A bojím se snů

10.01.2013 13:23

A bojím se snů

 

Nevím, co je strach z usínání, hrůzná obava, že ve snu se vrátí chvíle, na něž by člověk nejraději, kdyby to jen trochu bylo možné, zapomněl.

Nevím, co je strach ze snů a nechci ho zažít.

Vím však z vyprávění těch, které usínání děsí, že úzkost z toho, co se stane, až se jim zavřou víčka, je tak obrovská, že se dokonce pokoušejí za každou cenu bdít.

Přesně to zažila Wanda Póltawská. „O domově se mi v táboře často nezdálo … teď po návratu se všechno obrátilo. Byla jsem doma a zdálo se mi o lágru… Odsouvala jsem spánek na co nejpozdější hodinu … že jsem prostě přestala ke spánku uléhat: nedokázala jsem už dál ty sny o koncentráku snášet…“

Pořád se jí vracely a nevěděla co s tím. „Přežila jsem tábor, teď však nedokážu snášet ty sny…“

Vyprávět je někomu? Rozuměl by vůbec ten, kdo nezažil, uvěřil by? V podobné situaci byl po osvobození Arnošt Lustig. Když se v roce 1945 vrátil z lágrů, měl potřebu se někomu svěřit. Navštívil tedy svého nejmilejšího učitele Jůzu a vyprávěl mu, „co to byly lágry. A on mě za chvíli začal hladit po hlavě, jako hladíš pomatenýho. A tak jsem zjistil, že mně vlastně nevěří, že myslí, že to není možný … Papír ti věří… A tak jsem začal psát,“ svěřil se dceři Evě světoznámý spisovatel.

Stejně na tom byla Wanda Póltawská. Nemohla vyprávět, začala tedy po nocích psát. Papír přece unese všechno, nebo možná skoro všechno. Z úděsných zážitků v koncentráku se vypsala. Jednoho slunečného letního rána roku 1945 dopsala a poprvé od návratu usnula beze snů.

Její kniha je vyprávěním o zatčení, o první ráně na gestapu, o pachuti krve, o špíně, svrabu, vších, o ztrátě lidské důstojnosti, kterou se člověk, který to neprožil, ani v nejbujnějším fantazírování nedokáže představit.

Ztráta identity, ztráta člověčenství, přeměna lidské bytosti v pokusného králíka sloužícího „lékařům“ k ověřování nových metod „léčby“.

Když za ní zapadla brána koncentračního tábora Ravensbrück, vyděsila se. V pětistupech přicházely řady žen. Všechny ve stejném modrošedém pruhovaném oblečení. „Zarazila mne děsivá bezvýraznost a prázdnota jejich tváří: byly téměř k nerozeznání.

Už tehdy jsem si uvědomila, že toto je mnohem horší než vězeňská špína – ty čisté, stejně učesané nebo dohola ostříhané hlavy, ty bezduché tváře bez výrazu…“

Chodící mrtvoly, pomyslela si a do mysli se jí vedrala modlitba: „Bože, jestli ještě bdíš nad tímto světem, dej, abych si zachovala vlastní tvář na tomto strašném místě. Ne život, ale duši…“

Ženy za dráty byly jako zvířata a měly z toho panickou hrůzu. Toužily se vrátit, ale normální, živé a silné. Děsily se toho, čím by se mohly stát. A začaly dbát o to, co se jim zdálo nejdůležitější, aby se z nich zvířata nestala – o čistotu, jak jen to šlo.

Dobové snímky, které jsou součástí publikace, vypovídají o strašlivých pokusech, k nimž mnohé z nich sloužily. „Průběh operací byl nesmírně těžký: šílená horečka, oslabené srdce a bolest… bolest… bolest…“ odhaluje strašnou pravdu o lágru jeden z přeživších pokusných králíků – jak si ženy říkaly – jménem Wanda.  Přemýšlely, co je lepší: operace nebo poprava?

Píše také o solidaritě spoluvězeňkyň, o Ruskách odhodlaných za ně bojovat. O podaných rukou příslušnic dalších vězněných národů.

Jak v předmluvě píše Marek Vácha, je kniha „hořkou výpovědí o boji za lidskou důstojnost, kterou se sytém, se vší svou inteligencí, silou a nadřazeností, snaží v člověku důmyslně zničit“.

Je však ještě mnohem víc, ukazuje, že i uprostřed pekla vězněný může zůstat člověkem. Nutí se ptát, proč lidé s vysokoškolským vzděláním lidé, kteří studovali na nejprestižnějších univerzitách a kteří by se možná, nebýt války, stali úctyhodnými profesory vědeckých ústavů, proč se tito lidé změnili v nástroje „konečného řešení“. Jak píše polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman, „je strašné si představit, že chybělo málo a byli jsme mezi oběťmi. Mnohem strašnější ale je, že chybělo málo a byli jsme vykonavateli. Jedná se tedy nikoli, že „to“ se mohlo stát nám, nýbrž především, že jsme to mohli spáchat my. Všechno to, co se stalo, spáchali stejní lidé, jako jsme my sami, a je strašné to domyslet“.

K tomu není co dodat. Snad jen, že právě proto je tak potřebné vydávat a číst vyprávění těch, kteří tím vším prošli. Lidí jako je Wanda Póltawská, Arnošt Lustig, Miloslav Moulis…

(Knihu vydalo nakladatelství PAULÍNKY, Petrská 9, Praha 1; tel.: 222 311 206; e-mail: paulinky@paulinky.cz; www.paulinky.cz)

Do rámečku:

„Bože, jestli ještě bdíš nad tímto světem, dej, abych si zachovala vlastní tvář na tomto strašném místě. Ne život, ale duši…“

 

                                   Wanda Póltawská A bojím se snů

 

 

„A když už je po všem, když už čtenář doufá ve šťastný konec a tábor je konečně volný a zdálo by se, že všemu zlému je konec, přichází cesta domů, cesta plná napětí a vybičovaných nervů. A pak, po návratu a na svobodě, sny. Dívky, které opustily koncentrační tábor, ovšem koncentrační tábor neopustil je, provází je dál v myšlenkách a zvláště  intenzivně za večerů, v nichž se nechtěně vracejí zpět do Ravensbrücku…“

 

Marek Vácha, z předmluvy ke knize, Praha 22. října 2012