Alois Holub - Spravedlivý mezi národy

12.10.2011 00:00

Bez zájmu veřejnosti umírají lidé žijící mezi námi. Až z Národního Osvobození jsem se dozvěděl, že dne 24. února letošního roku zemřel Spravedlivý mezi národy – Alois Holub. Dovolte mi tedy alespoň pár slovy připomenout jeho nelehký život.

Alois Holub se narodil 11. června roku 1917 v Bítovčicích u Luk nad Jihlavou. Již jeho narození stojí za zmínku. Alespoň podle jeho vyprávění. Tvrdil, že se narodil o den dřív, 10. června. Byla zrovna neděle a pan farář proto neměl čas nově narozené dítko zapsat do matriční knihy, a tak šťastným rodičům řekl, aby přišli až druhý den. Další den novorozeně zapsal a do vínku mu dal datum nového dne.

V první polovině 30. let se A. Holub vyučil truhlářem na Valašsku. Nedostatek práce jej však zase vrátil do rodného kraje. V říjnu roku 1938 měl nastoupit na vojnu, ale dramatické události přelomu září a října roku 1938 jeho povolávací rozkaz oddálily až na březen roku 1939. Když jako nováček narukoval, pobyl ve vojenském sukně jen tři týdny, 15. března přišel do Čech Hitler a 19. března byl Alois Holub z armády propuštěn.

Nastoupil znovu do stavu truhlářské dílny pana Jelínka ve Valašském Meziříčí, kde se vyučil a kde pracoval i před hospodářskou krizí. S nástupem do truhlárny je spojen i počátek jeho odbojové činnosti. Alois Holub se stal členem místní komunistické odbojové organizace. To trvalo až do 16. března 1941, kdy byl v Ostravě zatčen, po té, co v  organizaci začalo velké zatýkání, které šlo od centra až do místních složek a nevyhnulo se ani jemu.

Po krátkém pobytu v ostravském vězení byl transportován do věznice gestapa v Kounicových kolejích v Brně. Zde se stal svědkem masových poprav českých vlastenců pod plastikou sv. Václava. Po ustanovení R. Heydricha na post zastupujícího protektora byl po přeložení do tábora Pod Kaštany 9. 10. 1941 vypraven z Brna transport čítající padesát osob. Polovičku tvořili čeští odbojáři, druhou čeští Židé. „Ráno asi ve tři hodiny jsme dostali polívku na cestu a odvezli nás na nádraží a jeli jsme a nevěděli kam. Tak jsme jeli do Vídně a pak kolem Dunaje až jsme zastavili v Mauthausenu na železniční stanici.“

Po úvodní přijímací proceduře přišel na blok č. 9, kde v té době bylo soustředěno mnoho Čechů. Díky své profesi byl vybrán do truhlářského komanda, v jehož stavu naštěstí zůstal až do konce války. Samozřejmě to pro něj znamenalo obrovskou výhodu. Pobýval celý den na truhlárně v relativním suchu a teple. Brzy se také vypracoval na prvotřídního řemeslníka. Jeho zručnosti si záhy všimli kápové a od nich začali chodit první „objednávky“ na výrobu exkluzivních věcí. Od kazet pro šachové figurky až po velmi náročné intarzie, které obohatili interiér domu nejednoho gestapáka z Mauthausenu. To mu samozřejmě v pekle, které bylo kolem něj, pomáhalo přežít.

Od podzimu roku 1944 přicházeli do Mauthausenu vězni z evakuovaných koncentračních táborů, hlavně z východní Evropy. Proto byl na severním okraji mauthausenského tábora vybudován tzv. Zeltenlager, jehož obvod byl samostatně obehnán ostnatými dráty a do něhož nežidovští vězni neměli přístup. Židé zde žili v nepředstavitelných podmínkách. Velké cirkusové stany neměly žádné podlážky, lidé zde spali na holé zemi a během zimních měsíců se po celém táboře vytvořila neskutečně hluboká vrstva bláta. Koncem února roku 1945 přibyl do tábora transport vězňů z Osvětimi. Mezi příchozími bylo i několik pražských Židů. Do Mauthausenu přijeli v zuboženém stavu a na pokraji života a smrti. Zpráva o transportu se brzy rozkřikla po táboře. Na nově příchozí se přišel podívat i Alois Holub. S jedním téměř umírajícím vězněn Wolfim Adlerem se dal do řeči. „No, já jsem se mu představil a že jak budu mít chvilku, tak že přijdu. No, tak jsme se spolu seznámili.“ Kontakt však nemohl být přímý. Do prostoru Zelterlagru A. Holub nemohl vstoupit. Začala mezi nimi probíhat intenzivní výměna motáků. Ze strany A. Holuba však nepřicházely jen texty napsané na malém zmačkaném papíře. Mladého Wolfiho zásoboval také jídlem, kterého koncem války v lágru nebylo vůbec nazbyt. To také byl hlavní důvod, že Wolfi Adler přežil a dočkal se konce války.

Když se Alois Holub vrátil z koncentráku zpět do rodných Bítovčic, moc dlouho zde nepobyl. Ještě před svým zatčením si našel ve Valašském Meziříčí děvče a toužil jej po dlouhých čtyřech letech zase vidět. Nejdříve mu to nedovoloval zdravotní stav, aby za ní hned vyrazil, ale jen se z nejhoršího trochu vykřesal, sedl na kolo a přes celou Moravu ujížděl za svoji milou. Netrvalo dlouho a Zdeňku, rozenou Jurčíkovou, si vzal za ženu. Ta jej potom doprovázela po celý zbylý život.

Šestnáctého října roku 1994 došel do Krnova, kam se Holubovi hned po svatbě přestěhovali, dopis z památníku holocaustu Jed Vašem v Jeruzalémě. S velkou úctou v něm adresátu sdělovali, že po posouzení speciální komisí mu byl udělen titul Spravedlivý mezi národy. Alois Holub se tak stal jedním z 21 758 lidí nežidovského původu, kteří přispěli prokazatelným způsobem k záchraně Židů (118 držitelem tohoto titulu v ČR).

To bylo v době, kdy mu ruce ještě velmi dobře sloužili. Kdy dokázal obšťastnit své blízké truhlářskými výrobky, které mu i v lágru zachránili život. Tak i já se mohu pochlubit dřevěnou kazetou, kterou mně jen tak, jako by nic, věnoval se slovy: „Chceš to? Tak si to vem.“

Vzpomínky na koncentrák ho celý život neustále pronásledovaly. A v podtextu každého rozhovoru, který o koncentráku vedl, chtěl vždy vyjádřit jak v tom pekle uvažovali, jak přemýšleli a o čem snili. „Hloupé je to, že to co člověk prožil, tak se mu také zdá. A tak si říkám, že ten kdo to neprožil, tak se mu to nezdá. A někdy je to tak, že to vědomí se tak vrátí do té atmosféry, že když se potom probudím, tak jsem úplně v té tísni. Kdysi se mi taky zdálo o tom, jak jsme šli všichni na popravu a lageraltester šel kolem a já jsem mu říkal: ‚No, jo… Ty se vždycky dovedeš z toho vylhat. No a to byly ty situace. Buď se člověk připravil a celý život si tak nějak  říkal, tolik lidí umíralo a jednou stejně umřu, tak co… To je jako moment a když musím a nedá se nic dělat, tak co, proč se už teď trápit. A taky kolikrát se člověk připravil a tak cítil, že je to skutečnost, že umřu… no…a když se pak zase vžil do toho života, tak si říkal: ‚A hele, bylo by to škoda!‘

Škoda to jistě je, že odešel jeden z mála z těch, co svým tichým a rozjímavým vyprávěním dokázal obohatit nejednoho z nás.

Za HS Mauthausen Vlastislav Janík

Vyšlo v čísle 21 (12. října 2011)