1917 1933 1948

07.11.2011 16:45

 

Dravé cesty k moci

Co mají roky uvedené v titulku společného? Především fakt, že pro země k nimž se vztahují – tedy k Rusku, Německu a Československu – znamenaly zásadní dějinný zvrat a první dvě dokonce výrazně poznamenaly celý svět. Jak v úvodu píše Karel Richter, jeden ze tří autorů uvedené publikace, „ve všech těchto zemích došlo v různé podobě k násilnému zvratu, jímž byla demokracie nahrazena diktaturou jedné jediné strany či vlastně její vedoucí garnitury v čele s vůdcem, jehož mnohatisícové davy zdravily ohlušujícím jásotem v domnění, že je povede ke štěstí a blahobytu“.

On sám je autorem první části knihy nazvané Rusko ve spárech revolucí. Píše, že Leninovi nezáleželo na tom, co si kdo doopravdy myslí a přeje. Prý mu stačilo všemi prostředky dosáhnout toho, aby si všichni mysleli a přáli, co si v dané chvíli myslí a přeje on, a aby na tomto základě každý jeho příkaz byl pro ně zákonem. „Dosáhl zvolení slibovaného Ústavodárného shromáždění, ale když tento z demokratických voleb vzešlý sbor neprojevil očekávanou poddajnost a názorovou jednohlasnost, dal jej jednoduše rozehnat vojáky s ostře nabitými puškami v rukou,“ připomíná K. Richter.

Podle jeho soudu byl německý vůdce národních socialistů a říšský kancléř Adolf Hitler uhněten ze stejného těsta. Vůle lidu jej pramálo zajímala a své životní poslání spatřoval v tom, že mu vnutí svou vlastní vůli a nestrpěl zamítavé stanovisko. Každý, kdo s ním nesouhlasil, byl předem určen k likvidaci.

V souvislosti s Klementem Gottwaldem uvádí, že předseda KSČ, jenž byl v únoru 1948 československým premiérem, na příkaz Kominformy poslušně rezignoval na pokus o slibovanou československou cestu k socialismu. „Ujištění, které dal československým vojákům v roce 1942 při návštěvě jednotky v Buzuluku, že je nejprve třeba vyhrát válku proti Hitlerovi a pak náš lid doma ve vlasti rozhodne o uspořádání vnitřních poměrů, už neplatilo.“

Renomovaní autoři tří příběhů – Karel Richter, Roman Cílek a Jiří Bílek – nastolují otázku, kterou svého času nadhodil lékař a filozof Erich Fromm: Jsou lidé převahou spíše ovce, nebo vlci? Mají sklon spíše k dobru, nebo ke zlu?

V první části věnované roku Rusku, autor mimo jiné hodně pozornosti věnuje roli T. G. Masaryka a čs. legií v onom převratném roce, kdy parafrází názvu slavné knihy Johna Reeda - deset dnů otřáslo světem – uvádí, že TGM vývoj událostí po 7. listopadu pozorně sledoval a „přísně nabádal československé vojenské jednotky, aby se důsledně vyhýbaly jakémukoli zasahování do vnitřních záležitostí a sporů … trval na neutralitě“.

V souvislosti s volbami do Ústavodárného shromáždění píše, že Lenin a jeho bolševická garda ve skutečnosti neměli zájem na vzniku a rozvíjení jakýchkoliv demokratických institucí, které by bolševickou vládu podrobovaly kontrole ze strany lidu.

* * *

„Ti, co dnes vládnou, mají sice – možná – určité projekty a plány, ale nemají již sílu je uskutečnit. Se mnou by to bylo jiné,“ nechal se v městečku Orlinghausen v zemi Lippe-Detmold slyšet Adolf Hitler. Na osmnácti předvolebních shromážděných v této zemi „sliboval, nabízel, skloňoval ve všech pádech pojmy němectví, čest a velikost národa, úcta i odpovědnost k tradicím. Nechal se tu oslavovat jako velkolepý ‚buditel národa‘…“.

Hovořil o programu, a jak Roman Cílek podotýká, byl by mnohem upřímnější, kdyby raději zopakoval myšlenku, kterou v náhlém záchvatu otevřenosti vyslovil kdysi dávno: „Nemám program. Mám pouze úkoly a cíle, vše ostatní je záležitostí taktiky.“

Pojmy jako ústava a zákonnost pro lidi, kteří stáli proti nim, nic neznamenaly. Svého času spolupracovníkovi Hermannu Rauschningovi řekl: „Nezdržujte se maličkostmi. Vezměte si příklad ze mne. Jdu po závratné cestě. Copak se přitom mohu starat o nějaké papírové záležitosti?“

A jak R. Cílek ve druhé části publikace nazvané Německo 1933: „Jsme u cíle…“ podotýká – „závratná cesta“ byla nastoupena a pojmy jako ústava, zákonnost a svědomí zcela zapomenuty. Ostatně kdo by se jimi zdržoval?!

* * *

Kdo jako první vyslovil myšlenku, že v únoru 1948 ležela moc v Československu na ulici a stačilo ji jen zvednout, není tak důležité. Více by nás, jak zdůrazňuje Jiří Bílek, autor třetí části knihy nazvané Sedm zastavení zimy, „možné racionální jádro úvahy, třebaže i ona samozřejmě značně zjednodušuje. Únor nelze popsat a pochopit odtržitě od světa, v němž proběhl – ať již v podobě školního globusu či mikrosvěta Československé republiky – i vývoje, jímž oba tyto světy prošly, a to nikoliv jen v poválečných letech“.

Druhá světová válka změnila nejen mapu světa, ale do značné míry i názory lidí na jeho další uspořádání. Sen o lepším světě bez napětí a válek, sen o jakémsi ráji na zemi, kdy by se lidé soustředili na odstraňování válečných škod a budování, se rozplynul. Bylo to logické. Jeho uskutečnění předpokládalo, jak autor poznamenává, že lidé a především politici, by museli být andělé. Hrobem protihitlerovské koalice i snů o novém lepším světě se stala vzájemná nedůvěra, ideologická schémata a snaha o upevnění sféry vlivu.

Komunisté se stali členy čtrnácti vlád evropských států, a jak to po válce bývá, přicházející revoluční vlna přála levici. „Československo je … výjimkou. Vládu zde vytvářejí všechny strany, které se zapojily do odboje. Obě centra – londýnská váda i moskevské vedení KSČ – se dokážou na sklonku války dohodnout na společném programu, nazvaném podle místa vyhlášení Košický vládní program.“ Jak J. Bílek dodává, nikdo v republice nezpochybňuje spojenectví se Sovětským svazem a nevládnou ani pochybnosti o socializující demokracii.

Taktika KSČ, která podle Bílka využila k prosazení vlastních požadavků shody všech složek zahraničního i domácího odboje na nutnost vyrovnat se s tragickým koncem předmnichovské republiky, byla úspěšná rovněž proto, že vznikla Národní fronta Čechů a Slováků – politická základna budoucí vlády.

Prezident Beneš měl na středu 25. února připraven koncept svého vystoupení k národu. Nakonec v rozhlase nepromluvil. Dějiny nehrají na „co by kdyby“. Proto lze obtížně odhadnout, jak by lidé na jeho slova, pokud by je pronesl, reagovali. Každý by si je mohl vysvětlit po svém.

E. Beneš v konceptu mj. napsal: „jsou zjevy, které ukazují, jak se tvoří v národě dva proti sobě stojící tábory. Mojí povinností je pracovat, aby národ rozštěpen nebyl… Nedovolme nikdy, aby se národ ve svém politickém boji rozpoltil na dvě nesmiřitelně bojující části nebo polovice… Vidím řešení jen na základě parlamentní demokracie, jen dohodou na bázi Národní fronty. Není problému, který by nemohl býti touto cestou vyřešen…“

* * *

Jak v úvodu zdůrazňuje Karel Richter, kniha rozhodně nebyla zamýšlena jako příspěvek do učebnic dějepisu. Ostatně napsali ji autoři „literatury faktu s beletrizačními ambicemi, každý svým osobitým stylem ve shodě se svým vlastním prožitkem souběhu daných historických fakt“. Právě proto, je cennější než některé učebnice. Třebaže autoři se netají svými postoji k popisovaným událostem, nechávají čtenáři i díky obrovskému množství informací prostor pro vlastní úsudek. A o to jde – mít možnost vyvodit z minulosti vlastní závěry pro přítomnost a budoucnost. Nicméně ani po jejím poctivém přečtení není snadné si upřímně odpovědět na otázku, zda jsou lidé převahou spíše ovce, nebo vlci? Či zda mají sklon spíše k dobru, nebo ke zlu, zda národy potřebují‚ proč se nechají mnohdy doslova ohloupit předvolebními kampaněmi a dávat hlas lidem, kteří je, jakmile se dostanou k moci, vedou do zkázy místo k slibované prosperitě.

Obsáhlou publikaci vydalo Nakladatelství XYZ,  www.xyz-knihy.cz

Jana Časnochová-Vrzalová