100 hodin, kdy umírala republika

23.06.2009 15:25

 

 

Letos 15. března uplynulo 70 let ode dne, kdy začala šestiletá okupace našich zemí nacistickým Německem. K tomuto tragickému datu vyšla kniha 100 hodin, kdy umírala republika, z níž přinášíme ukázku.

 

Prolog

Mír, Mír!
Fascinující slovo. V dobré víře a s myšlenkami na životy svých blízkých je koncem září 1938 na  croydonském letišti u Londýna volají davy lidí vítající britského premiéra Nevilla Chamberlaina při návratu z Mnichova, kde byla podepsána ostudná dohoda, která – řečeno slovy jednoho ze západních žurnalistů – „ukřižovala Československo“.

Je zachráněn mír! Pohlaváři země, kterou muž s příslovečným deštníkem v ruce před pár hodinami opustil, však o nějakém mírovém soužití neuvažují, hra pokračuje dalším dějstvím a specialisté Ribbentropova ministerstva zahraničí zpracovávají analytickou studii všech problémů, které se týkají Československa a prvořadé možnosti jeho rozpolcení a tedy i oslabení.

 

Hitler a jeho lidé spěchají.

Pokud si totiž jako cíl určují, že v létě příštího roku napadnou Polsko, zbývá jim na likvidaci  Československa, zbaveného mnichovským rozhodnutím přírodní hranice i obraného pevnostního systému, pouhý půlrok. Musí to být do jara! – určují. Do března! – upřesňuje jim führer a podepisuje přísně tajný rozkaz, v němž používá pejorativně vyznívajícího výrazu Tschechei. „Armáda musí být připravena,“ uvádí v něm, „abychom kdykoli mohli rozbít zbytek Česka, například kdyby vedlo protiněmeckou politiku. Přípravy armády pro tento případ musejí být rozsahem ještě mnohem méně patrné než svého času pro případ „Grün“, zato ale musejí zajistit stálou a podstatně vyšší pohotovost, a to bez plánované mobilizace.

Organizace, rozvrh a stupeň pohotovosti jednotlivých vojenských svazů musí být již předem zaměřen na přepad, aby se tím Česku vzala jakákoli možnost organizované obrany. Cílem je rychlé obsazení Česka a jeho izolování od Slovenska. Na dokumentu je datum 22. říjen 1938. Pouhé tři týdny po podepsání mnichovské dohody, o níž západní státníci tvrdili, že zajišťuje zbytku Československa mnohoslibné jistoty!

Takový je tedy německý plán: vrazit klín mezi Čechy a Slováky – a území Čech a Moravy obsadit vojenskou silou, případně hrozbou nasazení této vojenské síly. Vše, co se poté děje, lze vnímat jen jako dílčí kroky a krůčky k naplňování tohoto rámcového cíle.

Vstup do roku 1939 provázejí obavy z toho, co přijde. Podobá se to poddajnému čekání na okamžik, kdy dravec udeří. Tomu ostatně odpovídá i vánoční projev prezidenta Háchy, v němž nenabízí žádný záchranný program, ale rovnou se obrací k instituci nejvyšší: „Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem. Chraň jej a opatruj!“

 

Prosba není vyslyšena.

Počátkem roku 1939 se vše zlé a stát ohrožující týden po týdnu stupňuje. Naši zkušení armádní zpravodajci, pro něž pracuje řada špičkových agentů přímo na území „třetí říše“, upozorňují na německé vojenské přípravy k útoku a v první třetině března je dokonce již znám pravděpodobný termín úderu: 14. či 15. březen.

Průběh noci ze 14. na 15. března 1939 se o řadu let později stane i tématem, jímž se bude při soudu s hlavními nacistickými zločinci zabývat norimberský Mezinárodní vojenský tribunál. Když britský žalobce sir David Maxwell – Fyfe vyslýchal bývalého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, zeptal se: Podle své vlastní výpovědi řekl prý tehdy váš spoluobžalovaný Hermann Göring prezidentu Háchovi, že dá německé luftwaffe rozkaz, aby bombardovala Prahu. Je to tak?“ „Jestliže to řekl Göring, bude to zřejmě pravda.“

„Vzpomínáte si na Hitlerova slova, že se německá vojska 15. března ráno dají na pochod… a že na každý český prapor připadne jedna německá divize?“ Je to možné, podrobnosti si nevybavuji.“ Sir David Maxwell – Fyfe položil další otázku: „Dá se říci, že dohoda z noci na 15. března byla z české strany podepsána pod hrozbou útočné akce německých armád a letectva?“ „Prezident Hácha jednal pod tímto dojmem, to ano.“
„Dokument tedy vznikl pod nesnesitelným nátlakem a hrozbou útoku? Je to tak? „To ne, nikoliv.“ „Jaký ještě větší nátlak jste mohli vyvinout na hlavu sousedního státu, když jste pohrozili, že vaše armády v obrovské přesile vtrhnou do té země a vaše letectvo bude bombardovat hlavní město Československa?“
„Mohli jsme začít válku, například.“

 

Tři hodiny, 45 minut.

Na zasedání vlády přichází ministr Syrový. Oznamuje, že opatření k zamezení ozbrojeného odporu vůči německému vpádu jsou učiněna a kapitulační rozkaz obdržely všechny posádky. Členové kabinetu to berou na vědomí. Pocit odevzdané rezignace je čím dál silnější a před pátou hodinou ranní již část ministrů žádá uvolnění na cestu k domovům, aby se před nadcházejícím děním mohli postarat o své rodiny. Jinde je alespoň hlučněji.

* * *

Ale nejsou tu jen ministři, politici, vyšší velitelé. Jak probíhá závěr noci třeba v naší armádě, jak prožívají poslední chvíle své existence? V kronikách některých útvarů a jednotek se tu a tam dochovaly údaje o pohnuté atmosféře těch chvil.

* * *

Kronika hraničářského praporu číslo 10 v Holešově: „Vzápětí po telefonickém sdělení posádkového velitelství ve Valašském Meziříčí, že Moravská Ostrava a snad i Frýdek- Místek jsou obsazeny říšskoněmeckými vojsky, dochází k ničení důležitého spisového materiálu. Nejsme potom žádným vyšším velitelstvím ani zhruba informováni o stavu situace, vše zůstává zahaleno jako mlhou. I tak bylo ihned přikročeno k přípravě obrany posádky.“

Oznámili nám kapitulační rozkaz. Ponížení! Bylo to doslova probuzení do hrůzy, jinak to říci neumím. Nikdo nebyl schopen slova,“ píše se v kronice 5. pěšího pluku TGM v Praze.


„… Jozef Tiso.

Římskokatolický kněz, rodák z Bytče, a především jediný separatistický politik na Slovensku, který se může svou prestiží srovnávat se Sidorem. Nerozhodný a váhající představitel středu v ľudové straně a současně stále ještě nejvyšší činitel, do 10. března předseda autonomní slovenské vlády.

 

„Nyní, kdy se krize blíží k vyvrcholení, se Tiso stává – aniž to zatím v plné míře tuší – Hitlerovým dalším trumfem v zápase o Slovensko. Uplatňuje se tím často využívaná taktika v rejstříku rozpínavých totalitních praktik: vsadit v zemi, o kterou jim jde, na údajně umírněné stoupence, zatímco radikály využívat k jejich kontrole a usměrňování.“ 
Pondělí 13. března 1939


„Tělnatý muž v generálské uniformě, který má jedno oko překryto černou páskou, je Jan Syrový, ministr národní obrany, po léta legendami opřádaný legionářský hrdina od Zborova. V osudových zářijových dnech roku 1938 uvítala značná část občanstva jeho jmenování ministerským předsedou s vírou v  mužné činy. Očekávání byla zklamána a Syrovému to bude spolu s chováním právě v březnu 1939 přičteno k souhrnné vině, kterou poválečný soud zhodnotí trestem dvaceti let vězení.“

 

„Jedna hodina a patnáct minut

Hácha a Chvalkovský jsou uvedeni do sálu ozářeného oslepujícím světlem. Uprostřed místnosti, jíž dominuje prostranný stůl, je čekají špičkoví prominenti ‚třetí říše‘: Adolf Hitler, Hermann Göring, Wilhelm Keitel, Joachim von Ribbentrop. ‚Podepište, nebo dám rozkaz k bombardování Prahy a dalších měst,‘ opakuje prý Hermann Göring už po několikáté a zřejmě se v této roli cítí být skoro až polobohem.

 

Hácha to vyslechne poprvé, ještě i podruhé… Poté se zhroutí a upadne do bezvědomí.“

 
Středa 15. března 1939

 

„Ta doba republiku připravila nejen o svobodu…“

 Shodně na otázku, proč se ve své nejnovější knize 100 hodin, kdy umírala republika, zabývají krátkým, nicméně z pohledu dalších osudů Československa dramatickým časovým úsekem mezi 12. až 15.  březnem 1939, odpovídají renomovaní autoři literatury faktu Miloslav Moulis a Roman Cílek.

 

 

„Jsme dlouhá léta přáteli a naše společná práce nás baví,“ netají se Roman Cílek.

 

Váš vztah k uvedenému období je tedy hodně osobní.

 RC: Druhou světovou válkou se zabýváme celý život. Byla totiž počátkem naší další životní etapy.  Okupace republice vzala svobodu a jako tisíce jiných, nás připravila o otce.
 

MM: Onen 15. březen 1939 si pamatuji dodnes.  Někdy kolem páté hodiny ranní mne tatínek probudil se slovy, že rádio hlásí, že nás Němci obsadili. Bylo mi šestnáct a vzpomínám si, že už tři dny předtím tatínek
říkal, že se něco bude dít, protože v německé armádě probíhají jakési přípravy.

 

Tentýž den, tedy 15. března, jsme přišli do školy a dověděli se o zatčení našeho gymnaziálního profesora, jinak člena Společnosti za demokratické Španělsko. V březnu devětatřicátého jsem byl student. Na mne i na spolužáky tehdejší události zapůsobily tak, že jsme jako odpověď na ně založili Národní hnutí pracující mládeže.

Jen tak na okraj, byl jsem gestapem zatčen dvakrát a podruhé to bylo 15. března 1943.

Vaše knížka se jmenuje 100 hodin, kdy umírala republika; vyšla v edici Magnet ve spolupráci s Pražskou vydavatelskou společností. Jakou roli, podle vašeho soudu v dějinách hraje čas?

RC: Je to velice relativní pojem. Krizové rozmezí mezi 12. až 15. březnem, jímž se zabýváme, skutečně trvalo sto hodin. Dali jsme si práci a přesně jsme to spočítali.

 

Není to tedy náhoda, že jde vlastně o pitevní protokol v literární podobě?

MM: V podstatě ano. Zvolili jsme netradiční metodu a doslova hodinu po hodině rozpitvali sto hodin, v nichž se prolínají „velké“ i „malé“ dějiny, v nichž figurují „velcí“ politici i obyčejní „malí“ lidé.

 

Dlužno dodat, že se čte velice dobře. Možná je to také proto, že se na minulost, byť jste byli jejími přímými účastníky, dokážete dívat s nadhledem.

RC: To je výhoda stáří. Když jsem v roce 1968 pracoval v redakci Československého vojáka, měl jsem coby novinář možnost se s řadou lidí, o nichž jsem v knihách psal, poznat osobně. Například na Slovensku jsem pil kávu s Šaňo Machem, vysokým představitelem Tisova režimu, který se nedlouho předtím vrátil z československého vězení.

 

Vraťme se k oněm sto hodinám…

MM: Knihu jsme se, aby byla čtivá, snažili polidštit, oživit. Proto jsme například z dobového tisku vybrali různé zprávy, úryvky z článků – co hrála divadla, jaké neštěstí se kde stalo… Tyto výňatky dokreslují „velké“ politické události.

 

RC: Tímto způsobem píšeme i jiné knížky. Jde o běh „velkého“ času doplněný o epizo dy. Takto jsme napsali rovněž knihu Dokonáno jest…!, která v širším záběru po jed nává o období od Mnichova do 15. března 1939.

 

Současná doba je poznamenána místy až hysterickou snahou přemalovávat naši historii, z vrahů dělat hrdiny a naopak. Vypadá to, že více než objektivní výklad dějin zřejmě převládá politická objednávka, sledujcí určitý cíl bez ohledu na pravdu.

RC: Minulý režim nás naučil černobílému vidění. Jenomže poctivý autor musí vidět lidi očima jejich doby. Nelze jen tak odsoudit Háchu za jeho postoje a nevidět, v jakém postavení se nacházel… Nebo Tiso, ten představoval něco jako váhající střed. Hitler ho však dokázal dokonale zmanipulovat, zneužít.

 

V tom byly prvky Hitlerovy geniality, myslím v umění manipulovat lidmi podle potřeby. To si musíme otevřeně přiznat.

Politika je nesmírně obtížné zaměstnání a snadno se v něm může stát, že když o něco jde, člověk, který má nějakou moc, se dostane na nakloněnou rovinu, z níž není návratu.
A tak Hácha nakonec schvaloval popravy za heydrichiády, Tiso zase žádal pomoc hitlerovského Německa proti slovenským partyzánům…

 

MM: Lidé reagovali různě. Jejich celkové zklamání z tehdejších událostí se rovněž projevovalo v různých průpovídkách. Například se říkalo: „Hácha, Hitlerovo brácha.“

 

Z neschopnosti nebo snad i neochoty nahlížet na minulost objektivně, vyplývá hodnocení postoje tehdejšího Sovětského svazu.

MM: Pamatuji se, jak jsme čekali, zda něco udělá. A jak moc jsme byli zklamaní, že se nic nedělo, že jsme  zůstali bez pomoci.

RC: Co asi tak mohla učinit země, jejíž vůdci vystříleli dvě třetiny svého velitelského sboru?! V tom vidím Stalinův zločin spáchaný na sovětském lidu.

 

MM: Ani Sovětský svaz nám nepomohl a přitom se ukázalo, jak pravdivé bylo konstatování některých zahraničních médií té doby, že 15. březen 1939 byl de facto počátkem druhé světové války, že okupace našich zemí a vznik protektorátu Čechy a Morava se staly výchozím prostorem před tažením proti Polsku.

 

Jak nahlížíte na různé teorie v duchu co by kdyby, s nimiž si rádi pohrávají dokonce někteří historici? Třeba kdybychom se bránili, kdybychom neodevzdali opevnění, zbraně…

RC: Říkat kdyby, je obrovský omyl. To přece vůbec nelze domyslet! Hitler v době ze 14. na 15. března 1939 nebyl schopen svou armádu zastavit. Jde o to, kdo by u nás vydal povel jít do zbraně a použít ji, když přesila byla tak obrovská, že výsledkem by byl masakr?
A že by se probudila nějaká Hitlerova domácí opozice a reagovala? To je čirá iluze. Vždyť vlastní národ dokonale zblbnul. Ten šel za ním. Zbrojením jej zbavil nezaměstnanosti, Německo připravil na obsazení značné části Evropy, mistrně využil oslabení Sovětského  Sovětského svazu a nejednoty západních zemí.

MM: Je pravda, že československá vláda věděla, co bude následovat. Zpravodajské služby, které vždycky vědí více, měly informace. Disponovali jsme vynikající a skvěle vyzbrojenou armádou, jenomže přesila byla
opravdu veliká. Sami jsme ji zastavit nemohli. nemohli.
To žádalo přinejmenším úsilí celé Evropy.

RC: V té souvislosti bych rád poznamenal, že v dějinách někdy obrovskou roli hrají emoce. Hitler tak strašlivě nenáviděl prezidenta Edvarda Beneše, šlo až o patologickou nenávist, že se ho snažil pokořit za každou cenu. Tedy nejen svou přítomností na Hradčanech, ale i tím, že on – vegetarián a abstinent – si v Praze dal vyhlášenou pražskou šunku a plzeňské pivo. To jsou detaily, které „velké“ historiky nezajímají, ale, pro čtenáře jsou podle mého soudu zajímavé a knihu činí přitažlivější.

 

MM: Tím se snažíme onu dobu přiblížit současným mladým lidem, kteří dějiny moc neznají. Literatura faktu může zaujmout více než učebnice dějepisu.

Od 15. března 1939 nedávno uplynulo sedmdesát let. Po nich následovalo šest dlouhých roků protektorátu, pronásledování, poprav, zavřených vysokých škol… V čem jsou popisované události mementem pro současníky?

 

RC: Můžeme nadávat na Evropskou unii, na prezidenta Václav Klause a jeho postoje vůči ní, nicméně faktem zůstává, odmyslíme-li si válku na Balkáně a krvavý rozpad Jugoslávie, že Evropa již šedesát čtyři let žije v míru. Jen v jednotě našeho kontinentu spatřuji možnost jeho uhájení a budoucnost bez válek. Pro mne za mne, ať se raději Angela Merkelová, Mirek Topolánek a Nicolas Sarkozy dohadují někde na summitu, je to pořád lepší než se nenávidět.

MM: Do určité míry s tím souvisí rozhodnutí mocností v Postupimi o uspořádání Evropy a odsunu sudetských Němců. Jinak to tenkrát nešlo a problém menšin by se sotva kdy vyřešil lépe. Rovněž díky tomu, na rozdíl od Balkánu, jsme tak dlouho nepoznali válku. Mementem pro současníky je nutnost všímat si varovných projevů jakékoliv totality, potlačování demokracie.

 

Autorský tandem Moulis – Cílek se již několikrát osvědčil. Máte v plánu nějakou další knížku?

RC: V edici Magnet připravujeme Útěky z pekla. Půjde o příběhy lidí, kteří prchli z koncentračních táborů…

MM: … aby podali svědectví o masovém vyvražďování, plynových komorách, o holocaustu.

 

Jana Časnochová
 

(Výňatky jsou z knihy 100 hodin, kdy umírala republika. Vydala Epocha v edici Magnet s Pražskou vydavatelskou společností.)