Ani za to tetování jsme jim nestály!

17.03.2005 14:28

Někdy koncem ledna jsem se dívala na televizní pořad Osvětim – Katarína Grünsteinová vzpomíná. Ráda bych k němu něco sdělila.
Tato paní mluvila o maďarských transportech. V jednom z nich jsem přijela i já. Nešlo však o maďarské transporty, ale o transporty z bývalé Podkarpatské Rusi. Odtud nás vezli do Osvětimi v březnu a v dubnu 1944 několik desítek tisíc. Paní Grünsteinová říkala, že matky, aby se zachránily, své malé děti vyházely a ukázala na nějakou škarpu. To není pravda. Matky si děti přitiskly k sobě a když jim je pomocníci vojáků chtěli brát, nedaly je. Přivinuly si je a společně s nimi šly rovnou do plynových komor. Mengele špatnou maďarštinou sháněl dvojčata. My jsme před nástupem byly dohodnuté, že německy nerozumíme a že reagovat budeme jen na maďarské pokyny. Do zpěvu nám rozhodně nebylo. Tu píseň, kterou zmíněná paní zpívala, jsme neslyšely ani za války, ani po ní. Nebyly jsme tetovány. Jen jsme čekaly, až bude volno v plynových komorách. Ani za to tetování jsme jim nestály.
Uvedená paní hovořila také o čísle bloku. My jsme byly v lágru „C“ blok 14, ale takových bloků bylo asi 30. Denně jsme měly dostat asi 20 deka chleba. Vězeňské funkcionářky se chtěly najíst lépe a tak nás okrádaly. Ty, jako paní K. G., které pro Němky sháněly poklady a vybíraly šatstvo, chodily po lágru a kšeftovaly na latríně s oblečením s funkcionářkami.
Jednu, když vybuchlo krematorium č. 3, přijel transport s cikány. Existoval sice cikánský tábor - “E“, ale jelikož byli zavšivení a o jedno krematorium méně, něčím je polili a za živa upálili. Nikdo nezůstal na živu. Stalo se to v srpnu 1944. Nikdy a nikde se o tom nemluvilo. Dodnes se budím a slyším ten řev a vidím oheň, který plál vysoko k mrakům.
Do koncentráku jsem jela ve svých sedmnácti letech. Věznili mne 1 rok, 1 měsíc a 2 dny i s pochodem smrti. Po válce jsem v Osvětimi byla jednou na oslavách. Víckrát už tam nepojedu. Zůstala mi tam, až na sestru a tatínka, jenž zemřel v jiném koncentráku v listopadu 1944, celá rodina.
Když jde někdo do televize mluvit, měl by si rozmyslet, co říká. Židovská matka a nejen židovská, by svoje dítě nehodila do škarpy, jen aby si zachránila vlastní život. Spíše naopak.  


KAMILA DROTÁROVÁ