká válka. Jak je možné, aby se s vědomím všemohoucího vraždily navzájem křesťanské národy, aby z jeho vůle plakaly miliony sirotků a rvalo si vlasy miliony žen a matek, jejichž synové, otcové i bratři jsou zabíjeni v zákopech celé Evropy?

… polootevřené oči, děsem zkamenělé, příšerně svítí ze zohaveného obličeje. A žalují k nebesům: Nezabiješ!

Tak zde leží … člověk dvacátého století … a kolem něho procházejí armády lidí údajně Veliké doby.“

Publikaci pro fy. Rado & Wan vydalo nakladatelství Ottobre 12.

 

 

                                                                 Jana Vrzalová

 

 

Motto ke knize:

„Nikdo si na ně nevzpomene. Nikdo si ani nevzpomene, proč umřeli, proč neměli ženu a děti a pokoj, kam svítí slunce. Nikdo, a ze všeho nejmíň ti lidi, za které bojovali.“

                                                                Javier Cercas