Varování

12.04.2012 13:37

11. dubna 1945 byl osvobozen koncentrační tábor Buchenwald

Uplynulo šedesát sedm  let od doby, kdy byly osvobozeny koncentrační tábory a svět se dozvěděl, jaká zvěrstva je možno páchat ve jménu nějaké ideologie, jménem diktátorského režimu a zmanipulovaného národa.

Varování

Svět stál v šoku, když spojenci uveřejnili, co postupně nalezli v koncentračních táborech  Belzec, Bergen–Belsen,  Dachau, Dora-Mittelbau, Flossenbűrg, Gross Rosen, Chelmno, Majdanek, Mauthausen, Mirošov, Natzweiler, Neuengamme,  Osvětim–Birkenau, Ravensbrück, Sachsenhausen, Sobibor, Stutthof, Svatobořice, Terezín, Treblinka, a v dalších stovkách přidružených táborů. K těmto "velkovýrobnám" smrti lze přiřadit věznice gestapa a popraviště v Německu a okupovaných zemích, jakož i veškeré teritorium, na němž se nacházela v letech 1933-1945 hitlerovská armáda a jiné bezpečnostní složky. Státem vytvořená velkotovárna na smrt zabila, zmrzačila a umučila přes 10 milionů lidských bytostí. Obrovský zločin byl páchán na nevinných dětech, ženách a mužích. V těchto zařízeních se vymýšlela nepochopitelná a hrůzná mučení.

Proč připomínáme známé hrůzy?

Nejde o konzervování děsu a senzací, ale o poučení, které by pomohlo vést  k orientaci příštích generací. Mnozí nesou vinu za tento vývoj, ale rozhodujícím úkolem je zabránit opakování v jeho jakékoli formě i v budoucnosti. K tomu je třeba jak znalosti důsledků rasismu a xenofobie, tak také symptomů jejich začátku, které mohou  být i zcela nepatrné. Úkolem je umožnit generacím, které nežily v první polovině 20. století, aby tyto symptomy uměly rozpoznat, protože pro zabránění opakování těchto zločinů a vražd je v první řadě třeba včasného odporu. Nelze čekat, až smyčka kata leží na krku, ale zabránit, aby tato možnost vůbec nastala.

Nic z toho, co vykonali odbojáři doma nebo v zahraničí, nebylo zbytečné. Jejich boj, utrpení a pevné postoje bez ohledu na nebezpečí a svízelné podmínky, jejich oběti, zkušenosti a odvaha – to bylo a je to nejcennější, co nám ve svém odkazu zanechávají.

Stručně vzpomeneme některé symptomy z poslední doby, které byly na stránkách našeho čtrnáctideníku  již uvedeny.

Ukrajina – pochody k oslavě zločince Bandery, Estonsko – zákon, který estonským občanům, kteří bojovali v jednotkách SS, uděluje statut odbojářů, Chorvatsko – zádušní mše za kolaboranta Ante Paveliče, Litva -  schvalování zabíjení Židů za nacistické okupace bývalým ministrem zahraničí a oslavy 70. výročí kolaborantské Litevské fronty  aktivistů, Spolková republika Německo – vraždy neonacistických bojůvek, sílící pochody neonacistů, pronikání extrémní pravicové strany NPD do vládnoucích struktur v zemských sněmech, antisemitské tendence zasahují i do německých elit. A ve výčtu můžeme pokračovat. Norsko – vraždění pomateného "vlastence" Breivika, jehož vyznáním byla fašistická ideologie, Maďarsko -  vláda je podporována rasistickou stranou Jobbik, Itálie – zesiluje rasistická strana AN, Holandsko – vláda je odkázaná na xenofobní názory strany, které vévodí Wilders, Švédsko – půdu získává extrémní fašizující strana pod názvem "švédští demokraté", Česká republika a Slovensko – šířící se xenofobie, kdy místo Židů jsou na řadě Romové, kdy kriminální jednotlivci se vztahují na celou etnickou skupinu. Tyto fašizující myšlenky nacházejí ohlas v části veřejnosti a elitách,  v pochodech a "koncertech" neonacistů, a tak bychom mohli pokračovat.

Při zkoumání těchto jevů ve světě a u nás zjišťujeme, že metody jsou téměř stejné jako ve 30. letech minulého století – romantizující vlastenectví s podtextem šovinismu, vytváření umělého nepřítele a vyvolání nenávisti, pseudorasistická teorie o nadřazenosti jednoho a méněcennosti jiného etnika, násilí na jinak smýšlejících občanech, rvačky, pokud se lze schovat za anonymitu davu ( sportovní utkání, demonstrace apod.), mezinárodní spolupráce se stejně smýšlejícími skupinami sousedních států, jejich účast na místních akcích apod.

V České republice máme ještě jiný fenomén, který zatím nespadá do kategorie neonacismu, ale určitým způsobem oslabuje naše pozice, protože vyžaduje bojovat na dvou frontách. Jde o snahy našich bývalých občanů německé národnosti, kteří se spolčili v tzv. landsmanšaftu, jehož sídlo je v sousedním Bavorsku. Tato organizace, kterou založili odsunutí "sudetští Němci", z nichž více než 90 procent tvořili stoupenci hitlerovského režimu a zasloužili se o rozbití Československé republiky a za následné hrůzy nacistické okupace, kterých se vydatně zúčastnili, si stanovila za cíl svého snažení kompenzaci svých bývalých majetků a návrat do svých domovů. Neuznávají výsledky druhé světové války a politické dohody uzavřené po bezpodmínečné kapitulaci hitlerovské třetí říše a tvrdošíjně odmítají uznat své působení v letech 1933 až 1945, jakoby dějiny střední Evropy začaly rokem 1945.

Neustále se snaží proniknout do oficiálních struktur našeho státu, vytvářejí své organizace na našem území, hledají kontakty u vlády, parlamentu, ve veřejné správě apod. Za mnoho milionů se připravuje stálá výstava v Ústí nad Labem, která má ukázat naše prospěšné soužití s německou menšinou, její vliv na naši kulturou, průmysl a jiné části ekonomického, politického a společenského života Čechů. Jakoby všechny civilizační vymoženosti  nám přinášeli výhradně němečtí kolonisté. Tato koncepce odporuje vědeckým poznatkům našich historiků, archeologů i etnografů. Výstava získala nejen vysokou finanční podporu od EU a ČR, ale i značnou podporu vládních i parlamentních garnitur. Poslanec evropského parlamentu Bernd Posselt při návštěvě pochválil  přípravu výstavy  a změnu klimatu v ČR. Je to výsměch všem odbojářům a občanům, kteří v letech 1939 až 1945 nasazovali své životy za svobodu tohoto státu, aby další generace mohly spokojeně žít. Nevidíme již v Němcích své nepřátele, s německými demokratickými organizacemi máme plodnou spolupráci, ale nikdy nebudeme souhlasit a  přátelit se s lidmi, kteří plánují návrat poměrů před rokem 1938.   

My odbojáři se obáváme tohoto politického a společenského vývoje, který je živen i současnou hospodářskou krizí. Obáváme se možnosti, že světový politický vývoj by se mohl opakovat podle schématu první poloviny minulého století. Tyto obavy jsou podložené našimi životními zkušenostmi, osudy našimi i našich souputníků.

Obáváme se také, že stejně jako v třicátých letech 20. století může se v této situaci objevit osobnost v podobě obměněného Hitlera, která osloví frustrovanou veřejnost a dříve nebo později nastolí vládu silné ruky, zavede totalitní systém, dá práci ve zbrojařských závodech a svět uvrhne do nové, ještě hroznější války. Je to krajní scénář, ale nikterak nemožný. Zažili jsme to již jednou a nechceme, aby to naši potomci museli znovu zažít.

Proto varujeme! Jediný způsob, jak tomu zabránit, je rozeznat zárodky takového vývoje a vyburcovat veřejnost, aby se masově proti takovému vývoji postavila. K takové statečnosti je třeba vychovávat mládež, zatím to není v zaměření školní výchovy, ani to není součástí výchovy v rodině. Proto je hlavním úkolem našeho svazu snaha  získat mladé lidí do našich řad.  Někde se začít musí.

                                                         plk. v. v. Pavel Vranský

                                                         místopředseda ČSBS

Vyšlo v čísle 8 (12. dubna 2012)

                                                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ilustrační foto z publikace M. Mühlhause

Návrat po letech. Z koncentračního tábora Osvětim.