Bílé vlasy, bílé vousy a laskavý hlas…

14.12.2011 10:45

 

 

V nejzazším koutku paměti skrývá se vzpomínka na muže, oblečeného seriózně v obleku a s vizáží pohádkového dědečka. Bílé vlasy, bílé vousy a laskavý hlas, který promlouvá o svých kreslířských začátcích v kdysi populárním pořadu pro děti, Magionu.

Kdo by neznal rozkošné, veselé, a často lechtivé kresby a ilustrace Jiřího Wintera-Neprakty (12. 7. 1924-30. 10. 2011). Umělce, jehož roztomilá ztvárnění strašidel, která měl moc rád, a zobrazení žen, které rovněž zbožňoval, jsou nepřekonatelná. Přímo legendární je znělka Receptáře s písní Ivana Mládka, v níž „sousedovic Toníček, nemá žádný koníček…“

V době příprav tohoto článku zasáhla rána osudu, a tak byl vysněný rozhovor s Mistrem Jiřím Winterem posledním, a musím o něm, bohužel, psát v minulém čase.

Každý Jiřího Wintera zná jako osobitého kreslíře a humoristu, někteří si možná vybaví jeho zálibu ve sběratelství rozličných orientálních, kultovních a všelijak magických předmětů z celého světa, jejichž šíře je nesmírná. Málokdo si ho však spojí s odbojovou činností, prostě proto, že o ní nikdy neměl potřebu mluvit a dávat ji všem na odiv. Něco málo prozradil před lety v cyklu České televize 13. komnata, a nerozpovídal se ani při našem rozhovoru v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. A tak musí laskavý čtenář vzít zavděk obrazu poskládanému z posbíraných střípků, jež mi dodali jeho blízcí, především manželka Daniela.

Tatínek Jiřího, Karel Winter, byl sklenář, měli malé rodinné sklenářství a bydleli přesně tam, co je dnes stanice metra Holešovice. Z čtvrtě, ve které vyrůstal, dnes nezbylo nic, jen škola naproti metru, kam Jiří chodil. Z míst jeho dětství ze zachovaly ještě dva akáty, pod nimiž byla hospoda se zahrádkou a kulečníkem.

Karel Winter zaměstnával jednoho dělníka. Jmenoval se Bohouš a s Jiřím si hráli, třeba na zoologickou zahradu, Bohouš představoval zvíře a Jiří ho krmil oříšky.

Zoologická zahrada v Tróji představuje v Jiřího životě osudové místo. Tam jako dítě chodil s tatínkem, bylo stále co zasklívat, a tak synka vodil s sebou, odtud jeho láska k zvířatům a přírodě. Rovněž záliba v kreslení se projevila už v dětství, kdy pokreslil každý volný papírek vším, co ho napadlo, hlavně pohádkovými postavami.

Touhu studovat přírodní vědy začal uplatňovat až po válce, za protektorátu maturoval na reálce v době heydrichiády a pak navštěvoval grafickou školu, ale, zůstali s maminkou sami a on musel začít dělat něco, z čeho by mohli být oba živi. Maloval obrazy, ale kýženou obživu to neneslo, až se chopil příležitosti publikovat v tisku. Stal se karikaturistou vlastně náhodou, původně jím nechtěl být, jeho cílem bylo se stát přírodovědcem s tím, že si své odborné publikace bude ilustrovat sám. Nakonec je z toho na čtyřicet tisíc vtipů publikovaných v široké škále periodik, ilustrace desítek knih a další rozmanitá výtvarná práce. Jen počet anekdot mu vynesl zápis do české verze Guinessovy knihy rekordů.

Prvním, dnes skoro zapomenutým Wintrovým námětářem byl Bedřich Kopecný, se kterým se seznámili už za války jako sběratelé orientálních starožitností. A když přemýšleli, čím by se živili, založili z recese firmu na výrobu kresleného humoru, kterou pojmenovali Neprakta, dle vzoru názvů tehdejších vznikajících státních podniků. Až později se z toho vyvinula přezdívka Jiřího Wintera. B. Kopecný si za války stejně jako Jiří zažil svoje, za nevhodné řeči na veřejnosti byl v 50. letech vězněn a zemřel poměrně brzy, jednak v důsledku utrpení z věznění, a jednak, jak Jiří Winter uvádí ve svých pamětech, byl čítankovým příkladem bohéma. Zkrátka měl kladný vztah k lihovinám.

Na první Haškově Lipnici v šedesátých letech Jiří Winter vyhrál první cenu za výtvarno, a Miloslav Švandrlík za literaturu, tak to dali dohromady. Vznikla legendární nerozlučná dvojice, jejímž prvním počinem byla knížka Krvavý Bill a viola, okamžitě během půl dne rozebraná. Literárnímu počinu a dalším pomohl na svět nakladatel z Havlíčkova Brodu. Když se odvážil vydat Černé barony, nakladatelství mu mocipáni zrušili.

Švandrlík a Winter byli mj. jedněmi z mnoha tváří jediného tehdejšího humoristického časopisu Dikobraz. Jak to za minulého režimu bývalo, svými jiskřivými vtipy nejen z jejich dílny provokovali leckteré funkcionáře. A každou chvíli. Například v některém seriálu z historie Jiří zobrazil boha Dia v podobě labutě na trůně, a vyšší místa usoudila, že je to útok na soudruha Husáka. Výtvarné vyjádření starého latinského přísloví Svině svini se líbí – obdoba vrána k vráně sedá, vyprovokovalo jednoho významného soudruha z Brna k osobnímu dopisu. Dvě prasata, chodící po zadních a v obleku, jedno druhému se servilně klaní a pod packami mají desky. V jednom z nich se potrefený poznal, a nejen on, všichni kolem něj říkali, že ho poznali, a tak nevinný vtip vnímal jako útok na vlastní osobu a myslel to naprosto vážně.

 

Cesta do odboje

Jiřího rodina byla napůl židovská, tatínek Karel byl Žid a maminka Marie křesťanka. Jiří vyrůstal jako jedináček, ale jinak to byla rozvětvená rodina, kterou ve většině pohltily nacistické lágry.

Jiří byl zatčen za uchovávání zbraní 23. března 1944. Zkrátka, nemohl se dívat na to, co se kolem děje. U jednoho z jeho kamarádů našli Němci zbraň při nějaké akci a nebyl pro ně problém z něj vymlátit jméno toho, kdo mu ji dal. Z původně navrhovaného trestu smrti se absencí důležitých svědků, soudce chtěl mít případ brzy z krku, stal pro Jiřího trest deseti let. A tak z Pankráce, kde byl Jiří na uvítanou brutálně zbit, putoval do lágru Bernau. Tatínek s maminkou byli zatčeni o den později. Jiří byl mladý, a s houževnatostí sobě vlastní útrapy přežil.

Vydal se pěšky domů ihned po osvobození Američany v květnu 1945 tak, jak byl, ve vězeňských hadrech a dřevácích. Šťastně se shledal s maminkou, ale přišla jim zpráva, že tatínek byl popraven na Pankráci. Ona však stále doufala, že to není pravda a že se vrátí, a tak asi dva roky nechyběl hrneček jeho oblíbené bílé kávy u kamen, aby ji měl připravenou, až se vrátí…

Jiřího otec měl bratra jménem Emil. Měl dva syny, Rudolfa a Františka. Všichni skončili v Osvětimi, až na bratrance Rudolfa, který utekl do Číny, do Šanghaje.

František v mládí dostal španělskou chřipku a ochrnul, ale byl nezdolnou bytostí, uměl dobře šachy a měl papouška, kterého naučil mluvit. Skončil s rodinou v Terezíně, dostal předvolání do transportu a rodiče jeli s ním. Do Osvětimi ani nedojel, dozorci ho za jízdy vyhodili z vlaku i s vozíčkem…

Z příbuzných se zachránila ještě sestřenice Anna, dcera otcovy sestry Reginy. Bohužel, Jiří s ní po válce ztratil kontakt. Třeba ještě žije, či její potomci, a byli by tak na světě jeho další příbuzní, krom dvou dcer bratrance Rudolfa, které žijí v Austrálii.

Dnes jsou jedinou památkou na odboj čtyři medaile včetně Čs. válečného kříže 1939, hluboko zasuté kdesi v jeho pracovně.

Ani Jiřího vztahy, nikdy se netajil náklonností k ženám, nepostrádají dávku humoru, ale ani tragiky. První velká láska Kateřina Brožáková, s níž po válce Jiří Winter chodil tři roky, byla vídeňskou Češkou a měla rakouské státní občanství. Ač v Praze žila řadu let, byla vyhoštěna. Nestačili se s Jiřím vzít, chyběla snad potřebná povolení, a už se nikdy v životě neviděli.

Seznámení s první ženou Zdeničkou proběhlo v Malostranské besedě, kde se pořádaly rozličné přednášky. Jiří měl přednášku o orientálním umění, konkrétně o Netsuke, japonských přívěscích, kterých měl rozsáhlou sbírku, a všiml si v první řadě sedící příjemné sympatické slečny, která z něj nespouštěla oči. Usoudil, že se jí líbí, pozval ji na něco dobrého, a jako to chodí, posléze domů na zajímavou sbírku, a až asi po dvou měsících zjistil, že Zdenička špatně slyší a že na něj zálibně koukala hlavně proto, že odezírala, ale už to byl vztah. Ten ale skončil, že ji rozčilovaly dámské modely navštěvující Jiřího ateliér. Když chtěl nějakou slečnu vidět nahou, tak jí řekl, že ji nakreslí, a to Zdenička nemohla skousnout.

Úsměvné je rovněž oslovování druhé manželky. Jmenovala se Gertruda, ale Jiří, protože to jméno nesnášel, jí říkal Míla.

První velká výstava Jiřího a Kopecného vtipů se konala v šedesátém roce v Liberci. Měla velký úspěch, snad proto, že místo strnulosti nabídla anekdoty doplněné muzejními rekvizitami, a ty podtrhovaly její veselé pojetí. U vtipu s medvědem byl vycpaný brtník, apod.

Kruh se uzavřel, a tak se poslední výstava za Wintrova života s názvem Nepraktický kabinet Jiřího Wintera konala rovněž v Severočeskému muzeu v Liberci. Zlomek prací tu ukázal Nepraktovu šíři uměleckého vyjádření. Mezi nejvděčnějšími vtipy a knižními ilustracemi k pohádkám měly své místo např. návrhy kostýmů k divadelním hrám, filmům (věděl někdo, že pohádku Šíleně smutná princezna oblékli právě dle Wintrových návrhů?), zobrazení k přírodovědným publikacím, a v neposlední řadě akty. A pak obrazy, jež Jiří namaloval pod dojmem zážitků z věznění za okupace. Návštěvníkům byly k dispozici i předměty z jeho rozsáhlých sbírek, lebky, masky, často s podrobným popisem historického vývoje a k čemu to sloužilo. Z návštěvní knihy se nedala vyčíst návštěvní kvantita, ale kdo se chopil pera, pěl jen chválu, a v řadě cizích jazyků.

Jiří Winter zemřel v předvečer Dušiček, obklopen blízkými. Řada přátel ho neúnavně navštěvovala i po dobu jeho hospitalizace. Odešel umělec, jehož práce zůstane v srdci každého čtenáře, diváka, který se s ní setkal. Pracoval do posledních chvil, ale, bohužel, nebylo to vidět, neboť kreslený humor se z tisku přesunul do výstavních síní.

Při posledním rozloučení letos 4. listopadu, na němž nechyběla kytice a černá stuha s nápisem Spolubojovníci (byl členem SOPVP, do nějž vstoupil v roce 1945 v Praze 7 a 1. listopadu 1962 přestoupil do 89. ZO ČSPB Střešovice, stejně jako jeho maminka), zazněl příběh, který znal málokdo…

Jiří si zmlácený v cele Pankrácké věznice přísahal, že lebku dozorce, který mu to způsobil, si jednou postaví na knihovnu. Němec byl popraven a Jiří Winter se díky známým dostal k jeho mrtvému tělu. Už mu nepřišel tak strašný, a řekl si, že ji vlastně nechce. Může být silnější příběh o odpuštění?

Jiří Winter viděl předěl mezi světem mrtvých a živých daleko tenčí, než my všichni, protože většinu svých blízkých měl tam, na druhé straně. Nebyla to u něj póza, snaha být zajímavým a oslňovat. Pro něj to byl kontakt, ti blízcí jsou prostě jinde než tady. Přijměme na chvíli jeho vidění a i když odešel, věřme, že zůstává s námi dál.

Karel Štusák

(Autor děkuje za vstřícnost manželce Jiřího Wintera Daniele a Severočeskému muzeu v Liberci.)

Vyšlo v čísle 25-26 (14. prosince 2011)

Portrét Jiřího Wintera ze smutečního oznámení.