... a tehdy na mne poprvé sáhla smrt

16.05.2005 11:41

 

Ze zvídavého uličníka povstalcem

Každým rokem na začátku května prochází pražskými ulicemi, rozhlíží se po známých budovách a bezčlunkový tryskový stav času aspoň na okamžik přeřazuje na zpátečku. Co se v oněch májových dnech plk. v. v., doc. Ing. Zdeňkovi Čermákovi - publicistovi, spisovateli, vášnivému milovníkovi kulatého nesmyslu zvaného míč, nejmladšímu povstalci, který se může pochlubit, že mu kdysi vyčinil a následně jej pochválil generál Kutlvašr - honí hlavou?

Nikdy ses netajil tím, že v mládí jsi byl pěkné číslo. Jak se takový nezbedník promění v povstalce?
Pocházím z chudé rodiny. Rodiče byli často bez práce, a tak se museli pořádně ohánět, aby nás děti uživili. Když tatínkovi nabídli práci u německé farmaceutické firmy, bylo to velké terno. Za zákazníky jezdil po celém protektorátu, což bylo vynikající krytí pro jeho odbojovou činnost. O ní jsme neměli vůbec tušení. Ani maminka. Vzpomínám si, že jednoho dne k nám domů přišla neznámá paní: „Vy jste paní Čermáková?“ zeptala se maminky. Když maminka přitakala a vysvětlila, že já jsem její syn, neznámá prohodila: „Potřebuji s vámi mluvit o samotě.“ Máti mne vykázala do vedlejšího pokoje. To víš, že jsem měl hned velké ucho. Přilepil jsem se ke dveřím a naslouchal. „Paní Čermáková, nikdy jste mne neviděla, neznáme se, nikdy jsem tady nebyla. Vašeho manžela včera v Praze zatklo gestapo. Je na Pankráci. Počítejte s tím, že k vám přijdou na prohlídku…“

Přišli a tvé ‚pokusné sklony rodinu mohly dostat do ještě většího maléru.
Bavila mne chemie. Už jako patnáctiletý jsem doma vyráběl střelný prach, střelnou bavlnu a slzný plyn. Podomácku vyrobenou slznou láhev jsem dokonce jednou vhodil do kinosálu, kde právě promítali jakýsi německý film. Předtím jsem ji ‚úspěšně vyzkoušel doma. To byl malér.

Ovšem nebyl jediný!
Za Chrudimí jsme s kamarádem experimentovali s výbušninami. Plánoval jsem si, že to Němcům nandáme a ‚uděláme třeba nějaký viadukt.
Když jednou maminka na kus řeči zašla k sousedce, chtěl jsem vyzkoušet zápalnou šňůru. Vtom přeskočila jiskra a prach v porcelánové misce na stole s parádním ubrusem se vzňal. Naštěstí to nevybouchlo, protože kolem bylo dost volného prostoru. Jenomže miska se rozpadla a maminčinou rukou nádherně vyšitý ubrus se proměnil v řešeto. Když byl táta bez práce, maminka rodinu živila vyšíváním. Jeden ubrus si nechala na památku. A právě ten jsem zničil.

Jak jsi z této ošemetné situace vybruslil?
Maminka se každou chvíli mohla vrátit, a tak jsem ho zmuchlal a šoupl pod slamník. Později jsem ho chtěl odklidit.

Gestapo bylo rychlejší.
Po návštěvě oné neznámé skutečně přišli. Byli dva. Bavorák jako hora a menší chlap ze Sudet, který překládal. Při prohlídce jsem byl klidný a se zájmem jsem sledoval, co dělají. Brali to namátkou. Do kumbálu s mou chemickou laboratoří ani nestrčili nos. Jenomže co čert nechtěl, jeden z nich zamířil přímo k posteli, nazvedl slamník a vytáhl trosky ubrusu. „Was ist das?“ zařval.
„Ubrus,“ odtušil jsem.
„Tschechische Schweinerei!“ zařval a pozůstatky maminčiny práce opovržlivě odhodil. Tak se maminka dozvěděla, jak její milovaný ubrus skončil.

Návštěvu gestapa jsi musel nahlásit ve škole.
A stejně tak zatčení tatínka. Ředitel, s nímž jsem měl neustále konflikty, byl na koni.
Ve čtyřiačtyřicátém jsem studoval na chrudimském reálném gymnáziu. Němci na post ředitele dosadili kolaboranta, pyšného na svou německou manželku. Měl jsem s ním pořád nějaké konflikty. Nelíbilo se mi třeba, že když nám zadával matematický příklad, používal věty typu: když z Berlína vyletí 20 letadel luftwaffe a z Mnichova 10 v tu a v tu hodinu, kdy se setkají nad Londýnem? Byl jsem vzpurný, nepokorný. Příbuzní moudře usoudili, že je třeba mne odklidit. Vlastně celá naše rodina byla podezřelá.
Jeden strýc byl coby mladý důstojník v koncentráku, druhého už Němci zavřeli dávno před tatínkem. Na sklonku války, na podzim roku 1944, jsem zakotvil v Praze, u tety a strýce v Lucemburské ulici, na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Díky vlastenecké odvaze ředitele Reálného gymnázia na Sladkovském náměstí na Žižkově, doktora Mrázka, jsem mohl studovat dál.

Jakmile se někde něco šustlo, musel jsi být u toho.
S blížící se frontou v Praze rostlo napětí.
V sobotu 5. května jsem se někdy kolem poledne vydal na Václavák. V té době se městem nesly zprávy, že právě toho dne skoncujeme s okupací. Ostatně všechno tomu nasvědčovalo. Německé rodiny již několik dnů prchaly z Prahy, německé nápisy lidé zamazávali, němečtí vojáci se začali bát a chodili ve dvojicích či ve skupinkách… Po Praze tehdy koloval vtip, že lidé bydlící ve vyšších patrech se budou muset vystěhovat, protože už z oken vidí frontu.  Protože řada mých příbuzných za války byla pronásledována nacisty, nemohl jsem rozhodně chybět tam, kde TO mělo začít.

Pro tebe TO dost symbolicky začalo u Národní muzea, že?
Mezi stovkami lidí jsem stál na muzejní rampě. Vztyčovala se československá vlajka, zpívali jsme hymnu. A kolem sochy svatého Václava se do palebných postavení formovali němečtí vojáci. Napjatou atmosféru také jitřili důstojníci, přibíhající z nedaleké Pečkárny. Rozhlas nepřetržitě vysílal výzvy o pomoc.
V tom směrem k Muzeu padly první výstřely, byli první mrtví. Rozprchli jsme se.

To určitě nebyl jediný nepříjemný zážitek.
Vyrazil jsem ke Karlovu náměstí. Až u Novoměstské radnice jsem se trochu oklepal a rozhlédl. Řekl jsem si, hochu, musíš raději domů do Lucemburské. Vykročil jsem Žitnou a došel ke křižovatce se Štěpánskou. Tam stála vyvýšená otevřená budka, z níž strážníci řídili dopravu. Nějaký chlapík tam řečnil, že nastal konec nacismu a že je tu osvobození. Spolu s jinými jsem ho se zájmem poslouchal. Najednou kdosi ze skupinky lidí zakřičel, že shora chce někdo hodit granát. Všichni jsme se otočili a skutečně - nahoře v okně ruka s granátem. Šlo o ten typ s dřevěnou rukojetí. Ani nevím, jak jsem se ocitl u zdi domu. Pak se ozvala rána a z domu se sypalo sklo a omítka. Ten, co nás chtěl zabít a zmrzačit, špatně odhadl časovou pojistku a granát mu bouchl v ruce. Prý byl na maděru. Šel jsem dál Žitnou. Na další křižovatce jsem se potřeboval zeptat na cestu domů, jelikož jsem se v Praze ještě moc nevyznal. Přistoupil jsem k pánovi, který stál na chodníku a zeptal jsem se, jak se dostanu na Vinohrady. Chlapík se otočil, ozvala se rána a on se mi sesunul k nohám. Nějaký fanatik střílel z okna. Lidé se rozutekli. Vtiskl jsem se do jakéhosi výklenku ke zdi, sledoval hrůzné divadlo a snad poprvé jsem cítil strach ze smrti. Z nedaleké požární zbrojnice vyběhli dva hasiči s nosítky. Zase rána a jeden z nich padl. Když se dnes podívám na pamětní desku, která je na domě umístěna, a oznamuje osm padlých, říkám si - Čermáku, moc nechybělo a mohls ten počet rozšířit. Rovněž na té požární zbrojnici je dodnes pamětní tabule a na ní pět jmen padlých hrdinů.

Strach ti ovšem nezabránil se přidat k povstalcům.
Po návratu do Lucemburské ulice jsem před zdejšími podzemními garážemi narazil na chlapa s trikolorou na rukávě. Něco podobného jsem měl také já na klopě. Jen tak na okraj, už v té době jsem měl svou současnou výšku - 183 centimetrů - takže mne nebylo možné přehlédnout. „Jsi vlastenec?“ houkl na mne. Přitakal jsem. „Tak pojď se mnou, zapíšeme si tě do jednotky.“

Do jednotky? Vždyť ti bylo pouhých 16 let. Že tys tenkrát podváděl?
Sehrál jsem menší divadýlko. Stál jsem ve frontě s dalšími muži čekajícími na zápis. Každý se musel prokázat tehdejší kenkartou. Těsně přede mnou odmítli mladíka, protože mu ještě nebylo osmnáct. Když na mne přišla řada, začal jsem si prohledávat kapsy a pak jsem - po ‚marném hledání prohlásil, že jsem průkaz asi nechal doma. Zapisovateli pomáhala mladá žena z našeho domu a ta se za mne zaručila.

Jak se později ukázalo, stal ses povstaleckým benjamínkem.
Byl jsem příslušníkem jednotky Věrný pes, vzniklé ještě za války. Tento nápis měla vyšitý i na vlajce spolu s hlavou psa. Později se stala jádrem Revolučních gard na Královských Vinohradech a v závěru existence Pražským praporem revolučních gard VIII.

Kdo jednotku tvořil?
Složení bylo pestré. Sociálnímu i věkovému charakteru samozřejmě odpovídaly i diskuse, které jsme ve volných chvílích vedli.
Týkaly se hlavně cílů revoluce. Chápali jsme je jednoznačně jako národnědemokratické. Tím nejbližším byla očista Prahy od zbytků wehrmachtu, gestapa a známých kolaborantů a pak, podle možností, jít pomáhat do pohraničí. Pojem Sudety byl tehdy již striktně zakázán!

Co jste dělali?
Organizovali jsme stavby barikád s cílem zabránit přesunu německých jednotek z jižních částí Prahy do centra, starali jsme se o zásobování obyvatelstva chlebem a pečivem, pomáhali při obraně rozhlasu, čistili Olšanské hřbitovy od skrytých záškodníků, později jsme rovněž hlídali významné pražské objekty…

Měli jste tedy i zajatce. Jak jste s nimi naložili?
Po osvobození Rudou armádou jsme je odváděli na Strahov na stadion. Byl to velice obtížný úkol. Na jedné straně jsme totiž museli dbát, aby nám některý z fanatiků, například z řad Hitlerjugend neutekl a na straně druhé jsme je museli chránit před rozhořčenými Pražany.

Utkvělo ti něco z té doby v paměti nejvíc?
Jednoznačně příjezd Rudé armády do Prahy. Nepřijela na přehlídku. Ve městě se ještě bránily zbytky německé posádky. Rudoarmějci přijeli unavení, ale poměry se poté začaly rychle normalizovat. Coby nadšený fotoamatér, když to situace umožňovala, jsem mezi rudoarmějci každou chvíli poletoval s foťákem a fotil a fotil… Třebaže mé snímky nejsou zrovna kvalitní, pro mne mají velkou cenu.
A co mi ještě utkvělo? Určitě vysílání povstaleckého rozhlasu. Nejenom že dal signál k zahájení povstání, a to 5. května ve 12.33 hodin, ale vysílal neustále další významné výzvy a pokyny povstalcům i obyvatelstvu. Toho si okupanti byli dobře vědomi. Proto se o ovládnutí rozhlasu sváděly, zpočátku i uvnitř rozhlasové budovy, těžké boje. Jedny z nejtvrdších v celé Praze. Dokonce 6. května v odpoledních hodinách byla vinohradská rozhlasová budova zasažena leteckým torpédem, které proletělo několika patry a na čas vysílání přerušilo. Když bylo obnoveno, rozhlas dál vysílal výzvy a pokyny. Dodnes si pamatuji několikráte opakovanou naléhavou výzvu v ruštině: „Vnimánie, vnimánie.
Germánskije tánki napadájut na Prágu. Krásnaja ármija, pomogi, pomogi!“ (Pozor, pozor. Německé tanky útočí na Prahu. Rudá armádo, pomoz, pomoz!“.) Čtenářům se omlouvám za případné nepřesnosti, ale spoléhám pouze na svou paměť. Vždyť od těch dramatických chvil uplynulo již šedesát let.

Vraťme se ještě k Revolučním gardám. Našly se zlé jazyky, roztrušující, že gardy byly rabovací.
Pobuřuje mne to. Ti, kteří šli do Povstání s vlasteneckými úmysly, ti, kteří padli, NIKDY nerabovali. Osobně jsem se s tím v naší jednotce nesetkal. Skutečnost, že se k povstalcům později přidali, hlavně, když už bylo takzvaně po všem, různí darebáci, dobrodruzi a jim podobní, jak to v takových dějinných obratech bývá, nikoho nemůže zarazit. Ovšem podle těchto živlů nelze hodnotit význam historické události. Já si tenkrát na památku odnesl jen pět nábojů a ty mi strejda - důstojník, který se vrátil z koncentráku - stejně zabavil. Květen přešel do června. Ve škole se zase učilo a já vyfasoval novou výstroj. Tehdy si mne strejda vzal stranou a povídá: „Je čas se vrátit do školy. Armády si užiješ ještě dost!“ Jak prorocká to byla slova, když jsem se později stal důstojníkem z povolání a dosáhl hodnosti plukovníka.
Od roku 1969 jsem pracoval v civilních stranických, vrcholných státních funkcích -byl jsem devět let členem federální vlády a jejího předsednictva - a současně jsem přednášel na civilních vysokých školách.

Mohli bychom si povídat ještě dlouho, vyjmenovat všechna tvá vyznamenání - kupříkladu tři řády a další vysoká vyznamenání. Pokud vím, nejvíc si ceníš těch, která ti byla udělena za účast v Pražském povstání. Vím, že tě také potěšilo čestné uznání, které jsi v roce 2002 dostal od tehdejšího pražského primátora Kasla, ale přiznávám, že mne by přece jen víc zajímala ‚drštková, kterou jsi dostal od takové osobnosti, jakou byl generál Kutlvašr.

Po osvobození začínaly platit vojenské řády. Chystali jsme se na slavnostní nástup na Lobkowitzově náměstí. Cvičili jsme pořád dokola. Připadalo mi to zbytečné. Ostatní mi dost peprně dávali najevo, že jim to pokazím.
Nastal krásný, prosluněný den. Vyfasovali jsme nové uniformy, trofejní - po německém afrikakorpsu. Seřazeni jsme byli podle velikosti, takže jsem stál hned v první řadě. Všude bylo plno lidí a také pěkných děvčat. Mávaly na mě a já se na ně zakoukal. Najednou přišel povel „K poctě zbraň!“. Prošvihl jsem první dobu a nevěřila bys, jak strašně to bylo vidět. Generál Kutlvašr vykročil přímo ke mně a začal mne pérovat. Chtěl znát útvar, hodnost a jméno. „Jsem jenom dobrovolník, žádný voják,“ hlesl jsem. A kápl jsem božskou, že za tři měsíce mi bude sedmnáct. Generál mi uznale potřásl rukou.